Skip to content

Argonauti – piráti dávnověku

Listopad 12, 2013
tags:

???????????????????????????????Když jsem tu před časem psal o Odysseovi a jeho dlouhé cestě domů z Trojské války, říkal jsem si, že by nebylo na škodu povědět si nejen o Homérových eposech „Íliás“ a „Odyssea“, ale také o cestě Argonautů za Zlatým rounem, kterou popsal ve svém eposu „Argonautika“ Apollónios Rhodský. A že je to vskutku zajímavá legenda. Staří Řekové milovali krvavé a dobrodružné příběhy, v tom se od nás vůbec nelišili. Čím byla legenda tragičtější, tím lepší. A příběh Iásona a Médei je přesně takový.

Celý příběh začíná v řeckém dávnověku takto: V Orchomenu v Boiótii vládl král Athamás, který měl s bohyní oblaků Nefelé, dcerou Titána Astraia, děti Frixa a Hellé. Když později Athamás zapudil Nefelé a oženil se s Ínó, dcerou thébského krále Kadma, nastaly dětem krušné časy. Macecha je nenáviděla a nastrojila úklady tak, že Athamás nakonec souhlasil s tím, aby obě děti byly obětovány a země tak uchráněna před hrozbami neúrody a hladu, který hrozil vypuknout. V poslední chvíli před obětním obřadem se objevil zlatý beran, poslaný matkou Nefelé, posadil si děti na hřbet a odletěl s nimi do daleké Kolchidy, na pobřeží Černého moře. Cestou Hellé spadla do moře a utonula. Místo, kam holčička spadla, se od těch dob jmenuje Hellespontos, mořský průliv, který odděluje Evropu od Ásie. Aiétés, syn slunečního boha Hélia a kolchidský král, přeživšího Frixa přijal vlídně a přátelsky. Frixos obětoval zlatého berana bohům za ochranu uprchlíků a zlatou kůži berana věnoval králi. Ten dal Zlaté rouno zlatými hřeby přibít na rozložitý vysoký dub v háji boha války Área. Dal ji hlídat strašnému draku, který nikdy neusnul, na stráži byli ještě dva býci s kovovými rohy a ohnivými nozdrami. Věštba Aiétovi řekla, že bude žít a kralovat tak dlouho, pokud bude vlastnit zlaté rouno. A zde začaly opravdové problémy.

Za nějaký čas na scénu vstupuje hlavní hrdina našeho příběhu, následník trůnu v Íólku, Iáson. Ten byl synem Aisóna, právoplatného krále, a jeho ženy Eteoklymeny. Po smrti Aisónova otce Kréthea si však íólkský trůn uzurpoval nevlastní Aisónův bratr Peliás. Právoplatného krále vyhnal do exilu i se ženou a novorozeným Iásonem. Tomu matka vystrojila pro jistotu i fingovaný pohřeb a chlapečka dala tajně na výchovu ke Kentauru Cheirónovi, známému to pěstounu hrdinů. Ten měl v pěstounské péči i taková esa, jako například Hérakla, Achilla nebo pozdějšího boha lékařství Asklépia. Peliás se v Delfské věštírně mezitím dozvěděl, že příčinou jeho smrti bude muž s jedním sandálem.

Když Iáson dospěl do mužského věku, rozhodl se vzít si zpět své dědictví – trůn v Íólku. Cestou do města brodil řeku a na zádech milosrdně přenesl jakousi stařenu, která ho poprosila o pomoc. Ve skutečnosti to byla bohyně Héra, která měla s Peleem nevyřízené účty ještě z minula. Při brodění ztratil Iáson jeden sandál. Když obut neobut dorazil do Íolku, Peliás hned věděl, která bije. Jenže, Iásón byl přeci jen právoplatný následník a majitel trůnu, veřejné mínění stálo na jeho straně. Když mladík vznesl svůj oprávněný nárok, uzurpátor ukul lest: On sám se trůnu vzdá a s radostí ho synovci přenechá, pod jednou podmínkou. Mladý princ musí přivézt Zlaté rouno. A protože věděl, jak daleko je ukryto a jak dobře je střeženo, považoval synovcův návrat za zhola nemožný.

Iáson, nad kterým držela ochrannou ruku bohyně Héra i její nevlastní dcera bohyně moudrosti Athéna, úkol hrdě přijal a začal jednat. Vzal do svých služeb legendárního stavitele Arga, který pro něj postavil padesátiveslici pojmenovanou „Argó“ – „Rychlá“. Sám Iáson se vypravil do proslulé věštírny nejvyššího boha Dia v Dodóně, kde z jeho posvátného dubu uřízl větev, která byla Argem zasazena do kýlu Árgó. Ještě během stavby mladý kapitán vyhlásil nábor dobrovolníků na cestu do Kolchidy. Doslova se k němu seběhli polobozi a hrdinové z celého Řecka, takové dobrodružství si nemohli nechat ujít. Mezi padesátkou vybraných bylo mnoho slavných jmen: Héraklés a Ankaios – vyhlášení siláci; Kastór a Polydeukés – Dioskurové ze Sparty; Orfeus – thrácký pěvec a vypravěč; Meleagros – kalydónský král; Théseus – vítěz nad Mínotaurem a princ z Athén; Akastos – Peliův syn, který se postavil vůči špatnosti svého otce,  Tífys – navigátor a kormidelník, věštci Idmón  a Mopsos – vnuk nejslavnějšího řeckého proroka Teirésia; Kalais a Zétés – okřídlení synové boha severního větru Borea, Oileus – lokridský král; Peirithoos – lapithský král; Telamón – salamínský král; Admétos, Týdeus, Lynkeus, Eufémos, Oileus – jiní velcí hrdinové a v neposlední řadě i Asklépios – syn boha Apollóna a lodní lékař, pozdější bůh lékařství. Hrdinů bylo samozřejmě celých padesát, avšak vyjmenoval jsem jen ty neznámější. Každý z této odvážné padesátky své jméno zachoval v legendách a Řekové je měli ve velké úctě, ať už plavbu za Zlatým rounem přežili nebo ne.

argo-voyage mapaNaši nehrožení mořeplavci, vlastně piráti, podle dnešního mezinárodního práva, tedy vypluli na výpravu za Zlatým rounem. Popis jejich legendární cesty se historikové pokusili rekonstruovat, viz přiložená mapka. První, pro začátek příjemné, dobrodružství je čekalo na ostrově Lémnos. Zdejší ženy totiž pro nevěru povraždily všechny zdejší muže. A jelikož pozdě zjistily, že bez mužů se v jistých záležitostech neobejdou, Argonauti jim přišli opravdu do rány 🙂 . Námořníci se zde tedy postarali o potomstvo a vypluli dál. Na asijském pobřeží propluli kolem Tróje a přistáli u pobřeží, kterému vládli strašliví šestirucí obři, kteří na Argó házeli kusy skal. O jejich vyhubení se postaral Diův syn Héraklés. Další zastávku měli Argonauté v Mýsii. Zde vystoupili na pevninu Héraklés a jeho momentální milenec Hylás. Diův silácký syn si potřeboval vyrobit nové veslo a jeho kuřpytlík šel mezitím pro vodu k blízkému jezírku. To ovšem neměl dělat, protože místní Nymfa se do něj zamilovala a stáhla ho ke dnu. Těžko říci, zda se to hošanovi líbilo, protože na holky asi moc nebyl. Herákles se vypravil ho hledat a na Argó se už nevrátil.

myk 86438Cesta pokračovala k pobřeží Bebryků, kterým vládl král Amykos. Ten měl velice nepříjemný zvyk: Všechny své nově přišedší hosty vyzval k zápasu. Ten samozřejmě vždy skončil jeho vítězstvím a smrtí „hosta“. Jenže nepočítal s Argonautem Polydeukem, který byl synem Diovým, a měl téměř stejnou sílu, jako jeho nevlastní bratr Hérakles. No a tento borec Amyka knokautoval a zabil. Dobře mu tak, že jo. Po tomto sportovním utkáni připluli Argonauti k pobřeží Thýnů. Zdejší král Fíneus byl slepý, podobně jako Teirésias a stejně jako on, měl věštecké schopnosti. Protože jeho věštby však narušovaly vůli Olympanů, Zeus ho potrestal. Ubohý Fíneus byl trýzněn obludnými Harpyjemi, napůl ženami, napůl ptáky, které strašlivě zapáchaly. Ty mu rvaly potravu z rukou i úst a ponechaly mu jenom tolik, aby nezemřel hladem. Zbylé jídlo pokálely a znečistily, aby je nikdo nemohl jíst. Okřídlení synové boha severního větru Borea, Kalais a  Zetés Harpyje přemohli a zahnali, čímž zlomili Diovu kletbu. Rozradostněný Fíneus Argonautům prorokoval úspěch a ukořistění Zlatého rouna, i když mnozí z hrdinů se domů už nevrátí.

Po rozloučení s Fíneem se Argó vydala na další cestu přes nebezpečnou úžinu (dnešní Bospor) do Černého moře, kterou střežily Symplégady, obrovské skály, které se za silného dunění a vlnobití hrozivě srážely. Skrytě na loď dohlížely bohyně Athéna a Héra. Mořeplavcům pomohla holubice, kterou jim daroval Fíneus: Podle rady ji vypustili a bedlivě pozorovali, zda se bez úhony dostane přes úžinu. Teprve potom prudce vyrazili s lodí a ze všech sil i božskou pomocí úžinou projeli. Od těch dob se skály už nesrážejí, na paměť vítězné plavby Argó doslova zkameněly.

Při plavbě v Černém moři pocítili Argonauti těžké ztráty: V zemi Maryandynů zabil divoký kanec věštce Idmóna. Kance sice ulovil oštěpem Idás, ale ztrátu Idmóna to nahradit nemohlo. Tři dny a noci se Argonauti s druhem loučili, poté ho slavnostně pochovali a navršili mu mohylu. Právě v těch chvílích zemřel po kratičké nemoci jejich kormidelník Tífys.  Smutek trval dalších dvanáct dní, až do toho musela vstoupit bohyně Héra a vnukla Ankaiovi odvahu, a on se tak stal novým kormidelníkem na Argó. Ještě je čekalo přistání na ostrově Aretiás, kde sídlili draví ptáci s kovovými brky. Héraklés je sem kdysi zahnal od Stymfálského jezera. Jeden z ptáků svým brkem zranil plavce Oilea, který se vydal na průzkum. Proti druhému útoku se už ubránil svým ostrým kopím. Podle Fíneovy věštby však na ptáky střelba šípy neměla být účinná, proto Argonauti zvolili jinou metodu: Mužstvo se ochránilo štíty a kopími, a když se ptáci přiblížili, spustili hlasitý křik a harašili zbraněmi. To ptáky tak vyděsilo, že odletěli k dalekým horám a na ostrov se už nikdy nevrátili.

IMG_1788A nyní se Iáson a jeho muži konečně doplavili až do samotné Kolchidy. Král Aiétés si byl však dobře vědom věštby, že bude žít pouze tak dlouho, dokud bude vlastnit Zlaté rouno a tak ho pochopitelně odmítl vydat. Prohlásil, že Iáson dostane Rouno pouze tehdy, pokud dokáže zapřáhnout do pluhu dva býky s bronzovými kopyty, již vyfukují z železných nozder oheň. S tímto spřežením musí zorat pole, na něm zasít dračí zuby a pobít bojovníky, kteří z nich vyrostou. Iásón měl ale silného spojence – Aiétovu dceru, kouzelnici Médeiu, jíž bůh Erós zasáhl srdce šípem lásky k Iásonovi. Dala mu zázračnou mast, která zabránila popálení z býčího dechu a poradila mu, jak porazit dračí vojsko: Vhodí mezi dračí syny kámen a oni se pobijí mezi sebou. Tak se také stalo. Médeia však věděla, že její otec nehodlá Rouno vydat ani omylem, a tak Iásonovi dala i uspávací kouzelný nápoj, po kterém drak střežící Rouno v Áreově háji usnul a náš pirát ho už hravě přemohl. Zlaté rouno tak změnilo majitele.

argonauti medea-by_Malcolm_McClintonMédea, beznadějně zamilovaná do Iásona, se tedy přidala k Argonautům, prchajícím s kořistí z Kolchidy. Za Argó však vyrazil král Aiétés s mocnou flotilou. Bohyně Héra Iásonovi vnukla nápad ukrýt se v deltě řeky Istros (dnešní Dunaj). Kolchidská flotila se rozdělila, sám král se vydal za uprchlíky k Bosporu, protože čekal, že se budou vracet stejnou cestou, jakou pluli za Rounem. Jeho syn, Médein bratr, Apsyrtos vedl polovinu loďstva k ústí Istru. Tam na něj čekali Iáson s Médeiou a lstí ho vylákali samotného k vyjednávání. Princ samozřejmě skočil proradné sestřičce na špek a to se mu nevyplatilo. Iáson s Médeiou ho za živa rozsekali na kousky, které naházeli do moře. Když se to dozvěděl otec Aiétes, musel se vrátit od Bosporu a synovo tělo po kouscích najít a pohřbít. Tak přišel o drahocenný čas a Argonauti unikli proti proudu Istru. Hromovládný Zeus se na Argonauty rozzuřil kvůli Iásonovu a Médeinu zločinu a za trest jim určil nesnáze a strasti na cestě, dokud se ti dva z vraždy Apsyrta neočistí u kouzelnice Kirké, Aiétovy sestry. Aby to ještě trochu opepřil, poslal ve stopách Argonautů strašlivé bohyně pomsty Erýnie. Toto rozhodnutí Hromovládce jim lidským hlasem oznámila sama loď Argó, což plavce ještě víc vyděsilo. Prchali dále proti proudu Istru, na jeho horním toku loď přetáhli po souši a po několika menších řekách se dostali až k Rhodanu (dnešní Rhôna). Po jejím proudu se plavili celkem bez potíží až do Středozemního moře, bez nehody se dostali až k Aithalii (dnešní Elba), protože Héra je hustou mlhou chránila před útoky místních divokých kmenů. Bez zdržování pluli rychle dál, až dorazili k ostrovu Áia, kde sídlila kouzelnice Kirké. U tety Kirké to zpočátku nevypadalo dobře, protože Médea se odmítla přiznat k nejtěžšímu zločinu: Vraždě svého bratra. Kirké oba vrahy a křivopřísežníky nakonec přeci jen očistila a Argonauté mohli pout dále.

Cesta Argó vedla průlivem, který střežily strašlivé obludy Skylla a Charybdis. Zde zasáhla mořská bohyně Thetis, žena smrtelného argonauta Pélea (rodiče slavného reka Achilla) a bezpečně je provedla nebezpečnou oblastí. Dalším nebezpečným místem na vodní cestě byl ostrov Sirén, oblud s tělem ptáka a hlavou ženy, které lákaly plavce tklivým zpěvem, ale když začal zpívat Orfeus, oněměly při jeho zpěvu a poprvé tak nezískaly žádnou oběť (ještě na to nebyly zvyklé, protože Argonauti žili jednu generaci před slavným Odysseem, který na Sirény vyzrál také: https://pohanskykruh.wordpress.com/2013/10/30/odyseus-nepodlehnout-osudu/ ). Po několika menších příhodách se Argó dostala do silné bouře, která ji vyvrhla daleko ve vnitrozemí Lybie. Zde se událo další neštěstí, neboť zde zemřel věštec Mopsos, který šlápl na jedovatého hada. Jak sám předpověděl. Poseidón poslal jednoho ze svých koní, aby Argonautům ukázal cestu k jezeru svého syna Tritóna. Ten jim pomohl se dostat zpět na širé moře, když mu obětovali trojnožku z Apollónovy věštírny.

argo tim severin replikaPři obeplouvání Kréty jim bránil bronzový obr Talós nabrat vodu, když proti nim vrhal obrovské kameny. Médeia obra zahubila svými kouzly, omámila ho tak, že narazil nohou do skály, zranil se a z kotníku mu vytryskla měděná krev a zřítil se na mořské útesy. Po tomto posledním nebezpečenství už Argó doplula celkem klidně do Íólku, kde je neradostně uvítal Peliás. Sice převzal Zlaté rouno, ale trůn nevydal. A zde opět zasáhla kouzelnice Médeia: Podařilo se jí s pomocí svých čar omladit Iásonova stařičkého otce Aisóna. Když se to dozvěděly Peliovy dcery, chtěly po ní tutéž kůru pro svého otce. Médeia jim předvedla, jak se to dělá: Kusy starého rozsekaného berana povařila v kotli se zvláštními bylinami a z kotle pak vyskočilo mladé jehně. Když chtěly dcery otce překvapit, spícího ho rozsekaly na cimprcampr a hodily do „kouzelného“ kotle, byly nemile překvapeny. Nestalo se vůbec nic, starý uzurpátor byl stále mrtvý.

Čekáte šťastný konec příběhu? Něco ve stylu: „Milovali se šťastně až do smrti“? Zapomeňte! Jsme v Řecku, zemi tragédií a krvavých eposů. Po tomto hrůzném činu se Argonauti z posádky vrátili ke svým vlastním dobrodružstvím. Jenže Iáson se v Íólku králem po vraždě uzurpátora právoplatným králem nestal, rozlícení poddaní (Peliás asi nebyl zase tak špatný vládce) ho i s Médeiou vyhnali do Korinthu, kde je ve svém hradě přijal pod ochranu král Kreontes. A zde už to mohlo dopadnout šťastně. Jenže opět ne. Iásonovi a Médeie se narodili dva chlapci. Což o to, to bylo pěkné. Jenže krátce na to vrtkavý Iáson Médeiu opustil a bláznivě se zamiloval do Kreontovy dcery Glauky. Médeia byla šílená bolestí. Koho někdy zradila jeho láska, možná pochopí. Své sokyni poslala jako svatební dar šaty, které na Glauce během svatebního obřadu vzplály. Kreontes, který vyrazil dceři na pomoc, uhořel i s ní. Aby se pomstila Médeia Iásonovi ještě více, učinila ten nejstrašnější zločin: Zavraždila i jejich dva syny. Po tomto několikanásobném zločinu z pomsty a nenávisti nasedla do vozu taženého okřídlenými draky a po krátké zastávce v Athénách, odkud ji vyhnal Théseus, zmizela neznámo kam. Iáson, zlomený žalem, zůstal v Korinthu a zbytek svého života strávil na trouchnivějící Argó v místním přístavu a snil o tom, co mohlo být, kdyby se nezachoval tak, jak se zachoval. Už byl velice starý, když ho zabil padající stěžeň jeho lodi, která tak ukončila jeho trápení.

argonauts_34A poučení z této nádherné legendy? Možná to, že pokud zradíte své blízké a porušíte pouta rodu, bohyně pomsty Erýnie vás nakonec dostihnou. Kdo poruší dané slovo, zaplatí. Historikové říkají, že cesta Argonautů, stejně jako Agamemnónovo tažení proti Tróji a Théseovo zabití Mínotaura je ozvěna dávných achájských (řeckých) tažení za účelem pirátství a likvidace obchodní konkurence v období okolo 1400 – 1200 př. n. l. Ale tím si přece tu krásnou báji nebudeme kazit.

Poznámka: Pokud čtenáře zaujalo poněkud zápornější a „pirátské“ pojetí Argonautů a jejich výpravy, doporučuju trojdílný „Merlinův kodex“ Roberta Holdstocka a „Sekeru z bronzu, rouno ze zlata“ od Juraje Červenáka.

Ilustrace:  Rekonstrukce řeckých bojovníků a lodí z Mykénského období – Gustav Krum.

Iáson bojující s drakem – Francis Phillips.

 Médeia – Malcolm McClinton.

Fotografie: Argó jako rekonstrukce Tima Severina, více zde: https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/05/23/tim-severin-serie-vikingove/

Argó ve filmu „Iáson a Argonauti“ :

http://www.csfd.cz/film/13399-iason-a-argonauti/

Advertisements
komentáře 3 leave one →
  1. Myslič permalink
    Leden 5, 2014 10:51 am

    Pro zájemce, takto mohla vypadat, a asi i vypadala, legendární Argó: http://www.youtube.com/watch?v=rgCMEDiOJ8I

  2. Prosinec 23, 2013 1:25 pm

    Dobrý den, tak jedině snad, že se prý v těch krajích odpovídajících Kolchidě, mohlo zlato těžit z potoků pomocí ponořené ovčí kůže a do ní se zachytávaly zlaté šupiny a pak se po občasném vyjmutí a oschnutí vytřepalo a měli zlato a tak mohla ve spojení s dalšími místními příběhy vzniknout povídka zlatém rounu, na základě praktické zkušenosti s jeho těžbou pomocí ovčích kůži-rouna. A občas se tam na skalách najdou prý vytesané značky, které schematicky znázorňují veslovou loď, podobnou té z doby Argó. Ale jestli ty značky tam byly dřív než byl zapsán příběh, nebo byl nejdřív příběh a pak značky, nevím.

    • Prosinec 23, 2013 2:46 pm

      Ano. Teorie o kůžích, do kterých se v potocích zachytávala zrnka zlata může být jedním ze zdrojů této nádherné (a poučné) legendy. Ale tím si jí přece nebudeme kazit 🙂 Řecké mýty a pověsti jsou prostě nádherné. A stojí za to se jimi rozhodně zaobírat.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: