Alexej Pludek – Prorok ve stínu

Když jsem tu nedávno psal o tom, proč jsem se vlastně stal pohanem ( https://pohanskykruh.wordpress.com/2014/01/22/proc-jsem-se-stal-pohanem/ ), zmiňoval jsem, že mne k tomu částečně přivedla i láska k historii a četba historických románů, konkrétně i věci od spisovatele Alexeje Pludka ( 29. 1. 1923 Prostějov – 7. 9. 2002 Praha). A myslím, že by bylo dobré seznámit naše čtenáře s jeho dílem, které se tak trochu váže i k pohanství. Život tohoto vyjmečného spisovatele měl i své stinné stránky a temné kouty. Pludek nebyl bez chyb, ale to nic nemění na tom, že byl výborný spisovatel a vlastenec.

Pludek pocházel z dělnické rodiny a ještě stihl ukončit maturitu v roce 1940 na reálce v Prostějově. Pak byl totálně nasazen u firmy Wichterle a Kovářík ve stejném městě. Tehdy, jako mladík, zřejmě začal nesnášet Němce. Je třeba si uvědomit, jaká to byla doba.Ve světě zuřila Druhá světová válka a mladý Pludek tehdy viděl nacisty, roztahující se v jeho rodné zemi a to se mu pochopitelně nelíbilo. I když, zřejmě mu imponoval jakýsi „řád“, což se, podle mého názoru, promítlo v některých jeho pozdějších dílech, zejména v kultovním Nepříteli z Atlantidy. Po válce a krachu nacismu následovalo to, co se prostě stát muselo, komunismus triumfoval a i Pludek podlehl lákadlu marxismu a vstoupil do KSČ.

Vystudoval ekonomii a stal se jedním z nejvíce protěžovaných spisovatelů komunistického režimu. Za své knihy dokonce získal, dnes už zřejmě nic neříkající, titul „zasloužilý umělec“.  Možná k tomu přispělo i jeho dost otřesné dílo Vabank (1974), což je román o Pražském jaru roku 1968, které představuje jako jednu etapu sionisticko-imperialistického úsilí o světovládu, což mu pochopitelně vyneslo chválu komunistického režimu. A je to skutečně čtení jen pro silné nátury. Tolik tedy k té temnější stránce tohoto spisovatele. Teď si posvítíme na to lepší, co napsal, a i dnes, kdy Pludkovo dílo už nevychází, stojí určitě za přečtení.

Faraónův písař (1966) je historický román ze starého Egypta, kdy vládne faraon Achnaton (přibližně 1352–1336 př. n. l.). Hlavním hrdinou je jeho písař Ani, který se snaží proniknout do záhadného spiknutí na vládcově dvoře, kdy se schyluje k odstranění samotného faraona. Ani také působí jako vyslanec na dvorech malých, věčně rozhádaných, blízkovýchodních semitských králíčků. Pludek se tímto dílem velmi přibližuje k Waltarimu a jeho kultovnímu Egypťanu Sinhuetovi (1945). V románu autor dokáže velmi sugestivně popsat prostředí a dobu. Například bojové odhodlání Chetitů, prvních historicky známých Indoevropanů, kteří dokázali vzdorovat a dokonce i porazit samotný Egypt:

 „Šuppiluliumašovi modré oči se podobaly štěrbinám, neboť jas tohoto dne byl neobvyklý už od rána, po poledni by mohla přijít bouře. Nebojoval ovšem proti slunci, volil útok z jihu, takže navzdory časnému dopoledni slunce bodalo vojáky z boku, poněkud vzadu. Bylo to lepší než postavení Mitannců, o něco málo lepší, neboť ti museli přijmout místo zvolené Šuppiluliumašem, jenž tuto planinu mezi horami obsadil dříve. Pět set polnic zaječelo, velitelé oddílů se rozevřeli zpěvavým chetitským jazykem. Každý druhý z nich měl modré oči a světle hnědé vlasy, svalnaté ruce a nohy, krátké suknice, kulaté štíty, tak se před zraky krále rozvíjel zástup pěších oddílů, zatímco hřmění dvou tisíc válečných vozů už přehlušilo neklidné svítání tohoto dne. Mocná, svištivá, děsná a nezadržitelná jízda se rozvinula na rovné planině, výhodné pro způsob chetitského válčení v dlouhých vozových řadách.“

Ale už v tomto románu lze vypozorovat jistý Pludkův obdiv k pohanství a geniálně popsané mytologično a nadpřirozeno:

„Tito měsíční kněží byli z Egypta před tisíciletím vyvrženi, ale bylo známo, že v horách Elamu a na východ od Mitanni je jich dost, celá bratrstva, žijící ve slojích v tamějších drsných lesích a uctívající měsíční božstva jako za dávných časů, kdy sluneční a měsíční kulty spolu ještě zápasily a srážely se v nerozhodných, krutých bojích magickými zbraněmi na blízko i na dálku. Z prostoru mimo zeď, a přece z ní, se vyplazilo něco dlouhého, mlžného, nechutně protáhlého a přízemního, mělo to podobu tlustého hada, napůl šedivě průsvitného, se znetvořenou lidskou hlavou, vztyčenou jako u kobry. Na zrůdné hlavě svítily zelené oči a tělo se z prostoru za zdí soukalo neslyšně do kruhu, v němž kouzlil černý kněz…“

Dalším historickým románem, který stojí za zmínku, je Rádce velkých rádžů (1975). Tentokrát čtenáře Pludek zavádí do starověké Indie ve 4. století před naším letopočtem. Je krátce po smrti Alexandra Velikého a jeho nástupci se rvou o pozůstalost tohoto dobyvatele. V Indii dochází také k chaosu, protože k moci se tlačí dynastie Maurjů, která hodlá sjednotit celý sever tohoto subkontinentu v jednu mocnou říši Árjavarta (doslova „Země Árjů). Vypravěčem je úředník a rádce několika maurských rádžů Rádhagupta. Stejně jako Egypťan Ani, i on musí řešit různá spiknutí a vést diplomatické mise ve jménu svých vládců. Občasným spojencem, a někdy i protivníkem, mu je mistr lsti a klamu Čánakja, řečený „Kautalja“ („Křivý“).  A i zde se objevují pasáže, které jsou pravou esencí nadpřirozena a mytologična, například když Čánakja vyhledá věštce a čaroděje z vyvržené kasty:

„Všechno prozrazovalo blízkost mocného muže, znalce tajných praktik, vládce nadosobní síly, šakti. V nebi se magicky chvěly hvězdy, znedaleka čas od času zanaříkal šakal, křoviny v roklích praskaly, šelestily a mručely, mohl to být tygr, ale také smečka rákšasů, kteří řádí právě teď, o novoluní, a napadají lidi nemocemi, písačů, kteří se živí syrovým masem, kánvů, pijáků krve, kimidinů, zabíječů, zlověstných kravjádů, požíračů mrtvol, někde vzadu vytrvale skučí sadivy, dcery zlých duchů, jež rády straší lidi. A zcela nedaleko se chystaly zatnout svůj spár do ramene či kolena gráhiní, působící s oblibou lidem bolest. Čánakja si polohlasně předříkával mantry, zatínal pěst s trčícími krajními prsty, a mířil jí nahoru, dolů, kupředu, dozadu, doleva a doprava, na krku měl zavěšený amulet s ochrannými kresbami a svatou slabikou Óm. Čaroděj již o příchodu mocného brahmána věděl….. Nad svatyňkou zašustila křídla, byl to netopýr, ale nikoli obyčejný jako ten, který leží mrtví na oltáři, bylo to zjevení obrovské jako slon… „

A nyní je třeba zmínit se asi o nejgeniálnějším Pludkově díle, kterým je sci-fi Nepřítel z Atlantidy (1981). Tento román je zasazen do posledních měsíců trvání bájné civilizace, o které nám zanechal svědectví už Platón. Autor zde popisuje ostrovní říši, jakýsi téměř ideální státní útvar, který šíří kulturu a civilizaci do všech kontinentů. Atlantiďané jsou popisováni jako lidé nordického vzhledu, modroocí a plavovlasí. Vládne jim  Rada desíti, a nejvyšším vládcem, nikoliv však absolutním, je První z desíti, Syn Slunce. Atlantská společnost však už dosáhla svého zenitu, řád je podkopáván tichou invazí cizích kupců, kteří korumpují atlantské úředníky jako rakovina. Státní kronikář Hero, a několik dalších prozíravých Atlanťanů se snaží tuto nákazu zastavit, jenže nepřítel (kritici si správně povšimli zřetelných semitských rysů zlovolných kupců) už získal spojence i mezi vládnoucí třídou kdysi hrdých atlantskách aristokratů. Jed, který se v Pludkově podání šíří Atlantidou, nápadně připomíná dnešní prosazování multikulturního mixu, který dusí dnes Evropu. Čtenář skutečně nemůže být na pochybách, koho autor v „kupcích“ vidí:

 „Konečně minul Strážní bránu a ocitl se v dokonale cizím světě. Je to zvláštní osada, přelidněná a nepřehledná. Neznámý jazyk, nezvyklé tváře, podivný způsob života. Kroj kupců zde naprosto převládá, baňatý, neforemný, žlutočerně pruhovaný. Každý dům má přístavek, skladiště, před domy stojí dvoukolé káry, chybí tu zahrady, není na ně místo a kupci nemají čas. Neradi pracují. Plodiny si pro sebe nakoupí od rolníků ze vsí na Ostrově Dvojité hory. Odpočívají na střechách svých domů s výhledem na široký oceán, pokud vůbec odpočívají. Jejich nejoblíbenějším odpočinkem je pobyt v krámech, jež lemují hlavní ulice po obou stranách. Tam sedí, baví se, pokřikují na chodce, jedí a počítají zisk. Nic netvoří, ale bohatnou za všech nejvíc. Jejich filozofie je osobní prospěch i za cenu škody společenství, uprostřed něhož žijí. Kde se usadí, jako by se zanítil vřed v těle národa… Kam se člověk obrátí, tam se hemží cizáci, vesměs kupci. Vypadají jako velcí brouci ve svém šatu, povinně nošeném, v baňatých žlutě a černě pruhovaných kalhotách a rukávech, se špičatými čepicemi týchž barev. Nic nedělají, pouze pobíhají, kupují a prodávají, vykřikují své nabídky, šeptem umlouvají nějaké darebáctví. Jsou tu k ničemu, nanejvýš ke svému vlastnímu obohacování, a k rozkladu. Špatný příklad strhává ostatní. Je snadnější ukrást tmelící směs a prodat ji pastevcům, vyměnit nářadí za kůži nebo bečku kvasu než poctivě pracovat… Kdo to už po několik staletí  soustavně zlehčuje soužití obou pohlaví? Kdo ve svých divadelních hrách, v popěvcích, rozšiřovaných mezi mladé lidi, ve vymyšlených a hlásaných názorech stále častěji snižuje rodinné vztahy, vysmívá se střídmému životu, chválí bezuzdnost, podněcuje k nevázanosti, rozkošnictví a zvrhlostem? Oni, mohl na ně ukázat Hero.“

I v této knize však najdeme opět závan pohanského ducha, například když Hero putuje jako vyslanec na sever barbarského kontinentu, známého později jako Evropa:

„Herova kronikářská paměť vyjevovala obrazy a děje dávno odešlých staletí a tisíciletí. Tam, na severu, při zpěněném a věčně vzedmutém oceáně se kdysi odbývaly zápasy lidí s přírodou i lidí mezi sebou. Ponuré zkazky o obrech s hroznými kyji, o lesních ženách s rozcuchanými vlasy, o chromých stařenách z hor doprovázející každou legendu a pověst. Démoni, příšery, trpaslíci a čarodějové oživují sluje a vřesoviště této bájné země větrů, věčně planoucích ohňů na okraji tunder s nízkou vrbinou a zakrslou břízou, kde se ostražitě pasou stáda divokých sobů, kde vládne vlk a medvěd, kde se ztěžka krajinou potulují mohutní chlupatí sloni, na něž číhá skalní lev, krutý zabiják…”

Přes všechnu snahu je boj Hera a jeho přátel za záchranu Atlantidy odsouzen k nezdaru. Rakovina zasáhla samotné srdce říše a katastrofa přichází a nese výstrahu i dnešní  době:

„Nazítří vyšlo podivné slunce. Kouřmo a pára zdusily ovzduší. Děsivé klokotání temných vln, pohrávajících si s břevny, sloupy, balvany, pláty kovu a stěží odpovídalo nebi. Vysoko v černých oblacích, jenom chvílemi svázaných se zemí provazci paprsků, kroužil poslední prapták. Unaven celonočním létáním, udiven zmizením rodného skaliska a svého druha, obzíral vodní pustinu, než do ní vysíleně zapadne. Kdosi neviditelní, vzdálený a mocný obrátil stránku lidských dějin a začal psát novou prostým, neznámým písmem…“

Alexej Pludek se za román Nepřítel z Atlantidy ještě za svého života, zejména po roce 1989, dočkal mnoha obvinění z „antisemitismu“ a „rasismu“. Dokonce byl i nařčen k obdivu k „Norimberským zákonům“. Ale kdo řekne „A“, měl by také říci „B“. Pludek totiž už v šedesátých letech Dvacátého století napsal i jiné sci-fi: Takových tisíc let, novelu o tom, jak by svět vypadal, kdyby ve Druhé světové válce zvítězili nacisté. A tato útlá knížečka vyšla až v roce 1988 právě proto, že komunistická cenzura jí dost dobře nerozuměla. Tato kniha však nijak neoslavuje nacistickou „Tisíciletou říši“ a její rasové kastování, právě naopak. Hlavním hrdinou je zde germanizovaný Čech Willi Theime, který se pomalu rozpomíná na své kořeny. Jeho původní jméno je totiž Milan Tůma. Postupně chápe svou minulost i nelidskost nacistického režimu:

“Tento muž je příslušníkem původního a zakládajícího národa Tisícileté říše. Říkali si Němci. Proč je vedle mne jako méněcenný občan vedle plnoprávného? Tento muž bojoval za Tisíciletou říši proto, aby se v ní nakonec stal člověkem druhého řádu. Svými tělesnými rysy neodpovídá normě, požadované od nordického člověka. Já jim odpovídám. A přece mám pocit, že je tu něco nenormálního. Naštěstí v můj prospěch. Co je mi po tom. Já jsem si zákony nevymyslil, já jsem Tisíciletou říši nezakládal. Zakládal jí on, zavinil si své postavení sám. Ostatně může být rád, že patří do rasy B. Jeho vlasy jsou tmavší než kaštanové a jeho oči by mohly patřit chcípákovi z rasy C. Jeho válečná minulost hrála při jeho zařazení jistě roli.“

Wili se postupem času dozvídá o zločinech, které vedly k založení Říše, a je převelen daleko na Východ, kde ještě na Sibiři doutnají poslední zbytky odporu. Vůdce zde chystá atomový útok a zmáčknutím odpalovacího knoflíku je pověřen právě Willi. Jenže ten už má jasno, sám sebe obětuje a raketu s atomovou hlavicí odpálí hned na rampě, protože tak může zlikvidovat jak Vůdce, tak všechny vedoucí představitele Říše:

“Nedaleko, ve Vůdcově polním stanu, zírá stejně zešíleně na obrazovku štáb Vrchního velitelství branné moci. Také oni jsou v této chvíli anihilováni. Celá Tisíciletá říše je na prach, zachtělo se Wilimu jasně vykřiknout, rozeřvat do celého světa svou nenávist, radost, zdivočelý pocit opojného vítězství, odplaty, zadostiučinění, svobody…“

Může snad mít ještě po přečtení Takových tisíc let někdo pocit, že Pludek byl „rasista“ a „antisemita“?! Alexej Pludek měl své chyby, až do konce svého životy byl zarytý komunista. Nějaký čas dokonce seděl ve Federálním shromáždění jako poslanec za KSČM. Byl to panslavista a rusofil. Do konce svého života nesnášel Němce a byl čelným představitelem panslavistické „Slovanské unie“. Přesto však byl vlastencem a jeho knihy mne přivedly k pohanství. Každý život má své temné kouty. Ten Pludkův jich měl požehnaně. Ale to nic nemění na tom, že byl skvělý vypravěč a je velká škoda, že jeho historické záležitosti už nevycházejí. Nemá asi cenu vypisovat zde celé jeho dílo, pokud čtenář bude mít zájem, jistě si jeho knihy sežene v antikvariátech.

 Rád bych se ještě rozloučil jedním citátem, tentokrát z  knihy Pověsti dávných časů (1971):

“A stařena už nepromluvila, opět zakroužila dlaněmi nad ohněm, ten se vztyčil do výše muže a dostal podobu rohaté hlavy Černoboha, původce válek a smrti, ale i tajného vědění o věcech, které v budoucnu nastanou. Vědma mlčela, ztracena sama v sobě, s očima nehnutě upřenýma do plamene, snad do dávného dávna své mladosti nebo do dalekého budoucna, podobná uschlému kmeni staré vrby…“