Cesty velkých objevitelů: Pýtheás

V roce 1994 vydalo nakladatelství Knižní klub knihu britských autorů Rosemary Burtonové, Richarda Cavendishe a Bernarda Stonehouse s názvem Cesty velkých objevitelů. Je to tedy již dlouhých třicet let, co tato publikace s bohatou obrazovou dokumentací vyšla – ale stále má čtenářům co nabídnout: Kapitoly o cestách a objevech velkých cestovatelů od Pýthea z Masalie, přes Erika Rudého, Kryštofa Kolumba až po Thora Heyerdahla se čtou velmi dobře. Tuto výbornou knihu je možné i po tolika letech sehnat v antikvariátech. Před časem jsme tu zveřejnili kapitolu o cestách starých Seveřanů do Grónska a do Severní Ameriky. Dnes tu pro naše čtenáře máme na ukázku pár řádků o jednom z nejzajímavějších cestovatelů a průzkumníků starověku: Tím byl Pýtheás z Massalie (asi 380 př. n. l. – 310 př. n. l.).

»Řecký historik Hérodotos, který žil v pátém století před naším letopočtem, sepsal knihu, v níž se mimo jiné pokoušel poskytnout čtenářům veškeré informace, které dokázal nashromáždit o nejrůznějších zemích světa. Nejprve popsal Arábii (kde žily zvláštní ovce, důmyslně vybavené dřevěnými přívěsy, které jim zabraňovaly, aby vláčely po zemi své dlouhé ocasy), a pak obrátil pozornost k vzdálenému západu Evropy. Připouštěl, že o této oblasti nemá žádné přesné informace. Psal, že se vypráví o řece zvané Eridanos, která se prý vlévá do jakéhosi severního moře, kde jsou bohatá naleziště jantaru, ale mohl a nemusel tomu věřit o nic víc než v existenci Cínových ostrovů, ležících údajně také někde na západě. Hérodotos se nikdy nesetkal s člověkem, který by spatřil moře rozprostírající se na severovýchodě Evropy. Nicméně musel připustit, že existuje tradiční obchod s cínem a jantarem, které přicházely do Řecka ze vzdálených končin Země. Přesné místo jejich původu však zůstávalo zahaleno tajemstvím.

Výprava do neznáma

 O sto let později se v řecké kolonii Massalia, nynější Marseille, objevil zeměpisec a astronom jménem Pýtheás a vydal se hledat odpověď na otázky, na něž nenašel odpověď Hérodotos. Pýtheovy zprávy o tom, co objevil, včetně knihy nazvané O oceánu, se nedochovaly, ale v dílech spisovatelů pozdějších dob na ně existují odkazy. A ty nám poskytují dostatek informací o jeho cestách. Pýtheás pocházel z města mořeplavců. Massalii založili někdy kolem roku 600 př. n. l. Řekové z Fókaie (nejseverněji položeného jónského města v malé Asii), aby využili zdejší nádherný přírodní přístav. Velký rozkvět obce i silný vliv při pobřeží směrem na západ i na východ závisely na vynikajících mořeplaveckých schopnostech jejích obyvatel. Zájem o astronomii a matematiku přivedl Pýthea k uskutečnění mnoha pokusů, jeho pozorování Slunce a Polárky přispěla k lepšímu pochopení zeměpisné šířky i k zlepšení navigační techniky. Věřil natolik svým navigačním schopnostem, že při pokusu o nalezení západního konce světa riskoval cestu do dosud nezmapovaných vod.

Británie a ostrov Thúlé 

Zdá se, že i přes kartáginskou blokádu Pýtheás úspěšně proplul Gibraltarským průlivem a bez potíží dosáhl Cádizu. Pokračoval dál podél španělského a francouzského pobřeží, ale pak stočil loď na sever a doplul k zemi Belerion – jinak řečeno, do západního Cornwallu, neboli na Konec Země. Zjistil, že lidé jsou tu přívětiví a viděl, jak se cín nejprve těží ze země, pak taví a odlévá do ingotů a nakonec dopravuje na ostrov nazývaný Ictis (popis odpovídá Hoře sv. Michaela), kde jej cizí obchodníci kupují a odvážejí na pevninu do Evropy. Pýtheás se potom plavil dál na sever, pravděpodobně podél západního pobřeží Británie. Propočítal, že celá tato zemská masa má přibližně podobu trojúhelníku a odhadl, že jeho severní vrchol je jen něco přes 1600 km vzdálen od Massilie, což byl velice slušný odhad. Pokračoval dál na sever a pravděpodobně v době letního slunovratu dorazil do místa vzdáleného šest dní plavby od skotské pevniny (nebo snad od Orknejí), kde slunce každých čtyřiadvacet hodin zapadlo jen na dvě nebo tři hodiny. Tuto zemi nazval Thúlé. Mohly to byl Shetlandy, ale je pravděpodobnější, že se jednalo o Island. Pro spisovatele a básníky pozdějších dob se slovo Thúlé stalo symbolem podivného místa ztělesňujícího konec světa. 

Průkopník polárních průzkumů? 

Řecký zeměpisec Strabón, žijící koncem prvního století př. n. l., napadl Pýthea za to, že špatně propočítal délku britského pobřeží a napsal, že tím mnoho lidí uvedl v omyl. Ve svém útoku se Strabón zmiňuje o Pýtheově popisu tajemného kraje vzdáleného den cesty od Thúlé, který nebyl ani mořem ani zemí, ale něčím mezi tím. Po tom území se nedalo ani chodit, ani plavit. Těžko říci, zda šlo o setkání s polozamrzlým mořem poblíž polárního kruhu… Po objevu Thúlé se Pýtheás plavil podél jakéhosi severního pobřeží a objevil naleziště jantaru na ostrově ležícím poblíž širokého zálivu. Možná popisoval ústí Labe a Helgoland, ale stejně tak dobře je možné, že plul kolem Jutského poloostrova a k Baltskému moři. Oblast Baltiku byla pro starověký svět významným zdrojem jantaru a obchodníci pravděpodobně využívali Helgoland jako základnu, ze které posílali zboží na jih přes Německo a Itálii. O mnohém z Pýtheových cest je jistě třeba pochybovat, ale možná, že než se vydal na plavbu zpátky domů, vrátil se ještě od tohoto severního pobřeží k jihovýchodním břehům Anglie, aby je prozkoumal. Mnoho autorů se později snažilo Pýthea stůj co stůj zdiskreditovat, zavrhovali jeho dílo jako klamné a naivní, ale Pýtheův vliv byl značný a on sám je dodnes oslavován jako skutečný průkopník a objevitel, jeden z těch, kdo se nikdy nespokojí s obzory známého světa a jsou odhodláni jít a objevovat to, co leží za nimi. 

Primitivní navigace 

Znalosti navigace byly v době Pýtheovy výpravy velice omezené a jeho cesta do neznáma je proto tím pozoruhodnější. Ačkoli mořeplavba byla druhou přirozeností Řeků, prostě proto, že žili v oblasti, kde spojení mezi množstvím ostrovů a ostrůvků bylo základní otázkou, závisela do značné míry na navigaci při pobřeží a na znalosti převládajících větrů. To znamenalo, že se drželi na dohled od země a řídili se zkušenostmi s jednotlivými vodami. Jako racionální vědec se Pýtheás asi neobával, že by se na konci světa, kdyby se odvážil příliš daleko na západ, mohl kamsi propadnout, ale nemohl si být jistý, že najde cestu zpátky domů. I on kopíroval pobřeží, pokud to šlo, ale ta pobřeží neznal a pravděpodobně musel používat pomůcky zvané olovnice, kterou se měřila hloubka vody v mělkých pásmech. Poloha lodi vzhledem k Slunci mu snad poskytovala klíč k poznání, kam až doplul, ale nevěděl nic o magnetickém kompasu, který se ve Středozemním moři objevil až v 11. století.«