Theomachia: Válka bohů

„Bojovník se držel za pahýl ruky. Krev crčela z přeťatých žil a zkrápěla písek. Jako záblesk přišla další rána, projela helmicí a rozpůlila poraženému hlavu od temene až ke krku. Obě půle mozku vyhřezly v podobě rudavé břečky na prsní krunýř. Klouzaly po hladkých pásech z bronzu až na barvami hýřící suknici. Vítězství. Přeživší bojovník pozvedl k nebi krvavý meč. Boj ho zmohl a čelo mu brázdily strouhy potu. Přesto vyloudil hlasitý výkřik.“

Říká se, že kniha musí zaujmout čtenáře hned prvním odstavcem, jinak už o jejím nákupu potenciální čtenář přemýšlí moc dlouho. U románu Theomachia: Válka bohů od Petra Jaroňka rozhodla už první věta – koupil jsem, přečetl jsem a pochválím. Autor se totiž bravurně pustil do vyprávění, které popisuje konec mykénské civilizace a řádění tzv. Mořských národů, které uspíšily pád její, ale také říše Chetitů a téměř dobyly i Egypt. Mykénská civilizace existovala přibližně mezi lety 1600 – 1000 př. n. l. Svůj název dostala podle města Mykén. Nešlo však o „říši“, v pravém slova smyslu, ale o samostatné městské státy, které se sice mohly spojit proti Krétě nebo Tróji, ale často válčily i mezi sebou. Její tvůrci – indoevropští Achájové, předkové antických Řeků – byli válečníci, před kterými se měli na pozoru národy celého východního Středomoří. Jenže roku 1178 př. n. l. se (podle Jaroňka) čas achájských vládců nachýlil ke konci. Bohové Olympu rozehrávají strašlivou hru, a svět smrtelníků čekají obrovské krvavé změny…

Namíchat mykénskou kulturu s fantasy u nás napadlo naposledy Juraje Červenáka v románu Sekera z bronzu, rouno ze zlata. Zde se ti největší z hrdinů achájského světa vydávají pod vedením Íásona na palubě lodi Argó proti proudu Dunaje až na území dnešního Slovenska. Mistr Červenák se však už k tomuto tématu nikdy nevrátil a vypadá to, že tak nikdy ani neučiní. Díru na knižním trhu se tedy rozhodl vyplnit Petr Jaroněk a udělal to moc dobře: Theomachia se odehrává jednu generaci po vyvrácení Tróje, kdy přeživší hrdinové této války již dávno zemřeli, včetně slavného Odyssea. Jenomže bohové, kteří kdysi stranili poraženým Trójanům a jejich spojencům, na svou potupu nezapomínají. Áres a Apollón se snaží vytvořit koalici agresivních kmenů a národů, kterým má velet thrácký král Thrax – syn boha války Área a smrtelné ženy. Jenže chytrá bohyně Athéna a její protřelý božský bratr Hermés zamíchají karty také: Za svého favorita si vyberou mladého prince Dora z Thesprotie v severním Řecku. Ten je vnukem samotného Hérakla, i když o tom zatím neví. Právě Doros má sjednotit kmeny ze severu a středu Řecka a postavit armádu, která se střetne ve strašlivé bitvě na troskách achájské moci s Mořskými národy pod vedením Thraxe. A bude to bitva, do které osobně zasáhnou i bohové…

Mistr Jaroněk zná skvěle historickou epochu, o které píše. Musel zcela jistě nastudovat mnoho materiálu – a rozhodně se to jemu i čtenářům vyplatilo. Můžeme tak nahlédnout do hlav tehdejších hrdinů a dumat s nimi nad ideálem oněch velkých válečníků: „Thrax věděl, tak jako všichni, že jedinou cestou, která stojí za to žit, je kleós – jak tento princip nazývali Řekové. Cesta slávy, která vepíše jeho jméno do paměti tisíců pokolení. Všechny ostatní cesty vedou na Asfodelové louky zapomnění. Tam bloudí všichni bezvýznamní lidé, muži i ženy, kteří zvolili cestu práce, rodinného krbu a jiné zavrženíhodné směry, kterými se může život ubírat. Mezi umouněnými a bezejmennými stíny Thrax skončit nechtěl, ale kléos nikomu nepadne do rukou bez rizika, bez bolesti, oběti a utrpení. Ba drtivé většině lidí, kteří o kléos usilují, nedopřejí osud a bohové jeho dosažení vůbec.“ Ano, hrdinové staré Hellady, které ve svých eposech opěvoval už Homér, nadevše toužili po slávě. Nechtěli být nikdy zapomenuti a ve vyprávěních žít věčně. Jenže bohové dávají – bohové berou. Sláva má totiž i odvrácenou tvář: „Od kněží a starců slýchal, že kléos se přenáší z otce na potomky a že on od svého otce získá dostatečné dědictví. Thrax tomu však nevěřil ani jako chlapec, tím méně později jako muž. Vždyť znal tolik případů synů, kteří nedosáhli slávy svých otců, nenaplnili svůj kléos. Žádné z dětí Hérakla či Thésea se výrazněji nezapsalo do paměti času. Ani mnoho hrdinů trojské války nemělo syny, kteří by se s nimi mohli měřit. Naproti tornu Argonauti měli mnoho dětí, které se jim slávou vyrovnaly, nebo je i předčily. Jenže tito potomci si vše museli sami tvrdě vybojovat právě u Troje.“

Jaroněk však ukazuje také na zvláštní bolest, se kterou se dávnověký héros musel potýkat: „Je to nóstos. Tak tomu říkávali vojáci na dlouhých taženích. Touha vrátit se domů po splnění povinností nebo vykonání hrdinských činů – a to navzdory jakýmkoli příkořím. K tomu se u mnohých přidával algos. Hluboký stesk a žal, pocit prázdnoty z vykořeněni.“ Tato bolest činí hrdiny z oněch legendárních časů poněkud lidštější – bez ohledu na to, že jedním z jejich rodičů mohl být bůh…Theomachia je román, u kterého se rozhodně nudit nebudete. Krve je tak akorát a tempo příběhu pozvolna nabírá na obrátkách. Autor zde dobře nadávkoval fantasy a mytologické prvky (například úžasný bronzový mínotaurus, výtvor boha Héfaista) ve spojení s historií. Objevují se tu také dvě silné ženské hrdinky, které rozhodně nejsou jen pouhé hračky v rukách mužů. Petr Jaroněk už dříve zabrousil i do světa slovanských bohů a hrdinů v románu Ospalá slovanská díra a také v další knize Běsi z temného hvozdu. Výbornou Theomachii: Válku bohů vydalo v roce 2023 Nakladatelství Epocha a pokud máte rádi historii a staré Řecko, je to kniha přesně pro vás 🙂