Skip to content

Gore Vidal: Julianus

Červen 2, 2014
tags:

vidal_gore-hr-photo-sm„Největší neštěstí, které kdy potkalo lidstvo, bylo křesťanství.“

Gore Vidal.

Gore Vidal (3. 10. 1925, West Point, USA – 31. 7. 2012, Los Angeles) byl americký spisovatel, filmový scénárista, a tak trochu i politik. Pocházel z prominentní rodiny, jeho dědeček byl dlouholetým senátorem za stát Oklahoma. Otec byl leteckým instruktorem a mladý Gore si ještě stačil zaválčit v Pacifiku za Druhé světové války, a už tehdy sepsal svojí prvotinu Williwaw, v které zúročil své válečné zážitky.

Vidal měl velice zvláštní styl života, patřil k těm intelektuálům, kteří musí stále do něčeho rýpat. Vadilo mu zkrátka všechno: Neměl rád křesťanství (podílel se však i na scénáři k legendárnímu filmu Ben Hur z roku 1959 s Charltonem Hestonem v hlavní roli), propagoval homosexualitu, vadil mu Barrak Obama a nesedl si příliš ani s Václavem Klausem. Právě ten o něm v roce 2001 prohlásil: „Bůh nás chraň před intelektuály – vůbec, ale před Gorem Vidalem zvláště.“ 🙂 Vidal za svůj život napsal přes dvacet románů různé kvality a stylů.

Julianus IMG_2388Asi nejlepším dílem tohoto autora je historický životopisný román Julianus z roku 1964 o posledním pohanském císaři Říma. A je to výborná kniha. Flavius Claudius Julianus (331 – 363) byl posledním imperátorem z rodu Konstantina, kterému křesťané říkají „Veliký“. Právě Konstantin se dopustil té hrůzy, že z židovské sekty galilejců a jejich nelogického učení učinil státní náboženství v roce 313, na což později Řím dojel. Julianus se narodil do strašné doby a ještě strašnější rodiny. Už sám Konstantin měl řádně krvavé ruce, ale jeho syn a nástupce Konstantius tatínka v tomto ohledu ještě daleko předstihl: Nechal vyvraždit všechny své mužské příbuzné, aby nijak neohrožovali jeho imperátorské postavení. Svému osudu tak neunikl ani Juliánův otec. Záhy mimo šíleného křesťana Konstantia z Konstantinova rodu zbyli pouze dva malí chlapci: Mladší Julianus a jeho o něco starší bratr Gallus. Přežili krvavé bratrovraždění jen zázrakem.

Když císař Konstantius pochopil, že se nejspíše nedočká dědice od své ženy, vzpomněl si na svého bratrance Galla a učinil ho spoluvládcem Impéria. Jenže to nebyl dobrý tah, protože Gallus byl (jak bylo v Konstantinově rodu dobrým zvykem) šílený maniak, který záhy začal pošilhávat po trůnu neméně šíleného Konstantia. V pozdní Římské říši bývali často císaři dva, jeden měl postavení absolutního vládce (Konstantius) a titul augustus, druhý měl postavení nižší a náležel mu titul caesar (Gallus). Gallus obecněvládl velmi příšerně, a po tom, co dal dokonce zavraždit praefekta praetoria pro Východ Domitiana, augustovi trpělivost prostě došla. Roku 354 dal Galla postavit před soud a popravit bez sebemenšího slitování. Zajímavá rodinka, což? 🙂

JulianusA tehdy přichází Julianova šance: Protože Konstantiovi už jednoduše nezbyl žádný mužský příbuzný, musel sáhnout pro svého posledního bratrance Juliana, kterému byla předurčena úloha budoucího biskupa, a právě studoval v Athénách. Jenže mladý filosof se stále více dozvídá o nepravostech galilejců, jejich touze po moci, majetku a jejich vlastních bojích mezi sebou. Tehdy zuřil naplno boj mezi ariány a athanisiány o samou podstatu pojmu „křesťanství“: Je Ježíš Kristus roven Bohu Otci nebo je jen jeho synem? Inu, židovská sekta křesťanů si kvůli tomu rozbíjela kokosy už tenkrát. Julinus se tedy postupně od křesťanství odvrací, naslouchá pohanským filosofům Priskovi, Libaniovi i kouzelníku Maximovi. Tajně se nechává zasvětit do Mithrova kultu i Elusínských mystérií bohyně Deméter. Samozřejmě musí se učit a pochybovat tajně, protože augustus Konstantius má své donašeče všude a je sveřepý vyznavač ariánské varianty galilejství. Julianus však přesto nachází svou cestu k pohanství, víře předků:

„Začneme-li uctívat mrtvého Žida, je s veškerou poezií konec. Křesťané chtějí nahradit naše krásné legendy policejními záznamy o reformátorském židovském rabínovi a doufají, že z téhle naprosto nevhodné látky upředou konečnou syntézu všech náboženství, co jich svět kdy poznal.“

Julianus byl tedy v roce 355 povolán do Milána a jmenován caesarem pro Západ. Byla mu svěřena správa neklidné a válkou zmítané Galie, včetně obrany hranic na Rýně. V této nové a nezvyklé funkci si však mladý a nezkušený caesar počíná nad očekávání dobře. Již roku 357 s mnohem menší armádou na hlavu porazí spojené germánské kmeny a dokonce zajme i barbarského krále Chnodomara. Po dlouhé době tak obnoví u Germánů respekt z římské moci a armády. I v oblasti civilní správy se jeho talent ukazuje v dobrém světle. Moudrou vládou dokáže podstatně snížit daňové zatížení obyvatelstva Galie, což jeho popularitu pozvedá ještě více, než vojenské úspěchy. Jenže právě podpora lidu v provinciích vzbuzuje nedůvěru věčně podezřívavého augusta Konstantia. Ten se chystá ke konečnému střetu s králem králů Perské říše Saporem II., ke kterému má dojít v Mezopotámii. Augustus se prostě bojí… Bojí se i toho, že caesar bude mít syna dříve než on, proto Julianova žena Helena (Konstantinova vlastní sestra) musí dvakrát potratit a posléze umírá.

Julianus skenování0001Konstantius v roce 360 vydává rozkaz, podle něhož se většina Julianova vojska musí z Galie přesunout na Východ. To se ovšem galořímským vojákům nelíbí, a tak se začnou bouřit. Julianus musí chtě nechtě přijmout titul augustus , nemá prostě na výběr, ví, že pomatený Konstantius by ho dříve či později nechal stejně zavraždit. Schyluje s občanské válce… Julianus se chystá svého nepřítele předejít a táhne s vojskem na Konstantinopol. K rozhodující bitvě však nedojde, protože Konstantius onemocní a umírá. Julianus se tak stává jediným vládcem Impéria.

Jediný augustus Flavius Claudius Julianus začíná rozsáhlé politické, ekonomické i náboženské reformy. Křesťanství už není nadále státním náboženstvím, pohanství (helenismus) je zrovnoprávněno s galilejstvím a biskupové musí navrátit nakradený majetek. Julianus se také snaží jako pontifex maximus zorganizovat jakousi pohanskou církev. Staré chrámy, zničené galilejci jsou obnovovány, galilejcům je dokonce zakázáno vyučovat klasické řecké autory, například Homéra. Císař povolává ke dvoru v Konstantinopoli významné řecké a římské filosofy, již zmíněné Priska, Libania, Maxima a další. Křesťané jsou velmi pohoršeni, neboť musí vracet naloupené pozemky i budovy. Dávají tedy Juliánovi přezdívku Apostata – „Odpadlík“.

„Zde jsou vaše poslední zločiny. Vraždy, po nichž jste volali, majetek, o který jste žádali… jak vy milujete statky vezdejší! Učili vás, že nemáte za své považovat nic kromě svého místa na onom, lepším světě. Přesto se ověšujete drahokamy, nosíte drahá roucha, stavíte obrovské baziliky, to všechno nikoliv na příštím, ale na tomto světě. Učili vás, abyste pohrdali penězi, a vy je přitom hromadíte… Uvedli jste v nebezpečí nejen skutečné náboženství, ale i bezpečnost státu, jehož nejvyšším úředníkem jsem z vůle nebes já. Nejste hodni ani samotného Nazaretského. Pokud nedokážete žít podle zásad, které ochotně hájíte dýkou i jedem, co jste pak jiného, než pokrytci?“

Julianus skenování0008Julianus se snaží ze všech sil zastavit Jed z Judeje, který deptá a ničí Řím. Správně prokoukne jeho nositele jako šarlatány bažící po moci a majetku. Vidí je jako zloděje a vrahy, kteří se neštítí ve jménu ukřižovaného Žida vůbec ničeho:

„Ohlodáváte helénství, přivlastňujete si naše svátky, naše obřady, a to vše ve jménu Žida, který je ani neznal. Olupujete nás, přitom námi opovrhujete a provázíte to citátem jakéhosi Kypřana, že není spasení mimo vaši víru. To máme věřit, že tisíce lidských generací, mezi nimi Platón a Homér, upadnou v zatracení, protože neuctívali Žida, který se vydával za boha?… Obávám se, že něčemu takovému může uvěřit pouze osoba mimořádně pomatená.“

Julianus ve svých reformách nestačí, bohůmžel, pokračovat. V roce 363 se chystá k válce proti Peršanům. Perský král Sapor II. si boj nepřeje, ale císař chce na trůn krále králů dosadit jeho bratra, žijícího v římském exilu a zabezpečit tak východní limes Impéria. Římské legie překročí hranice mocné Perské říše. Kanálem spojujícím Eufrat a Tigrid se invazní vojsko dostává až ke Ktésifónu, tehdejšímu hlavnímu městu Persie. Zde však dochází Julianovi štěstí: Nevychází mu totiž část plánu, podle níž se druhá část římského vojska měla spojit s arménskými spojenci a vpadnout do Médie. Julianus nařizuje ústup a učiní strašlivou a osudovou chybu: V domnění, že jej lodi se zásobami budou při cestě proti proudu zdržovat, je nechal spálit. Peršané praktikují taktiku „spálené země“, Římanům nenechají nic k jídlu a ti začínají hladovět. Během jedné bezvýznamné srážky je Julianus zraněn oštěpem, který přilétl neznámo odkud a v noci 26. června 363 umírá…

Podle určitých domněnek mohla osudný oštěp vést i ruka některého křesťanského Římana, který Juliána nenáviděl. K této verzi v našem románu přiklání i Gore Vidal. Filosofové Priskus a Libanius toto spiknutí vyznavačů Jedu z Judeje odhalí až pozdě a běh dějin už nemohou zvrátit.

Asi už navždy zůstane bez odpovědi otázka, zda měly Juliánovy reformy naději na úspěch. Za oněch padesát let, které uplynuly od vydání osudného Konstantinova Milánského ediktu v roce 313, oficiálně ustanovujícího křesťanství na státní náboženství, se skoro všechno obyvatelstvo velkých měst Impéria stačilo pokřesťanštit, tedy vlastně semitizovat. Za vysoké úředníky byli přednostně vybíráni vyznavači Jedu z Judeje, kteří pohanské kulty snaživě potírali ve státním zájmu. Ovšem, na druhou stranu, vyznavačů pohanských kultů nebylo ve městech zrovna málo, navíc to většinou byli vzdělaní Řekové a Římané s poměrně značným vlivem na veřejnost: Filosofové a učitelé. Také v legiích, převážně tvořených Germány, byla většina vojáků pohanů, velice rozšířen byl válečnický Mithrův kult. A téměř nedotčen křesťanstvím zůstával venkov a provincie. Odtud ostatně vyšlo i označení „pohan“ – paganus, tedy v podstatě venkovan. Mohl Julianus Apostata zvrátit běh historie? Nevíme… Ale přáli bychom si to 🙂 .

Pokud na Vidalova Juliana narazíte někde v antikvariátu, neváhejte a kupte si ho. Nebudete litovat. Gore Vidal byl dobrý vypravěč a Julianus Apostata měl vekou vizi: Svět, kde Homér ční vysoko nad semitským pomatencem z pouště Janem Křtitelem.

Ilustrace: František Kraus.

Gore Vidal: Julianus. Svoboda, Praha 1992.

Advertisements
komentáře 3 leave one →
  1. Červenec 8, 2014 7:55 pm

    Pro zájemce na linku níže ke stažení román Julianus v MP3 jako dvanáctidílná dramatizovaná četba.
    http://www.ulozto.cz/xCr9pME/vidgorjul-rar
    heslo: lop

  2. Červen 2, 2014 6:37 pm

    Tady se spekuluje nad tim, že to byl hlavně monista. http://romanpagan.blogspot.cz/2012/11/julian-apostate-pagan-hero.html

    • lomikel permalink
      Červen 3, 2014 8:08 am

      http://cs.wikipedia.org/wiki/Monismus
      „Monismus (z řeckého monos – jeden) je ve filosofii názor, že veškerenstvo vychází z jediné podstaty či substance. Jde o protiklad dualismu a pluralismu. Základem monismu je tvrzení, že pro vysvětlení fungování světa není potřeba mít princip duchovní a hmotný, ale že svět je jednotný.

      Pojmem, který ve své podstatě vyjadřuje totéž, ale bývá většinou používán v kontextu východních filosofií, je Nedualita.“

      s tim bych i souhlasil, bohove a bohyne se v mem paradigma vydeluji z obecnejsich a s lidmi mene svazanych sil ( trebas ty jotuni, kdyz jsem zde 🙂

      spojeni tela, energie a ducha je to o co usiluje kazdy kdo dela BU

      Indianska spiritualita je, taky monisticka – Velky Duch, Smery, Zem a Bytosti.

      krestenum se monismus nelibi
      http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=802

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: