Skip to content

Pohanské stopy v kinematografii Východního bloku

Říjen 4, 2014
tags:

Cabiria locandina filmHollywoodská produkce (většinou ve spolupráci s Brity) občas vypustí nějaký historický film, kde se objeví  pohanský prvek. V posledních letech to byl například Centurion (2010), kde můžeme vidět piktský obřad pomalováním modrou barvou nebo Orel deváté legie (2011), kde se hlavní hrdina Říman Aquila modlí k Mithrovi. Dalším takovým počinem je třeba britsko-německá Černá smrt (2010), tady můžeme vidět dokonce pohanský obřad obětování křesťana. Tyto tři snímky patří k tomu lepšímu, na co můžeme v souvislosti s historickými filmy souvisejícími s pohanstvím (byť jen okrajově) narazit. Britové a Američané však nebyli ani náhodou prvními, kdo s tím začal. Podle všeho s tím začali zřejmě Italové, ještě v éře němého filmu, konkrétně dílem Cabiria (1914), které se odehrává v době punských válek a ke kterému napsal scénář básník a faktický otec fašismu Gabriele d’Annunzio.

Ale dnes bych vám chtěl představit „pohanskou“ filmovou tvorbu, kterou ti mladší z vás asi nebudou vůbec znát. Půjde totiž o filmy ze šedesátých až osmdesátých let dvacátého století z komunistických států. Někteří mládežníci nad tím asi ohrnou povýšeně nos, ale my, kteří jsme v těch osmdesátých letech vyrůstali (což teprve ti starší), jsme rádi, že soudruzi vůbec točili něco, na co se dá ještě dnes dívat 🙂  A věřte, že je pár takových kousků, které směle natrhnou zádel mnohým nabubřelým hollywoodským velkoprodukcím, které jsou v našich kinech občas vydávány za „historické filmy“.

dákové 600full-dacii-screenshotZačneme legendárním rumunským historickým eposem Dákové (Dacii, 1967). Tento barevný (!!!) velkofilm natočil legendární režisér Sergiu Nicolaescu (velký obdivovatel Otakara Vávry) a rumunští soudruzi mu na něj poskytli tenkrát obrovský rozpočet a na davové scény armádu. Nicolaescu si tak mohl dovolit angažovat tehdejší francouzské hvězdy: představitele Vinnetoua Pierra Brice a jeho kolegu Georgese Marchala. Příběh se odehrává v 1. stol. n. l., kdy se Římané snaží dobýt Dácii (oblast dnešního Rumunska). Dácký král Decebalus se brání a statečně bojuje za svobodu své země. Římané proti němu posílají generála Severa (Brice), který netuší, že je sám dáckého původu. Ve filmu se objevují pohanští kněží, jejich svatyně a sám Decebalus působí velice kladně, na rozdíl od imperátora v dalekém Římě. Severus prožije románek s dcerou dáckého krále, ale nedokáže zabránit válce… Vše se natáčelo v nádherných a tehdy ještě divokých rumunských horách. Tento velkofilm válcoval v dobách RVHP i československá kina a televizi. Pierra Brice výtečně nadaboval Eduard Cupák a jistě by bylo moc fajn, kdyby se film v původním dabingu objevil na DVD. Režisér Nicolaescu byl po tom nějaký čas takřka nepřekonatelným veletvůrcem v ranku historických filmů ve Východním bloku, které mu štědře sponzoroval rumunský diktátor Ceaucescu.

dákové film dacii
Rumunský úspěch našel pochopitelně odezvu i v SSSR a dalších komunistických státech. Samotní Sověti už měli zkušenosti s předválečným Alexandrem Něvským (1938) Sergeje Ejzenštejna. Po válce následovalo více takových děl, ale tady bych se rád zastavil u filmu, kde je pohanství obsaženo takřka programově – u filmu Sám proti bohům (Herkus Mantas, ГеHerkus MantasHerkus%20Mantas%201%20puse_jpg_20081201101319xOrginalркус Мантас, 1972). Navíc, tento film je sice sovětský, ale netočili ho Rusové, nýbrž Litevci, konkrétně režisér Marijonas Giedrys. Děj se odehrává v Prusku ve třináctém století, kdy se Řád německých rytířů snaží udusit vzpouru pohanských Prusů (dnes už Němci vyvražděný národ příbuzný Litevcům a Lotyšům). Na toto protiněmecké téma sovětští mocipáni slyšeli a tak se Litevcům povedlo něco nevídaného: Film, který je sice černobílý, ale i po tolika letech se na něj může divák podívat a bude jím uchvácen. Herkus Mantas byl pruský šlechtic, který byl vychován mezi Němci a německou křesťanku si později i vzal za ženu. Nikdy však nezapomněl na svůj lid a právě on se postavil do čela protiněmeckého povstání.  Herkus a jeho rebelové statečně bojují proti přesile, zrada a závist však zapouští kořeny i mezi Prusy. Herkus sám nevěří ani v křesťanského Boha, ani v staré pohanské bohy. Svatyni starých bohů navštěvuje jen proto, že musí… Věří ve Svobodu. A to je sen, za který stojí za to umřít. Nakonec je zrazen a v závěrečné scéně, kdy sám čelí křižácké, do železa zakované jízdě, můžeme rozpoznat takřka vláčilovskou ruku. I tento film s úchvatnou hudbou se objevil i v československých kinech. Ale já ho v nich bohůmžel nezažil. Pravděpodobně proběhl i tehdejší televizí. Viděl jsem ho teprve nedávno v litevštině, ale i tak mne přímo uhranul. Na ukázku s perfektním českým dabingem Luďka Munzara a Miloše Kopeckého se můžete podívat zde: http://www.vii.sk/video/w5n1q5h1cr/sam-proti-bohum-dabing-upf/

herkus mantas e02e3c6dac915ee0699723081ea

A nyní už se dostáváme k věcem, které v sovětské produkci natočili samotní Rusové. Film Prastará Rus (Русь изначальная, 1985) má na svědomí režisér Gennadij Vasiljev. Děj se odehrává za panování konstantinopolského císaře Justiniána I. v 6. stol. n. l. Ano, to byl přesně ten křesťanský fanatik, který nechal roku 529 uzavřít platónskou Akademii v Athénách. Podle filmu to byl vůbec pěkný parchant. Poddaní se mu bouří hlady a on se vymRus 1253791019_3louvá na nebezpečí ze zahraničí (to známe u vládnoucích elit i dnes, že). Byzantskou říši prý ohrožují Slované ze severu. Justinián proti nim intrikuje a neváhá proti Slovanům z území dnešní Ukrajiny a Ruska poštvat turkotatarské Chazary (to jsou ti vyčůránci, co o něco později přijali vypočítavě židovskou víru). Jenže Slované se rozhodnou bránit kočovnické invazi. Do jejich čela se postaví vladyka Vseslav a Chazarům řádně vypráší kožich. Samotné bojové scény jsou ztvárněny velice dobře a je až zarážející, jak se film nepodbízí dětskému divákovi. Krev tu cáká vydatně a je na co se dívat. Pohanská víra je zde prezentována jako to, co Slovany spojuje. Svatyně, kde úřaduje žrec, je udělána velmi pěkně a také pohanské obřady mají své kouzlo, například přijímání mladíků mezi bojovníky nebo pohřeb žehem v lodi. Co mne asi nejvíce dostalo, je dobývání a plenění slovanské vesnice Chazary. Tady se nemohu ubránit pocitu, že režisér Vasiljev musel vidět a obdivovat legendární film Johna Miliuse Barbar Conan (1981). Když Chazaři vraždí a pálí, je to minimálně stejně dobře natočené, jako krvavá řež v cimmeřanské osadě v Miliusově filmu. Ruští tvůrci měli také velice šťastnou ruku při výběru herců: Justinián vypadá jako pěkný slizák, Vseslav má správné vůdcovské charisma a kompars hrající Chazary je obzvláště odpudivě mongoloidní. Zato zajatý chazarský chán (kterého Slované velmi efektně a bolestivě popraví) má tuze semitský kukuč a mám podezření, že to rozhodně není náhoda. Byzantinci jsou chazarskou porážkou zděšeni a vyšlou traviče, aby statečného hrdinu Vseslava zlikvidoval. To se bohůmžel  podaří. Na vladykovo místo však nastupuje neméně charismatický Ratibor a vydává se s vojskem Slovanů za pomstou… Film s poněkud zvláštním hudebním doprovodem se sice neobejde bez typického ruského patosu, ale na to je naše generace zvyklá. Pokud proběhl v našich kinech a televizi, nepodařilo se mi to zjistit. Za vidění určitě stojí a to i v ruštině 🙂

rus 20f5d5e682023a5538d7179bded

Dalším sovětským historickým dobrodružným filmem je legendární I na kamenech rostou stromy (И на камнях растут деревья, Dragens fange, 1985). Tentokrát jde o sovětsko-norskou koprodukci pod vedením režiséra Stanislava Rostockého. Pamatuju si, jak mne, coby dvanáctiletého kluka, zaujal už úvodní proslov na začátku filmu: „Bylo to dávno. Velmi dávno. Více, než před tisícem let… Tehdy ještě neexistovalo Rusko nebo Norsko. Ale už tehdy byly země, kde žili, rodili se a umírali lidé, jejichž potomci si dnes říkají Rusové a Norové…“ A právě v malé slovanské vesnici na břehu BaltsI na kamkého moře žije mladík Kukša. Je jediným mužem ve vesnici, protože všechny ostatní před časem vyvraždili dánští vikingové. Přežily jen ženy a děti. Kukša je právě na lovu, když z moře přicházejí jiní vikingové, tentokrát norští. A právě oni zajmou Kukšu a odvlečou ho na svůj drakkar. Ženám a dětem se nestane nic, protože jarl vikingů Thorir (norský herec Thor Stokke), má charakter a není žádný dánský zloděj. Kukša se má stát vikingem, protože Thorir věří, že jim přinese štěstí. Cestou do norského zimoviště musí Thorirův drakkar proplout kolem dánských ostrovů, kde číhají dvě lodě plné zákeřných Dánů. Norové statečně bojují, sám Thorir porazí v souboji vůdce Dánů a v boji se osvědčí i Kukša, který zapálí jedno z dánských plavidel. Norové zvítězí, ale za cenu smrti Thorirova synovce Einara. Jarl proto adoptuje Kukšu a dává mu nové jméno: „Einar Šťastlivec“. Přichází zima a vikingové dorazí k přezimování do fjordu Thorirova přítele jarla Olafa. Kukša-Einar zde spolu s Olafovým synem Haraldem absolvuje válečnický výcvik. Jenže se zamiluje do jeho sestry Signy, ta je však zaslíbena obávanému berserkerovi Sigurdovi… Pouta přátelství se naruší a vše spěje do řádně krvavého finále… Tento film jsem jako kluk doslova miloval, zdá se, že i on má svůj díl na tom, že jsem se stal vyznavačem Ásatrú. Dlouhá léta jsem ho neviděl, přesto mi zůstávala v paměti scéna ve vikinské svatyni, kde stály modly Odina, Freye a Thora, stejně tak věštění severské vědmy. Nevím, zda tento film běžel v našich kinech, já si ho pamatuju z tehdejší Československé televize s dabingem. Když jsem na něj nedávno narazil v původní rusko-norsko jazyčné verzi, neváhal jsem ani okamžik. A jsem moc rád, že ho mám 🙂 . Některé filmy prostě nestárnou, a toto je jeden z nich. A věřte, že stojí za vidění i kvůli nádherné norské přírodě.

I na kamenech

A teď se podíváme na bulharskou kinematografii, ve které se objevují pohanské prvky. Začneme trilogií režiséra Ludmila Stajkova Chán Asparuch ( Хан Аспарух , 1981). V 7. stol. n. l. se pod nájezdy Chazarů, které na ně poštvali Byzantinci (vidíte, zase ti bastardi 🙂  ), rozpadla říše Bulharů v severním Černomoří. Před svou smrtí bulharský chán Kuvrat učinil závažné rozhodnutí: Aby přežila aspoň část národa, rozdělil ho pod vedení svých synů, kteří se vydali do různých světových stran. Podél západního pobřeží Černého moře táhl s vyhnanci nejmladší syn Asparuch, polomytický zakladatel dnešního bulharského státu. Na strastiplné cestě ho provází také Řek Belisarius, který byl původně rukojmím jeho otce, a také vypráví celou ságu.  Po dlouhém putování dorazili unavení Bulhaři až do bchan-asparuch hývalé římské provincie Thrákie, kde už však žili Slované (nově příchozí Bulhaři byli turkotatarského původu, historikové je proto označují jako „Protobulhary“). Ti jsou sužováni nájezdy Byzantinců a v Bulharech spatřují nejdříve jen další vetřelce. Když jim však Bulhaři nijak neubližují a žádají jen část země, kde by se mohli usadit, Slované pochopí, že mohou získat cenného spojence. Sedm slovanských kmenů uzná chána Asparucha za svého vůdce a společně vytáhnou proti Byzantincům. V řadách spojeného vojska bojuje i Asparuchův přítel a rádce Belisarius. Bulhaři a Slované slavně zvítězí a v dnešním Bulharsku se tak zrodí nový a slavný národ…  Pohanských prvků je ve filmu požehnaně: Bulhaři uctívají Tangru, boha věčné oblohy a stepi (v různých variantách ho uctívali i jiní Turkotataři, včetně Mongolů, ti ho znají dodnes jako „Mongke Tengriho“), což je nádherně vidět při obřadech jejich šamanů a zvláště při prorocké vizi bulharské vědmy. Slované zase ctí slovanské bohy, prameny a jak praví slovanský žrec: „V této jeskyni uctíváme duchy a bohy, dělali to před námi tak už Thrákové…“ Velice působivě je ztvárněno i provedení společné oběti Asparuchem a vůdcem Slovanů Slavunem pod posvátným dubem. Válečné scény jsou ve filmu zvládnuté opravdu pěkně, bulharští soudruzi využili svou armádu při davových záběrech takřka dokonale. Celá trilogie proběhla i v našich kinech, to si však nepamatuju. Co si však pamatuju dobře je to, že jsem Asparucha viděl koncem osmdesátých let jako šestidílný seriál v tehdejší Československé televizi a už tehdy se mi dostal pod kůži. K celé trilogii jsem se dostal znovu až letos a to v původním bulharském znění. Je to dílo, které má i dnes v Bulharsku velké množství fanoušků a já se ani trochu nedivím. I přes značnou dávku patosu ho stojí za to vidět. Hudba je tu více než podmanivá a dokonale dokresluje atmosféru eposu.

Asparuch5f7df9df710

Jiným bulharským počinem, který stojí za to vidět, je Den vládců (Денят на владетелите, 1985) režiséra Vladislava Ikonomova.  Den Vládců MV5BMjAxMjA4ODE3MF5BMl5BanBnXkFtZTgwNDExODY1MTE@__V1_Za vlády chána Kruma na počátku 9. stol. n. l. se již z Protobulharů a Slovanů stává jednotný národ. Krum odrazil nájezdy kočovných Avarů, zabezpečil západní hranici smlouvou s Karlem Velikým a z Bulharska učinil supervelmoc, které se bál i byzantský císař Nikeforos I. A právě s ním Krum musí vybojovat rozhodující střetnutí. Není to jen boj dvou vládců, je to také boj pohanů s křesťany. Časy se mění, zatímco Krum ještě uctívá Tangru, do jeho země už proniká víra v kříž… Bulhaři nakonec v kruté bitvě zvítězí a císař je poražen. Chán Krum patřil ve své době k nejmoudřejším panovníkům světa. Právě on vytvořil první zákony bulharského státu. A Bulhaři mu tímto eposem vzdali hold.  Tento skvělý film běžel v našich kinech a asi i v televizi, ale to si opravdu nepamatuju. Narazil jsem na něj teprve nedávno, když jsem čistě náhodou někde viděl plakát ÚPF, patrně z konce osmdesátých let. Na film jsem se tedy koukl také v bulharském znění, ale i tak se mi moc líbí. Bojové scény a zbroj herců mi přijdou ještě lepší, než u Chána Asparucha, kde hlavně štíty Byzantinců vypadaly jako z alobalu. Tangrův kněz, křepčící s bubnem v ohni osvětlené jeskyni je prostě dokonalý. Památka chána Kruma, stejně jako zakladatele bulharského státu Asparucha, je v Bulharsku dodnes živá. Tento národ ctí své hrdiny a i my Češi se od něj můžeme této národní hrdosti přiučit.

den vládců m60b130e8d0

Tolik tedy dnešní krátká exkurze do dob, kdy v naší televizi byly k vidění toliko dva programy 🙂 . Mohl bych popsat asi i jiné historické filmy s prvky pohanství natočené ve Východním bloku, třeba z Polska, případně z Jugoslávie. A určitě by stálo za to zmínit i Československo, konkrétně třeba filmy Františka Vláčila Údolí včel (1967), o kterém píšu zde: https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/03/13/udoli-vcel/ nebo Markéta Lazarová (1967). A ten druhý si jistě také zaslouží samostatný článek. Dnes jsem vás tedy chtěl seznámit s filmy, které, ač východoevropské, směle snesou srovnání s tím, co se točilo tehdy (a možná i dnes) na Západě. Co se týká jazyků, osobně jsem dnes vděčný za to, že mi soudružka učitelka Hromadníková na základní škole tu ruštinu do hlavy dostala. Když chci vidět dobrý film, dost se to hodí 🙂

Advertisements
komentářů 19 leave one →
  1. Duben 1, 2015 7:24 pm

    Stručná „zpráva“ k filmu Sampo, který byl promítán v rámci „měsíce Kalevaly“: Scénář vyzdvihuje z tisíců veršů dějovou linku. I tu však nesou verše a slyšet jejich zpěvnost v originále patří spolu s příležitostí snadno nahlédnout do obsahu k hlavním kladům snímku. Otitulkování, pořízené speciálně pro toto promítání, je z velké části Holečkův – prý kongeniální – překlad. Všechny ty světlé kštice, modré oči nebo mocné slunce jsou tak na plátně nejen vidět, ale dost se o nich i mluví. Herci jsou vybráni vcelku dobře, masky i výprava jsou však (ještě) hodně operní, „wagnerovské“ (vše „muzejně“ věrné – čisté, naleštěné). A to je způsob „vyprávění“ dnešku už dost vzdálený, takže mladík, jehož jsem po představení zaslechl, uvyklý zjevně civilnímu projevu bez patosu, hodnotil výkony i vše ostatní jako „ochotnické“. Některé scény se zvířaty zase upomenou na Mrazíka (režisér se proslavil výpravnou pohádkou Sadko a zpracoval báji o Iljovi Muromcovi). Nejhloupěji žel působí klíčová scéna, kdy lidé z Kalevaly přemohou Zlo nikoli meči, ale hudebními nástroji, protože ty supluje elektronický zvuk, v době vzniku asi neobvyklý, v následujících desetiletích však typický pro easy listening či barové produkce. Působivé naopak zůstávají některé efekty (ohnivý kůň, samotné zářící sampo), čas jim spíš dodal na („retro-futuro“) půvabu. Dále panoramatické záběry krajiny zachycující severské „vysoké nebe“. Stopáž není dlouhá a děj se nijak nevleče. Úhrnem jde o důstojný pokus vyrovnat se s náročnou látkou, který mně místy zaujal, nikde však neuchvátil natolik, abych ho chtěl (co nejdřív) vidět znovu.* Pro zajímavost dodávám, že když v 60. letech film koupil americký distributor, zamlčel sovětský původ, přičemž nejenže hercům změnil jména, ale dokonce jim vymyslel i nové životopisy!
    * Což nemohu napsat o Boji o oheň (Febiofest), i když se tamní „Prométheus“ zadívá do „Afričanky“, která ho polidšťuje (vedle rozdělávání ohně i smích a „misionářská“ poloha). Asi je v tom z mé strany i větší generační blízkost k jeho filmovému jazyku.

    • Duben 2, 2015 12:38 pm

      No, z časových důvodů jsem z toho „Měsíce Kalevaly“ nic nestihl… Holt se asi nepočítá s tím, že by se něco z toho dělo v sobotu kvůli mimopražským pracujícím. Škoda. „Sampo“ jsem viděl v ruštině, což mi nevadí, protože patřím k ročníku, který ji měl na základce ještě povinnou 🙂 Což se někdy opravdu hodí 🙂 „Ilju Muromce“ jsem viděl česky a nic moc teda. No, je to cíleno spíše na dětského čtenáře, s čímž je třeba počítat. Ovšem, tolik odpudivých mongoloidních xichtů nebylo ani v „Prastaré Rusi“. Nedovedu si ani představit, jak mohlo americké publikum a „kritika“ přijmout „Sampo“. Protože třeba film „Andrej Rublev“ byl v USA totálně nepochopen, stejně jako třeba Bergmanova „Sedmá pečeť“, což není na druhou stranu moc divné, když uvážíme, jaké „historické“ filmy tehdy Američané točili… „Herkus Mantas“ válcoval kina i ve Francii, ale o USA si opět nedělám iluze… „Boj o oheň“ je kult. A jakákoliv recenze je asi zbytečná, protože je TO potřeba prostě vidět, stejně jako „Jméno růže“ 🙂 Diskusi o těchto skvostech samozřejmě rád uvítám…

  2. Anonymní permalink
    Březen 9, 2015 8:29 pm

    Pokud by měl někdo zájem o anglické titulky k filmu I na kamenech rostou stromy
    http://en.titlovi.com/subtitles/i-na-kamnyakh-rastut-derevya-aka-trees-grow-on-the-stones-too-156223/

  3. Březen 7, 2015 9:13 am

    V rámci „Měsíce Kalevaly“ bude pražské kino Evald 20. března promítat film SAMPO. Nadlouho asi poslední možnost, jak snímek vidět s titulky a na plátně!

  4. Prosinec 15, 2014 8:11 pm

    Nenajde se někdo, kdo by pomohl s identifikací filmu, který jsem zahlédl někdy koncem 80. let v dopoledním vysílání Československé televize? Jednalo se o ruskou pohádku na způsob „Finista – jasného sokola“, utkvěly mi z ní hlavně velké kýčovité blond paruky a bílé řízy, četné solární symboly domácího lidu a v rohatých helmách hmyz připomínající „černí“ Tataři – vetřelci.
    A doplňuji ještě tipy na snímky „Sampo“ (1958, r. A. Ptuško), který je protkán motivy z Kalevaly (letos vyšlo nové české vydání), a „Ilja Muromec (1956) stejného režiséra, okrajově snad i „Sadko“ (1952).

    • Prosinec 15, 2014 8:46 pm

      To bude nejspíš ta „Русь изначальная“, z roku 1985. „Sampo“ v sovětsko-finské koprodukci není špatný film.

      • Únor 16, 2015 6:21 pm

        Potvrzuji: šlo o Prastarou Rus. Teď o víkendu jsem ji konečně shlédl. A mezitím jsem si vzpomněl ještě na jeden film: Rudou kápi s Olegem Vidovem. Kromě postavy Vidova a síly celkového dojmu si z toho vlastně nic moc nevybavuji, ale komentáře na ČSFD naznačují, že ani dnes nemusí být divák zklamán.

      • Únor 16, 2015 6:33 pm

        Sověti netočili zas tak špatné historické filmy. „Šípy Robina Hoooda“, adaptaci Stevensonova „Černého šípu“. Scottovo „Ivanhoe“ a „Quentin Dorword“…. Co si vzpomínám, tak sovětská adaptace „Tří mušketýrů“ taky nebyla nejhorší…

  5. Říjen 31, 2014 3:21 pm

    Zřejmě ahistorický je „pohanský moment“ v Křižácích (1960, r. A. Ford), kdy se skupinka polských rytířů před bitvou u Grünwaldu roku 1410 (byl tam i „kacíř“ Žižka!) proti katolíkům z Německého řádu spjatého s chtonickým kultem Panny, klaní Slunci, přičemž její vůdce má sluneční symbol vyšitý na rouchu. Nečetl jsem Sienkiwiczovu románovou předlohu k filmu, takže se ptám, jestli scénu nenapsal nějaký bývalý přívrženec Zadrugy Jana Stachniuka?

  6. vonrammstein permalink
    Říjen 6, 2014 8:01 pm

    Dobré!

  7. Adonis permalink
    Říjen 6, 2014 11:29 am

    Díky za tipy! Už se těším, až to všechno zkouknu.

  8. Říjen 5, 2014 6:12 pm

    Rumunský režisér http://www.csfd.cz/tvurce/5877-sergiu-nicolaescu/ natočil řadu výborných historických filmů, určitě stojí za vidění 🙂

  9. Anonymní permalink
    Říjen 5, 2014 1:01 pm

    Vďaka 🙂

  10. Frostík permalink
    Říjen 5, 2014 12:36 pm

    Tak na filmu „I na kamenech rostou stromy“ jsem byl v kině v rámci Klubu přátel sovětského filmu. I dneska může konkurovat novějším. Co si musím doplnit je Den vládců (nepamatuji) a Prastará Rus.

Trackbacks

  1. O filmu „zprava“ | Délský potápěč

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: