Skip to content

O šamanismu a animismu na evropském Severu

Únor 28, 2016
tags:

Železné země skenování0006Sovětský spisovatel Valentin Dmitrijevič Ivanov ( 1902 – 1975) byl zapáleným komunistou a podle toho také vypadala jeho tvorba. V poválečném Československu soudruzi vydali například jeho špionážní román Po stopách záškodníků o nezdařeném spiknutí imperialistických škůdců, kteří se pokusili do sibiřské tajgy nasadit zlé žravé kobylky a vyvolat tak v celé sovětské zemi hladomor (1954). Inu, u nás byl v té době po dobrodružném čtivu ukrutný hlad, „západní“ autoři přestali téměř vycházet a tak byl proletariát vychováván i tímto. Ivanov se pustil ovšem i do mnohem starší historické epochy: Do 9. stol. n. l. Tehdy se odehrává jeho dílo Železné země, které u nás vyšlo v roce 1963. Děj románu se točí okolo dramatických událostí v Novgorodě a oblasti Bílého moře, kde „hrdinní“ Rusové a Ugrofinové musí čelit nájezdu „zlých“ vikingů. Autor napsal tuto knihu v roce 1959 a tak je samozřejmě poplatná tehdejší bolševické propagandě a zkreslování historie. Sovětští komunisté tehdy naprosto v rozporu s poznatky moderní vědy odmítali dnes celosvětově uznávanou „Normanskou teorii“ o založení Ruska Skandinávci, místo toho bájili o jakési dávné „ruské demokratické“ státnosti, kterou si Rusové prý založili samotní… No, těmto blábolům dnes věří jen slovansko-árijští védystičtí pomatenci vedení „prorokem“ Páterem Pyjem. V současném Rusku o správnosti teorie o skandinávském původu Rurikovců nikdo normální nepochybuje.

Podívejme se ale, co stojí ze Železných zemí za přečtení i dnes. Jde o nádherný popis šamanské ugrofinské mytologie v oblasti ústí řeky Dviny u dnešního města Archangelsk. Dvinský záliv ve středověku obývaly ugrofinské kmeny Permanů, od kterých jak Skandinávci, tak později Rusové nakupovali kožešiny a mroží kost. No, nakupovali… Oni občas jedni i druzí Permanům raději toto zboží doslova kradli a z těchto lovců a rybářů se pokoušeli dělat nevolníky, kteří jim měli platit daně právě v těchto komoditách. A jak u Rusů, tak u Skandinávců tyto divoké kmeny neměly příliš dobrou pověst, byly považovány za čaroděje – a to velmi obávané. Permané v té době žili stále ještě v prvobytně pospolné společnosti, která se velice podobala tomu, jak žili staří Evropané v době ledové. Byli to animisté, kteří věřili na totemová zvířata a jejich šamani pracovali se staršími mocnostmi, než byli bohové Germánů a Slovanů. Neznali také železo a své nástroje a zbraně si vyráběli ze dřeva, kamene a kostí. Prvním vikingem, který se do jejich země dostal, a podal nám o nich prostřednictvím zprávy anglosaského krále Alfréda informace, byl jarl Ottar z norského Halogalandu. Při hledání nových lovišť mrožů asi roku 875 obeplul Severní mys – Nordkapp – a podél poloostrova Kola, kde se země stáčí nejprve na východ a pak na jih, dospěl až do země Beormasů (což budou zřejmě právě Permané).  Ottar si povšiml, že tito lidé mluví podobným jazykem jako Sámové, které znal ze své domoviny, a tak se s nimi mohl jakžtakž domluvit.

Zdeněk Burian Tajga prales medvěd skenování0001Celé toto území okolo Dvinského zálivu dostalo od Skandinávců název Bjarmaland a jeho obyvatelé jméno Bjarmané. Seveřané sice Bjarmany považovali za zaostalé bastardy, měli však velký respekt před kouzly jejich šamanů. Ve staroseverském folklóru se z Bjarmalandu stala jakási „Země čarodějů“. Například v Předsmrtné písni šípového Odda  se praví, kterak vikingové museli pobřeží Bjarmalandu kvapně opustit, načež se dostali do bouře, kterou přivolali právě místní čarodějové.  Sága o Bósim a Herrauðovi  zase popisuje cestu hrdiny  Bósiho, který, aby se vykoupil z krevní msty, musí králi Hringovi přinést z dalekého Bjarmalandu vejce strašlivého ptáka Gamma. Také Snorri Sturluson v Sáze o svatém Olavu vypráví o tom, kterak se vikingové Karli, Gunnstein a Tóri vydají do této daleké a nebezpečné země, kde se pokusí vyplenit svatyni zdejšího tajemného božstva jménem Jómala. Ve všech ságách a písních starých Seveřanů  Bjarmané popisováni jako tvrdí protivníci, kteří bojují partyzánskou taktikou – udeří z hlubokých lesů a než se vetřelci vzpamatují ze svých ztrát, jsou pryč jako duchové… Jak by také ne, vždyť tyto lesní klany žijí se svými božstvy a totemovými zvířaty v odvěkém spojenectví. A i o tom píše Valentin Ivanov ve svém románu Železné země. Bjarmaland je země studeného moře, hlubokých pralesů, medvědů, vlků, rysů, sobů a losů. Země bohů a duchů, kteří kráčí po zemi spolu s lidmi. Země čarodějů…

Zdeněk Burian Tajga lovci skenování0006»Po levém břehu Dviny, na půldne cesty od moře po vodě, se prostírá posvátný les Biarmanů. Tajné sídliště čarodějů, lidově zvaných strážci Jomaliny svatyně, bylo skryto před všemi lidmi v neproniknutelných hlubokých lesích.

K tomu tajnému místu vede od břehu jediná cestička, všecky ostatní jsou zakázány. Od kraje lesa, čnícího nad říční strží, běží jedním směrem v mechu vyšlapaná pěšina, jako by v něm byla vypálena. Jdeš-li po ní, pozorně se dívej pod nohy, abys nezakopl o kořeny věčného borového lesa.

Z toho lesa přijdeš do smrkového. Obrovské šedé smrky podepřely nebe a zatemnily den. Pěšina se hluboko zařízla do spadlého jehličí shozeného smrky a zdola, z lesní půdy, neroste ani jediný stromek, ani jediné křovisko, ani jediná houba. Smrky vysály z půdy všecku sílu, nevychovají si ani jediný mladý stromek, aby po nich žil. Jsou samy a samy jako kůl v plotě a žádný mladý smrk na ně nevzpomene a neuspořádá pohřební hostinu, až je skosí smrt.

Ale což ty smrky potřebují děti? Kam až sahá paměť biarmanského národa, smrky byly vždy. Což věčné smrky rostou nebo umírají? Nestojí stále?

Cesta tě povede sem tam pod klenbou starých smrků, až docela zbloudíš. Zapomeneš, po které ruce máš Dvinu, kde zůstalo moře, a bude se ti zdát, že už dlouho a dlouho chodíš kolem dokola, a jako by z lesa nevedl žádný východ. Nic se však neboj a jdi, stále jen jdi po ni.

Cestička tě přivede k vysokému, mechem porostlému balvanu, na němž leží holá medvědí lebka; je to šedě žlutá kost, v prázdných očních důlcích se vzdouvá hnědý lišejník, jako by medvěd poulil oči, a z čelistí mu visí dolů mech jako brada. U balvanu seber své myšlenky a poctivě přemílej, zda jsi přišel požádat strážce o pomoc ve vážné věci, anebo snad přicházíš jen s hloupými jalovými slovy?

Zdeněk Burian medvěd Tajga skenování0004Po té úvaze jdi dále, ale z cestičky neodboč ani o krok, neboť všecko kolem tebe je zakázané. V tom posvátném lese se nesmí lovit a zvěř se tam lidí nebojí. Veverka k tobě přiběhne, kuna neseskočí z nízké větve, jelen ani los před tebou neprchnou a medvěd ti neublíží. Jdi směle k lesní louce Chiga, kde to pravěké zvíře vystrčilo obrovskou hlavu s dvěma kly zahnutými do výše, těžkými jako kámen. Chigovy černé mrtvé kosti jsou spojeny řemeny, nikoli šlachami s masem.

Dříve na dvinských březích, v lesích u moře a u bažin žili ohromní a moudří, k člověku však zlí Chigové. Jomala je vyhubila. A posledního z jejich rodu tam postavila Biarmanům na památku. Tam také leží nedávno přinesená lebka kosatky jako znak svazku Biarmanů se železnými lidmi. Před Chigou pěšina zatáčí ke stříšce z kůry a tam končí. Pod stříškou visí dřevěná deska. Do té čtyřikrát udeř kamenem nebo koncem topůrka, čtyřikrát vykřikni jméno Jomaalino a čekej. Jomala tě uslyšela, ale netrpělivost se jí protiví.

Čekej mlčky. Spatříš krotkou zvěř a pod Chigou se objeví člověk. Na hlavě má špičatou čepici z rybích šupin. Strážce přijme dary, které jsi přinesl: ryby, maso, zvěřinu. Když na tvou otázku hned neodpoví a odejde, čekej jen dál, on se vrátí. Ale ty především nezapomínej, že jsi povinen přinést strážci dar pravdivých slov. Pověz mu, kdo se oženil, kdo se narodil, kvůli čemu vznikly hádky a spory, jaké jsou lovy zvěře a ryb, jak se daří sobům, jaké je moře, co dělají železní lidé. Jomala musí o všem vědět.

Jen ptáci a zvěř vědí, odkud strážce svatyně vychází k hostům na Chigovu louku. Sobolí samička s řídkou letní srstí, vyhublá, neboť vyvedla mladé sobolíky, skáče za strážcem. Poslouchá jeho rozhovor a povídá: „To si můžeš klamat hloupého člověka, ale nikoli sobola. Rychle se svěř, proč přicházíš, a dej mi sladkou ptačí hlavičku pro má mláďata!“ Přiskakuje a bere z rukou dobrého člověka nikoli kus masa hozený zvířeti, nýbrž dar přátelství, dar jednoty lidí s lesem.

Zdeněk Burian tajga skenování0002Na kamenných kvádrech, které otočila neznámá obrovská síla, leží valouny. Jsou jako chalupy těžké a velké. V místech, kde jsou rozsedliny, trčí zšedlý mech a na jejich kamenných čelech se kroutí kadeřavé, různě zbarvené lišejníky. Tam také stojí posvátná borovice. V borových lesích se sice najdou stromy mnohem vyšší, než je Ona, ale nikde nenajdeš strom starší. Obryni neobejme ani šest lidí, v její rozpukané kůře se skryje zvíře. Větve má tlusté jako kmen stromu a její kořeny roztrhly kameny. Nejprudší vichřice jí neublíží, neboť sama Jomala zasadila posvátné semínko, z něhož Borovice vyrostla. Z jejích kořenů prýští pramen křišťálové čiré vody. Vlévá se do hluboké tůně a znovu se pod kořeny Obryně ztrácí. To je Jomalin Pramen.

Na rozkaz bohyně se potopili dva mořští hoholové, černý a bílý, až na mořské dno a vynesli z něho kameny a půdu. Jomala z nich stvořila pole a lesy. Když stvořila prvního Biarmana a Biarmanku, oživila je vodou z toho Pramene. Dokud Pramen prýští, dokud stojí Borovice, budou Biarmané žít. «

Zdroj: Valentin Dmitrijevič Ivanov: Železné země. Svět sovětů, 1963.

Ilustrace: Zdeněk Burian. Nejsou součástí knihy, ale myslím, že k tématu dobře zapadají ☺ .

Advertisements
komentáře 4 leave one →
  1. zdenek permalink
    Únor 28, 2016 1:19 pm

    http://www.databazeknih.cz/knihy/jeho-velicenstvo-novgorod-204679 i kdyby,tak tady máš knižní tipy.

  2. zdenek permalink
    Únor 28, 2016 1:17 pm

    http://www.databazeknih.cz/knihy/legenda-o-slavnem-meste-155216 tenhle to nebude ten se odehrava,za doby vlády Vladimira Monomacha.

  3. zdenek permalink
    Únor 28, 2016 1:07 pm

    byl vydan v 70 letech

  4. zdenek permalink
    Únor 28, 2016 12:57 pm

    nevíš náhodou o nákém románu,který se odehrává v době Kyjevské rusy?stejne jako tenhle má na zadních stránkách vysvětlivky s národy a kmeny.Já kdysi jeden vlastnil,ale nák se mi vypařil název z hlavy,Hlavnímy záporáky tam byly PEČENĚHOVÉa román se odehrával v době knížete svjatoslava igoreviče,nebo jeho syna Vladimíra ted nevim.Antikvariáty jsem prolezl snad všechny,ale bez názvu se nechytám.Jinak tuto knihu si seženu,to může být hodně zajímavý.Článek opět,čtivost sama.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: