Čtyři prameny etnického pohanství

Předem upozorňuji, že následující rozbor problematiky  je čistě subjektivní pohled autora a někdo jiný to samozřejmě může vidět úplně jinak. Zároveň bych rád poznamenal, že text se skutečně vztahuje pouze k etnickému pohanství a nikoliv třeba tzv. „čarodějnictví“, Wicce, eklektickému pohanství a podobně. Takže, pokud jste etnickým pohanem (nebo pohankou) a vaše současná víra 21. století má být funkční a obhajitelná, můžete čerpat ze čtyř zdrojů, které si tu postupně rozebereme. Samotný rozbor pojmu Etnické pohanství od autora si můžete přečíst v odkazu.

Být etnickým pohanem dnes vyžaduje jednoduše „nebýt blbec“, to znamená hodně číst. A tím se dostáváme k prvnímu pramenu, ze kterého můžete pro svou víru čerpat. Jsou to dochované písemné zdroje, tedy původní historické popisy. Mohou to být například eposy starověkých řeckých a římských básníků (Homér, Hésiodos, Ovidius, Vergilius,…), kteří ve svých dílech často popisují pohanské obřady  a bohy Řeků či Římanů. Mohou to být samozřejmě také tehdejší historici a často očití svědkové nejen antického pohanství, ale i tehdejšího keltské nebo germánské víry (Hérodotos, Diodoros Siculus, Caesar, Poseidónios, Livius, Tacitus,…). A samozřejmě – jsou tu i středověké zdroje o víře a bozích například vikingů, Slovanů, Baltů a dalších národů: Nejenom severské ságy, ale i kroniky a letopisy tehdejších křesťanských nebo dokonce židovských a muslimských učenců, obchodníků a cestovatelů. Tady samozřejmě může někdo prskat, že to „psali křesťané, kteří chtěli akorát očernit pohany…“. Jenomže, pokud si tyto záznamy projdeme postupně, zjistíme, že mnohdy franský letopisec z 9.stol.n.l. popisuje prakticky to samé (nebo podobné), jako židovský kupec z 10. stol. n. l. a muslimský vyslanec v 11. stol. n. l. Mezi těmito autory je propast nejen v čase, ale i ve víře a jazyku, takže opravdu není pravděpodobné, že by jeden od druhého opisovali. Před časem jsem začal psát takový seriál Pohanská knihovna  (který asi nikdy nedopíšu), kde některé z těchto starých a velmi dobrých zdrojů najdete.

Druhým zdrojem jsou archeologické nálezy. Archeologie je mnohdy nevděčná práce, ale její výsledky stojí  za to. Samozřejmě, čas od času se objeví i podvrh, z něhož chce kdosi vytřískat slávu a peníze. To jsou například Slovanští bůžci z Retry. Ale my se radši podíváme na opravdové archeologické objevy, související s dávným pohanstvím, ze kterých můžete čerpat i dnes: Třeba takový Heinrich Schliemann (6. 1. 1822 – 26. 12. 1890), zakladatel tzv. „buldozerové archeologie“. Ten byl velkým obdivovatelem božského Homéra a jeho náruživý čtenář. Nebyl vůbec vystudovaný archeolog, jen velmi schopný obchodník, který se vypracoval vlastní pílí k fantastickým objevům. On prostě vzal Íliadu a Odysseiu a odjel do Turecka. Když tu porovnal pasáže z eposů popisující trójskou krajinu s okolím pahorku Hisarlik – skládanka mu do sebe perfektně zapadla! Roku 1871 zde poněkud nevybíravým způsobem začal kopat. A našel Tróju. Tedy jednu z Trójí, nikoliv tu z doby mykénské, protože toto město bylo mnohokrát zničeno a znovu postaveno. Nalezl zde fantastické poklady, které také neváhal propašovat do Řecka, protože je nehodlal přenechat Turecku. V Řecku se Schliemann opět držel klasických antických básníků a dramatiků Aischyla a Euripida – a díky jejich popisům krajiny našel legendární Mykény a v nich opět spoustu nádherných pokladů… Takže na příkladu tohoto sveřepého Němce je nádherně vidět, jaké to je, když se archeologie drží starých pramenů a pracuje s nimi. Samozřejmě to neplatí jenom o antické archeologii, ale i o té „naší“, která se věnuje hlavně Keltům, Germánům a Slovanům. Podle popisů ve starých kronikách a letopisech už čeští a slovenští archeologové také leccos našli a vy to můžete vidět v muzeích a  přečíst si o tom opět hromadu knih. I to vám může pomoci ve vaší pohanské praxi. O jedné z výborných výstav, která mi toho hodně dala ohledně víry dávných obyvatel naší země, si můžete přečíst zde.

Třetím pramenem pro vaše etnické pohanství mohou být lidové zvyky. Proč zrovna tohle? Inu, na českém venkově se dochovala  řada pohanských reliktů i přes dlouhá staletí křesťanského nánosu a balastu. Jistě, obyvatelé českého venkova byli dlouho katolíci a protestanti, nicméně všechno to stavění májek, vynášení Morany, velikonoční pomlázky, pálení čarodějnic  atd., má rozhodně starý slovanský pohanský základ. A samozřejmě i některé naše pohádky o ochráncích lesů a hor. Krakonoš, brdský Fabián, hejkalové, ohniví muži, divoženky, víly, rusalky,… A nemusí to být nutně „jen“  slovanský pohanský základ. V pohraničí tyto bytosti mohou pocházet i od Germánů a sám Krakonoš je (snad) ještě keltského původu…  A co všechny ty výšivky, malované kraslice, kroje (zejména moravské) a písně a tance? I zde jsou jasně patrné motivy, které jsou předkřesťanské. Tady se ovšem musím přiznat, že z lidových zvyků čerpám nejméně. Naproti tomu takový soukmenovec Miky z nich těží opravdu hodně a to je moc dobře. Vždycky si ale rád poslechnu nebo přečtu, když s něčím takovým přijde  🙂 . Folklór je úžasná věc – jen prostě jde trošku mimo mne. Ale chystám se to napravit a slibuju, že už si nebudu dělat legraci z moravského „šroubování žárovky“  🙂

A konečně čtvrtý zdroj pro vaši víru: vlastní gnóze. Tady můžete narazit na určité nepochopení stran „kritiků“. Zatímco předchozí tři prameny etnického pohanství obhájíte velmi lehce – tady to může být problém. Do hlavy vám totiž nikdo nevidí. Pokud budete někomu tvrdit, že k vám mluví třeba Perun ve snech, dotyčný si může akorát tak poklepat na čelo a označit vás za blázna. No jistě, chovanců ústavů pro choromyslné, kteří věří v růžovou ondatru mluvící svahilštinou dávající jim rady do života, bude jistě také pár. A naprosto správně jsou zavření v blázinci. Třeba takový „šaman“ Chobot a jeho vaření čaje  jsou ukázka toho, jak se „vlastní gnóze“ může zvrhnout. Zde tedy opravdu opatrně, jak s ní budete zacházet a komu o ní budete povídat, nebo koho do ní, nedejbozi, hodláte zasvěcovat. Samozřejmě i já mám svou vlastní gnózi, se kterou ve své víře a obřadech k bohům a duchům pracuji. Při mých přírodních toulkách, kdy spím pod širákem, do mého snu občas přijde „něco“, co mi něco sdělí. A teď je otázka, je to jen výplod mé fantasie? Nebo je to reakce na předchozí četbu o onom zajímavém místě, kde zrovna jsem? Nebo jsem prostě vypil jen moc piv? 🙂 Či je to snad skutečně nějaké poselství „od nich“? Na tyto otázky si musíte u své gnóze odpovědět je vy – vy samotní. Nikdo to za vás neudělá. V Pohanském kruhu s ostatními soukmenovci svou gnózi navzájem porovnáváme a díky tomuto srovnávání a studiu tří předchozích výše popsaných pramenů jsme pro nás vytvořili Kult Hromovládce. Ale vlastní gnózi můžete samozřejmě používat, i když nejste členy žádného pohanského uskupení.

Tolik tedy z mého pohledu ke čtyřem zdrojům pro moderní etnické pohanství. Zkuste je navzájem kombinovat. Pokud některý budete záměrně ignorovat, může se stát, že vaše víra nebude nic jiného, než permanentní chaos. A poznámka na závěr: Čtěte! Knihy za vás nikdo číst nebude…

 

Ilustrace: Gustav Krum

Fotografie: Autor