Théseus kontra Mínotaurus

Dnes se podíváme opět do řecké mytologie. Ale jaké je skutečné pozadí této nádherné legendy, která stojí u samých kořenů naší evropské civilizace? Vezměme to pěkně popořádku:

Vše začalo v dávných dobách, kdy se staří bohové rádi potulovali v lidském světě. S oblibou tak činil zejména šéf Olympanů Zeus Hromovládce. Byl to známý sukničkář, a tak jednoho dne zabrousil, řádně nadržen, i do Fénicie, kde se zakoukal do princezny Európy, dcery sídónského krále Agénora a jeho ženy Télefassy. Zeus se proměnil v býka (aby ho nesledovala jeho žárlivá manželka Héra) a počíhal si na Európu na pastvinách královských stád. Eourópa se na něm chtěla povozit, tolik se jí líbil 🙂 . Jenže Zeus nelenil, vběhl i s princezničkou na hřbetě do moře a zastavil se až na Krétě, viz obrázek. Zde mu jeho kořist porodila tři syny: Prvním byl Mínos, který se stal později králem Kréty, když si Európu vzal za ženu místní vládce Astérios, stal se jeho dědicem. Druhým synem Dia a sídónské princezny byl Sarpédon, pozdější král Lýkie, a třetím byl Rhadamantys, který byl tak moudrý, že po smrti seděl v radě, která soudila mrtvé v Hádově podsvětní říši.  Samotné jméno Európy známe dodnes, je to název našeho kontinentu.

Když se po Astériově smrti stal Mínos krétským králem, za svůj znak si vyvolil dvojitou sekeru – labrys, viz obrázek. Jenže stalo se cosi zvláštního: Bůh moře Poseidón mu poslal nádherného býka, který se vynořil z mořské vody. Mínos ho měl na přání Zemětřase obětovat. Jenže král byl tak trochu lakomec a rozhodl si zvíře, které bylo asi opravdu nádherné, nechat. To se Poseidónovi pochopitelně nelíbilo. Mínos si vzal za ženu dceru slunečního boha Hélia Pasifaé. Naštvaný bůh moře způsobil, že se tato dáma zamilovala do onoho býka. No, a královna zašla za geniálním vynálezcem a stavitelem Daidalem, který pro ni vyrobil umělou krávu, do které si vlezla. A tu krávu (tedy Pasifaé) obskočil rozkurážený býk. Z této zoofilní prasečinky se zrodila obluda Mínotaurus. Tento býkočlověk měl lidské tělo a býčí hlavu. A ještě něco měl: Nezřízenou chuť na lidské maso. S právoplatným manželem měla Pasifaé ještě dvě normální děti: syna Androgea a dceru Ariadnu. Jenže co si měl Mínos počít s nepovedeným nevlastním synem?! Rozhodl se svou hanbu ukrýt v bludišti, které na zakázku zbudoval opět šikula Daidalos. Jmenovalo se Labyrinthos, „Dům dvojité sekery“…

Král Mínos také porazil Athény v krvavé válce, protože jeho syn Androgéos tam byl zavražděn při sportovních hrách. Aby pomstil jeho smrt, vyžadoval po kapitulaci Athén každých devět let strašlivý tribut: Athéňané museli na Krétu posílat sedm dívek a sedm chlapců, jako žrádlo pro Mínotaura.

A nyní na scénu pomalu, ale jistě vstupuje rek Théseus. Monarcha Athén Aigeus neměl žádné potomky. To ho velice trápilo. V delfské věštírně si proto vyžádal radu, co dělat. No, rada zněla zajímavě: „Svůj měch s vínem otevři až v Athénách“. Zajímavá rada, ale radu samotného boha Apolóna je třeba poslechnout. Aigeus se tedy vracel domů a cestou se zastavil u kolegy krále Pitthea v Troizéně. A tomu všechno řekl. Pittheus byl starý šibal a tušil, že nový athénský dědic bude velký hrdina. Otevřel tedy amfory s nejlepším vínem, včetně onoho měchu, a zakalili s kolegou králem ukrutně. Když byl Aigeus notně vykalen, podstrčil mu Pittheus svou dceru Aithru. Na zplození budoucího vládce Athén se však prý podílel i Poseidón, který stále plánoval pomstu na Mínoovi. Když Aigeus vystřízlivěl, vzal svůj meč a sandály a zavalil je obrovským kamenem. Pittheovi řekl: „No, to jsem tomu dal, že já s tebou chlastal, kolego! No nic, až se synátor narodí a bude mít dost síly, řekni mu, ať zkusí ten šutrák odvalit a vzít si, co je pod ním. Pak ať přijde do Athén za mnou. Já ho podle těch věcí poznám a on bude mým nástupcem.“ Fikaný děd Pittheus byl velice spokojen a svého vnuka Thésea řádně vychoval. Stal se z něho jeden z největších řeckých hrdinů, později byl dokonce účastníkem památné pirátské výpravy Argonautů za Zlatým rounem s kolegy hrdiny Iásonem a Héraklem: https://pohanskykruh.wordpress.com/2013/11/12/argonauti-pirati-davnoveku/ . Když dovršil šestnácti let věku, odvalil onen kámen a vzal si botky a meč, své dědictví. Takto obut a vyzbrojen, vydal se do Athén za taťkou.

Cestou si řádně zaválčil. První, kdo mu zkřížil cestu, byl obr Perifétes – syn boha Héfaista. Měl velmi podivnou zálibu: Železným kyjem rozlouskával lebky pocestných. No, Théseus mu kyj sebral a rozmlátil mu kokos. Na Isthmu řádil jiný darebák, jistý Sínis, ten chytal pocestné a přivazoval je k vrcholkům ohnutých stromů, pak stromy pustil a chudák byl rozerván na kusy. Théseus s ním bojoval, porazil ho a zatočil s ním jeho vlastním způsobem. V Krommyónu zabil hrdina pro změnu obří svini, která byla dítkem obývaných oblud Týfóna a Echidny. Kůži tohoto čuněte pak nosil podobně, jako tak činil Hérakles s kožichem nemejsého lva. Poblíž Megary číhal další ukrutník Skeirón, který vyčůraněně čekal na kolemjdoucí na skále u moře, přiměl je, aby mu umyli nohy u studánky, a když se sklonili, skopl je do moře. Théseus však byl rychlejší, chytil ho za nohy a přehodil šmejda přes sebe do hlubiny mořské… Dále už se náš hrdina blížil k samotným Athénám. Kerkyón byl postrachem v kraji kolem Eleusíny, každého poutníka nutil k zápasu na život a na smrt. Souboj s Théseem pochopitelně nepřežil. Těsně před Athénami řádil poslední lupič Prokrústes. Ten pocestné zval do svého domu, kde měl dvě postele, jednu hodně dlouhou, druhou hodně krátkou. Když si poutník lehl na krátkou, vše přečnívající mu usekl, no a když na dlouhou, do délky pelechu mu natahoval kosti až k okraji. Théseus tohoto vtipálka hodil na menší postel a usekl mu přečnívající hlavu.

Konečně tedy dorazil náš hrdina do Athén. Jenže v u krále Aigea právě meškala kouzelnice Médeia. Tohle časově moc neladí s výpravou Argonautů, ale řecké legendy jsou prostě zdánlivých nelogičností plné. Médeia si dělala zálusk na athénský trůn a Aigea neustále oblbovala. Naváděla starého krále, aby Thésea nechal zavraždit. To se jí ale nezdařilo, protože král Aigeus na hostině poznal svůj meč a tím i svého nevlastního syna. Poté ji král s prokletím vyhnal z Athén.

Rodinka se ze shledání dlouho neradovala, blížil se totiž čas placení strašlivé krétské daně. Tento rok měla odplout znovu loď s nákladem sedmi chlapců a sedmi dívek pro strašlivého Mínotaura… Statečný Théseus se dobrovolně přihlásil mezi oběti, i proti vůli svého otce. Chystal se hrozného lidožrouta zabít a zachránit svůj lid. Vyplul tedy na lodi s černými plachtami, znamením smutku, ale slíbil otci, že je vymění za bílé, pokud splní úkol a zvítězí v boji s Mínotaurem.

Když Théseus přistál na Krétě, okamžitě se do něj zamilovala Mínoova dcera Ariadné. Její pomoc v nastávajícím střetnutí se ukázala jako neocenitelná. Poradila se s tvůrcem Labyrinthu Daidalem a vymyslela fígl, který se zapsal do historie: Věnovala Athénskému princi klubko nití, jehož konec měl přivázat u vstupu do Labyrinthu, a zbytek klubka na své cestě bludištěm odmotávat, a tak neztratit zpáteční cestu. Bludiště to bylo vskutku strašlivé, nikdo živý se z něj zatím nikdy nevrátil. Dokonce ani Mínotaurus odtud nedokázal uprchnout. Obětovaná mládež tedy byla nahnána do bludiště. Théseus je ponechal blízko vchodu a vydal se dál do nitra Labyrinthu. Jak se pomalu blížil ke středu, slyšel sílící řev netvora. Hrdina a zrůda se konečně setkali tváří v tvář, viz obrázek. Théseus po dlouhém a vyčerpávajícím boji nakonec zvítězil, a podle rozmotané niti se rychle vrátil k východu a vyvedl své druhy šťastně ven. Na nic víc nečekali a zamířili i s Ariadnou ke své lodi. Poseidón mohl být spokojen, jeho pomsta přinesla ovoce, Mínos byl zostuzen po druhé… A to ještě netušil, že roha mu vzal i geniální vynálezce Daidalos, ale o tom si povíme někdy příště.

Uprchlíci pluli rychle k Athénám. Zastavili se ale na ostrově Naxu. Tady se však Théseovi zjevil bůh Dionýsos a projevil přání oženit se s Ariadné. Théseus se kupodivu příliš nezdráhal a ponechal krétskou princeznu v boží náruči. Zdali se někdo ptal nebohé Aiadné, to nevíme. Když se loď konečně přiblížila k Athénám, Aigeus loď uviděl, a když spatřil černé plachty, propadl zoufalství a skočil do moře, které se od těch dob nazývá Egejským. Théseus totž zapomněl vyměnit ony prokleté plachty.

Théseus se stal právoplatným králem Athén. Čekali ho další velké činy. S hrdiny Melagrem a Iásonem zažili velká dobrodružství. Sestoupil dokonce i do podsvětní Hádovy říše, odkud ho vysvobodil přítel Hérakles. Účastnil se i zmíněné pirátské výpravy za Zlatým rounem a oženil se s královnou Amazonek Antiopou. Když ovdověl, zamíchal se i do prvního únosu krásné Heleny, kterou mu však vyfoukli její bratři Kastór a Polydeukés (taktéž účastníci výpravy Argonautů). Žil dlouho a slavně. Nakonec se prý jako stařec vrhl do moře, a zemřel stejně, jako jeho otec (podle jiné verze legendy padl rukou skyrského krále Lykoméda, který ho v touze po jeho majetku svrhl ze skály).

Tolik tedy krásná legenda… Ale jak tomu bylo ve skutečnosti? Théseus je zřejmě reálná historická postava, žil asi prý 1400 let př. n. l., v době výbuchu sopky na ostrově Théra, který zpustošil část východního Středomoří. Tato katastrofa způsobila oslabení krétské moci a stála u zrodu legend o Atlantidě. Uspíšila zřejmě také vpád „mořských národů“ na Krétu, do Egypta. Také mohla reálně stát u loupeživého nájezdu do černomořské Kolchidy, který se zachoval v mýtu o Argonautech a invaze Achájů do Tróje, o tom jsme si povídali zde: https://pohanskykruh.wordpress.com/2013/10/30/odyseus-nepodlehnout-osudu/ .

Na této mapce můžete vidět Krétu a sféru vlivu tzv. Mykénské civilizace – tedy civilizace, které byl Théseus součástí a možná dokonce jedním z jejích spolutvůrců. Samotná Mínojská civilizace byla kultura doby bronzové, která prosperovala na Krétě asi v dobách 2700 – 1450 př. n. l. Její tvůrci byli zřejmě předárijští obyvatelé Evropy, možná příbuzní Pelasgů. Někdy po roce 1400 př. n. l. došlo ke vpádu árijských Achájů (předků dnešních Řeků) z pevniny, kteří neopevněné krétské paláce vyplenili. Pokud výbuch na Théře zničil do té doby mocné krétské loďstvo, ostrov byl prakticky bezbranný. Na Krétě byl velice rozšířen tzv. „Býčí kult“, jak dokazují nástěnné malby, které se dochovaly. I to je možná jedním z vlivů, které působili na legendu o Mínotaurovi. Zapomeňte na výklad nohsledů barona Evoly o tom, že šlo o „symbolické zabití zvířete v nás“, to je skutečně jiná pohádka 🙂 . Kréta měla velmi vyspělou civilizaci, jak dokázal Arthur Evans svými vykopávkami. Jenže přírodní katastrofa (že by skutečný hněv boha Poseidóna – Zemětřase?), a nájezd Achájů jí učinili přítrž. Podle vědců, způsobila sopka na Théře sérii obřích vln tsunami, které zdevastovaly krétské pobřeží. Kréta se tak pro Acháje (i Thésea) stala snadnou kořistí. Jak asi vypadaly lodě těchto nájezdníků, můžete vidět na obrázku.

Achájská civilizace, tedy ona Mykénská civilizace, existovala přibližně mezi lety 1600 – 1000 př. n. l. Svůj název dostala podle Mykén. Nešlo však o „říši“, ale o samostatné městské státy, které se sice mohli spojit proti Krétě nebo Tróji, ale často válčily i mezi sebou. Zbroj bojovníků této epochy byla vskutku precizní, viz rekonstrukce plátového bronzového brnění a přílby z kančích klektáků podle dochovaných nálezů (že by odkaz na boj Thésea s kancem?). Tato zbroj byla překvapivě funkční. Ne každý válečník si ji však mohl dovolit, patrně byla vyhrazena nobilitě. Tato válečnická aristokracie ovládala ze svých mocných kamenných hradů své malé državy. V knize Od Olympu k Akropoli o tom píše Joachim Fernau: „Tito tvrdí mužové byli pevně odhodláni udržet si své postavení, a také je udrželi. Chovali se jako Merovejci. Kolik těch lidí přesně bylo, nevíme, ale určitě aspoň tucet. Jeden se usadil v Mykénách, druhý už v pár kilometrů vzdáleném Tirynsu, třetí na pobřeží v Nauplii, čtvrtý v Amylkajích (poblíž pozdější Sparty). Na severu už tehdy seděl jeden na athénské Akropoli, další na thébském hradě Kedmei, jiný v opevněném městě v Orchomenu v Boíóthii a další ještě v Arne…“ Achájové byli válečníci. Dobří, profesionální zabijáci, kteří od Kréťanů brzy odkoukali umění stavby lodí. Stali se tak jakýmsi předobrazem pozdějších vikingů. I oni měli loupení v krvi. I oni nedělali příliš velký rozdíl mezi obchodem a loupeží. Brzy se jejich lodě vydávali za kořistí po celém východním Středomoří, viz obrázek. I faraoni se před řáděním těchto árijských nájezdníků chvěli strachem. V době svého největšího rozkvětu ovládala Mykénská civilizace podstatnou část jižního Řecka, včetně Iónských ostrovů a dobyté Kréty. Zanikla invazí Dórů (další nově příchozí řecký kmen) a zřejmě k tomu přispěla i vzájemná nevraživost samotných Achájů.

Válečníci a dobyvatelé však zůstali živí v legendách a mýtech. Řecko se propadlo do takzvaných „temných staletí“, o kterých nemáme zprávy. Později však geniální básník Homér zanechal nádherné eposy Ílias a Odyssea, které s úctou a úžasem čteme dodnes. A v nich je obsažen celý ten nádherný svět hrdinů a nájezdů Achájů. A těmto mýtům se dá, a má věřit. Heinrich Schliemann to dokázal. On našel Tróju, on mohl po fantastickém objevu v Mykénách poslat telegram řeckému králi: „Pohlédl jsem do tváře Agamemnónovi…“ I Mykénská civilizace skončila v krvi a plamenech, viz obrázek. Ale možná máme každý z nás v sobě kousek Thésea 🙂 .

Poznámka: Pokud jste zvědaví na poněkud netradiční pohled na Thésea a jeho zápornou stránku, neváhejte sáhnout po románu Juraje Červenáka Sekera z Bronzu, rouno ze zlata.

Ilustrace: Európa a Théseus – Jean Torton. Zbytek obrázků jsou Ilustrace Gustava Kruma z různých knih.

Zdroje: Joachim Fernau: Od Olympu k Akropoli. Brána 2000.

Gerhard Löwe, Heinrich Stoll: Antika A B C. Orbis 1974.

Antonín Bartoněk: Zlatá Egeis. Mladá fronta 1969.

Antonín Bartoněk: Odysseové na mořích historie. Mladá fronta 1976.

Jan Burian, Pavel Oliva: Civilizace starověkého středomoří. Svoboda 1984.

Jan Burian: Cesty starověkých civilizací. Práce 1973.

Friedrich-Karl Kientz: Národy ve stínu. Odeon 1991.

Guus Houtzager: Encyklopedie řecké mytologie. Rebo Productions 2003.

Robert Graves: Řecké mýty. Československý spisovatel 2010.