Skip to content

Oživlý středověk ve Zlenicích

Červenec 24, 2017
tags:

Letos se na zlenickém hradě 15 července již po šesté konal festival středověkých řemesel. Tuto zajímavou událost pořádá spolek nadšenců Sdružení Zlenice. O této partě fajn lidí i o tom, jak vlastními silami opravují místní hrad, už jsme psali zde. A protože letos mi účast na posázavské akcičce čas dovolil, vyrazili jsme tam s Agnetou těch pár kilometrů pěšky ze Senohrab. A opravdu jsme dobře udělali 🙂 .

Podél potoka Mnichovky ještě loni rostl poměrně hustý les, ale letos se tam kácí ostošest, což mi trošku kalilo radost z jinak příjemného dne. Nicméně, hlahol pod hradem, kde se v místním kempu točilo výborné pivo, sliboval nápravu. A taky že ano, protože už tam sosal soukmenovec Medvídek s přítelkyní Terezou. Chvíli jsme pokecali nad lahodným žlutým mokem a vyrazili na kopec k hradu. Cestou jsme potkali jednoho z organizátorů celé akce – Vlada. Ten ovšem směřoval kamsi do podhradí dost razantní rychlostí a s naprosto jasným záměrem se příliš nezastavovat, takže bylo téměř jisté, že na nějaký obsáhlý rozhovor o hradu a festivalu asi nedojde 🙂 . Vstupné činilo na osobu padesát korun, což není za dobrý program žádná drahota. Značka pro pokračování textu

Bez slitování

Červenec 18, 2017
tags:

Doba bronzová byl krutý věk. Odborníci její trvání na území dnešní České republiky zasazují cca do let 2000 př. n. l. – 800 př. n. l. Vždycky mne zajímala tzv. „starší doba bronzová“, kdy část populace Střední Evropy stále ještě používala kamenné nástroje a zbraně, ale už sem začal pronikat i bronz – „kouzelná“ slitina dvou kovů: Mědi a cínu. Mezi první lid, který tehdy u nás znal tajemství bronzu, patří podle odborníků únětická kultura. A právě o tomto lidu se v odborných kruzích spekuluje jako o jedněch z prvních indoevropských etnik ve Střední Evropě. Tito slévači slunečního kovu vytvořili svou jedinečnou kulturu někdy okolo roku 2300 př. n. l. a její jádro se nacházelo v Čechách. Únětická kultura prý vznikla ze starších osídlení (ještě užívajících kámen) zde žijících, které ovládli nově příchozí válečníci z jihovýchodu. Oni noví přistěhovalci, ozbrojení zbraněmi z bronzu, mohou tedy být naši indoevropští příbuzní (ale také nemusejí). K jakému plemenu přináleželi zde žijící „původní obyvatelé“, to můžeme jen spekulovat. Každopádně splynutí dvou etnik muselo probíhat ne zrovna pokojnou cestou. Možná to nebyl jen střet lidí, ale také bohů…Upozorňuji, že k napsání této mikropovídky z dob únětické kultury mne inspiroval krátký mystický film italského režiséra Maura Aragoniho Nuraghes S’Arena, který se odehrává zhruba ve stejné době na Sardinii. Je to film brutální, stejně jako doba bronzová. Z filmu pochází i fotografie. Hned, jak jsem záběry z tohoto filmu uviděl, měl jsem v hlavě to, co teď právě budete číst: Střet Slunečního lidu s Usedlými, na uzemí dnešních Čech v šerém dávnověku, je pouze má čirá fantazie, tak ať v tom nikdo nehledá něco, co tam rozhodně není  🙂   Značka pro pokračování textu

Červený měsíc

Červenec 14, 2017
tags:

Poutník seděl na břehu velké řeky. Bylo vedro, většina živých tvorů byla schována ve stínu a čekala, až se večer trochu ochladí. Poutník si máčel nohy ve vodě a naslouchal písni řeky. Ona řeka zde byla snad odpradávna. Vyrvala si cestu skrze skály, skrze půdu, které dávala pít. I skrze srdce lidí, kteří jí vždy přinášeli dary, ctili ji a věděli, že je řekou života, občas i řekou smrti, když se jejím korytem valil roztátý sníh a led z hor. Ledové krystalky přečarované ve vodu přináší nový život, často však ve jménu smrti. A řeka poutníkovi zpívala svoji píseň: „Jsem dcerou země a nebes. Země je mojí matkou a nebesa otcem a já jsem dcera, která je nezkrotná a hrdá, stejná jako mí rodiče. Vyvěrám z lůna své milované matky, vyvěrám a stejně jako každé mládě jsem na začátku slabá, nechápu sebe samu a nechápu, kam směřuje můj tok. Když však nabírám síly, začínám si hrát, klokotat, smát a tehdy jsem nejvíc šťastná. Tehdy si začínám uvědomovat své poslání a mé štěstí postupně přechází v povinnost, avšak stále jsem ráda, že jsem, protože utíkám dál a dál a stejně dobře vím, že jednou, tam někde v dáli se zase vrátím k matce. Do jejího lůna, do její náruče. Značka pro pokračování textu

Probuzení

Červenec 9, 2017
tags:

Báseň z nové sbírky „Enkláva“ od umělce s pseudonymem Sorge. Celá sbírka ke stažení zde , jeho předchozí sbírku „Probuzení“ si lze stáhnout zde.

Krajina prostoupená neviditelným smutkem
Přesto srdce mé se raduje – zde je má zem!
Oheň noci dohasíná
– chvíle posvátného ticha, když slunce vstává… Značka pro pokračování textu

Slunovrat s Pohanským kruhem (24.6.2017, Brno)

Červenec 3, 2017

Tip na výlet – Pálava 3: Za lovci mamutů

Červen 28, 2017
tags:

Dnes tu pro vás máme třetí zastavení v „krajině bohů“ – Pálavě. V první pozvánce jste si mohli přečíst o CHKO Pálava a hradištích doby bronzové, minule o Germánech a Římanech, kteří zde v minulosti také zanechali své nesmazatelné stopy. Tentokrát se podíváme do historie mnohem starší: Do doby cca 30 000 let př. n. l., kdy Pálavou putovali legendární „lovci mamutů“, jejichž svět v tak trochu fantasy podání tolika generacím čtenářů ukázal ve svých knihách kultovní spisovatel Eduard Štorch (10. 4. 1878 – 25. 6. 1956).

S Agnetou jsme byli ubytovaní v Dolních Věstonicích, takže jsme byli takřka u „zdroje“, neboť v místním maličkém muzeu je k vidění expozice věnovaná nejen lovcům mamutů a slavné Věstonické venuši, ale také slovutnému archeologu Karlu Absolonovi (16. 6. 1877 – 6. 10. 1960). Značka pro pokračování textu

Měsíc červených třešní

Červen 21, 2017
tags:

Bylo docela teplo. Slunce se právě zastavilo uprostřed své pouti a celý svět okolo líně odpočíval. Poutník ležel pod třešní, pojídal její plody, které si předtím natrhal do mošny a jako malý kluk okolo sebe plival pecky. Měl před sebou cestu na štít, jehož vrchol se až sem třpytil pod pokrývkou věčného sněhu a ledu. Dlouho v těchto místech nebyl a už se těšil na krásný výhled do okolí i na samu cestu, protože pro něj, více než často, cesta znamenala cíl. Prozatím měl čas, v poledním teple nemělo smyslu se trmácet do kopců. Dva vlci odpočívali opodál pod velkým dubem, v zemi měli vyhrabané díry, aby se kapku ochladili a jen pravidelné oddechování prozrazovalo, že jde o živé tvory. Za to nahoře ve větvích bylo živo, dva velcí černí ptáci se zrovna dohadovali, který z nich je poutníkovi prospěšnější. Značka pro pokračování textu