Vladimír Mátl o tom, zda jsou skutečně Češi „Keltové“

Stále znovu a znovu se můžeme setkat s veskrze debilním tvrzením, že „Češi jsou Keltové a hotovo“, protože by si to někteří čeští ezokeltové  prostě zbožně přáli. Když se jich však zeptáte, jaký pro své blábolení mají důkaz, rozčílíte je většinou do běla a dočkáte se maximálně „odpovědi“ ve stylu „najděte si to samotní, já to prostě cítím srdcem, jsem Kelt a hotovo!“. Pokud je takový ezokelt aspoň trochu vzdělaný a čte více než časopis Astro, můžete se dočkat i poněkud „fundovanější“ odpovědi – „protože Češi mají hodně cystickou fibrózu a tu mají hodně i Velšané, tak jsou Češi přece taky Keltové!“  Zaklínání cystickou fibrózou u tohoto druhu ezokeltů funguje jako jakási mantra, přes kterou nejede vlak a oni ji považují za neprůstřelnou. Je to prostě posvátná modla, o které se nediskutuje, ale v kterou se prostě bezmezně a nekriticky věří. Jak je to tedy s cystickou fibrózou, Kelty a Čechy skutečně?  Dnes Vám necháme nahlédnout do výborné knihy Po stopách Keltů v Čechách spisovatele Vladimíra Mátla. Pan Mátl má trošku nezaslouženě pověst „záhadologa“, nicméně ve svých knihách se snaží dávat velký prostor historikům, archeologům a jiným skutečným odborníkům. Sám se označuje za keltomilce. A jak se vlastně staví k tématu? Zde je kapitola Cystická fibróza, genetické mutace a Keltové, která by snad mohla osvětlit problém i tápajícím:

»Začněme od toho, co vlastně ta cystická fibróza je. Je to dědičné onemocnění způsobené nepříznivou změnou (škodlivou mutaci) v genu nazývaném CFTR. Protože dědičná sada každého z nás je zdvojena (půlku přebíráme po matce a půlku po otci), neprojevuje se tato nemoc u každého nositele mutace, protože nepoškozený gen dokáže zastoupit svou funkcí gen „nakopnutý“. V odborné literatuře se proto cystická fibróza označuje za tzv. recesivní genetickou chorobu. Pouze v případě, že má člověk zmutované oba geny, onemocní. To se stává v průměru u jednoho novorozence ze 3000 (0,00033 %). Tomu ale není skutečně co závidět. Dochází ke zvýšené sekreci chloridů do dýchacích cest, je změněn přenos solí, vody, Na⁺ i dalších iontů, což má za následek nahromadění hlenu v plicích a v zažívacím ústrojí, snížení trávicí i absorpční schopnosti dvanáctníku vinou nedostatečnosti enzymů slinivky břišní, mužskou sterilitu a zvýšení obsahu solí v potu. Nehledě na toto široké spektrum patologických změn je hlavní příčinou smrti poškození plic působené postupně různými chronickými infekcemi a záněty. Předpokládá se, že změněná hladina iontů nějak ovlivňuje vlastnosti hlenové vrstvy a vede k její snížené schopnosti zbavit se vdechovaných mikroorganizmů. Nejběžnějším způsobem léčby je podávání antibiotik s cílem kontroly infekce; jejich použití zvyšuje délku života pacientů přibližně na 30 let. Samozřejmě se průběžně hledají nové a účinnější léky včetně genové terapie. 

Právě v souvislosti s hledáním nové léčby došlo u nás (podobně jako jinde ve světě) na zkoumání jednotlivých variant mutací genu CFTR. Je jich totiž pěkná řádka, něco přes tisíc, u nás okolo třiceti. Když lékaři porovnali frekvenci výskytu různých typů poškození CTRF u 248 pacientů z České republiky s výsledky podobných zkoumání v Evropě, začaly se jim rýsovat překvapivé závěry. Podívejme se spolu s nimi na procentuální zastoupení sedmi nejrozšířenějších mutací u nás: ΔF508 (71 %), CFTRdel2lkb (4,6 %0), G551D (3,9 %), N1303K (2,7 %), G542X (2,1 %), 1898+1 G-A (2,0 %), 2143delT (1,0 %). Že vám to nic neříká? Zachovejte klid a nenechte se odradit typicky nesrozumitelnými označeními, v tomto případě se autoři v prezentaci svých výsledků docela odvázali. Tu naprosto převažující mutaci (ΔF508) označují díky souvisejícím genetickým znakům za „protoevropskou“ a její vznik kladou hodně hluboko do minulosti (nějakých 50 000 let před začátek našeho letopočtu), z čehož vyplývá, že cystickou fibrózu způsobovala pravěkým lovcům-sběračům včetně populárních „lovců mamutů“. Z nějakého záhadného důvodu je nejčastější v Dánsku, mnohem pochopitelněji je nejvzácnější na jihu Evropy, kam přitáhl postupem tisíciletí kdekdo z východu, včetně předků Řeků a nejspíš i Římanů. Takže u nás v Čechách jsme podle této metodiky z cca 70 procent „lovci mamutů“, o kterých tak pěkně psával Eduard Štorch. 

Ale to je jen začátek. Na řadu totiž přicházejí Slované, což by jistě potěšilo celou přehršel českých národních obrozenců. Sice by se jim špatně oslavovala, malovala a sochala „mutace CFTRdel21kb“, nicméně autoři studie ji celkem logicky pokládají za „slovanskou“. Vyskytuje se totiž srovnatelně často u dalších slovanských populací (jako např. ve Slovinsku, v Polsku, Rusku, na Slovensku a Ukrajině), ovšem z poněkud nejasných důvodů míjí prokazatelně slovanské populace na Balkáně, takže Srby, Chorvaty, Bulhary a Černohorce trápí a zabíjí poněkud jinak nakopnutý gen. Ovšem teprve teď přijde pro nás to podstatné – „keltský gen“.  Jedná se samozřejmě – navzdory novinářským interpretacím – pouze o „keltskou“ mutaci, ovšem v nečekaně časté frekvenci výskytu okolo 4 procent, tedy o pouhé procento méně než „slovanská“ varianta! Už jen z toho důvodu jí provolejme slávu a zopakujme si její jméno: G551D. Ale pokračujme. 

Čtvrté a páté místo (se 3 a 2 %) zaujímají ve statistice lékařů mutace označované N1303K a G542X, které „s ohledem na svou distribuci v Evropě prokazují vliv středomořsko-černomořských populací na našem území“. To už najednou nevypadá tak senzačně, ale pozor – Keltové vracejí úder! Ve hře je poněkud tajemná mutace 1898+1 G-A s četností dvou procent, která se mimo naše území významněji objevuje ve Walesu – a ten nemůžeme podezírat z toho, že by nebyl keltský. Ovšem další zemí s vysokým výskytem této mutace je zcela nečekaně Rumunsko. Ale ani Slované ještě nejsou u konce s dechem. Sedmé místo totiž zaujímá další slovanská mutace (2143delT), rozšířená zejména v Rusku (4 %) a u nás (1 %). A teprve teď před kamery přichází „germánská” mutace (necelé procento). Frekvence dalších u nás zjištěných mutací nedosahuje významného zastoupení. Máme tomu snad rozumět tak, že jsme v Čechách ze 71 procent lovci mamutů, ze šesti procent Slované, ze šesti procent Keltové, pět procent přitáhlo odkudsi od moře a sekunduje jim k tomu jedno procento Germánů plus dalších 11 procent tuláků z celého světa? Na první pohled to tak vypadá, ale je to, bohužel, zcela scestná interpretace. 

Začněme od „protoevropské“ mutace ΔF508, která vznikla před nějakými 50 000 lety. Na ní se přímo čítankově ukazuje, jak je nutné vědět, kdy k dané mutaci došlo. Kdybychom od autorů studie neznali její vysoké stáří, mohli bychom z důvodu, že se nejčastěji vyskytuje v Dánsku, snadno dojít k závěru, že se jedná o jakousi „severogermánskou“ variantu. Dánsko přece bylo a je odedávna germánské! Výsledkem by pak bylo tvrzení, že většinu Evropy obývají potomci Germánů (u nás přes 70 %). To je samozřejmě nesmysl, protože před 50 000 lety, kdy ΔF508 vznikla, nebylo po nějakých Germánech ani vidu, ani slechu. Není proto možné prohlásit nějakou mutaci za „keltskou“, „slovanskou“ či nějakou podobnou jen kvůli tomu, že se vyskytuje častěji na místech, které dané etnikum obývá či obývalo.

 A jak je to z tohoto pohledu s naším „keltským genem“ G551D? Jeho stáří je odhadováno na 3250 let, což znamená, že jeho první nositel žil někdy okolo roku 1250 př. n. l., v mladší době bronzové. Takže zjišťujeme, slavná mutace G551D je vlastně pouze „protokeltská“. Tím však keltomilci nepřicházejí zkrátka. Nemají sice jisté, že mohou patřit přímo do rodu plenitelů dávné Evropy, zato mají společného dávného praprapra(…)dědečka s Bretonci, Iry a dalšími úžasnými Kelty kdesi na západě, tam, kde končí Evropa. O „keltství“ části naší současné populace však nesouhlasí archeologové spolu s lingvisty. Kdo je to vlastně Kelt? ptají se. Ten, kdo má za předky někoho z halštatských dob v oblasti, kterou považujeme díky archeologickým nálezům za keltskou? Ten, kdo má předky z laténských dob v oblasti, kterou považujeme za keltskou? Ten, kdo žije v dnešních „keltských“ zemích? Ten, kdo mluví keltským jazykem dnes? Ten, jehož předkové (mnohdy naposled před staletími) mluvili po „keltsku“?

Jsme v podobné situaci jako s dnešními Američany. Tvrdí o sobě, většinou hrdě, že jsou národ. Mají svůj stát (USA), svoji řeč (americkou verzi angličtiny) a sdílejí víceméně společnou kulturu. Ale vyrazte na ně s genetickými testy – tenhle je z Evropy, ten z Jamajky, ten má kořeny v Africe, ale ten hned vedle něho v Číně. Nebo jsou praví Američané pouze indiáni (různoetničtí, nicméně prakticky všichni s asijským původem) a ostatní jenom přivandrovalci? Tady se ukazuje, že ptát se na to, kdo je Kelt, je krajně zavádějící. Lépe formulovaná otázka zní: kolik procent obyvatel dnešních Čech má původ v české kotlině v období, které označujeme za keltské? Nebo – jinak řečeno – zbyl u nás po obyvatelích dávného Boiohaema nějaký potomek? Odpověď je zcela jednoznačná – zatím nevíme. Je tu však ještě jedna komplikace – území někdejšího Boiohaema představovalo po dvě tisíciletí doslova křižovatku Evropy. Nejrůznější migrace tak důkladně smazaly původní etnický obraz. Ale to paradoxně dává lidem s touhou po keltském původu nemalou naději. Protože tudy historicky poměrně nedávno táhly napoleonské armády, s jádrem pocházejícím z latinizované, nicméně keltské Galie, které za sebou zanechávaly nejen mrtvé, ale i děti zplozené z lásky nebo znásilnění, jakož i raněné, již zde uvízli a usadili se nastálo, není vyloučeno, mezi námi chodí spoluobčané, jejichž prapředek byl nezpochybnitelně skutečný Kelt.«

Zdroj: Vladimír Mátl: Po stopách Keltů v Čechách. Druhé vydání vyšlo u nakladatelství Albatros Media v roce 2020.