Ve znamení hromoklínu

Pro většinu z vás jistě není žádným tajemstvím, že kouzelnou zbraní hromovládného germánského boha Donara (Thora) je kladivo a zbraní slovanského hromovládce Peruna je sekera. Oba tyto předměty mají pak svého předchůdce v pravěkém sekeromlatu. Nevíme sice s jistotou, jestli byl sekeromlat vnímán jako hromovládcův symbol už v neolitu nebo dokonce paleolitu, ale kamenné sekeromlaty nalezené v některých hrobech z doby železné, ať už u Protokeltů nebo u Germánů, naznačují, že ve věku železa už staré sekeromlaty nějakou kultovní či magickou funkci měly. V lidové evropské tradici si v pak sekeromlaty tuto funkci udržely až do devatenáctého století.

Ze slovanského prostředí známe legendu, ve které Hromovládce, který je v různých variantách příběhu nazýván Pjarunem, Bohem, Hromem nebo svatým prorokem Iljou, pronásleduje svého protivníka blesky:

Hádal se Bůh s Nečistým :
Zabiju tě !
Jak mě zabiješ? Schovám se.
Kam?
Pod člověka!
Zabiju člověka, hříchy odpustím – a tebe zabiju.
Schovám se pod koně.
Tehdy zabiju koně, člověku to namístě nahradím – a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod krávu.
Zabiju i krávu, hospodáři to namístě nahradím – a tebe zabiju.
Schovám se pod dům.
Dům spálím, člověku to namístě nahradím – a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod strom, tam mě nezabiješ.
Strom rozbiju a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod kámen.
Rozbiju i kámen – a tebe zabiju.
Tehdy já se schovám do vody, pod kmen, pod kládu.
Tam je tvoje místo, tam zůstaň.
Tak kde hrom udeří, tam Bůh bije nečistého.

/ Z Běloruska /

Podobné vysvětlení toho, co se při bouři děje zaznamenal ještě v 19. století i v Čechách písmák a etnograf Jan Evangelista Konopas ze Sudoměře :

„V čas bouřky je Boží posel Anděli strážci nápomocen a bije hromovou po zlém duchu, aby ho od člověka dále zahnal. Zlý duch kolem člověka obskakuje a ráně se vyhýbá. Jestli však hromová rána letí právě když je zlý duch v člověku schován, zabije jednou ranou oba dva.“

Zmiňovaná hromová rána či střela má potom v lidovém podání často podobu kamenného sekeromlatu, který občas vesničané nacházejí při práci na poli či v lese, nebo při různých výkopech a stavbách. Naši pradědové a prabáby v předchozích staletích už v sekeromlatu neviděli pracovní nástroj či zbraň pravěkého člověka, ale věřili, že objevili hromovou střelu na místě kam před časem udeřil bleskem Bůh. A protože to byla střela samotného Boha, připisovali jí i magické vlastnosti.

„Hromový kámen nic jiného není, než ta sama střela, kterouž rozhněvaný Bůh, buďto po zlém duchu, jež v povětří vichří a kroupy pro čarodějnice tluče – aneb také po zlých lidech – v prchlivosti bije a pere, v kámen změněná jest, a protož také, poněvadž přímo z ruky Boží na zem přichází tak znamenité byly k hojení jak lidských tak i hovadských neduhů nabývá.“

Ano, je to tak. Sekeromlaty mohly léčit, pokud se přikládaly na nemocné části těla, nebo pokud se vypil z nich seškrábaný prášek vsypaný do vody. Hromový klín, jak byly také sekeromlaty nazývány, chránil podle lidové víry před úderem blesku osoby, stavení i celé osady. V pozdějších časech, zejména v 19. století, když se množili různí sběratelé starožitností, zdráhali se jim lidé často hromoklíny prodávat, neboť se báli, že tím na sebe přivolají pohromu.

Víru v magickou moc tzv. hromových kamenů však zdaleka nenacházíme pouze u Slovanů. Už u starých Římanů se setkáváme s vyobrazením nejvyššího boha hromovládce s kamenem v ruce, známém jako Jupiter Lapis a máme zprávy o tom, že v chrámu Jupitera Feretria v Římě se uchovávaly posvátné kameny, které se užívaly při obřadech. Hromové kameny známe i z Anglie, kde se jim říká : thunderstone, thunderbolt, elfs arrow či elfs bolt. V Německu zas znají donnar steine, donnar keile, blitz steine apod. Ve Francii jim říkají pierre de foudre či piere de tonnere, v Bretani monsurar, v Itálii pietra di fulmine. Na hromové kameny prostě narážíme u indoevropanů všude. Některé slovanské jazyky zachovaly v názvech hromoklínů dokonce i jméno našeho hromovládného boha. V Rusku se setkáme s názvem gromovaja či perunovaja strelka, nebo perunkameň. Slováci říkají paromova strela a Poláci kámieň piorunowy. Pro úplnost je třeba zmínit, že kromě sekeromlatů, byly za hromové kameny považovány např. i některé meteority, zkameněliny a vůbec různé zvláštně vypadající kameny. Sekeromlaty ale nejpíš nejčastěji.

Hromoklín nebo chcete-li sekeromlat se stal důležitým posvátným symbolem i pro nás shromážděné v Pohanském kruhu. Soukmenovec Frostík, který ovládá kovářské řemeslo, pro nás vyrobil nejprve velký sekeromlat pro naše obřady a potom každému členovi vyrobil i malý hromoklín k zavěšení na krk. Sekeromlat vnímáme jako starý Hromovládcův symbol, který v sobě spojuje pozdější tradice sekery i kladiva, a zároveň symbol, ke kterému se může s čistým svědomím přihlásit příslušník kteréhokoli indoevropského národa.

Velký dík Frostíkovi

a především sláva našemu Hromovládci!

———————————————————————————————————

Zdroje : Michal Téra – Perun, bůh hromovládce, Bakalářská diplomová práce Romana Malacha – Pověrečné představy o bouři a blesku.

Foto č.1 – Myslič, foto – č.2. internet, foto č.3. – Frostík.