Svarga – Dobře ukrytý pramen nebo omyl?

K sepsání původně zamýšleného eseje mne inspirovala nedávná činnost Jana Fibigera a Mikyho Straky, kteří se rozhodli vytvořit album s obrázky baltského a slovanského šestilístku, jenž je v České a Slovenské republice znám pod pojmem svarga.

Slovanskou a baltskou verzi jsem chtěla zkusit pracovně porovnat s komplikovaným systémem hexových znaků pennsylvánských osadníků (přezdívaných Dutch nikoliv proto, že by se jednalo přímo o Holanďany, ale že zde došlo k redukci z původního Deutsch, čímž byli označováni osadníci germánského původu obecně). Tento symbol pak Nigel Pennick ztotožňuje s runou hagal (1).

Solární šestilístek v rozetě, v České a Slovenské republice možná mylně nazývaný svarga. Zdroj: Slavianska kruv

Hned v úvodu studie jsem narazila na nemožnost dohledat jakýkoliv věrohodný historický pramen, který by potvrdil, že 1) indická svarga je totožná se svargou slovanskou, a také, že se 2) jedná o tradiční název, používaný předkřesťanskými indoevropskými obyvateli obecně, a za 3), že by byl tento název používán pro označení tohoto konkrétního symbolu, tedy šestilisté květiny v kruhovém půdorysu, nazývané občas rozeta.

Podle provedených průzkumů se název spojený se šestilístkem šíří především v české a slovenské internetové komunitě.  Po zadání do Googlu v sekci obrázků se objevují převážně české či slovenské pohanské internetové obchody, které „svargu“ nabízejí především ve formě přívěšku. Pokusně byl také zadán výraz svarga v azbuce a v bulharské cyrilici, neboť několik dotázaných pohanů mělo pocit, že termín k nám přišel z Ruska. Ani zde však vyhledávač neidentifikoval šestilistou květinu jako svargu nebo svaržici.

Používaní názvu svarga, vztahující se k šestilístku v rozetě, tedy ani v jednom případu neobsahovalo zdroj této informace. Domnívám se však, že i pokud by byl nějaký skrytý adekvátní pramen dodatečně nalezen a publikován, což se ostatně ještě může stát, stejně by to nezměnilo fakt, že nyní je tento pramen běžnému uživateli tohoto výrazu prakticky nedostupný, a tudíž je rozšířeno používání jména symbolu, které není doloženo a ani zmiňováno v několika málo vyšlých esenciálních knihách, týkajících se slovanské problematiky (2) , což však může opět značit jistou nekompletnost, na kterou již naráží v úvodu své knihy M. Téra (3).

Problémy s názvoslovím ostře kontrastují s historicky doloženým používáním symbolu samotného, jenž se hojně nachází jako ozdoba domovních štítů, oděvů či venkovských interiérů. Celá tato situace mi přišla jako pozoruhodný fenomén, poněvadž česká společnost chápe situaci, za které dochází k pokusům přepisovat slovanské dějiny, jako jeden z palčivých problémů, se kterým je třeba se potýkat, ale na druhou stranu je v praxi poměrně snadné rozšířit informaci, jejíž původ je zastřen.

Užití symbolu se podařilo vystopovat do sousedního Polska, kde našemu šestilístku říkají kolomir, kolo roku, a zastupuje zde kolo svátků v podobné funkci, jako je zná Wicca (4). Historické zdroje k těmto údajům se mi rovněž nalézt nepodařilo. Poláci také výrazem svaržice označují různé formy svastik. Pod pojmem svarga nebo svaržice se tedy často objevuje spíše svastika, ovšem i ta by se mohla vztahovat, jak bude později poukázáno, ke Svarogovi.

Mnohé odkazy v literatuře se zpravidla stáčejí k jedné knize autorů Vokáče a Pitro, Bohové dávných Slovanů (5), kteří jako jediní seriózně hovoří o indické svarze, konkrétně pak uvádějí autoři toto:

Svarga údajně užívaná rodnověrci z Rodzimy Kosciol Polski. Zdroj: wikipedie, neověřeno.

„Za povšimnutí stojí pojem svarga, znamenající v hinduistické mytologii ráj Indry, který se nachází na vrcholu vysoké zlaté hory Meru – centra Země a vesmíru, situované v jakémsi blíže neurčeném prostranství mezi nebem a Zemí (antáriksa). Kolem Meru (určitá podoba s řeckým Olympem), sídla i dalších hlavních bohu (Brahma, Šiva, Višnu, Agni, Sóma, Súrja aj.), obíhají v určeném a neměnném řádu Slunce, Měsíc, planety a hvězdy. Důležitost objektu podporovala navíc i představa, že řeka Ganga, pramenící ve vesmíru, stéká na Zemi právě přes Meru. V sídelním městě (Amaravatí) se rozkládal palác Indry, v němž ho obsluhovalo např. božstvo bouře, vetru, hromu a blesku (marút); jiné polobožské bytosti (apsaras a gandharvá) jej oblažovaly hudbou a tancem. Blízko tohoto komplexu se rozprostíral park, kde měl růst bájný strom se zlatou kůrou a kde přebývala kráva Surabhi, plnící svému majiteli jakákoli přání.

Pokud přijmeme tezi o vlivu pojmu svarga na vytvoření jména slo¬vanského boha a jestliže si zároveň uvědomíme, že tento ‚ráj‘ obývali všichni hlavní bozi Rgvédu (staroindická sbírka 1028 oslavných hym¬nů na jednotlivá božstva), kteří zde odpočívali, Čerpali novou sílu a byli osvěcováni nebeským zdrojem světla, nabízí se tak varianta po¬važovat Svaroga nejen za všeobjímajícího a blíže neidentifikovatelné¬ho boha nebes, ale v jistých souvislostech za prvotního původce světla, přemožitele věčné temnoty, jenž svojí vládou zahájil ‚éru bohů‘.“

V celém textu, který však přesahuje obvyklý citační rozsah, autoři nemluví o slovanském symbolu, spíše pak o etymologii jména Svaroga a vlastnostech tohoto boha. Svarog patří ke starší generaci bohů, kteří se jako demiurgové podíleli na stvoření světa, a poté ustoupili stranou a přenechali vládu mladší generaci, obdobně jako Titáni v řeckém pantheonu. Zdá se, že právě proto je jeho mýtus nejasný. Je také považován za božského kováře – Héfaista (Feosta – Svarog) (6).  Co se týče etymologie jména, nejen Pitro a Vokáč zde jasně spatřují indoevropský původ, ovšem otázkou zůstává, zda tento kořen pochází ze slovanské nebo neslovanské (íránské) oblasti.

Dle M. Téry jsou paralely k tomuto jménu především v árijské oblasti: védské svar znamená „světlo“, „nebe“, „lesk“, „záření“; svárna = světlonosný, sarai je jeden z přídomků Indry… jako původní vzorový kmen se předpokládá s(a)uHel-/n- nebo saue(sü-, sue), tedy kořen, který je základním pojmenováním Slunce ve většině indoevropských jazyků (saule, sol, Sonne, sun, savil, Heliest…) (7).

Vrátíme-li se do roviny symboliky, propojení Svaroga se solárním symbolem svastiky je tedy logickým předpokladem, svarga pak označuje v poněkud širším pojetí nebe. Nejedná se tedy tak úplně o dvojí označení jedné věci, i když nebeské atributy jsou shodné.

Íránská varianta xvar (x čteno jako ch) pak bývá dávána do souvislosti pro svůj význam slunce, světlo nebes, záře, kruh světla, xvarnah – „jas štěstí“ (8).

Jako poslední je nutno vzít v patrnost staroslověnský výklad kořenu svar, používaný ve významu 1) svár, rozepře, různice (také ssora, Zänkerei, Streit…), a 2) výčitka, pokárání, důtka (9). Slovanské tvary svariti, svar, naznačují rovněž spojitost s ohněm (10). Musíme zde mít na zřeteli, že odchod první generace bohů, například v případě řeckého panteonu, neprobíhal vždy poklidně, neboť demiurgové první generace se podle mýtů mnohých národů nevzdávají své vlády dobrovolně. Saturn/Kronos bojuje se svými potomky i se svými předchůdci. Pro srovnání, v rámci germánské kosmologie je konflikt manifestován osudem prvotní bytosti, obra Ymiho, jehož tělo je rozsekáno generací následujících bohů a použito na výstavbu nového světa (11). Dochází zde k jevu, že se prabytost materializuje prostřednictvím věci/jevu, kterou symbolizuje (např. mýtus Matky Země, Gaia apod.), a stane se přímo touto matérií.

Ve druhém významu kořene, co by výčitky, pokárání a důtky nelze nevzpomenout na Svarogovo přikázání monogamie především ženám, které před tímto aktem žily s mnoha muži, a prakticky s kým se jim zachtělo. Ustanovení Svaroga znělo, že pro jednoho muže má být nyní jedna žena a pro jednu ženu jeden muž. Každý, kdo by tento zákon porušil, měl být potrestán vhozením do žhavé pece (12).

Před úplným závěrem je nutno pozastavit se ještě u obecné symboliky „koleček s kříži a s loukotěmi“, nebo kruhových značek na keramice. J. Fibiger uvádí, že symbol rovnoramenného kříže ve svých různých variantách symbolizuje solární božstva. Můžeme se s ním setkat již v době kamenné (neolit), je zde doložena i svastika (13). O šestilistém květu soudí:

„Šestilistý květ se hojně vyskytuje na baltských dřevořezbách, vyřezaný do trámů v Německu a Rakousku, ve štítech domů v České republice, i u východních Slovanů. Nejstarší mě známé vypodobnění tohoto znaku je z mykénského Řecka doby bronzové. V České republice je nejstarší mě známé doložení šestilistého květu na pouzdře germánského hřebenu z období kolem 5. století.“ (14)

K jasnému propojení solární bohů a dokonce i bohů plodnosti se šestilistým květem směřuje také nález skalní rytiny vozu bohyně plodnosti, taženého voly, ve švédském Bohuslänu a reliéfy bohyně na stříbrných deskách kotlíku z Gunderstrup, Dánsko (15). První z reliéfů slunečních vozíků přitom obsahuje kola s rovnoramenným křížem, zatímco na druhém, již propracovanějším, můžeme nalézt přímo šestilistý kvítek.

J. Fibiger rovněž zmiňuje kolečka s loukotěmi:
„Na domech a lidové dřevořezbě v Rusku, na domech v Německu, ale i jinde v Evropě a občas i v České republice lze někdy spatřit sluneční symboly v podobě vířivých mnoharamenných ornamentů. Tyto symboly se objevují i na obrazových kamenech z předvikinské doby na ostrově Gotlandu, zde se nazývají „Wirbelrad“ (16). Podobné motivy lze najít i na lidové výšivce a velikonočních vejcích.

Už v době bronzové se objevují kolečka o šesti nebo osmi paprscích. Většinou se asi jedná o sluneční symboliku, možná by se ale tyto znaky daly přiřadit i ke kolu roku. V případě osmiramenného symbolu by pak mohlo jít o vypodobnění osmi svátků roku. U Keltů se těmto kolečkům někdy říká Taranisovo kolečko, je tedy nějakým způsobem spojeno s keltským bohem hromovládcem. Tyto znaky lze někdy najít i na dnech slovanských nádob z raného středověku a na lidové výšivce. Ve štítech selských domů se patrně jedná o solární význam.“ (17)

 Opět se zde setkáváme se solárními motivy, napříč dějinami připisovaným různým solárním božstvům. Pokud přijmeme tuto hypotézu, zvažujeme tímto možnost, že se jedná o motiv, který mohl být Slovany přijímán jako symbol Svaroga, Svarožice nebo Dažboga.

V našem prostředí lidové kultury symbol identifikoval český folklorista A. Václavík takto:
„Šesticípá kruhová hvězda kreslená kružidlem několika se protínajícími polokruhy, zvaná v romantickém slovanském světě „slovanským sluncem“ (lid na Slovensku je místy posud za slunéčko považuje), byla v lidové víře ochranou proti zlu a nositelkou dobrých věcí. Objevuje se i na starších kraslicích a je nejčastější ozdobou užitkových i architektonických dřevořezeb po celé střední Evropě.“ (18)

Shrnutí: Přímý vztah termínu svarga k šestilistému emblému v rozetě se prokázat nepodařilo. Starší folkloristé a národopisci označují symbol jako „slovanské slunce“. Ze všech slovanských zemí je název svarga pro šestilistý květ v rozetě nebo i bez ní používán převážně v České republice a na Slovensku. Proto je důvodné podezření, že došlo k této identifikaci omylem, nebo záměrně, poněvadž emblém není doposud zatížen politickou ideologií. Naopak folklórní používání samotného symbolu je prokázáno napříč Evropou, u různých božstev a v mnoha historických érách. Etymologická a archeologickými vykopávkami podložená souvislost s kultem solárních božstev, božstev plodnosti, svastikou a kolečky s loukotěmi je zjevná. Svarga v indickém kontextu znamená jedno z nebes v koncepci lóky, čili kromě nebeské působnosti nebyla se samotným symbolem shledána žádná podobnost.

Na druhou stranu je nutno podotknout, že bezejmenný symbol po svém pojmenování téměř volá, má-li se stát živou tradicí. Nebráním se možnosti, že by tento název zůstal jako arbitrární, a tímto se přiblížil potřebám slovanských hnutí, nicméně je třeba mít na paměti soudobý původ názvu. Je také možné, že se pramen, identifikující pojem svarga se šestilístkem, přeci jen objeví. Prosím proto laskavé čtenáře o informaci, pokud by k něčemu takovému došlo.

Závěrem bych chtěla poděkovat všem, se kterými jsem tuto problematiku v průběhu výzkumu konzultovala, a kteří se také podíleli na hledání podkladů a věrohodných pramenů. Jedná se především o členy Pohanského kruhu a jeho přátele. Zvláštní dík patří také Janu Fibigerovi a Mikymu Strakovi, kteří souhlasili s použitím svých fotografií, i za jejich podporu.

Poznámky:

1) Pennick, par. no. 22.

2) GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků, PROFANTOVÁ, Naďa a Martin PROFANT. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Úplná citace v literatuře.

3) Téra, s. 10.

4) http://dictionary.sensagent.com/ko%C5%82omir/pl-pl/

5) Pitro; Vokáč, s. 20.

6) Pitro; Vokáč, s. 15 – 17.

7) Téra, s. 68.

8) Pitro; Vokáč, s. 19 – 20.

9) Hauptová, s. 23.

10) Profantová; Profant, s. 212.

11) Kadečková, s. 25, 77 – 78.

12) Mansikka, V J. Die Religion der Ostslaven, I Quellen, Helsinki 1922, s, 66-68, via Pitro; Vokáč, s. 17.

13) Fibiger, s. 1.

14) Tamtéž, s. 5.

15) Podborský, s. 443.

16) „Wirbelrad“ nejsou klasická kolečka, ale vířivý ornament o různém počtu paprsků. Objevují se i v České republice a mimo jiné i v Arménii, kde jsou nazývány „symbol věčnosti“. Viz obr. č. 10.

17) Fibiger, s. 5.

18) Václavík, s. 389. V obrazové příloze se k tomuto textu vztahuje obr. č. 11.

Obrazová příloha:

 

3) Runový kámen, Gotland, zdroj: Christer Hamp

4) Stropní trám ve skanzenu Vysoký Chlumec, zdroj: M. Straka

5) Truhla – súsek, zdroj: J. Raban

6) Valchovnice, zdroj: J. Raban

7) Břehov, Jižní Čechy, zdroj: J. Fibiger

8) Krbová malba ze Slovenska, zdroj: O. Danglová

9) Slovenská lidová malba, zdroj: A. Václavík

10) Wirbelrad v šestiramenné podobě z jihočeských Číčenic, zdroj: J. Fibiger

11) Přehled základních motivů používaných v lidové kultuře, zdroj: A. Václavík

 

Literatura:

GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků : o životě na Moravě 6.-10. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, 148 s. ISBN 80-7028-218-5.
HAUPTOVÁ, Zoe. Slovník jazyka staroslověnského: Lexicon linguae palaeoslovenicae. 1. vyd. Praha: Akademia, 1983-1997, 1042 s.
KADEČKOVÁ, Helena. Edda. V této úpravě vyd. 1. Praha: Argo, 2004, 491 s. ISBN 80-7203-533-9.
PENNICK, Nigel. The Book of Primal Signs: The High Magic of Symbols. Kindle Edition, 2014.
PITRO, Martin a Petr VOKÁČ. Bohové dávných Slovanů. Vyd. 1. Praha: ISV, 2002, 206 s. ISBN 80-85866-91-9.
PODBORSKÝ, Vladimír. Náboženství pravěkých Evropanů: Die Religion der Ureuropäer = The religions of the prehistoric Europeans. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 607 s. ISBN 80-210-4178-1.
PROFANTOVÁ, Naďa a Martin PROFANT. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri, 2004, 259 s. ISBN 80-7277-219-8.
Středověké a novověké zdroje tradiční kultury. Sborník příspěvků ze semináře konaného 30. listopadu 2005 v Ústavu evropské etnologie. Brno 2006.
TÉRA, Michal. Perun – bůh hromovládce: sonda do slovanského archaického náboženství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009, 380 s. ISBN 978-80-86818-82-5.
VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. 2., upr. vyd. Luhačovice: Irena Voštová ve spolupráci s nakl. Atelier IM, 2010, 684 s. ISBN 978-80-85948-74-5.
VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 280 s., obr. příl. ISBN 80-7038-187-6.

Internet:

FIBIGER, Jan. O evropských symbolech. Manuskript. http://www.fler.cz/blog/o-evropskych-symbolech-24682
Kolomir: http://dictionary.sensagent.com/ko%C5%82omir/pl-pl/
RABAN, J. Česká lidová umělecká výroba. Praha, Ústředí lidové umělecké výroby 1975. 212 s.
Obrázky:
DANGLOVÁ, Olga. Renesančné korene ĺudovej dekoratívnej tradície na Slovensku, in Středověké a novověké zdroje tradiční kultury. Sborník příspěvků ze semináře konaného 30. listopadu 2005 v Ústavu evropské etnologie. Brno 2006. Obrázek na str. 241.
Runový kámen z Gotlandu: http://www.christerhamp.se/runor/gamla/g/g8.html
Solární rozetový symbol ve tvaru šestilístku: http://slavianska-kruv.blogspot.cz/2011/08/blog-post_15.html
„Svarga“ užívaná rodnověrci z Rodzimy Kosciol Polski: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/52/RKPsolarsymbol01.png
Album „svargy a šestilístku“ :  https://www.facebook.com/media/set/?set=oa.1521311298086479&type=1