Ve znamení hromoklínu
Pro většinu z vás jistě není žádným tajemstvím, že kouzelnou zbraní hromovládného germánského boha Donara (Thora) je kladivo a zbraní slovanského hromovládce Peruna je sekera. Oba tyto předměty mají pak svého předchůdce v pravěkém sekeromlatu. Nevíme sice s jistotou, jestli byl sekeromlat vnímán jako hromovládcův symbol už v neolitu nebo dokonce paleolitu, ale kamenné sekeromlaty nalezené v některých hrobech z doby železné, ať už u Protokeltů nebo u Germánů, naznačují, že ve věku železa už staré sekeromlaty nějakou kultovní či magickou funkci měly. V lidové evropské tradici si v pak sekeromlaty tuto funkci udržely až do devatenáctého století.
Ze slovanského prostředí známe legendu, ve které Hromovládce, který je v různých variantách příběhu nazýván Pjarunem, Bohem, Hromem nebo svatým prorokem Iljou, pronásleduje svého protivníka blesky:
Hádal se Bůh s Nečistým :
Zabiju tě !
Jak mě zabiješ? Schovám se.
Kam?
Pod člověka!
Zabiju člověka, hříchy odpustím – a tebe zabiju.
Schovám se pod koně.
Tehdy zabiju koně, člověku to namístě nahradím – a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod krávu.
Zabiju i krávu, hospodáři to namístě nahradím – a tebe zabiju.
Schovám se pod dům.
Dům spálím, člověku to namístě nahradím – a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod strom, tam mě nezabiješ.
Strom rozbiju a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod kámen.
Rozbiju i kámen – a tebe zabiju.
Tehdy já se schovám do vody, pod kmen, pod kládu.
Tam je tvoje místo, tam zůstaň.
Tak kde hrom udeří, tam Bůh bije nečistého.
/ Z Běloruska /
Podobné vysvětlení toho, co se při bouři děje zaznamenal ještě v 19. století i v Čechách písmák a etnograf Jan Evangelista Konopas ze Sudoměře :
„V čas bouřky je Boží posel Anděli strážci nápomocen a bije hromovou po zlém duchu, aby ho od člověka dále zahnal. Zlý duch kolem člověka obskakuje a ráně se vyhýbá. Jestli však hromová rána letí právě když je zlý duch v člověku schován, zabije jednou ranou oba dva.“
Zmiňovaná hromová rána či střela má potom v lidovém podání často podobu kamenného sekeromlatu, který občas vesničané nacházejí při práci na poli či v lese, nebo při různých výkopech a stavbách. Naši pradědové a prabáby v předchozích staletích už v sekeromlatu neviděli pracovní nástroj či zbraň pravěkého člověka, ale věřili, že objevili hromovou střelu na místě kam před časem udeřil bleskem Bůh. A protože to byla střela samotného Boha, připisovali jí i magické vlastnosti.
„Hromový kámen nic jiného není, než ta sama střela, kterouž rozhněvaný Bůh, buďto po zlém duchu, jež v povětří vichří a kroupy pro čarodějnice tluče – aneb také po zlých lidech – v prchlivosti bije a pere, v kámen změněná jest, a protož také, poněvadž přímo z ruky Boží na zem přichází tak znamenité byly k hojení jak lidských tak i hovadských neduhů nabývá.“
Ano, je to tak. Sekeromlaty mohly léčit, pokud se přikládaly na nemocné části těla, nebo pokud se vypil z nich seškrábaný prášek vsypaný do vody. Hromový klín, jak byly také sekeromlaty nazývány, chránil podle lidové víry před úderem blesku osoby, stavení i celé osady. V pozdějších časech, zejména v 19. století, když se množili různí sběratelé starožitností, zdráhali se jim lidé často hromoklíny prodávat, neboť se báli, že tím na sebe přivolají pohromu.
Víru v magickou moc tzv. hromových kamenů však zdaleka nenacházíme pouze u Slovanů. Už u starých Římanů se setkáváme s vyobrazením nejvyššího boha hromovládce s kamenem v ruce, známém jako Jupiter Lapis a máme zprávy o tom, že v chrámu Jupitera Feretria v Římě se uchovávaly posvátné kameny, které se užívaly při obřadech. Hromové kameny známe i z Anglie, kde se jim říká : thunderstone, thunderbolt, elfs arrow či elfs bolt. V Německu zas znají donnar steine, donnar keile, blitz steine apod. Ve Francii jim říkají pierre de foudre či piere de tonnere, v Bretani monsurar, v Itálii pietra di fulmine. Na hromové kameny prostě narážíme u indoevropanů všude. Některé slovanské jazyky zachovaly v názvech hromoklínů dokonce i jméno našeho hromovládného boha. V Rusku se setkáme s názvem gromovaja či perunovaja strelka, nebo perunkameň. Slováci říkají paromova strela a Poláci kámieň piorunowy. Pro úplnost je třeba zmínit, že kromě sekeromlatů, byly za hromové kameny považovány např. i některé meteority, zkameněliny a vůbec různé zvláštně vypadající kameny. Sekeromlaty ale nejpíš nejčastěji.
Hromoklín nebo chcete-li sekeromlat se stal důležitým posvátným symbolem i pro nás shromážděné v Pohanském kruhu. Soukmenovec Frostík, který ovládá kovářské řemeslo, pro nás vyrobil nejprve velký sekeromlat pro naše obřady a potom každému členovi vyrobil i malý hromoklín k zavěšení na krk. Sekeromlat vnímáme jako starý Hromovládcův symbol, který v sobě spojuje pozdější tradice sekery i kladiva, a zároveň symbol, ke kterému se může s čistým svědomím přihlásit příslušník kteréhokoli indoevropského národa.
Velký dík Frostíkovi
a především sláva našemu Hromovládci!
———————————————————————————————————
Zdroje : Michal Téra – Perun, bůh hromovládce, Bakalářská diplomová práce Romana Malacha – Pověrečné představy o bouři a blesku.
Foto č.1 – Myslič, foto – č.2. internet, foto č.3. – Frostík.
Osetinci – Alanové mají dodnes svého Hromovládce: Je to Uacilla. Osetinci pokládali blesky za Uacillovy rány. Člověka, kterého zabil blesk nijak neoplakávali, aby boha hromu nerozlobili. Pohřbili ho vždy na místě, kde ho srazil blesk.
To už starej Parašuráma mlátil po palicích zdegenerované kšátrije 😉