Hermés – vykutálený bůh

Dnes si povíme něco málo o Hermovi. Tento Olympan byl mezi Řeky a obyvateli Impéria všeobecně velmi oblíben. Měl spoustu funkcí a velké množství chrámů. Sídlil přímo na Olympu a nikdy se neoženil, což ovšem neznamená, že by neměl potomstvo. Právě naopak! Patří k nejvíce potentním božstvům.

Už jsme si dříve vyprávěli o tom, že mocný Zeus byl  záletník (nebál bych se napsat dokonce „kurevník“), jehož nemanželské potomstvo doslova okupovalo Olymp, což se ovšem vůbec nezamlouvalo jeho právoplatné manželce Héře. A není se čemu divit. Každou chvíli se na Olymp vetřela nějaká nová či podivná existence, která se Héře ani trochu nelíbila: Jednou je to kořala Dionýsos, podruhé divoká dvojčata Atremis a Aollón a teď třeba ten Hermés!

Hermés přišel na svět v Arkádii, v jeskyni pod horou Kylléné. Zeus ho zplodil s Nymfou Maiou, dcerou Titána Atlase (toho, s nímž laškoval hrdina Héraklés, když si navzájem přehazovali na záda nebeskou klenbu). Hned, jak se malý budoucí Olympan narodil, bylo jasné, že to nebude jen tak někdo: Doslova chvíli po narození totiž vynalezl nový hudební nástroj-lyru. Hrál si totiž s krunýřem želvy a napadlo ho, že když přes něj natáhne sedm strun, dá se na to hrát.

Jenže vykutálenému novorozenci to nestačilo, vyrazil z jeskyně ještě ten samý den loupit! A to ne zrovna za roh, přesunul se urychleně až do Makedonie. Šel na jistotu. Usmyslel si, že zprivatizuje stádo padesáti posvátných krav svého nevlastního bratra Apollóna. Dvě krávy obětoval otci Diovi, zbytek ukryl a odebral se dělat „jakoby nic“ zpět do kolébky. Není asi třeba dodávat, že  Apollón byl z krádeže svého majetku velmi rozladěn. Když dobytek hledal, narazil na ukecaného pastýře Batta, který mu vše vyzvonil. Apollón nemeškal a vyrazil do Arkádie vyšetřovat a podrobit výslechu zlodějského kojence. Hermés, coby nevinně vyhlížející mimčo, ze své kolébky zatloukal a zatloukal. Apollón už ale pomalu ztrácel trpělivost, milého zloděje bafnul a odtáhl ho na Olymp před společného otce Dia.  Toho sice podnikavost a šikovnost novopečeného člena rodiny velmi pobavila a na synkovy úspěchy byl právem hrdý, ale pořádek v rodině přece musí být! Hermés měl krávy vrátit. Ovšem, ne zadarmo: Uskutečnil svůj první a velmi výhodný obchod. Dobytek si ponechal a vyměnil jej s Apollónem za lyru. Tento muzikální bůh z ní byl doslova u vytržení a přidal bráškovi ještě hůl obtočenou dvěma hady, zvanou Kérykeion. To byla velmi zvláštní hůlka, má totiž moc přinášet štěstí, blahobyt  a spánek. Má také moc léčit. Hermés později podobnou věnoval Apollónovu synovi Asklépiovi, bohu lékařství. Lékaři mají tuto hůl ostatně ve znaku dodnes.

Když Hermés dospěl, byl přijat na Olymp. To se sice tradičně nelíbilo maceše Héře, ale už si na nové nemanželské nájemníky musela koneckonců přeci jen zvykat. Novopečený Olympan se stal poslem vládce všech bohu Dia. Ke své hůlce obdržel ještě okřídlený klobouk petasos a okřídlené botky. To mu umožňovalo rychle se přemisťovat po celém světě a stal se tak patronem poutníků. Podobně jako bůh slunce Hélios vidí a slyší vše, co se na Zemi šustne. Nebyla to však jeho jediná funkce, stal se také bohem pastýřů a stád. Ovšem ještě vyřešil záležitost s tím bonzákem Battem. Proměnil ho za jeho ukecanost v kus čedičové skály. Pro svůj nepochybný obchodnický talent se stal také bohem obchodu. V této funkci ho také rádi uctívali Římané a pod jménem Melkart dokonce i semitští Féničané. Ti mu dokonce postavili jeden z největších chrámů starověku, proslavený chrám v Kartágu. Vzhledem k Hermově lstivosti, byl uctíván i podvodníky a zloději. Pro svou hůl byl ochráncem heroldů a pro výmluvnost zase řečníků. Jako Hermés Psýchopompos také spolu s bohem smrti Thanatem doprovází duše zemřelých k řece Styxu. Je též pánem palaister a gymnásii (cvičišť a tělocvičen).

Od dob archaického období se na Hermovu počest staví u silnic takzvané hermovky, kamenné sloupy zdobené jeho hlavou a falem. Vyvinuly se z hromádek kamení, které lidé vršili na křižovatkách cest pro lepší orientaci. Vlastně, mnozí z nás to možná nevědomky dělají dodnes. Vzpomeňte si na „kamenné mužíky“, na které dodnes můžete narazit i v našich horách.

Zeus svého oblíbeného syna často používal, jako svého osobního vyslance. Hermés pro něj udělal ledacos, podívejme se třeba na případ Argos: Íó byla dcera říčního boha Ínacha a zároveň kněžka Héry. Starý kanec Zeus si s touto vyhlášenou krasavicí chtěl pochopitelně užít. Héra si toho pochopitelně všimla, tak Íó Zeus musel v rychlosti a spěchu proměnit v krávu. Héře byla manželova náhlá starost o dobytek podezřelá, a tak z muže krávu vymámila. Nechala nešťastnou Íó hlídat stookým obrem Argem, který nikdy nespal. Ínachos a Zeus vyslali Herma, aby Arga zabil a Íó osvobodil. Tomu se to skutečně podařilo.

Hermés zařizoval spoustu věcí nejen pro bohy, ale i pro smrtelníky. Například doprovodil trojského krále Priama do Achilleova stanu, kam nešťastný otec přišel prosit hrdinu o vydání těla svého syna Hektora. Hermés si velmi oblíbil také krále Ithaky, legendárního Odyssea: Když Odysseus a jeho muži na dlouhé a strastiplné cestě domu z Trojské války zabloudili na ostrov čarodějky Kirké, dcery slunečního boha Hélia, ta Odysseovy muže proměnila ve vepře a zavřela je do chlívku. Hermés daroval Odysseovi zvláštní  kouzelnou bylinu, po jejímž požití se kouzla ukázala neúčinná. Odysseus Kirké donutil, ať jeho mužům vrátí zpět jejich lidskou podobu, na což opět dohlížel Hermés.

Hermés se sice nikdy neoženil, ale jeho potomstvo by si zasloužilo samo o sobě vlastní povídání. Asi nejvýznamnějším potomkem byl bůh divoké přírody Pan. Toho zplodil s Nymfou Dryopé. Pán vypadal jako nějaký Satyr. Měl kozlí rohy i nohy a byl celý chlupatý. Když spí, nevyplácí se ho budit. To začne ječet a vřískat tak hrozně, že se narušitel božího klidu dá v hrůze na útěk. Odtud pochází rčení „panický strach“.  Neméně povedený Hermův potomek je také Priapos, kterého má s bohyní lásky Afrodítou (i když některé prameny uvádějí, že je synem Dionýsa). Je bohem plodnosti a má prý největší přirození ze všech bohů i smrtelníků. Často táhne v průvodu známého kořalečníka Dionýsa. Hermés má s Afrodíté ještě jednoho, mnohem méně povedeného potomka, boha homosexuálů Hermafrodíta, ale o něm si snad žádné pikantnosti radši povídat nebudeme.

Hermův kult se později s Helénismem rozšířil jako obvykle do celého Římského impéria. Římané ho, jako Mercuria, velmi uctívali a zasvětili mu mnohé chrámy. Zpodobňovali ho podobně jako Řekové, jen ještě přidali měšec s penězi. V samotném Řecku bylo centrum jeho kultu zejména v Arkádii, Atice a na ostrovech Imbros, Lemnos a Samothráké. V prvním století našeho letopočtu se Hermův kult tedy (jedna jeho část) spojil s kultem egyptského boha Thovta. Zřejmě šlo o výsledek učení novopythagorejců, kteří ho nazvali Hermes Trismegistos (Třikrát největši). Ve středověku a novověku se objevuje v alchymistické  a hermetické literatuře, ta je však naprosto mimo můj zájem, takže dnes si o tom asi nic neřekneme.

Takže, milí čtenáři, pokud vás tento opravdu velmi vykutálený bůh zaujal a chystáte se na cestu, obchod, nějaký lup, případně na soudní při, věnujte Hermovi alespoň malou úlitbu, určitě se vám to vyplatí! A pokud na svých cestách přírodou narazíte na „kamenného mužíka“, přidejte také malý kamínek. A uvidíte, že se na vás Hermés při různých činnostech, těch legálních i nelegálních, které ochraňuje, jistě usměje….

Ilustrace: Jean Torton