Skip to content

Píseň zdvižených prstů krajiny

Březen 6, 2016
tags:

Špůrek kniha skenování0002V roce 1990, to mi bylo nějakých třináct let, jsem k svátku dostal knihu Jehla v kupce sena. Napsal ji geolog RNDr. Milan Špůrek, CSc. (* 22. 5. 1938). Kniha přišla v pravý čas, tehdy mne pochopitelně přestaly bavit spisy Karla Maye — Vinnetou mi stejně nikdy nic moc neříkal, spíše bělošští padouši  ☺  —  a já hledal něco, co by mne někam nasměrovalo, podobně jako třeba díla Alexeje Pludka. A tak tedy kniha českého autora o českých menhirech působila jako blesk z čistého nebe, doslova jsem jí, i „zdviženým prstům krajiny“ propadl. Špůrek v této publikaci popisuje několik desítek českých dosud stojících nebo ležících kamenů, které by mohly (ale také nemusely) být menhiry. Někteří archeologové samozřejmě způsobili povyk, protože autor přišel z teorií o tom, že jím zmiňované kameny byly na svá místa vztyčeny v pravěku a starověku a že mezi nimi existují geometrické a astronomické souvislosti. Tedy, že je dávnověcí lidé postavili s určitým kultovním záměrem nebo dokonce měli v úmyslu vybudovat jakýsi obří sluneční kalendář. V devadesátých letech minulého století se v Čechách i díky této knize spustila doslova lavina všelijakých „hledačů menhirů“, kteří se podobně jako detektoráři vrhali do krajiny a začali slídit po menhirech skutečných i domnělých. Pan Špůrek postupoval metodicky, jako správný geolog, pokud někde narazil na kámen, který by mohl být menhirem, zkoumal i pověsti, které se k němu váží:

„A co zdvižené prsty krajiny‘ — menhiry? Pověsti o nich jsou typickou ukázkou pověstí místních, které se snaží vysvětlit vznik a původ takového charakteristického objektu. V našem případě vztyčeného podlouhlého kamene. Stačí, aby vzdáleně připomínal lidskou postavu, a pověst je na světě. Objekt se tím vysvětlí, aniž by bylo třeba ho odborně zkoumat. Sebrané pověsti o českých menhirech mají dvojí ráz. Jedny využívají tvarové podobnosti některých těchto vztyčených kamenů se siluetou lidské postavy a poučují, že šlo o zkamenění za trest. Prapůvodní obdobu tohoto druhu pověstí bychom našli v biblickém vyprávění o ženě Lotově, která zkameněla, neboť se při útěku z hořící Sodomy přes boží zákaz ohlédla po zničeném městě. U menhirových pověstí je příznačné, že ve všech případech šlo o trest za provinění proti křesťanské morálce. To naznačuje, že pověsti vznikaly dodatečně. Nejspíše asi v době silného protireformačního působení katolické církve v 17. století; možná i o něco později. Je také příznačné, že v souvislosti s těmito pověstmi se dvě nejstarší vyobrazení našich menhirů objevují právě v církevní literatuře oné doby. Dávno ztracený kámen od Sousedovic na Strakonicku zvaný Alžběta ve spisu z roku 1668 a dosud existující takzvaný Zkamenělec v Družci u Kladna ve spisu z roku 1690. Druhá skupina pověstí vytvořených kolem českých menhirů má ráz ochranný. Toho, kdo se pokusil kámen z místa odvléct, údajně stihla nějaká pohroma. Těmto pověstem, jež navozují atmosféru nedotknutelnosti, vlastně vděčíme za to, že část menhirů ještě dnes existuje na svém místě. Pověsti o menhirech v Čechách tedy vycházejí jakoby z jednoho kadlubu. V některých případech se oba jejich druhy — církevní i ochranné — dokonce váží k jednomu a témuž objektu. S původním významem těchto kamenů však pověsti nemusí mít vůbec nic společného a stejně je tomu i s jejich lidovými označeními. Mějme to na paměti, i když díky své tematické jednotvárnosti mohou pověsti ve sporných případech dokonce spolurozhodnout o tom, zda o menhir jde, či nejde. Pověsti o menhirech se totiž zásadně liší od jiných místních pověstí, spjatých s velkými kamennými kříži nebo křížovými kameny. Takové pověsti — a je jich v Čechách známo více než čtyři sta — jednoznačně vyprávějí o násilnostech, vraždách, zabití bleskem či jiných neštěstích, s nimiž umístění těchto objektů obvykle souvisí. V některých případech dokonce křížový kámen nebo smírčí kříž musel nechat vztyčit ten, kdo zabil, a výjimkami nejsou ani kameny s rytinou vražedné zbraně, například vidlí (jako poblíž Topole u Chrudimi) nebo sekery s letopočtem vraždy apod. Takový kříž zpravidla zůstává v lidském povědomí křížem, i když postupně měnil svůj tvar, ať již větráním horniny nebo zásahem člověka. A tak i přes tvarové zkomolení (jako třeba u Vestce na Chrudimsku) byl takový objekt většinou i nadále nazýván ‚starým křížem‘.

Menhir Stvořidla 11.8. 2012 014Po přečtení Jehly v kupce sena, která vyšla v mládežnickém nakladatelství Albatros kde byla maskována jako literatura pro mládež  —  jsem zmobilizoval partu stejně náctiletých kamarádů a vyráželi jsme stavět vlastní „menhiry“. Probíhalo to tak, že jsme u kraje lesa z hromad balvanů, na které je naházeli zemědělci z místního JZD, vybírali ty největší. Ty jsme pak dovlekli na pole, kdy jsme je postavili. To byly naše menhirové řady. Jenže, jezeďákům se to pochopitelně nelíbilo, ty šutry jim vadily při orbě a tak je znovu vyházeli na kraj pole na haldu u lesa ☺ . Kámoše to pochopitelně brzy přestalo bavit a věnovali se něčemu užitečnějšímu, třeba rybařině. Mě to ale něco dalo a mnohem později (ve třiceti letech) jsem se ke stavění kamenů zase vrátil. Už tehdy — v oněch třinácti letech — jsem se učil naslouchat „hlasu krajiny“ a v okolí našeho města prošmejdil kdejakou skalku, která by mohla být „kultovním místem“. Uhranula mi zejména Stvořidla, kam se dodnes moc rád vracím. I tam se dají nalézt napůl otesané kameny, nejsou však dílem pravěkých nebo starověkých lidí, ale zcela určitě kameníků z 19. století, kteří z nějakého důvodu rozdělanou práci prostě nedokončili (viz fotografie — no není to snad kouzelný kámen?  ☺ ). Kniha pana Špůrka mi byla už tenkrát skvělým průvodcem. Kdo by to byl řekl, že po mnoha letech v Pohanském kruhu najdu podobně uvažující a hledající nadšence?  ☺

KRUH 3.11. 2012 030Když jsme s malou partou etnických pohanů zakládali v roce 2011 Pohanský kruh, měli jsme v plánu zmapovat stará pohanská kultovní místa, kde cosi mystického přetrvalo i přes křesťanský balast, který tam církevníci natáhli. Začali jsme na místa, jako třeba Blaník, umísťovat informační tabulky, kde se píše o tom, že ačkoliv tam dnes stojí třeba kříž nebo kaplička — jde o staré pohanské kultovní místo, které křesťané zabrali daleko později.  A mohlo jít třeba o menhir. Zhruba ve stejnou dobu jsem začal číst blog jakéhosi wiccana Mikyho, který psal o menhirech v Jižních Čechách a svých cestách k nim. To mi už dávno došlo, že nejsem určitě jediný pohan, který je vyladěn na píseň zdvižených prstů krajiny  ☺ . Ač byl Miky původně k Pohanskému kruhu značně skeptický, v roce 2012 přijel na Sluneční zátoku a tam jsme se o bavili nejen o menhirech. S Mikym tenkrát přijel i Frostík, který taktéž sdílí vášeň pro šutrologii. Brzy se z těchto souvěrců stali naši soukmenovci a platní členové Pohanského kruhu. V té době už jsem měl „svůj“ malý kamenný kruh v Ullově háji (viz foto), který jsem ze starých vyvrácených hraničních kamenů postavil ve svém oblíbeném lese. Se stavbou jsem začal někdy ve svých třiceti letech a k malému kruhu s oltářem postupně začal přibývat větší — zbudovaný právě z oněch kamenů, o které jsem soupeřil už coby kluk s rolníky z JZD  ☺  . Soukmenovec Frostík  se ukázal taktéž zdatným Obelixem a jeho tvorbu můžete vidět třeba zde.  Dalším kamarádem, s kterým mne pojí ono zběsilé přemísťování a stavění kamenů, je Fíba. Ten je ovšem jiný kos, jeho kameny jsou o moc těžší kalibr, nejsou to „menhiry“, ale opravdové runové kameny  ☺. Tyto fajn chlapy bych bez Pohanského kruhu asi nepoznal. Jo, šutrologie spojuje  ☺ .

Cílek kniha skenování0003V roce 2014 jsem dostal k Zimnímu slunovratu knihu, které mne v oblasti šutrologie posunula zase o kus dál. Né, že bych jich měl v knihovně málo, ale tahle na mne zapůsobila podobně jako ta od Milana Špůrka — tedy jako blesk. RNDr. Václav Cílek, CSc. (* 11. 5. 1955) je také geolog, tedy člověk, který pracuje vědecky. A hlavně s fakty a tvrdými daty. Kameny doslova miluje. Ale také umí naslouchat hlasu krajiny.  I on zná píseň dávných věků. Napsal o tom právě tuto knihu: Kameny a hvězdy. Přátelí se se spoustou novodobých hledačů a stavěčů menhirů a právě o nich a nádherné české krajině kniha je. Cílek se sám účastní stavby některých z těchto kamenných zářičů energie. A moc hezky to také popisuje. Jenže nemá moc rád všelijaké „bubínkáře“ a esoterické turisty, kteří se na zdvižené prsty krajiny nalepují, v kapitole Megalománie a duchovní materialismus tento ezomor popisuje takto:

„Je obdobou keltománie a je blízkou příbuznou pyramidologie. John Michell tak nazval již v roce 1982 ve stejnojmenné knize snahy interpretovat megalitické památky jako dílo nezodpovědných mimozemšťanů a jim podobným tvorů a energií. Naše ‚megality‘ jsou však asi tak velké, jako naše megalitománie. Skoro není o čem mluvit. Stojící kameny jsou všude v Evropě často navštěvovány skupinkami poutníků, psychotroniků a novodobých šamanů. Málo platné, z vlastní zkušenosti i pozorování jiných návštěvníků mohu říct, že kameny skutečně působí na hlubší emoce. Dopřejme každému svobodu jeho vlastní interpretace. Nepříjemné však mohou být hlučné slavnosti pod menhiry. Typicky to bývá bubnování, jehož rytmus neodpovídá ‚hudbě kamenů‘. Pro megalitické psychotroniky bývá charakteristický duchovní materialismus nejhrubšího ražení. Většinou se jim nejedná ani o krásu daného místa, ani o procítění nějakých archaických emocí, ale o ‚nabíjení se‘ a toky energií. Jsou to takoví duchovní elektrikáři, kteří se snaží něco si z místa odnést. V samoobsluze by nekradli, ale u menhiru klidně a radostně, a ještě to vypadá duchovně. A přesto existují způsoby, jak i na jemné úrovni s kameny zacházet. Je to jako setkání dvou dávných přátel. Tato doba je však schopná zpeněžit všechno, i současný kult kamenů. Jak dlouho ještě budeme snášet ničení a kradení památných kamenů všeho druhu — menhirů, smírčích křížů či dokonce barokních soch? Jaké kletby máme přivolat na hlavy zlodějů, kde hledat zastání?“

No, musím říci, že s Václavem Cílkem naprosto souhlasím, tihle ezošašci a duchovní turisté mne také iritují. Hlavně, že se bubnuje — a pokud se to celé schová do „pohanství“ — tak se to taky lépe prodá. To si potom může kdejaký ezoturista zabučet u menhiru třeba na didgeridoo  a zabubnovat na „pravý inuitský bubínek“…  Že to k naší evropské krajině ladí jako pěst na oko — to je vedlejší, hlavně že je to cool  ☹ . Ale zpět k názorům pana Cílka. Jestli si někdo u nás zaslouží titul filosof, pak je to právě on. Všímá si, že v dnešním světě plném shonu a bezuzdného kapitalismu se okolo menhirů tvoří něco nového a přece tolik podobného dávné  minulosti:

„Průměrná evropská ekonomická krize trvá třicet let, ale tato může být i delší, protože se bráníme řešení situace. Vlády budou brát peníze tam, kde to jde nejsnadněji, třeba od lidí, kteří se nebudou umět bránit — od starých, chudých a málo vzdělaných. Inflace se stane prostředkem, jak převést peníze od těch, co šetřili, k těm, co se zadlužili. Kultura, jak ji dnes známe, přijde zkrátka. Umělci budou přicházet o živobytí a v projevech oprávněného vzdoru budou hysteričtí a velmi kreativní. V intrikami zmítaném Národním divadle vypukne vzpoura a šestý ředitel Národní galerie za poslední tři roky bude odvolán. Začne však vznikat kultura jiného druhu — sousedské divadlo, večery s kytarou u táboráku, koncerty vážné hudby pod stromy v lese. Lidé budou potřebovat kulturu jako vždy v nejistých dobách stále víc a umělci klidně přijmou místo vstupného — jako již dnes v Řecku — pytlík brambor. Jedna z kulturních forem, která přinese alespoň těm připraveným hluboký zážitek, budou poutě a cesty po památných místech, bojištích, hradištích, svatyních, klášterech a menhirech. Nebude to stát skoro nic, ale tam mezi kameny, stromy a starými budovami se obnoví a asi i vznikne něco nového s hlubokou vazbou do minulosti. Budeme tomu říkat kontinuita a budeme si to pochvalovat.“

Názory pana Václava Cílka mám rád a velice si tohoto muže vážím. I pro to, jak moc ho nenávidí pravdoláskaři  za to, že se o současné invazi migrantů do Evropy nebojí mluvit, tak jak mluví.  Kniha Kameny a hvězdy nutí čtenáře přemýšlet nad tím, co se nám česká krajina snaží sdělit, co vyzařují staré kameny, které mohou (a nemusí) být menhiry. Doporučil bych ji, spolu s knihou Milana Špůrka Jehla v kupce sena, každému čtenáři, který putuje naší vlastí se srdcem na dlani tak, jako členové Pohanského kruhu. Všem, kteří slyší píseň kamenů  ☺ .

Menhir Runový kámen IMG_4404A na závěr ještě takovou malou perličku: V roce 2014 jsme ve Sluneční zátoce vztyčili Runový kámen Pohanského kruhu, který vyzdobil runami souvěrec Fíba (viz foto). Ten kámen tam prostě byl, ležel o kus dál a čekal na nás  ☺ . Při úpravách areálu Zátoky ho majitelé vykopali a neodvezli spolu s vytěženou hlínou. Prostě jakoby tušili, že se o ten kámen někdo přihlásí… Tak nějak instinktivně to věděli oni, i ten kámen. Ruňák je tam pořád.  Zkrátka tam patří — vždycky tam patřil  ☺ .

Zdroje:  Milan Špůrek: Jehla v kupce sena. Albatros, 1990. Václav Cílek: Kameny a hvězdy. Dokořán, 2014.

Reklamy
komentářů 9 leave one →
  1. Andreos permalink
    Březen 8, 2016 3:21 pm

    No jak myslíte. Ovšem když už jste se toho dotkl otázky tematičnosti, tak si dovolím podotknout vlastní názor – pokud chcete přitáhnout více lidí, chtělo by to právě širší záběr témat. V ožehavé současnosti, vyznačující se například vyhrocením problému s masovou imigrací z třetího světa, zřejmě většina lidí/veřejnosti nepovažuje pojednání diskuse o pohanských božstvech nebo o menhirech za zas až tak důležité a aktuální.

    • Březen 8, 2016 3:43 pm

      Ano, „myslím, tedy jsem“, jak praví klasik 😀 Radši asi PK zůstane u té „nevětší veřejnosti“, pro kterou tu je. A děkuji opravdu za respektování.

      • Andreos permalink
        Březen 8, 2016 3:49 pm

        Nemínil jsem to tak, aby se pojetí těchto stránek úplně změnilo – tedy že ne MÍSTO, ale VEDLE pojednání o pohanské mytologii a podobných věcech by se tu mohly objevit i články s jinými tématy – třeba o té imigraci nebo jiných zásadních a nekorektních tématech, což by mohlo přitáhnout pozornost více lidí. To je moje dobře míněná rada a názor. Tečka.

      • Březen 8, 2016 3:54 pm

        Díky. Tečka.

  2. Březen 6, 2016 9:10 pm

    Jsem moc rád, že někdo v souvislosti s pohanstvím zmínil Václava Cílka a jeho knihu „Kameny a hvězdy“. Před časem jsem ji četl a opravdu stojí za to.

    Václava Cílka považuji za opravdovou autoritu. Navíc se mi hodně líbí, že z jeho osoby vyzařuje obrovská úcta (resp. láska) k přírodě a zdejší krajině, a to i bez debilního nádechu „sluníčkářství“. Řekl bych, že – když se začal skepticky vyjadřovat k imigrantům – většinu lidí zaskočilo, že jsou jeho názory tak nesmlouvavé a jasné v této záležitosti.

    Asi od něj čekali více „sluníčkářství“, míru a tolerance s přivandrovalci.

    O to více mě potěšilo, když se vyjádřil (a naprosto rozumně) tak, jak se vyjádřil. Za takové lidi můžeme být rádi.

    • Březen 7, 2016 2:24 pm

      Václav Cílek asi není „pohanem“ ve smyslu, jak pohanství chápeme my tady… Ale to je jedno 🙂 Ví, co mluví 🙂

      • Březen 7, 2016 4:09 pm

        Jistě, to souhlasím. Asi k němu nejlépe sedne ten – zde zmíněný – termín „filosof“. Mně svým způsobem připadá jako takový „druid“. Rozumí přírodě a je vůči ní velmi pozorný, z čehož asi vychází jeho moudrost, která je tím pádem jaksi „přirozená“ a – řekl bych – „zdravá“ (v tom smyslu, že je díky svému „vědění“ schopen racionálně uvažovat a hledět dopředu, což se o dnešních šílených bláznech, pro něž je moudrý jen ten, kdo je naprosto mírumilovný, tolerantní a odevzdaný, říci nedá), navíc možná s druidy sdílí i ten dar „promluvy“, pokud je tedy skutečně pravda, že všichni utichli, jakmile druid začal hovořit 😀

      • Andreos permalink
        Březen 8, 2016 1:27 pm

        Ovšem ne se vším se dá s Cílkem souhlasit, hlavně se podílí na propagaci onoho nesmyslu a hysterie s globálním oteplováním a vůbec údajně v budoucnu katastrofického a nestabilního klimatu. Vcelku dobře na druhé straně upozorňuje na rozika spojení s imigrací, ovšem asi nezastává dostatečně razantní postoj. Také upozorňuje na porblém vymírání a stárnutí západní populace, zato však přehlíží ještě závažnější problém s jeho dysgenicým úpadkem.

      • Březen 8, 2016 2:54 pm

        Opravdu bych ocenil, kdybychom se tady drželi tématu – to jest vztyčování starých i nových „menhirů“ a menhirů… Brzy se tu objeví (snad) rozhovor s jedním zapáleným novodobým stavěčem a možná i s panem Cílkem (pokud to vyjde). Děkuju za respektování.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: