Skip to content

Vzpomínka na můj první pohanský obřad II

Prosinec 10, 2017
tags:

Můj první obřad je vlastně mojí přímou iniciací, která ukončila mé období hledání a tápání o směru, jakým se vydám dál po své pohanské cestě. Narodil jsem se skvělým rodičům. Předali a naučili mě zásady pro šťastný a čestný život. Po rodových liniích jsem zdědil zručnost a nejspíš i nezanedbatelný intelekt. Po ztrátě víry v strašidla a bubáky, kteří se transformovali do lidských bytostí, skrze všechno živé a na různých tajemných místech, jsem ucítil, že slyším šepot, kterému sice nerozumím, ale dělá mě šťastným. Věděl jsem, že něco je, ale co? V 15letech přišlo koketování s křesťanstvím, moje babička byla zbožná křesťanka, avšak její víra ve mě vyvolávala příliš rozporů a odporovala mojí svobodomyslnosti. Přesto dodnes respektuji jejich nejvyššího druida Ježucha jakožto Slunečního boha a máti Mařenku co by Velkou Matku. Pouštního žárlivého nesnášenlivého boha ohně starých Semitů však dodnes nemusím. Zdá se mi, že Ježuch s Mařenkou, ač byli Aramejci, vyznávali úplně jiného boha. Značka pro pokračování textu

Reklamy

Krušnou stezkou 2 „úsměv válečného božstva“- část druhá

Prosinec 4, 2017
tags:

4.

Wituolf se rozhodl, že si stejně jako Huguwin zkrátí cestu korytem potoka, tak nějak instinktivně tušil, že jeho věrný přítel běžel stejnou cestou. Bylo také dáno tím, že oba byli i přes své mládí velmi zkušení stopaři a i v neznámém území se velmi dobře dokázali orientovat. Wituolf také věděl, že pokud poběží bez přestávky, měl by zhruba se soumrakem narazit na jejich předvoj. Zároveň doufal, že je tento předvoj již na cestě, protože teď by se každé prodlení mohlo osudově vymstít. Běžel tedy vytrvale a jistě jako mladý vlk. Dýchal zcela neslyšně a jeho mysl ostražitě sledovala okolí, ale zároveň se celá jeho bytost animálně radovala z volnosti, pohybu a okolního světa. Myslel také na svého otce, na to, že tohle je zřejmě jejich poslední společná výprava, myslel na časy, kdy jej otec učil chodit, posléze se vyznat v přírodě, lovit, zabíjet. V jejich rodě to takhle chodilo od nepaměti. Nikdy neobdělávali kamenitá políčka, nikdy nezasívali zrno a také nikdy nevzdávali hold božstvům úrody. Přinášeli obětiny božstvům a duchům lesa, kteří jim zajišťovali dostatek masa pro přežití. Když potřebovali nutně mouku, směnili ji za maso a kůže, nebo si ji na válečné výpravě jednoduše vzali. Byli jako vlci, kteří jak mu otec od malička vyprávěl, kdysi dávno naučili jejich lid lovit. Značka pro pokračování textu

Vzpomínka na můj první pohanský obřad

Listopad 29, 2017
tags:

Každý ze současných pohanů nějak začínal. A platí o samozřejmě i pro členy Pohanského kruhu. Už před časem jsem vzpomínal na svou cestu k pohanství zde. Nicméně, dnes bych se s vámi rád podělil o vzpomínky na svůj první pohanský obřad, kterého jsem se zúčastnil ve více lidech. A možná to někomu bude připadat, jako když píšu o době kamenné  🙂 .  Ano, to o čem vám budu vyprávět se stalo už za šerého pohanského dávnověku – tedy někdy v létě roku 1995 🙂 .

Tenkrát mi bylo neskutečných osmnáct let, chodil jsem prvním rokem do práce (můj plat činil třicet korun na hodinu) a počítal se k hnutí skinheads – tedy k pleškám, které cítily loajalitu k národu a rase. Nebyli jsme žádní „náckové“, ani vypatlaní sharpové. Doba byla zkrátka taková, že jsme se scházeli na koncertech, kde hrály jak kapely, Značka pro pokračování textu

Chladný měsíc

Listopad 26, 2017
tags:

Sychravý byl den na pahorku smrti, kudy poutník právě procházel. Šedivé koruny stromů bez listí vzpínaly svou náruč k nebesům, ne nepodobny kostlivčím pařátům. Tu a tam pod hromadami spadaného listí probleskla lebka. Lidská či zvířecí? To bylo však v tomto prostoru, kde se střetávaly křižovatky všech osudů víceméně jedno. Prastarý, mocný a dunivý vítr, který se od nepaměti proháněl pod věčně šedou oblohou, znal všechna lidská jména pahorku. Avšak lidský čas v tomto prostoru pranic neznamenal.  Poutník procházel přes tento chladný, mohylovitý pahorek nesčíslněkrát, ovšem pokaždé to bylo jiné a jiné. Stejné jako, když čas od času spatřil na těchto chmurných pláních věčně zelený dub. Značka pro pokračování textu

Krušnou stezkou 2 „úsměv válečného božstva“ – část první

Listopad 22, 2017
tags:

1.

Hroduolf a jeho muži byli nyní v područí Cheruských zvědů. Nesvázali je, ani je jinak nepohanili. Důvodem bylo to, že vysoký muž, který proti nim vystoupil z křoví a nařídil jim, aby odložili svá kopí a nože, chvíli jakoby nevěřícně Hroduolfa pozoroval, a pak jej k úžasu všech okolo dlouze a pevně objal. A Hroduolf se musel chtě, nechtě rozesmát. Smál se z plných plic, úlevně, radostně a naplno. „Nikdy bych si Arwide nepomyslel, že zrovna ty mne zajmeš,“ pravil Hroduolf a mohutně poplácal Arwida po zádech. Arwid, jehož původně zachmuřený výraz se změnil do úsměvu jarního sluníčka, mu odpověděl, „ starý brachu, věř tomu, že mě to vůbec netěší, ale na druhou stranu buď rád, že jsi natrefil na mě, všechny předsunuté hlídky mají za úkol bez milosti zabít všechny nepřátele, na které narazí“. „Proč jsi nás tedy ušetřil?“ zeptal se Hroduolf. „Hroduolfe, jsem přibližně stejně stár jako ty, a můj zrak už dávno neodpovídá mému jménu, avšak přesto mi obrysy tvé postavy a tvůj krok, připomněli něco známého. Strávili jsme spolu nějaký čas, navzájem se spřátelili a navíc jak si určitě dobře pamatuješ, jsem nadosmrti tvým dlužníkem za svůj život, což je něco víc než přísaha náčelníkovi a vládci kmene, je to pouto skoro, tak silné, jako pouto krve…“. Značka pro pokračování textu

WANNABEES

Listopad 16, 2017
tags:

Hned v úvodu bych rád řekl, že jsem ve svém životě potkal mnoho bílých lidí, které inspirovala spiritualita amerických indiánů a dá se vlastně říct, že mezi ně patřím i já sám. Někteří z nich patřili ke skautům, trampům či woodcrafterům, někteří třeba k  „duškovcům“, jiní byli součástí tzv. Euroindiánů, tj. subkultury, která ve volném čase napodobuje indiány i oblékáním a způsobem života. Rád bych zdůraznil, že drtivé většiny z nich si hluboce vážím. Jsou to obvykle čestní a dobří lidé, kteří se snaží žít v souladu se svým svědomím a přírodou. Přesto si nelze nevšimnout, že jsou mezi obdivovateli indiánů velmi časté tendence zavrhovat svoji vlastní kulturu, která bývá vnímána jako zkažená a zlá a naopak nekriticky přijímat všechno, co se tváří indiánsky. To je ale paradoxně velmi neindiánské. Řekněte sami, co byste si pomysleli o indiánech, kteří by zavrhli své předky a ve svém volném čase se oblékali do slovanských krojů a místo posvátné dýmky si do kruhu posílali chléb se solí? Bylo by to zvláštní, že? Jestli se tedy chceme něčím indiánům podobat, pak by to podle mě, měla na prvním místě být úcta k našim vlastním předkům a k našim původním tradicím. Značka pro pokračování textu

Pohanství, národ a vlastenectví

Listopad 10, 2017
tags:

Předem upozorňuji, že toto je můj osobní názor a píšu to sám za sebe. Všechny „pohanské“ havlisty tedy hned z kraje varuji, že by se jim při čtení mohlo přihodit něco nehezkého  🙂 . Dál to čtete jen na vlastní nebezpečí. Rozumíme si?  🙂

Etnické pohanství je pro mne úplně přirozeně spojeno s národovectvím a vlastenectvím. Nejdříve se podíváme, co je to ono vlastenectví a národovectví – bez ohledu na to, co o tom blábolí Wikipedie: Vlastenectví, jinak též patriotismus, je láska k vlasti. Národovectví, jinak též nacionalismus, je láska k národu. Odsuzovat lásku k tomu, co považujeme za národ a vlast, může jenom úplný debil. Jak nádherně napsal anglický (katolický) spisovatel a filosof Gilbert Keith Chesterton (29. 5. 1874 – 14. 6. 1936): „Odsoudit vlastenectví, protože někdy vede k válce, je stejně hloupé jako odsoudit lásku, protože někdy vede k vraždě.“ Značka pro pokračování textu