Pohanské toulky zimní přírodou

Čím jsem starší (47 let, z toho 19 na pohanské cestě), tím více si užívám zimu a toulky zasněženými lesy. Přiznám se, že když jsem byl mladší, zimní les – především ten s listnatými stromy – mi připadal jakoby „mrtvý“. Právě buky a jejich holé větvě ve mně vzbuzovaly neurčitý pocit zmaru a „neživota“. To už ovšem dávno neplatí, vždyť i ve zdánlivě „mrtvém“, ve skutečnosti spícím, stromě je stále život.

Staří Slované prý věřili, že přes zimu spí v kmenech některých stromů víly, aby se s příchodem jara znovu probudily. Mimochodem, tento motiv naprosto skvěle zpracoval spisovatel Zdeněk Žemlička v povídce Bílé útesy rujanské. Jeho výborná povídková sbírka Čas rytířů vyšla sice už v roce 2007, ale rozhodně stále stojí za přečtení. Motiv víl a rusalek se ostatně prolíná celou knihou:

„Když byly větve holé a hejna ptáků odtáhla na jih, vešla do kmene buku, aby tam přečkala mráz a nepohodu. Splynula se dřevem a usnula. Jarovít dlouho klečel na tom místě a volal ji, aby se vrátila. Pak pochopil, že nezbývá nic než čekat. A zima byla krutá. Mráz drtil vše živé i neživé ve svých ledových zubech, vánice přihnaly mračna sněhu a vichr skučel po nocích děsivé písně. Pak zamrzlo moře. Kam až oko dohlédlo, byla nyní místo šedých vln jen bílá pláň… Probudily se ve chvíli, kdy se lesem blížili Dánové. Tvrdí válečníci zírali na ten div a do srdcí se jim zahryzl děs jako nečisté zvíře a učinil z nich bestie. Uprchli z lesa a když před sebou spatřili vesnici, vrhli se na její obyvatele, plni vzteku nad svou slabostí. Jarovít, celý ztuhlý, hleděl na divokou hordu útočníků, jak se valí hlavní ulicí mezi domy. Bylo to jako zlý sen. Oheň a krev. Žár všestravujících plamenů, jež pohltily lidská obydlí, křik hořících lidí a vytí popálených psů…“

No, je to krásné čtení, i když plné bolesti. Ale zpět k tomu, jak to mám se zimními lesy já  🙂 Čas od času vyrazím do zimní přírody na toulky i s partou kamarádů a kamarádek – ale co si budeme povídat: Když jdu ve skupině, nemám rozhodně tolik času věnovat se okolí jako když jdu sám. Když vyrazím po vlastní ose, samozřejmě nenadělám tolik hluku a můžu udělat i pár fotek. A také zbude čas také na malý rituál k poctě zimních bohů a duchů. Na mých toulkách zasněženými lesy mě provází i dva severští bohové: Bohyně hor, zimy a divoké přírody Skaði a s ní mě sleduje také bůh lovu, lukostřelectví a lyží Ull. Právě k těmto dvěma mocnostem směřují mé malé rituály v (nejen) zimních lesích a horách. Jako poděkování za jejich přízeň věším na vybrané stromy kožené nebo dřevěné návazy – viz fotografie. Nesmí chybět samozřejmě ani tradiční úlitba pivem z rohu – viz další snímek.

Je pravda, že poslední roky nebývá mnoho sněhu. No, a právě proto je pro mě každá sobota, kdy můžu vyrazit do zasněžených lesů, dar bohů. V lesním tichu už pak k mojí osobě přicházejí samy od sebe příběhy z dávných pohanských dob, kdy lidé za mrazivých zimních večerů poslouchali u ohňů příběhy o bozích a hrdinech. Probouzejí v mé duši něco pradávného… Někdy to taky zkuste: Stačí se zaposlouchat do ševelení padajících sněhových vloček nebo šepotu větru. Když budete pozorně poslouchat, oni vám budou vyprávět…

Nejsem žádný velký fotograf s ukrutně drahým speciálním profesionálním fotoaparátem – vlastním pouze už letitý Canon, který je sice digitální – ale na jehož všechny funkce jsem stejně dosud za ty roky nepřišel, a tak podle toho snímky vypadají. Některé fotografie dělám dokonce jenom mobilem značky Xiaomi, takže i zde tomu kvalita odpovídá. Čas od času se mi snad ale povede celkem slušná fotka. Takže si jich tady pár můžete prohlédnout a případně kriticky zhodnotit  🙂

Zimní zasněžený hvozd je pro mě zkrátka chrám. Bydlím na malém městě (5000 obyvatel), které je stále ještě obklopeno lesy a když vyrazím z domu, do čtvrt hodiny jsem v (jak tomu říkám) říši bohyně Skaði. Do batohu dám jenom pár piv (nejčastěji černého Kozla), případně láhev vína nebo medoviny, něco k snědku a vyrážím. Někdy také zhruba tak v půlce túry rozdělám na dobře chráněném místě i malý oheň, u kterého chvilku posedím – není to však nutností. Ve svém věku už si spaní v zimním lese pod širákem odpouštím, to si nechávám až na jaro. No, a o tom můžu vyprávět zase jindy. Pokud je některý z čtenářů podobně „postižen“, může mi to napsat do komentářů  🙂