Spisovatel Petr Jaroněk: „Osobně se považuju za pohana každým coulem, byť v mém případě nejde o nějaké aktivní uctívání bohů, spíš o životní filozofii.“

Český spisovatel Petr Jaroněk není nejspíš čtenářům Pohanského kruhu úplně neznámý. V loňském roce jsme zde upozornili na jeho výbornou historickou fantasy Theomachia: Válka bohů o pádu mykénské civilizace. Autor ovšem není žádný nováček, a má za sebou i dva volně propojené slovanské fantasy romány Ospalá slovanská díra a Běsi z temného hvozdu. Aktuálně mu (tentokrát jako e-kniha) vyšla, jako literatura faktu, publikace s názvem  Dobytí Tróje: Život, válka a smrt v mykénském Řecku. A o tom všem bude náš dnešní rozhovor.

Jak se vlastně vůbec stane spisovatelem? Pokud se nepletu, Vaše „civilní“ zaměstnání je asi jiné?

Ne tak docela. Ve skutečnosti se psaním živím – a to už asi 15 let na plný úvazek jako copywriter. Sotva jsem opustil školu, začal jsem přemýšlet, jak se uživit právě psaním s tím, že časem mě to posune i ke spisovatelské kariéře. To se stalo, jen to slovo kariéra bych tedy dal do uvozovek – je to koníček a živí mě stále copywriting a content writing.  

Ospalá Slovanská díra a také Běsi z temného hvozdu jsou slovanská historická fantasy. V tomto ranku v Čechách již dlouho kralují „zahraniční“ autoři Juraj Červenák a Andrzej Sapkowski – když jste vstoupil do jejich rybníčku, nebál jste se trochu, že čtenáři budou srovnávat Vaši tvorbu s tou jejich? Proč jste vlastně začal s tímto žánrem?

V té době mě to téma velice zajímalo a bavilo a na konkurenci domácí ani cizí jsem nějak zvlášť nehleděl. Kdybych takto uvažoval, nikdy bych asi nic nenapsal ani nevydal, protože vždycky tu bude spousta lepších a zkušenějších harcovníků. Ale nemá smysl se s nimi snažit srovnávat. Osobně si myslím, že spisovatel musí projevit i jistou smělost, jinak se pořád bude něčeho bát – že je neoriginální, že ho nikdo nevydá, že se mu lidi budou posmívat, šklebit, kritizovat a tak dál. Jisté obavy tam samozřejmě jsou, hlavně v začátcích, časem se čím dál víc rozplývají. 

Svět slovanského pohanství je velmi zajímavý, bohůmžel, z celé slovanské mytologie nám zůstalo jen neúplné torzo. Jak se těmi drobky, které stačili zapsat středověcí kronikáři, pracuje? Využíváte tyto zdroje nebo používáte spíš vlastní náměty a prvky pohádek?

Pracoval jsem s historickými reáliemi a fakty, ale do jisté míry i s folklórem, který jsem třeba oblékl do mytologického hávu – zkrátka spoustu věcí bylo potřeba „zrekonstruovat“, aby ten svět byl kompletní a komplexní. Totéž veskrze platí u mých knih o Řecku. Naše znalosti o mykénském období jsou, mírně řečeno, děravé. Když někdo píše román dejme tomu o napoleonských válkách, může postupovat takřka přesně podle reálií a skutečných událostí. To já nemohu a musím prostě leccos vytvářet, aby ten svět byl úplný, ale snažím se to vytvářet tak, aby to působilo skutečně, autenticky, aby to mělo dobového ducha. Theomachia je v podstatě fiktivní mýtus, ale chtěl jsem, aby měl jednak charakter řecké mytologie, aby působil, jako by tam mohl patřit – za druhé jsem do něj zakomponoval i některé známé (nebo teoretické či předpokládané) historické skutečnosti a samozřejmě reálie, kulisy té doby. Podobně jsem postupoval už u slovanských knih. 

Plánujete ještě nějaký knižní návrat do světa slovanských bohů?

Mno, v nakladatelství leží moje poslední slovanská fantasy, kterou jsem napsal ještě dávno před Theomachií, ale poněkud jsem ji upozadil a zaměřil se právě na Theomachii. Je tedy možné, že tato fantasy ještě vyjde. Respektive je to téměř jisté – jen nevím, zda jako tištěná kniha, nebo e-kniha. Každopádně je to – aspoň podle mě – zdaleka nejzdařilejší kniha z té mé slovanské trilogie. 

Oproti Vaší starší tvorbě je právě Theomachia krok jiným směrem – a to krok pořádný: Svět mykénských Řeků těsně po Trójské válce a kolaps jejich civilizace ve fantasy hávu, to v českém prostředí asi ještě nikdo nezpracoval. Co Vás k tomu vedlo?

On to vlastně není ani tak fantasy háv, je to spíš mytologický háv, ale čtenáři víc rozumí pojmu „historická fantasy“ než „mytologický román“ nebo tak něco. Pro mě osobně to pak spíš než krok jiným směrem byl návrat ke kořenům. Tahle témata jsou mi vlastní od útlého věku, jen jsem dlouho sbíral odvahu se do nich pustit. Theomachia je poměrně opulentní román a já jsem rád, že jsem se neukvapil a nashromáždil předchozími knihami nějaké zkušenosti. To, že podobné téma asi nikdo u nás nezpracoval, je nicméně nejspíš pravda. Byl to ostatně risk a nakladatelé měli z románu strach. A soudě dle prodejů Theomachie byl ten strach oprávněný 😊. To téma asi není zrovna komerční bomba, ale jsem moc rád, že kniha vznikla, navíc v tak krásné podobě. 

Řecká mytologie se nám díky velkým mozkům antiky dochovala. Jak se vám s tím pracovalo – jako „nástupci“ Homéra a Hésioda? Některé původní řecké mýty si navzájem protiřečí, asi tedy bylo těžké vybrat tu „správnou“ verzi? 

Především jsem se držel Homéra a to i stylově, snažil jsem se zkrátka, aby to působilo, že Theomachia k Iliadě a Odyssei svým způsobem patří. Nicméně Theomachia je samozřejmě napsaná moderním stylem, aby byla pro čtenáře zajímavá a má poměrně skvělá hodnocení, což mě moc těší, takže se mi oba přístupy snad povedlo skloubit. Nicméně tam, kde to bylo nutné pro příběh, nebo kde Homér mlčel, jsem si buď vymýšlel, anebo použil jiné, třeba pozdější zdroje. 

Při četbě Theomachie mě docela zarazilo, jak jste z panenské bohyně Athény udělal tak nějak „lidsky“ v lásce přelétavou ženu. I Zeus Hromovládce zde působí spíš jako starý a unavený patriarcha, který ví, že svět bohů a lidí čeká nevyhnutelná změna, co možná nebude k lepšímu. Takže polidštění bohové?

Neřekl bych, že jsou bohové v Theomachii polidštění – nikdy podle mě nebyli odlidštění. V mytologii i v Iliadě jsou bohové prostě takoví, jsou to nesmrtelní „lidé“ s obrovskou mocí a velmi rozmanitými choutkami, náladami a emocemi, kteří pořád něco tropí. Nejsou to žádné odtržené kosmické entity, jsou součástí života lidí a přírody. Svět řeckých bohů je barevný, Iliada je naprosto plastická (a navíc nesoudící, jen sledující) a její aktéři, lidští i božští rovněž. Žádný z nich není nějaká šablonovitá figura.

A pokud jde o Theomachii, unavený a staře působící Zeus je odkazem na to, že už přichází konec epochy mýtů a bohů, což je vlastně hlavní námět knihy. Athéna pak byla sice panenská v tom smyslu, že nenáležela žádnému muži/manželovi a neměla potomky, ale osobně v ní rozhodně nevidím něco jako jeptišku. To se mi k tak silné osobnosti nehodí. 

Musím se přiznat, že při četbě Theomachie jsem si zkrátka nevybral, komu z hrdinů a hrdinek mám vlastně fandit. Asi nejsympatičtější je mi bručoun a věčný smolař Aniketes, který nakonec strašlivou válku přežije a odchází žít někam do zapomnění. Kdo je v románu Vaším favoritem?

Přikláním se taky k Aniketovi, jehož postava a role zůstaly mnohými čtenáři trochu nepochopeny. Osobně ho mám ale velmi rád a svůj specifický, fatalistický smysl tam měl. Můj favorit je i cílevědomý Thrax, opravdový řecký hrdina. A Doros, ten je víc vnitřně rozporuplný – je to trochu snílek a romantik, který byl okolnostmi vržen do víru dění a který má velký smysl pro povinnost, ale… no nebudu dělat spoilery. 

Mohou čtenáři očekávat, že se ještě do starého Řecka někdy ve fantasy hávu vrátíte?

Ano, momentálně dopisuju další obsáhlý román. Tentokrát půjde v podstatě o životopis (samozřejmě fiktivní) jistého trójského reka, zatím nebudu prozrazovat kterého. Kniha bude vlastně takovým beletristickým zpracováním toho, o čem píšu v již vydaném Dobytí Tróje. Nebude to už „fantasy“ jako Theomachia, ale opravdu historický román, ve kterém se budu mimo jiné snažit o maximální věrnost reáliím dané doby. Myslím, že to je krásný, silný příběh, který v mnoha ohledech ještě překoná Theomachii a nezbývá než doufat, že český trh ještě jednu knihu na přece jen docela podobné téma snese. Pak už si dám asi pokoj, aspoň na čas, i kdybych nechtěl – a poohlédnu se po jiném žánru. 

Aktuálně Vám tedy vyšla – jako e-kniha – také literatura faktu s názvem Dobytí Tróje: Život, válka a smrt v mykénském Řecku. Dobře se doplňuje s Theomachií. Má to tedy být nějaké doporučené čtení o historii mykénské civilizace k ní? Nebo Vám to uzrálo v hlavě samo od sebe?

Dobytí Tróje je takové kompendium, ve kterém jsem chtěl dát dohromady a utřídit si všechny znalosti, které jsou k danému tématu k dispozici a které jsem za roky studia získal. Je to docela obsáhlé čtivo, takže bych to nebral jako doplněk něčeho, i když původně skutečně ten nápad takto vznikl, ale poněkud sám sebe přerostl. S Theomachii se bude nicméně každopádně dobře doplňovat, ještě lépe se pak bude doplňovat s plánovanou knihou, o které jsem mluvil výše. Vzájemně tak vlastně vytvoří trilogii podobnou té (zatím rovněž nedokončené) slovanské – jen epičtější, větší… 

Dějinné období, kterému se v knize věnujete, vlastně patří k samotným počátkům evropské civilizace. Vždyť na odkazu antického Řecka (a Říma) stojí i naše současná kultura. Můžeme se z toho nějak poučit? Vidíte tam určité paralely k dnešku? 

Dějiny miluju právě proto, že mi mají co dát do života. Někteří to nechápou, vidí v dějinách něco mrtvého. Ale pro mě je historie – zejména ta starší – pravou učitelkou života, v čemž podle mě překonává i samotnou filozofii. I když nejlépe jim je pospolu, když se doplňují. Pokud jde o paralely, tak samozřejmě je lze hledat i nacházet. Otázka je, za jakým účelem. Jestli abychom z nich extrahovali nějakou moudrost, anebo… často se takové věci stávají prostě nástrojem nějakého aktuálního politického nebo ideologického boje. 

Dobytí Tróje: Život, válka a smrt v mykénském Řecku je v prodeji jako e-kniha. Dočkají se čtenáři i klasické tištěné knihy?

V tuto chvíli to není příliš pravděpodobné, ale vyloučit to nechci. Pokud by se knize mimořádně dařilo, možné je leccos. Jako e-kniha vyšla, protože ten komerční potenciál tam prostě nakladatelé podle mě moc neviděli (ale zatím se zdá, že ten zájem o ni překvapivě je). Ve výsledku jsem ale rád za to, že díky tomu mohla vyjít v takové podobě, v jaké jsem ji chtěl mít a že jsem nemusel dělat ústupky, zjednodušovat ji, zpřístupňovat co nejširší mase čtenářů. Byla by to podle mě škoda. 

Který z hrdinů (hrdinek) řeckých mýtů je vám nejsympatičtější a který je pro vás naopak největší padouch?

Stejně jako pro staré Řeky je i pro mě jasná jednička Hérakles. Muž, který musel přestát ta nejnepředstavitelnější utrpení, ale navzdory jim se doslova probojoval až ke hvězdám. Je to typicky tragická, rozervaná postava, která je ale zároveň symbolem vnitřní síly a odhodlanosti, odolnosti, houževnatosti i cílevědomosti. Měl jsem vždycky moc rád i Thésea, protože ty jeho příběhy, to je takové to poctivé dobrodružství. Mladý muž vyráží na iniciační cestu – tam porazí tu stvůru, tam onu… čirá esence. A z jistých důvodů mi v poslední době přirostl k srdci i Diomédés 😊 . Naopak třeba Achilleus mi přišel vždy hodně přeceňovaný. 

Tento rozhovor je pro pohanské stránky. Jaký je Váš vztah k historickému i současnému pohanství? Píšete o slovanských i řeckých bozích. Který pantheon je Vám blíže? Myslíte si, že současný návrat evropského pohanství přináší nějakou obrodu pro naši kulturu a civilizaci nebo to vnímáte jako přechodný jev?

To je těžké říct. Na jednu stranu je tu jakýsi trend vedený snahou vrátit se trochu k něčemu přirozenějšímu nebo celkově omezit vliv náboženství. Na druhé straně jsou tu na různých místech výboje fanatismu vedené ze strany „klasických“ náboženství, která jako by se bránila riziku ztráty vlivu. Těžko říct, jak to dopadne do budoucna – jen doufám, že nepůjdeme cestou třeba Polska. Já osobně se považuju za pohana každým coulem, byť v mém případě nejde o nějaké aktivní uctívání bohů, spíš o životní filozofii. 

Děkuji Vám moc za rozhovor. Chtěl byste našim čtenářům něco říci ještě na závěr?

Taky moc děkuji a snad už jen popřeju vám i všem čtenářům a příznivcům Pohanského kruhu hodně zdraví a úspěchů do začínajícího roku.

Fotografie pochází z archivu Petra Jaroňka. I za ně moc děkujeme.