Výrazy pohan a novopohan

Etymologie výrazu pohan je zajímavá. Moderní slovníky angličtiny typicky definují pohana některými nebo i všemi následujícími výrazy: „panteista, „polyteista“, „ne-křesťan“, „ne-žid“, ne-muslim“, „osoba bez vyznání“, „nevěřící“, „ateista“, „hédonista“ a „heathen“. Je nápadné, že mnoho z těchto definic představuje pohana jako někoho, kdo náboženství postrádá nebo je vůči němu v opozici („osoba bez vyznání“, „nevěřící“, „ateista“). Dvě definice vyjadřují konkrétní druh religiozity („panteista“ či „polyteista“), avšak samotný výraz hédonista je  definován jako „nedostatek morálky či sebekázně. Většina definicí je tedy negativních a pejorativních. ¨

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 5

V roce 284 se stal, po porážce neoblíbeného císaře Carina, jediným římským panovníkem Gaius Aurelius Valerius Diocletianus. Tato zajímavá osobnost, církví tradičně pomlouvaná a očerňovaná, představovala kupodivu ideál dokonalého vládce. Dříve ovšem, než přikročíme k bližšímu popisu Diokleciánovy vlády a jeho vztahu ke křesťanům, řekněme si něco o počtu církevních oveček v impériu, o organizaci a struktuře tehdejší církve.

Papež Cornelius, který nastoupil po sv. Fabiánovi a čelil vzdoropapeži Novatiánovi, píše ve svém listě z r.254 n. l. (vatikánský archív – nelze prokázat, zda jde o podvrh), že jenom v samotném Římě žije na 155 prelátů placených z církevních prostředků. Dále hovoří o počtu příslušníků obce hlavního města. Řím měl tehdy cca 2 000 000 a možná až 2 500 000 obyvatel (obvykle uváděný milión považuji za číslo velmi podsazené, neboť jinak by metropoli tvořily parky a poloprázdná fóra), z čehož křesťanů bylo (dle Cornelia) nějakých 30 000.

Hádés – zachmuřený bůh

Když jsem na internetu nedávno četl zprávy o nově zakládaném „Pohřebním společenství“, napadlo mě zamyslet se nad tím, jak si vlastně staří Řekové představovali Smrt a Podsvětí.
Řecký náboženský systém byl, jako ostatně ve všem, i v tomto ohledu velmi propracovaný a Řekové tedy velmi dobře věděli „do čeho jdou“. Dnes panuje  mezi lidmi občas názor, že bohem smrti je Hádes. Ale tak tomu není. Hádes je bohem toho, co čeká na člověka až po smrti. Tento, svým způsobem nešťastný bůh, je nejen bohem Podsvětí, ale i zemských hlubin a podzemního bohatství, a to včetně drahých kovů. Řekové Háda raději nikdy neoslovovali jeho pravým jménem

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 4

Dnes to nebude ani tolik o falešných dějinách církve, jako píše o nástupu nové epochy ve světových dějinách, o římském dominátu. Abychom pochopili onu převratnou éru, v níž nechybělo málo a  lidé by dnes ctili Mithru, Hélia a jiná tradiční božstva namísto Ukřižovaného, trojjediné modly a zlatachtivého Vatikánu, vrátíme se ještě k převzetí moci v Římském impériu Diokleciánem a nastíníme si, alespoň prozatím (ještě se k tomuto tématu  vrátíme) duchovní a morální profil této velkolepé postavy, křesťanskými historiky zatracované a popisované jako samotný ďábel.

Roku 283 n.l. římské legie překračují pod vedením císaře Marka Aurelia Cara Eufrat a vpadají do Perské říše

Völund Kovář

Z mlžného Severu k nám promlouvají mnohé staré (a poučné) příběhy. Nejsou to jen hrdinské ságy o bojovnících a králích. Některé jsou i o „obyčejnějších“ lidech. Třeba kovářích. V Eddě si můžeme přečíst „Píseň o Völundovi“ a není to zrovna lecjaké vyprávění. Je velmi poučné.

Syn krále Finů (tedy ne Seveřan) Völund měl dva bratry: Slagfinna a Egila. Byli to lovci a často se toulali v hlubokých lesích. U Úlfsjárského jezera  potkali tři ženy, které předly len. Bratři se s nimi rozhodli oženit. Slagfin si vzal Svanhítu (Labuť), Egil Ölrún a Völund si vyvolil Alvitru, zvanou Hervör (Vědma).  Nebyly to ovšem obyčejné ženy, ale  valkýry. Po sedmi letech se proměnily v labutě a odletěly, jako pravé Odinovy služebnice, sbírat jím vyvolené válečníky po krvavých bojištích.

Křesťanství – falešná historie falešného náboženství – 3

Císař Aurelián se projevil jako velice schopný panovník. Porazil Zenóbii i jejího syna Vabalatha a Palmýrské království opět připojil k Římské říši. Je jisté, že nechal popravit jejího rádce Longina; Pavla ze Sammosaty prý poslal do vyhnanství, kde zemřel – krátce předtím císař údajně podlehl naléhání Pavlovi nepřátelských biskupů (órigeniků – stoupenců teologa Órigéna, odpůrců Pavlem propagovaného adopcionismu – vedl je Dionýsios z Alexandrie a papež Felix) a veškerý majetek Pavlových stoupenců (modlitebny, kostely ad.) přiřkl římské církvi. Toto církevní podání netřeba brát vážněji, neboť jestliže se Aurelián o Pavla vůbec zajímal, pak rozhodně pro jeho zrádné styky s palmýrským dvorem a velezrádné kontakty se šáhem Šápúrem. Pavel měl být také učitelem slavného presbytera Areia, zakladatele arianismu, jednoho z největších nepřátel pozdějšího nikájského katolicismu.

Dionýsos – veselý bůh

Málokterý bůh kdy čelil tolika pomluvám a atakování od křesťanů jako Dionýsos. Čím si to tento veselý a přátelský Olympan jen zasloužil? Vždyť to byl právě on, kdo dal lidstvu jako první víno. Titán Prométheus pro lidstvo ukradl na Olympu oheň, ale byl to právě ten smějící se mazavka, kdo nám přinesl radost zvěstovanou vínem.
Dionýsos zřejmě nebyl původně řeckým bohem. Do helénského světa se nejspíše dostal od Thráků (podobně jako Orfeus) nebo Frýgů. Ještě u Homéra figuruje pouze jako vedlejší bůh a nepatří do společenství Dvanácti Olympanů. To se však později změnilo a tento „přistěhovalec“ se stal snad nejpopulárnějším Olympanem.

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 2

Jsme v roce 275 n.l. Posledních 5 let bylo ve znamení velikých válečných výprav císaře Aureliána, nazývaného současníky RESTITVTOR ORBIS – Obnovitel světa (http://www.zkracovatko.cz/NBo3YC).

Římské impérium se bezmála rozpadlo pod útoky Germánů a Peršanů a co víc: Galie, Hispánie a Británie se v 50tých letech III. století odtrhly a vytvořily tzv. Galské císařství, zatímco Sýrie, Egypt a velká část Malé Asie se staly kořistí palmýrské vládkyně Zenóbie, vdovy po římském veliteli jízdy Septimiu Odainathovi (http://www.zkracovatko.cz/wvtU7A).

Této královně mimo jiné sloužil antiochijský biskup Paulus (dále Pavel), původně Žid z mezopotamské Sammosaty, výtečník jemuž v tehdejším světě nebylo rovno. Než se r. 260 stal v Antiochii vůdcem křesťanů

Ragnarök aneb konec světa?

Soumrak bohů, souboj dobra a zla, souboj ušlechtilých Ásů se zločinnými obry a stvůrami posledního soudu. Tímto způsobem je nám dnes prezentován mýtický ragnarök. Poslední bitva před zničením světa, po jehož zániku se z říše Helheim vynoří bůh Baldr a svět znovu povstane v plné kráse a čistší a lepší než předtím. Nepřipomíná Vám tato rétorika něco? Mě tedy ano a dost. Je třeba si uvědomit, že ze severských mýtů se toho na rozdíl od slovanské mytologie dochovalo skutečně mnoho. Ovšem je třeba i mít na paměti, kdo tyto mýty sepisoval. Vše, co se dochovalo, bylo sepsáno (a přece jen díky bohům za to) křesťanskými učenci. Taková Edda je samozřejmě nádherné čtení, ovšem dle mého názoru velmi ovlivněná

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 1

(Aurelius Nordenstern)

Předně už sama legenda o dobrotivém, křesťanském císaři Konstantinovi Velikém, jehož křesťané pokládají obrazně za 13tého apoštola (proč je vlastně apoštolů 12? protože i původních božstev helénského, babylónského, chetitského, římského, ba i akkado-šumerského a egyptského pantheonu bylo 12!) je zcela falešná a propagandistická. Jak víme z pozdně antických historiků, Konstantin uctíval až do své smrti kult Nepřemožitelného Slunce (SOL INVICTVS:). S obrazem slunečního boha Hélia (mnohde, hlavně mezi legionáři, splývajícího s kultem Mithry) po svém boku se nechával Konstantin zpodobňovat též na mincích: