Theodoros & Helena

Báseň vyšla v básnické sbírce Ruthara ze Svatoboru Šarlatový čas v roce 2023.

Byl jednou jeden dobrý muž
a ten měl moudrou ženu.
I pravil k sobě nejednou:
„Nikdy ji nevyženu.“

V bohatství spolu žili si,
dům na útesu měli,
tam v rozprostřených zahradách
stromy vzácné se skvěly.

Olivovníků stál tam sad,
v němž příjemně se spalo,
když Mléčné dráze na dosah
se o sobě samé zdálo.

Rackové s mořem zpívali
a koně z pěny jeli
jak příboj rovnou na útes,
tak písně vlny pěly.

Theodoros se jmenoval,
ona Helenou byla.
Jeden druhého miloval,
láska je proměnila.

Hestiá tehdy přála jim,
snad tušila, co přijde,
až jedné noci bouřlivé
žádná hvězda nevyjde.

Šťastně se smáli v zahradách
a dýchali vzduch svěží.
V poklidných dnech necítili,
jak čas kolem nich běží.

Těšil je pohled na slunce,
když nebem jasně plulo.
Stoupalo z vod na východě,
před nocí skonem slulo.

Vždy moře široširé zas
jim šeptalo do uší
dávné příběhy beze slov,
které srdce rozbuší.

Znali tu úzkost prazvláštní,
přestože šťastně žili.
Bůh moří z hlubin volal k nim,
oni s ním hovořili.

V objetí noci trávili
pod korunami stromů
jak za ticha, tak ve chvílích,
kdy naslouchali hromům.

Olivovníků stín je kryl,
slunce-li spalovalo
a žádný z větrů nevál-li.
Stromoví chlad jim dalo.

Rty smáčeli si ve vodě
či šťávou z hroznů sladkých
uchovávané v nádobách
lesklých, na dotek hladkých.

Zrak upínali k obzoru,
když ozdoben byl lodí,
jak zrovna káže Poseidón,
jenž mořské koně vodí.

Jednou se domů vraceli
z úbočí zeleného,
kde luční kvítí sbírali,
kromě smíchu zvučného.

Mrak černý zakryl zlatý vůz,
rozestřel se na nebi,
náhle se přihnal odnikud,
jako by dříve nebyl.

Déšť šlehal svahy rozkvetlé,
kroupy do země bily.
Za bleskem ihned duněl hrom,
vichry se probudily.

Tu úder, hrozný, strašlivý,
svět rozechvěl nemálo,
do hlubin útes zřítil se,
s ním vše, co na něm stálo.

Zahrada i dům pokojný,
také sad olivový,
všechny stromy i záhony;
celičký domov snový.

Vyvstala vlna obrovská
jak hradba z modři tmavé,
když skálu čnící do výšin
pozřelo moře dravé.

Helena padla do trávy,
ten zmar ji k zemi srazil.
Její manžel si vlasy rval,
studený vítr mrazil.

Slzy jim tváře smáčely
smutkem a hořkým bolem.
Žal rval jim duše na kusy.
Zármutek kráčel kolem.

„Náš domov klesl do hlubin
a více již ho není,
zahrady, stromy prastaré
šly za ním bez prodlení.

Má, lásko, sličná Heleno,
až noci přijdou chladné,
nezahřeje nás skvostný krb.
Kdo tušil, že dům padne?

Snad bohové to věděli,
že skálu zhltne moře.
Urval se útes obrovský
a nám způsobil hoře.

Pod hvězdy nelehneme si
už v olivovém sadu,
kde bychom spolu tančili,
vždyť nemáme zahradu.

Na střepy rozbilo se vše,
i vázy malované.
Zásoby, skříňky cenností,
ozdoby vykované.

Bronzové šperky na dně jsou,
mořský bůh z nich má radost,
pod hladinou je jiný svět,
my jinou máme starost.

Kudy a kam teď povedou
nás kroky vrávoravé?
Náš majetek rozmetaly
podmořské proudy dravé.

Střed, kolem něhož točil se
náš život roky dlouhé,
je pryč a ztracen nadobro.
Nezbylo zrnko pouhé.

A to je na tom nejhorší,
srdce našeho bytí
rozervalo se na kusy,
nemáme místo k žití.“

Tak pravil Theodoros hned,
nešetřil přitom dechem.
Dál úpěl bolem strašlivým,
ukončil jej povzdechem:

„Má ženo, více neřeknu,
na to mi chybí slova,“
vstal ze země, pak sklopil zrak
a k zemi klesl znova.

Helena němě hleděla
k místu, kde útes býval,
bouře pomalu utichla,
jen v dáli hrom si hřímal.

„Teď dýchá se mi nelehce,
u srdce duše bolí,
mnoho dní domov měli jsme,
skála se po něm drolí.

Mnoho dní v domě žili jsme,
nyní v tom chvilku vidím.
Ze stromů svých oblíbených
olivy již nesklidím.

Práh více nepřekročíme
do té náruče klidu.
Po věcech nám tak rozmilých
už není ani vidu.

Kam mohli jsme se vraceti,
kde skládali jsme hlavy,
tam právě zeje prázdnota,
vzala to od podlahy.

Kamenná dlažba, cestičky,
s nimiž jsme se tak dřeli,
potopily se do hlubin,
my jenom zaúpěli.

Proliji ještě mnoho slz,
chmury mě budou tížit,
vzpomínky budou za nocí
se před mé oči plížit.

Pravdu jsi děl, že střed je pryč,
kolem nějž svět se točil,
náš život po ty celé dny
a který v moře skočil.

Ale my stále žijeme,
my dva a pouto naše.
Jeden pro druhého by až
na světa konec zašel.

Bohyně lásky dala nám
přece dar přenádherný
z pokladnice, kde výběr je
zářivý, nepřeberný.

Náš svazek není lecjaký,
spolu projdeme poutí,
když máme jeden druhého,
chmury nás nezarmoutí.

Na cestu smělou dejme se,
vykročme na ni nyní.
Nový dům postavíme si,
vždyť nejsme přece líní.

Krásné stromy vysadíme
a vinnou révu k tomu.
Kameny budou bělostné
z mramorového lomu.

Usadíme se spolu zas,
až dopřeje nám doba.
My dva to spolu zvládneme,
vždyť jedno jsme my oba!“

Pravila moudře Helena,
byť slzy v očích měla,
hned jak to, na čem záleží,
svou řečí připomněla.

Vítr utichl postupně,
mraky se roztrhaly,
z jednoho místa na druhé
rackové přelétali.

Vstal Theodoros po chvíli,
s Helenou vyrazili
na cestu, kterou neznali,
svůj kraj tak opustili.

Hermés je věrně provázel,
z dáli jejich krok střežil.
K nápomoci se čile měl,
aby jejich sen přežil.

Na dlouhé pouti chránil je,
podoby kvapně měnil.
Kam měli dojít, vedl je.
Osud se zdárně plnil.

Práci hledali na cestách,
dobře si počínali,
uměli zasít, sklidit plod,
z domova leccos znali.

S tkaním jako by Heleně
Athéna pomáhala,
překrásná roucha žádaná
tvořit se nezdráhala.

Zatím u bystřin průzračných
Theodoros lovíval.
Košíky plnil rybami,
přitom si tiše zpíval.

Cestovali i po mořích,
na korábech se vezli,
zdolali hory vysoké,
strmé štíty přelezli.

Svatyně navštěvovali,
bohům skládali dary,
stejně tak slavným věštírnám,
kde ze země dští páry.

Pod hvězdami i v jeskyních
na cestách přespávali,
ulehnout pod strom ovocný
nikdy nezaváhali.

Ptáci jim rádi zpívali,
provázeli je všude,
sova zas v noci hlídala,
zda kolem nich klid bude.

Vstávali dříve než slunce,
rozbřesk pak sledovali.
Hélios z vozu mával jim,
a tak se radovali.

Skvoucí se chrámy během cest
jim z dechu ubíraly,
když s úctou klaněli se jim
a užasle zírali.

Ubírali se loukami,
na dohled moře měli
i vnitrozemím kráčeli,
lesům porozuměli.

K táhlým břehům a zátokám
mnohokrát se vydali,
tam z písků i vod průzračných
zpustlé lastury brali.

Soutěskami, kde vládl stín
a studený vzduch proudil,
kráčeli spíše pomalu,
by jejich duch nezbloudil.

U pramenů řek v pohořích,
kde klid panoval stále,
v objetí odpočívali,
když nemohli jít dále.

Jednou se probudili však
až do pozdního rána.
Jasný den vroucně vítal je,
před nimi zela brána.

Daleko jasně spatřili
kraj zelený a svěží.
Místo, po němž tak toužili,
jen kousek od pobřeží.

„Heleno, drahá ženo má,
na očích máš, co já mám?“
zašeptal, jako by měl strach,
že podlehl snovým hrám.

„Manželi milý, pohleď jen!
Domov před námi leží!
Hádám, že nešálí nás sen,
srdce mi kvapem běží!

Ano, vím jistě, kam teď jít,
má hruď se dme radostí!
Theodore, je úžasné,
když víra bol přemostí.

Děkujme bohům za přízeň,
cestou nám pomáhali.
Pod jejich bdělým dohledem
lépe jsme vytrvali.

Však více nechci meškat čas,
tančit vesele toužím,
nový dům volá k sobě nás,
teď já svým nohám sloužím!“

A lehké kroky vedly ji
jak dryádu zpěv lesa.
Zpívala píseň radostnou
a zdravila nebesa.

Ze svahu dolů spěchala,
poskakovala směle,
toho dne duši hladil jí
slunce svit rozněžněle.

Theodoros tam zůstal stát,
do dáli mlčky hleděl.
Helena jista byla si,
teď i on už to věděl.

„To je to místo, kam jsme šli,
i když jsme netušili.
Písně, jež zvou nás přátelsky,
starý žal přehlušily.

Helena chvíle nemarní,
stezka u konce není.
Oba si v paměť vryjeme
to sladké rozednění.

Dříve, než soumrak nastane,
usadíme se znovu.
Po letech plných bloudění
našli jsme cestu domů!

Volá nás den a vybízí
ke spěchu bez prodlení.
Den, o který jsme prosili
bohy své při modlení.“

Promluvil Theodoros tak,
sotvaže nabyl dechu.
Za plný spánek ozdravný
rád poděkoval mechu.

Ten den, na který čekali,
dlouho se chystal na ně.
Přesto je mile zaskočil,
když přišel nečekaně.

I vydali se k obzoru,
aniž by zastavili,
a večer přišli do těch luk,
jež se jim zalíbily.

„Vzduch tady voní příbojem,
mořskou pěnou i travou,“
poznamenala Helena
a mírně kývla hlavou.

„A stromů,“ potom dodala,
„tu není mnoho, věru,
sad nový vysadit tu však
za náš úkol teď beru!

Čeká nás práce velký díl,
ale dnes nespěchejme,
lehněme spolu do těch trav
a hlavy k sobě dejme.

Hvězdy se brzy ukážou,
světlo se již vytrácí.
Budeme pozorovat je,
neboť se to vyplácí.

Jak s tímto místem naložit
rády nám dají vědět,
povznesou naše záměry,
stačí na ně jen hledět.“

Tak temnou klenbu nebeskou
obdivovali z trávy,
která je stébly hladila,
když do ní dali hlavy.

Úsvit růžový vzbudil je,
paprskem hladil líce
dvou sladce spících manželů
a hřál je stále více.

Toho dne vyměřili, kde
nový dům bude státi,
kam usednou, až přijde čas
na lyru si zahráti.

Určili místa pro sady
a zahradu rozměrnou,
radost z práce je sytila,
ulehli s nocí černou.

Z těch let, co byli na pouti,
jmění pro stavbu měli,
dík tomu mohli pracovat,
podle snů tak, jak chtěli.

Kamenný domek útulný
stál brzy v plné kráse,
už při pohledu z dálky být
láskou naplněn zdál se.

Na mírných svazích zelených
sad širý založili,
kde rádi by, až přijde čas,
šedé hlavy složili.

„Naše děti a vnoučata
spíše než my sem vstoupí
a mezi kmeny vzrostlými
čas pro sebe uloupí.

Nám osud určil výsadbu,
však ne slávu k vidění.
Strom dlouho roste vysoko
a svět se zatím změní.

Dcerám a synům tento dar
za mnoho let předáme,
poskytne v parném dni jim chlad
a vítr jej nezláme.

Až stáří dobelhá se k nám,
přece háj šerem zkrásní.
A lístky tmavě zelené
slunce zlaté rozjasní.

Teď zbývá už jen zahrada,
velká nemusí býti,
však, co je krásné na světě,
musíme do ní vrýti!

Ať útulná je raději,
než rozlehlá jak sady.
Vyzdobíme ji uměním
ke cti slavné Hellady.

Zeď čtvercová ji bude krýt,
před okolím ji schová,
a uvnitř bude vládnout klid,
po věčnost se zachová.

Vprostřed, kde pramen vyvěrá,
jezírko bude čisté.
Oblohu zvládne zrcadlit,
to nyní už je jisté.

Posvátné ryby poplují
pod hladinou i u dna.
Bohům zasvěcena bude
tato jezerní studna.

Do všech stran světových od ní
ke zdem stezky zamíří,
cestičky dlážděné, rovné,
třpytem světla zahýří.

A v rozích porostou stromy
silné mohutné statné.
Čtyři přenádherné stromy,
jež vyzdvihnou podstatné.

Ale i jiné stromy však
tu budou spolu s nimi.
Vánek zašumí jemně pak,
v korunách zazní rýmy.

Sochy a sloupy z mramoru,
amfory malované,
bílé vázy s květinami
a u zdí růže plané.

Louče aby, až setmí se,
v zahradě šero bylo,
lampy olejem plněné,
by světlo se rozlilo.

Častěji ale pozveme
Nyktu k nám do zahrady
a všechna světla zhasneme,
noc probudí záhady.

Tak budeme se divit zas,
kde ta kouzla se vzala,
že bílá světla na nebi
lidská srdce poutala.

Drobounké hvězdy daleké
na černočerné látce,
dovedou duše povznésti
i ukonejšit sladce.

Pod klenoucí se nebesa
položíme se spolu
v té tmě, jež rozprostře se vždy,
když slunce klesne dolů.

Možná, že na lyru si pak
k potěše zabrnkáme
či v tichu šeptat budeme
jména hvězd, které známe.

A četné básně složíme,
Apollón Foibos dá-li.
Vždy okřáli jsme radostí,
když verše k nám přivály!

Múzy je kolem rozvěsí
k obdivu úžasnému.
Vzlétnou do větví, na měsíc,
k obzoru nejasnému.

To vše mám před očima teď,
Theodore můj milý.
Takový vytvořme si svět,
vždyť máme na to síly!

Výhled je odtud na moře,
náš dům se jak perla skví,
vše kolem nás se zelená,
že doma jsme, Hermés ví.

Daleká pouť se skončila,
sotva nás sem zavedla.
Když vidím, co jsme získali,
tíseň v duši vybledla.

To je náš domov, můj drahý,
tady si přeji zůstat,“
skončila s řečí Helena,
utichla její ústa.

Theodoros se pousmál,
děkoval Afroditě.
Helenu nato zulíbal,
ulehl s ní do sítě.

„Byl jednou jeden hrdý muž
a ten měl skvělou ženu,“
prohodil tiše k lásce své,
v dáli dštil příboj pěnu.

„Ten muž jsem já, ta žena ty,
prošli jsme řeckou zemí.
Nic lepšího, nežli jsi ty,
pro mě na světě není.

Zahrada, sad i pěkný dům,
povznášejí mé srdce,
však bez tebe by zpustly hned,
netřeba říkat přece.

S tebou se i pouť zjasní mdlá,
žízeň se lépe snáší,
hlad hůře mysl osedlá,
líněji cesta práší.

Tys hlavním dílem světa, když
na tebe právě hledím.
S tebou jsem našel nový střed,
to dobré přes něj scedím.

Heleno, to si pamatuj,
že patří ti mé díky.
Byla jsi se mnou v chudobě,
brzy sklidíme fíky.

Heleno, to si pamatuj,
mou duši jsi živila.
Sílu jsem z tebe načerpal,
když cesta se křivila.

Jsem rád, že domov našli jsme,
ale s tebou je všude.
Mé srdce bude veselé,
když s tím tvým bíti bude.

Bohové štědří byli k nám,
Hermés nás doprovázel,
na křižovatkách Hekaté
nás nevedla ke zkáze.

Děkuji proto osudu,
že máme domov nový,
i Athéně, že chrání nás
skrze své hlídky soví.“

To řekl jeden hrdý muž
a objal svoji ženu.
Vtiskl jí vroucný polibek,
jak stálo na vřetenu.

Moiry se přitom usmály
a předly dál nit jasnou.
Tak pokračují v díle svém,
dokud hvězdy nezhasnou.