Alternativní identita, alternativní náboženství? Novopohanství a árijský mýtus v soudobém Rusku II

Marlène Laruelle

‘Nové náboženské hnutí’?

Novopohanská hnutí, jež se objevila v éře perestrojky a rozvíjela se v průběhu devadesátých let, jsou docela početná. Jejich úplný soupis je velmi obtížný, protože mnoho skupin dosud nepatří do žádné centrální struktury a existuje pouze lokálně. Mimoto většina těchto skupin předstírá, že se nachází pod statusem kulturního sdružení, a ne náboženského, zvláště proto, že legislativa je pro náboženská sdružení tvrdší. Ministerstvo spravedlnosti tedy v roce 2003 registrovalo asi jen čtyřicet novopohanských hnutí, zatímco jich pravděpodobně existuje několik set (Ferlat 2003). Oslavy letního slunovratu v Moskvě se roku 1999 účastnilo několik desítek sdružení. Některá provinční města jsou zvláště aktivní, hlavně Rjazaň, kde vychází troje novopohanské noviny, hostí semináře k tématu a je jedním z významných center novopohanských oslav. Město Omsk se navíc pokouší stát se primární destinací novopohanského putování na Sibiři. 

Prvním institucionalizováným novopohanským náboženským hnutím za perestrojky byla v roce 1988 Společnost Magi, která sídlila v Leningradu a vedl ji Vladimir Bezverchij. Byl učitelem na jedné námořní škole v Leningradu a od roku 1979 se tajně snažil  udržovat toto hnutí živé. Jeho extrémně zpolitizované sdružení připouští, že jeho cílem byla dominance bílé rasy a částečné vyhlazení Židů. V druhé polovině osmdesátých let Bezverchije bedlivě sledovala KGB, kterou znepokojovaly jeho otevřeně národně-socialistické urážky, a byl také obžalován, že vydal ruskou verzi Mein Kampfu. V roce 1990 se Společnost Magi změnila ve ‘Svaz Venedů’ (2), jenž se později rozdělil na tři skupiny, bílé, černé a zlaté Venedy.  Dnes toto hnutí stále tvoří nejstrukturovanější a nejznámější novopohanský trend (Moroz 2001). Vedle Svazu Venedů se staly významnými další čtyři skupiny. Je tomu tak díky počtu jejich stoupenců (každá jich má několik tisíc), jejich specifické doktríně či schopnosti v devadesátých letech obsadit veřejnou scénu. Těmito skupinami jsou duchovní svaz ‘Thesaurus’ Dr. S. P. Semjonova, skupina ‘Náboženství ruského lidu’, vedená hypnotizérem D. V. Kandybou, Církev Nav, založená Iljou Lazarenkem, a Svaz slovanských občin Dobroslava.

Podobně jako sdružení Bezverchije jsou některá z těchto novopohanských hnutí dosti zpolitizovaná. To je případ Církve Nav, založené 20. dubna 1996, tedy na Hitlerovy narozeniny, a Svaz slovanských občin Dobroslava (Pribylovskij 1999). Ostatní zůstávají méně vyhrananěná, zvláště ‘Thesaurus’, který provádí nábor hlavně mezi lékaři a učiteli a organizuje kolektivní meditační sezení o ekologii či boji proti masovému spotřebnictví. Aby mohly svou existenci financovat, mnoho skupin organizuje k doplnění členských příspěvků komerční aktivity. Staroruská inglistická církev pravoslavných starověrců, kterou vede Alexander Chinevič v Omsku, tedy nabízí paranormální aktivity a také poskytuje konzultační služby (Jašin 2001: 59). Některé skupiny, zvláště ty nejvíce zpolitizované, nabízí místním podnikatelům soukromé bezpečnostní služby výměnou za jejich finanční podporu.

Výraz, jenž sami novopohané používají nejčastěji k označení své víry, je ‘védismus’ a poté ‘pohanství’ (samozřejmě bez předpony ‘novo’). Jejich náboženské reference jsou velmi eklektické a čerpají většinu své inspirace z orientálních náboženství Buddhy, Zarathuštry a Manua, jakož i z mnoha hinduistických božstev a posvátného textu stoupenců Krišny, Bhagavadgíty. V těchto hnutích, zvláště v ‘Thesauru’, jsou velmi rozšířena četba Šrí Aurobindao (1872–1950) a Carlose Castanedy (1931–98), kteří byli oba v devadesátých letech přeloženi do ruštiny. Uzdravování energií, asijská medicína, bojová umění a rozličné verze jógy jsou nedílnou součástí orientalistické novopohanské rétoriky. Všechna tato hnutí sdílí stejný zájem o myšlenky bioenergie, karmy, reinkarnace, telepatie, astrologické síly, příběhy o UFO a tajemství vesmíru. Ačkoliv mají některé skupiny blízko k ‘novým orientálním náboženstvím’ jako ty, které se praktikují v západních zemích, jiné přímo trvají na striktních ruských či slovanských specifikách.

Nejvíce zpolitizovaná hnutí, jež se inspirují západním novopohanstvím, využívají díla Blavatské a německých či rakouských ariosofů z počátku století. Odkazují hlavně na dávné germánské bohy jako Tóra a Ódina. Některé z těchto radikálních skupin se modlí k svastice jakožto zpodobnění slunce. Mimoto ruský panteon, na který všechna novopohanská hnutí odkazují, není unifikovaný. Někteří bohové ze starověké slovanské mytologie jako Svarog, Veles, Perun, Dažbog či Chors spolu soupeří a každé hnutí preferuje jednoho či druhého. Některé skupiny, zvláště Organizace pan-internacionální charty, se domnívají, že cyrilice, zvláště liturgická, starověká slovanská, je obdařena transdendentální realitou. Jistá slovanská písmena by mohla být klíči k vesmíru či mimozemské civilizaci nebo by mohla být obdařena nadpřirozenou mocí, kterou dokážou využít zasvěcenci. Je obtížné určit, zda novopohanští stoupenci smýšlí o své víře monoteisticky či polyteisticky. Někteří z nich prosazují existenci jedinečného vyššího principu, zatímco jiní obhajují existenci více bohů s oddělenými funkcemi. Novopohané jsou také rozděleni ohledně povahy jejich hnutí. Ti, kteří tvrdí, že védismus žádnému rituálu nenapomáhá, protože se původně jednalo o formu moudrosti, a ne formu náboženství, tvoří majoritu, oproti těm, kteří se snaží obnovovat přesné obřady a budovat místa k uctívání.

Novopohanská náboženská pravidla vycházejí z ideje trojice, prostřednictvím které Jav (viditelný svět), Nav (podsvětí) a Prav (svět zákonů) představují různé úrovně reality. Eschatologické vzorce se opakují a všichni stoupenci se domnívají, že lidstvo je na cestě ke zničení, protože pro hmotný prospěch popírá náboženské hodnoty. Mnoho z těchto lidí tvrdí, že transformace pohanské víry do ruského oficiálního náboženství bude možná pouze po světovém kataklyzmatu, ať už politickém či ekologickém. Hnutí, jež lpí na nadpřirozenu nejvíce, se snaží rozvíjet mimosmyslové schopnosti svých členů a doufají ve zrod komunity nadlidí, která se v těch nejvíce zpolitizovaných skupinách může stát nadřazenou, bílou rasou předurčenou k vládě na světem. Všichni novopohané zdůrazňují potřebu čistého životního stylu v souladu s přírodou a obviňují křesťanství, že je antropocentrické a vede lidstvo do současné ekologické slepé uličky. Někteří si přivlastňují dávné ruské kultovní tradice Matky Země prohlašováním, že Slované, děti lesa, budou prvními, kdo znovu objeví harmonii s přírodou (Ivakhiv 2005).

Novopohanská hnutí jsou ve svém vztahu k pravoslaví rozdělená. Některá z nich věří, že moskevský patriarcha je jen dalším prvkem v žido-křesťanském mechanismu, určenému k oslabování Ruska, a odmítají s ním jakékoliv jednání. Jiní tvrdí, že pravoslaví nelze tak snadno připodobňovat k jiným křesťanským denominacím západu. Naopak se domnívají, že hrálo důležitou roli  při zachování specifické ruské identity. To je případ Staroruské inglistické církve pravoslavných starověrců. Jisté skupiny se tedy snažily rozvíjet vztahy se starověrskými hnutími tím, že si od nich vypůjčovaly staré pravoslavné rituály a vybízeli je ke konvertování k novopohanství. Také oživily některé kodexy bojovníků, inspirované kozáckými tradicemi. Již v sedmdesátých letech velká jména ruského nacionalismu vzkřísila tuto synkretickou rétoriku a tvrdila, že pravoslaví udržovalo úzké vztahy s dávným pohanstvím a hinduismem. Pravoslavný kříž, jenž pro ně představuje slovanskou verzi svastiky, by pak byl symbolem blízkého příbuzenství těchto náboženství a v zásadě národní, ne univerzální podstaty pravoslaví.

Takový vývoj však není jednostranný. Tento nejednoznačný postoj lze sledovat i v pravoslavné církvi. Některé pravoslavné nacionalistické noviny obhajují přibližování pravoslavné církve k novopohanům a prezentují je jako zbloudilé bratry, jejich principy, jako ten obrany ruského národa proti západu, mají s nimi společné. Noviny jako Naše otěčestvo, Russkij věstnik či Kolokol se nepochybně začaly zajímat o takové novopohanské teorie, jako je idea o ‘ruském bohu’, který se nachází v dílech Dostojevského. Malíř Ilja Glazunov, který zastává velmi konzervativní a pravoslavné pozice, také čerpá svou inspiraci z árijství tím, že na svých malbách znovu používá historické argumenty novopohanů (Glazunov 1996). Moskevský patriarchát již  dávno vyloučil novopohanská hnutí z definice ‘sekty’. Na seznamu ‘totalitních sekt’, který patriarchát navrhuje, lze nalézt jen Slovanské občiny Dobroslava a Církev Nav, ale jinak žádná novopohanská hnutí (Kurajev 2001). Přesněji řečeno, od roku 2000 začal jáhen Andrej Kurajev, odborník na pranýřování protestantství, teosofie a pseudo-orientálních náboženství, veřejně kritizovat novopohany.

Poznámky:

2) ‘Venedi’ je jméno, které dali Germáni starověkému slovanskému lidu, jenž žil ve střední Evropě, rovněž nazýváni Wendi. Následně se výraz používal na všechny Slovany.