Přejít k obsahu webu

Cesty velkých objevitelů: Erik Rudý a jeho rodina

28 února, 2024
tags:

V roce 1994 vydalo česky nakladatelství Knižní klub knihu britských autorů Rosemary Burtonové, Richarda Cavendishe a Bernarda Stonehouse s názvem Cesty velkých objevitelů. Je to tedy již dlouhých třicet let, co tato publikace s bohatou obrazovou dokumentací vyšla – ale stále má čtenářům co nabídnout: Kapitoly o cestách a objevech velkých cestovatelů od Pýthea z Masiilie, přes Erika Rudého, Kryštofa Kolumba až po Thora Heyerdahla se čtou velmi dobře. Tuto výbornou knihu je možné i po tolika letech sehnat v antikvariátech. Dnes tu pro naše čtenáře máme na ukázku kapitolu o rodině nejslavnějších vikinských mořeplavců:

»Ze svých fjordů a zemědělských usedlostí v Norsku, Dánsku a Švédsku se Vikingové vydávali na toulky do světa nejen jako piráti a drancovníci, ale i jako kolonisté a obchodníci. Připlouvali na dlouhých lodích s hadovitě prohnutou špicí na přídi a krutě a bezohledně pustošili Británii, Irsko a Francii, loupili, pálili. Ale mnozí z nich se v těchto zemích také usadili jako zemědělci. Byli první, kdo objevili velkou obchodní cestu od Baltského moře po ruských řekách až do Konstantinopolu (Istanbulu). Dnešní představivost však nejvíc vzrušuje velký čin, který znamenalo přeplutí severního Atlantiku zmítaného bouřemi a objevení Nového Světa dlouho před Kolumbem. Období vikinské expanze začalo v osmém století. Skandinávští osadníci, které pravděpodobně vyhnala z domova přelidněnost a touha po půdě, se usídlovali na Orknejích a Shetlandách, na Hebridách a v Irsku a potom dál na západě na Faerských ostrovech (Føroyar) neboli Ostrovech ovcí v Atlantiku, kde již dříve našli útočiště daleko od světa lidí irští poustevnici. Faerské ostrovy byly odrazovým můstkem k cestě na Island, ležící dál na západ, kam se irští kněží dostali někdy kolem roku 790. První příliv vikinských osadníků tam dorazil asi o 70 let později a časný příchod krutých zim je přivedl na myšlenku dát ostrovu jméno, které nese dodnes. 

Objevení Grónska 

Z Islandu pak vedly další kroky na západ. Někdy kolem roku 982 byl otrlý dobrodruh Erik Rudý, kterého již dříve z jeho vlasti – Norska – vypověděli pro zabití člověka, poslán z Islandu na tři roky do vyhnanství, protože se zapletl do dalších hádek a vražd. Musel někam odejít a něco dělat, a tak dal dohromady posádku a vyplul dál na západ hledat neprobádanou zemi, kterou asi před padesáti lety zahlédl Nor jménem Gunnbjorn, když se jeho loď za bouře odchýlila od svého kursu. Byla to riskantní plavba bez mapy, bez lodivoda a se všemi nástrahami vichřic a mlh, ale asi 450 mil od Islandu dopluli Erik a jeho lidé k východnímu pobřeží země, o níž dnes víme, že je po Austrálii druhým největším ostrovem na světě. Pravděpodobně to bylo v oblasti Ammassaliku, v místech, kde se do výše hrozivě tyčí ledovec Ingolfsfjeld. 

Odtud se potom plavili na jih kolem mysu Farvel, prozkoumávali jihozápadní pobřeží a nalezli zde neobydlenou zemí oplývající pastvinami, ptactvem, rybami a soby karibu. Erik ji z propagačních důvodů nazval Grónsko (Gronland) čili Zelená země a různá významná místa pojmenoval po sobě – Erikův fjord, Erikův ostrov a tak podobné. Když uplynuly tři roky, vrátil se na Island, aby získal osadníky. Zřejmě byl zdatným agentem a dokázal lidi přesvědčit, protože do Grónska s ním odplulo dvacet pět lodí. O těžkostech a nebezpečích cesty však svědčí to, že k cíli doplulo jen čtrnáct plavidel. Ostatní další cestu vzdala a vrátila se na Island anebo zmizela někde v moři. Erik a jeho rodina se v nové zemi usídlili a on sám stanul v čele místní obce. Měl hezký statek, který nazval Brattahlid (moderní archeologové jej pečlivě odkryli), a dočkal se naplenění tří pohnutek většiny vikinských cest – touhy po věčné slávě, zvídavosti a snahy získat peníze. 

Erikova žena Thjodhild mu porodila tři syny: Leifa, Thorvalda a Thorsteina. Kromě nich měl i nemanželskou dceru Freydis. A všichni z nich sehráli v budoucnosti svou roli. Podle jednoho příběhu Erik nepřijal křesťanství, když tato nová víra přišla do Grónska, ale Thjodhild na křesťanskou víru přestoupila a okamžitě odmítla sdílet s Erikem lože, čímž vzbudila jeho hněv. Nechala vystavět kapličku se zdmi obloženými drny, archeologové nalezli její zbytky.

 Země Vinland 

Jakýsi obchodník jménem Bjarni Herjolfsson plul z Islandu do Grónska, ale ztratil správný směr a mnoho dní bloudil v mlze. Když se nakonec vyjasnilo, spatřil zemi, která neodpovídala popisu Grónska, jaký znal. Obrátil se tedy zpět a do Grónska doplul, ale všichni ho velice odsuzovali za ostudný nedostatek zvědavosti. Asi o patnáct let později, někdy kolem roku 1000 koupil Bjarniho člun syn Erika Rudého Leif, aby se vypravil na cestu do té neznámé země. Erik měl jet také, ale poranil si nohu, když spadl z koně. To bylo špatné znamení, a proto se výpravy nezúčastnil. Leif se vydal na moře s pětatřicetičlennou posádkou. Zamířil na západ a v pořádku doplul k zemi, kterou nazval Helluland („Kamenná zemé“). Pravděpodobné to byla jižní část Baffinova ostrova, vzdáleného 320 km západně od Grónska, za Davisovým průlivem, protože právě tady do moře sestupují kamenné plošiny. Při cestě dál na jih dopluli do Marklandu („Země lesů“), V tomto hustě zalesněném místě s bílými písčitými plážemi dnes poznáváme jižní pobřeží Labradoru.

Leif a jeho posádka se plavili dál, až dorazili do rajské země s mírným podnebím, loukami se šťavnatou trávou vhodnými pro pastvu a s řekami oplývajícími tučnými lososy. Jeden z mužů se vydal z tábora na obhlídku a zpátky se vrátil poněkud vratkým krokem. Trochu nesouvisle vysvětloval, že našel divoké hrozny. A tak to místo nazvali Vinland („Země vína“). Strávili zde zimu a v létě odpluli nazpět do Grónska s nákladem hroznů a dřeva. Tam se dozvěděli, že Erik mezitím zemřel. Pokud je dnes známo, stali se prvními Evropany, kteří vkročili na půdu Severní Ameriky. 

Zabití skraelingů 

Leif Eriksson, známý Jako Leif Šťastný už žádnou další výpravu nepodnikl, ale jeho bratr Thorvald koupil starou loď, která kdysi patřila Bjarnimu a měla už za sebou tolik cest, a vyplul znovu na západ. Našel místo, kde Leif přezimoval a odtud se později plavil dál, aby jako první ze všech narazil na domorodé obyvatele Nového Světa – původní americké Indiány nebo Eskymáky. Setkání až příliš zlověstně předznamenávalo budoucnost. Vikingové spatřili tři kožené čluny – kanoe nebo kajaky – vytažené na břeh a zabili zřejmě bez příčiny osm mužů z těch člunů. Nato se objevila spousta dalších kožených člunů plných rozzuřených domorodců vyzbrojených luky a šípy a hučících hněvem. Thornvald zahynul, když ho zasáhl šíp do podpaží. Snad k tomu došlo v Hamiltonové zálivu na Labradorském poloostrově nebo možná v zálivu Fundy mezi Novým Skotskem a Novým Brunšvikem. Ostatní Vikingové unikli a vrátili se do Grónska s příběhy o domorodcích, které nazývali skraelings („ohyzdové“). 

Třetí z bratrů, Thorstein Eriksson, se znovu pokusil nalézt Vinland ve stejném člunu, který kdysi patřil Bjarnimu, ale onemocněl a zemřel. S jeho vdovou se oženil bohatý Islanďan, obchodník jménem Thorfinn Karlsefni, který pak uskutečnil čtvrtou výpravu. Tentokrát měli v úmyslu založit i osadu. Na cestu se vydalo šedesát mužů a pět žen s veškerým živým inventářem, včetně jednoho býka. Dosáhli cíle, místa, kde se původně utábořil Leif, a usídlili se tam. Thorfinnova žena porodila chlapce jménem Snorri, který se tak stal prvním Evropanem, o němž je známo, že se narodil v Severní Americe. Vikingové obchodovali se skraelingy a kupovali od nich kožešiny, ale jeden ze skraelingů se pokusil ukrást zbraně a některý z vikingů ho na místě zabil. Rozpoutal se boj, ve kterém Vikingové sice zvítězili, ale Thorfinn celý podnik vzdal a všichni se vrátili zase do Grónska. A konečně poslední výpravu vedla Freydis, nemanželská dcera Erika Rudého. Výprava skončila nešťastné. Vypukly hádky, Freydis zabila své dva společníky a pak sama pozabíjela sekerou všechny ženy z jejich rodin. Do Grónska se vrátila s hanbou.

Většina těchto příběhů pochází z Vyprávění o Gróňanech, které vzniklo ve dvanáctém století, a je pokládáno za nejhodnověrnější z prvních zpráv. Konkurenční Erikova sága byla sepsána později, aby vylepšila pověst Leifa Erikssona, kterému se připisuje, že zavedl v Grónsku křesťanství. Jak se zdá, kromě prvních desetiletí jedenáctého století se už další pokusy o osídlení Vinlandu neuskutečnily. Západní vina vlkinské expanze dosáhla svého nejzazšího i nejslabšího bodu. Jen se dotkla severoamerického pobřeží a stáhla se zpět. Ještě další tři století byly z Grónska podnikány výpravy do Vinlandu, snad aby přivezly kožešiny a dřevo. A pak všechno utichlo. Skandinávské osídlení v Grónsku zaniklo v patnáctém století. Zahubila je zima, podvýživa, choroby a loupeživé nájezdy Eskymáků. Právě v době, kdy jin Evropané Ameriku znovu objevovali. 

Kde ležel Vinland? 

Kde přesně ležel tajemný ráj krásného Vinlandu, který objevil Leif Eriksson? Mlhavé zeměpisné určení ve starých ságách podpořilo spekulace, které jej umísťovaly po celém americkém pobřeží – od Labradoru až po Floridu. V současné době převládá názor, který se vyslovuje pro severní cíp Newfoundlandu. Ten po mnoha stránkách odpovídá popisům ság. A co více, archeologické výzkumy v roce 1960 odhalily, že právě zde v daném období existovalo vikinské osídlení. Vykopávky poblíž vesnice L’Anse-aux-Meadows odhalily zbytky domů obložených drny, kovárnu, saunu a přístřešky na lodě. Nenalezly se tu žádné lidské kostry ani zbraně, jen několik nástrojů, ale všeobecně se má za to, že právě zde byla základna Leifa Erikssona.

Potíže jsou s hrozny. Vinland dostal své jméno podle vína, ale je nanejvýš nepravděpodobné, že by na Newfoundlandu rostly před jedním tisícem let divoké hrozny. Možná že příběhy o divokém víně a mírných zimách, které cestovatelé přinesli do Grónska, pocházely z cest, při nichž se pustili dál na jih od Newfounlandu. Anebo snad název Vinland měl původně znamenat „Zemi lučin“ a byl špatné pochopen. Ale třeba také Vikingové zaměnili některý druh bobulovitých plodů, jako například rybíz, za hrozny. A rybíz se dodnes ve Skandinávii k výrobě vína používá.

Není už důvod k žádným pochybnostem o tom, že Vikingové v Americe skutečné přistáli. Přesná poloha Vinlandu však dosud zůstává nevyřešena.«

No comments yet

Napsat komentář