Přejít k obsahu webu

Aleš Skřivan, Petr Křivský: „Válečníci ze severu“

Listopad 16, 2018
tags:

Čas od času zde zveřejňujeme ukázky ze starších vydání knih, které se vztahují k pohanství a historii. Tedy knih, které vyšly ještě za ČSSR, a které bývají dnes tak trochu neprávem opomenuty a zaprášeny v antikvariátech. I přes své „stáří“ jde často o velmi slušný zdroj informací za pár korun. Věděním narvanou knihu Moře, objevy, staletí jsem měl rád už v dětství a i ona je jedním z pramenů, které mne přes vikingy přivedla k historickému i současnému pohanství. Autoři Aleš Skřivan a Petr Křivský si se svým dílem dali skutečně velkou práci. V knize se zaobírají mořeplavbami i suchozemskými cestami velkých objevitelů a dobyvatelů od starověku až po 19. století. A samozřejmě neopomenuli ani vikingy a jejich úžasná dobrodružství. Dnes si zde tedy můžete přečíst krátkou ukázku z jejich publikace právě o těchto odvážných Seveřanech. Kapitola se jmenuje jednoduše a úderně Válečníci ze severu. Možná se tu nedozvíte žádné „převratné novinky“, ale rozhodně jde o pěkné, krátké a přehledné shrnutí tématu. A třeba vás to navnadí na koupi knihy 🙂 . Značka pro pokračování textu

Reklamy

Změňte se!

Listopad 4, 2018

Pozn. překl.: Se Stephenem McNallenem, vůdčí osobností pohanské organizace Asatru Folk Assembly, jste se mohli na našich stránkách setkat již v několika článcích. Vždy se jedná o fundovaný vhled do problematiky, daný jeho bohatými zkušenostmi z praxe i života. Tentokrát článek pojednává o důležitosti každého jednoho pohana. Dalo by se říci, že pohan fyzicky zosobňuje v pozemské sféře duchovní ideu pohanství, což tím pádem klade určité nároky na jeho vlastnosti i působení. Z tohoto důvodu autor klade důraz na potřebu seberozvoje takového jedince, přičemž uvádí i konkrétní doporučení. Ačkoliv článek adresuje vyznavačům Ásatrú, může být přínosný pro všechny etnicky zaměřené pohany, aby si uvědomili závazky plynoucí z jejich duchovního vyznání i cesty, kterými je mohou naplňovat na každodenní bázi.

Wolf

Většina z nás si možná myslí, že se nám, duchovně řečeno, dobře daří, a snad máme pravdu. Typický člen Ásatrú má spoustu dobrých kvalit  – intelektuální zvídavost, smělost vydat se odlišnou cestou, a jak můžeme předpokládat, oddanost tvrdému kodexu chování.

Někdy jakožto lidé nežijeme zcela dle toho nejlepšího v našem nitru. Naše ušlechtilost klesá, volíme si snadnou cestu ven, a ony charakterové vady v každém z nás se stávají příliš zřetelnými. V takových chvílích si potřebujeme položit otázku, do jaké míry děláme čest našim předkům a Posvátným Silám. Značka pro pokračování textu

28. říjen 1918 z pohanského pohledu

Říjen 27, 2018
tags:

V těchto dnech slavíme sto let od založení Československa. Státu, za který bojovali čeští, slovenští, slezští, moravští a rusínští legionáři v zákopech První světové války. Ale bojovali za ni i odvážní muži (a jejich ženy) na „domácím poli“ – politici, kteří cítili zdravé národovectví a vlastenectví ve svém srdci. A s nimi i ty spousty našich obyčejných předků, kteří už měli dost poručníkování neschopných (nebo možná všeho schopných) Habsburků, a činili relativně „prostý“ odboj tím, že pro mocnosti Dohody shromažďovali citlivé informace nebo všelijak brzdili zemědělské a průmyslové dodávky pro Rakousko-Uhersko. Značka pro pokračování textu

Kouzlo podzimního medu

Říjen 19, 2018
tags:

Letos v únoru jste si mohli tady na našich stránkách přečíst příběh o posledním českém žrecovi Peruna Hromovládce. Starého Žiroslava jsem vlastně vymyslel z jednoho prostého důvodu: Měl jsem nějaké fotky z podzimního výstupu na Sněžku a chtěl jsem se o ně nějak podělit. Bylo mi prostě líto je jen tak naházet na FB Pohanského kruhu, kde by po čase zapadly. A při procházce podél své milované řeky Sázavy mne Žiroslav tak nějak sám vlezl do hlavy 🙂 . A už v ní vlastně zůstal… Kdykoliv procházím českou krajinou, Žiroslav je se mnou a já si říkám, jak by se asi na náš svět dívaly jeho oči. O čem by přemýšlel, kdyby stál na mém místě a sledoval dnešní Čechy? První příběh starého pohana měl být vlastně i poslední – a končí smrtí – ale vlastně i šťastným shledáním rodu v Návu. Nu, a protože se mi zase nashromáždily nějaké fotografie, se kterými bych se rád pochlubil, je tu znovu, tentokrát ještě mladý, Žiroslav a jeho doba. Nalejte si dobrou medovinu nebo víno, pohodlně se usaďte – a jste v hlubokých hvozdech okolo Sázavy, poblíž vesničky Buda. Je polovina 11. století a staří bohové z Čech dosud neodešli: Značka pro pokračování textu

Černý anděl

Září 27, 2018
tags:

Skotská vysočina, kdysi ve středověku: Z válečného tažení se vrací rytíř Maddox. Doma nebyl dlouhá léta (možná se účastnil křížové výpravy). Spěchá ponurými horami Kaledonie, aby byl co nejdříve na svém panství… Tak začíná kultovní krátkometrážní fantasy film Černý anděl režiséra Rogera Christiana z roku 1979. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Inu, věřte, že bez tohoto snímku by John Boorman nikdy nenatočil svůj legendární Excalibur z roku 1981.

Černý anděl není historický film, je to spíše podobenství a není to snímek, kde všechno pochopíte hned na první zhlédnutí. Za necelou půlhodinku do vás Christian napere dechberoucí skotskou přírodu, mystiku a hlavně – donutí vás přemýšlet nad tím, co jste vlastně viděli. Minimum herců, ještě méně dialogů, zamlžená, věčně vlhká Skotská vysočina, bytosti lesů a jezer, a doba, kdy křesťanský Bůh ještě neměl Kaledonii tak zcela ve své moci…

Christian do role válečníka Maddoxe obsadil britskou hereckou legendu Tonyho Vogela a učinil rozhodně dobře. Vogel (29 6. 1942 – 27. 7. 2015) měl xicht, na který prostě nezapomenete. Starší a vzdělanější z filmových fajnšmekrů si tohoto herce budou pamatovat například jako Mattea Pola z výborného televizního seriálu Marco Polo nebo jako jednoho z anglických hrabat ve Statečném srdci. Značka pro pokračování textu

Proč nikdy nebudu „Indián“ – ale vždy jen Evropan

Září 6, 2018
tags:

Člověk by se měl nejspíš smířit s tím, kdy a kde se narodil, k jakému národu a rase patří a do jakého kulturního okruhu to vše spadá. I v českém soudobém pohanství se můžete někdy setkat s lidmi, kterým je jakoby líto, že jsou Evropané (běloši) a radši by snad byli třeba „Indiáni“. Jako by snad bylo něco špatného na tom, že jsou to lidé evropského původu a pocházejí z rasy a kontinentu s (pro někoho) neuvěřitelně bohatou minulostí.

Říká se, že někteří lidé se narodili ve špatném století. Jiní si snad myslí, že se narodili i na špatném kontinentě. Víte, každý z kluků mé generace (jsem ročník 1977) chodil v osmdesátých letech minulého století v ČSSR rád do kina na západoněmecké filmy jako Poklad na Stříbrném Jezeře (1962) nebo východoněmecké klony těch prvních jako Synové Velké medvědice (1966). Všichni kamarádi tenkrát chtěli být pochopitelně „dobří“ Indiáni. Každý musel být samozřejmě Vinnetou (Pierre Brice) nebo  Tokei-ihto (Gojko Mitić). Mne to ale vůbec netankovalo. Už tenkrát jsem chtěl být „bílým padouchem“ jako Cornel (Herbert Lom) a Red Fox (Jiří Vršťala). No, „bílým padouchem“ jsem se asi nakonec i stal – ale z mých kamarádů Indiáni fakt nejsou. Tedy, Věkošovi se poštěstilo a v rámci Living history Indiána občas hraje. V tomto článku pěkně vysvětluje, proč tak činí. Není Indián, je stále normální běloch. Nevykrádá spiritualitu amerických domorodců, sám je slovanským rodnověrcem. Pochopitelně se v něm ozvala krev a víra jeho lidu, jako v každém etnickém pohanovi. Značka pro pokračování textu

Hlas krajiny

Červenec 26, 2018
tags:

    Cestář byl celý pátek v práci jako na trní. Nebyla s ním kloudná řeč a kolegové věděli, proč tomu tak je. Ne, že by cestář ten den práci flákal – jeho soustruh jel na plné obrátky – ale prostě nemluvil. Chlapům bylo jasné, odkud vítr fouká. Už ráno si všimli, že Cestář přišel od tramvaje celý v zeleném, s batohem a vyřezávanou holí. To bylo neklamnou známkou toho, že hned šichtě vyráží „pohanět“. To také značilo, že buď sám, nebo s partou „podobně postižených“ jedinců, vyrazí na víkend někam do lesa, kde se „zlejou jak hovada a budou se mečovat a řvát u ohně“. Tolik se aspoň povídalo ve fabrice. Cestář už dávno ztratil chuť kolegům vysvětlovat, že takhle to u něj a jeho souvěrců fakt neprobíhá. Tedy ne tak úplně. Ostatně, u proletariátu vždycky patřilo k dobrému tónu trávit volný čas jinak, než u „šlechty“ z kanceláří. To věděli i jeho kolegové z dílny a kecat si do svého víkendového úniku na okresní přebor ve fotbale od intošů také nenechali. Značka pro pokračování textu