Alternativní identita, alternativní náboženství? Novopohanství a árijský mýtus v soudobém Rusku IV
Vstup novopohanství do politiky
Ačkoliv novopohanské a árijské teorie tvoří v ruských akademických kruzích velmi barvitý trend alternativní historie, zároveň jsou aktivní součástí politické sféry. Jak by se dalo očekávat, novopohané jsou relativně úspěšní v integraci svých teorií do ideologických struktur několika krajně pravicových stran, jež se objevily v devadesátých letech. Skutečnou silou těchto hnutí však vždy byla jejich schopnost infiltrovat umírněnější politické orgány a instituce napojené na Dumu.
Mezi krajně pravicová hnutí, která jsou nejradikálnější a otevřeně novopohanská, zůstává nejznámější Ruská strana, kterou roku 1991 založil Viktor Korčagin, hlava antisemitského nakladatelství Vitjaz. V roce 2004 byl obviněn z vyvolávání nenávisti mezi etniky a byl postaven před soud. Jeho noviny Russkije vědomosti jsou plné antisemitských odkazů, prezentujících křesťanství jako jeden z prvků židovské nadvlády nad světem (Parland 2005:174–5). Jeho myšlenky sdílí vůdcové Národní strany velkoruské síly, vytvořené roku 2001 v naději na sjednocení všech nacionalistů, a kterou vede Stanislav Terechov a Alexander Sevastjanov. Druhý jmenovaný je znám svými četnými novopohanskými publikacemi a tzv. hnutím ‘národních demokratů’, inspirovaným rasistickými diskurzy éry jihoafrického apartheidu. Národní lidová strana A. Ivanova-Šucharevsého, která obhajovala tzv. ‘rusistickou’ ideologii, měla také blízko k novopohanským hnutím. Její noviny, Era Rossii, pravidelně vydávaly články na toto téma (Verchovskij, Pribylovskij a Michailovskaja 1998). Jiné krajně pravicové skupiny, které otevřeně odkazují na novopohanství, zahrnují Stranu svobody Jurije Beljajeva, jenž má velmi blízko k Berzechvijově Svazu Venedů a skinheadskému hnutí, stejně jako Sociální lidovou stranu A. Andrejeva a Emeljanovovu antisionistickou Frontu Pamjať.
Mezi primárními novopohanskými novinami zůstávají nejznámější Za russkoje dělo, vydávané v Petrohradu. Již v roce 1996 publikovaly přílohu Potajennoje, vědované výzkumu arktické domoviny Slovanů. Dva její editoři O. Gusev a R. Perin v roce 1997 vytvořili Ruskou stranu práce, které Ministerstvo spravedlnosti zamítlo registraci. Druhými věhlasnými novopohanskými novinami je orgán Svazu Venedů z Petrohradu, Rodnye prostory. Jejich hlavní editor V. A. Istarchov (pseudonym) v roce 2000 vydal Útok ruských bohů (Udar russkich bogov), extrémně antisemitskou a antikřesťanskou knihu, jež získala věhlas v ruských nacionalistických kruzích. Novopohanské reference lze také nalézt u skinheads, zvláště u White Power skupiny, jež se inspiruje podobnými americkými skupinami, a organizací Werwolf a Schultz-88 (Tarasov 2004), jakož i rockových skupin, jež k nim mají blízko, jako jsou Kalinov most, Kolovrat, Zolotoje koltso, Terror-National Front a Korroziia metalla.
Mnohé novopohanské organizace otevřeně čerpají svou inspiraci z německé národně-socialistické zkušenosti meziválečných let. Noviny Ataka si tedy dělají ambice být homonymem Goebelsova Der Angriff, zatímco časopis Nasledije predkov (Odkaz předků) neskrývá svůj vztah k nacistickému Ahnenerbe Stiftung, vedenému Hermannem Wirthem (1885–1981). Jeho hlavní ideolog Vladimir Avdejev v roce 2000 založil rasistické noviny Atenei a sbírku ‘Knihovna rasové myšlenky’, která znovu vydávala ruské a západní texty o rasové antropologii z počátku 20. století. V radikálních nacionalistických hnutích, jež se těšily jisté popularitě v devadesátých letech, otevřeně projevovala národně-socialistické reference jedna jediná organizace, Ruský národní svaz Alexandra Barkašova (Dunlop 1996; Simonsen 1996). Barkašov pravidelně vykresluje Rusy jako geneticky i kulturně nejpřímější potomky árijců. Na náboženské úrovni zmiňuje pravoslaví stejně jako novopohanství jako národní náboženství ruského lidu.
Na politické úrovni jsou novopohané rozděleni na partyzány kapitalismu a partyzány komunismu (Šnirelman 2007). V. Korčagin a V. Istarchov tedy obhajují obranu malých a středně velkých vlastníků půdy proti komunismu, který považují za produkt judaismu, protože prý popírá existenci hierarchie mezi lidmi. Početně se zdá být socialistický proud novopohanství významnější. Jeho hlavním představitelem je Dobroslav, vůdce Kongresu pohanských občin a zakladatel. tzv. ‘Hnutí za ruské osvobození’. Také existuje Strana árijského socialismu, kterou vede Vladimir Danilov. Zdá se, že komunistická hnutí se zvláště zajímají o novopohanské teorie (Verkhovskii 1997). Árijskou ideu velebí noviny Patriot (dříve Sovětskij patriot), orgán Národně-patriotického svazu Ruska, jenž funguje pod záštitou Zjuganovovy Komunistické strany. Články publikované dřívějším komunistickým vůdcem I. Polozkovem, stejně jako jedním z vůdců parlamentní frakce Komunistické strany, A. T. Uvarovem, prohlašují, že judaismus představuje prvního nepřítele ruské árijské civilizace a že kapitalismus slouží sionistickým zájmům. Podobně prezident Hnutí za podporu armády V. Iljuchin, člen Komunistické strany, na sebe roku 1998 přitáhl pozornost tím, že hájil používání svastiky neonacisty ve jménu tzv. ruské tradice.
Novopohanství se skutečně zmítá mezi světem symbolů přímo inspirovaným třetí říší a přísněji ruskými referencemi, vypůjčenými od cara a Stalina. Emeljanov již v osmdesátých letech obhajoval utvoření pohanského národního komunismu v orgánech Komunistické strany Sovětského svazu. Pokud se na počátku devadesátých let často ukazovala postava Hitlera, nyní je obvykle nahrazena postavou Stalina, jež je smířlivější (Lichačev 2002). Svaz Venedů, jehož vůdce Bezverchij na sebe upoutal pozornost znovuvydáním Mein Kampf, tedy nyní prezentuje Stalina jako největšího hrdinu árijské věci, a proto se přiblížil Zjuganovově Komunistické straně. Jedním z nejaktivnějších novopohanských pohanských hnutí ochotných kombinovat nacismus a stalinismus zůstává skupina ‘Vnitřní predikator SSSR’ (Vňutrennij predikator SSSR). Byla založena v roce 1991 některými novopohany, kteří cítili nostalgii po stalinismu, a prohlašuje, že má pobočky ve více než 70 městech země (Moroz 2005). Vzhledem ke svému okultistickému přístupu k politice stojí toto hnutí mimo politiku. Jeho členové se prezentují jako nástupci dávných pohanských kněží a tvrdí, že jsou schopni dešifrovat skrytý význam věcí, čímž tvrdí, že jsou předurčeni, aby pro politické autority předvídali události. Jejich texty vyzývají Kreml, aby zemi uzavřel veškerému vnějšímu vlivu a stavěl na kombinované zkušenosti nacismu a stalinismu.
Během pozdních devadesátých let jejich publikace zjevně kolovaly v ruských politických kruzích a tajné službě. Ditribuoval je vůdcům parlamentních skupin centrista Ivan Rybkin, pozdější mluvčí Dumy, a v roce 1996 se četly členům Rady federace. Několik členů Zjuganovovy Komunistické strany a Liberálně-demokratické strany Ruska V. Žirinovského to také zmiňovali. Dokonce jejich text četl Vladimír Putin, když vedl FSB (Soldatov a Borogan 2004). Mimoto hnutí v prosinci 2003 zorganizovalo politickou stranu ‘Za všemocnost Boha’, kterou vedl generál Konstantin Petrov a která kandidovala v onom roce v parlamentních volbách pod názvem ‘Konceptuální unijní strana’. Strana nezískala významné množství hlasů (1.3%), ale někteří její členové, jako Sergej Lissovskij, nyní pracují jako odborníci v Parlamentním výboru za bezpečnost. Někteří stoupenci Predikatora se roku 2004 také účastnili sepisování zprávy Globální procesy: tendence rozvoje ve světě a Rusku do roku 2020 (Global’nyje processy: tendencii razvitja v mire i v Rossii do 2020). Vědecký institut systémového výzkumu vydal tuto zprávu pro Komoru parlamentu federace, jejímž prezidentem není nikdo jiný než Sergei Šhachraj, bývalá klíčová postava liberalismu za Jelcinových let. Zdá se tedy, že novopohanští příznivci se oddělili od svého původního prostředí, radikálního nacionalismu, aby se diskrétně začlenili do umírněnější části politického spektra.
pohanskykruh 