Skip to content

Jan Bouzek o Thrácích a jejich náboženství

Únor 22, 2016
tags:

Thrákové skenování0001V našem nepravidelném seriálu o předkřesťanských náboženstvích starých Evropanů se dnes podíváme na Balkán. Mnohý čtenář bude jistě znát turistické destinace na pobřeží Rumunska nebo Bulharska z dovolené. Velkou pravdou je, že tyto země mají bohatou minulost a kulturu, která sahá ještě dále za dobu příchodu Slovanů na tato území. Také řečtí a římští kolonisté zde nebyli první. Dlouho před nimi zde žili taktéž indoevropští Thrákové. Thráčtina patřila mezi tzv. satemové jazyky Indoevropanů – stejně jako řeč Baltů, Slovanů a Íránců.  „Otec dějepisu“ – řecký myslitel Hérodotos, měl Thráky v 5. století př. n. l za druhý nejpočetnější barbarský národ na světě, hned po Indech, a považoval je za kromobyčejně odvážné. Tito barbaři ovlivňovali Řeky vlastně po celou svou společnou historii: Už thrácký král Rhésos bojoval v Trójské válce na straně Trójanů, jak vypráví Homéros v Íliadě. Mnohem později patřili Thrákové k velice ceněným žoldnéřům ve vojsku Alexandra Makedonského a také Římané pro ně našli uplatnění ve svých pomocných sborech.  Tento národ přejal mnoho od Řeků, ale také jim mnoho dal: Někteří bohové přišli do řeckého světa právě z divoké Thrákie. Tito bojovní barbaři milovali svobodu nade vše… Budiž nám příkladem hrdinský odpor vůdce vzbouřených otroků Spartaka nebo vzdor thráckého kmene Dáků pod vedením krále Decebala, což stálo Řím mnoho mrtvých. Thrákové nakonec Legiím podlehli. Po pádu Impéria vládla ještě dlouho pořečtělým a latinizovaným potomkům tohoto národa Konstantinopol. Potom přišli Slované a v žilách dnešních Rumunů a Bulharů jistě koluje i něco thrácké krve. Dnes bychom vám chtěli dát nahlédnout do knihy Thrákové Prof. PhDr. Jana Bouzka (* 17. 2. 1935), předního českého odborníka na starověkou a antickou archeologii a historii. Vydalo ji v roce 1990 nakladatelství Panorama, a i dnes, po 26. letech, stojí rozhodně za přečtení. Toto je tedy ukázka z kapitoly Thrácká řeč, náboženství a mytologie:

Thrákové tisk skenování0003»Náboženství a mytologie:  Thrákové své báje a náboženská učení písemně nezaznamenávali. Nebyli sami. Ani učení keltských druidů nebylo zapisováno a pradávné indické eposy, jako Rámájana a Mahábhárata, byly písemně fixovány teprve za britské koloniální vlády v 19. století. Mimochodem, o jejich přesné reprodukci, vyžadují dokonalou paměť, svědčí, že zápisy z míst od sebe daleko vzdálených vykázaly jen nepatrné odchylky. Etnografové nalezli prvky thráckých mýtů v bulharském a rumunském folklóru, ale nejdůležitějším zdrojem informací o thráckém náboženství a mytologii jsou řecké prameny, jejichž zlomkovité zprávy se pokusíme srovnat s ikonografickou výpovědí památek thráckého umění a s archeologickými výzkumy thráckých svatyní; pozdními památkami z římské doby se budeme zabývat v dalších kapitolách. Přestože řečtí a římští autoři podávají vlastní interpretaci náboženských nauk a mýtů, jejichž thrácké verze nejsou v nich podány v původ-ní podobě, představují nejdůležitější skupinu pramenů. Velká část se týká thráckého podílu na vzniku řeckého náboženství, a jak jsme si už řekli výše, řecká tradice projevuje k tomuto podílu velkou úctu, pozoruhodnou vzhledem k postoji, s jakým se Řekové jinak dívali svrchu na své barbarské severní sousedy.

Dionýsos:  Mezi největší z postav, které přišly podle mýtu z Thrákie do Řecka, patří bůh vína a bujného veselí Dionýsos. Zrodil se jako syn vládce bohů Dia a Semely, dcery zakladatele samothráckých mystérií Kadma, ale již začátek jeho života byl těžký. Jeho smrtelná matka Semelé si přála, aby se jí vládce bohů ukázal ve své pravé podobě. Zeus to dlouho odmítal, ale nakonec neodolal naléhání své milenky a stalo se, co se dalo čekat. Blesk Diovy vlastní zářící podoby Semelu spálil, a Dionýsa tak musel Zeus donosit mimoděložně ve svém vlastním stehně. Podle orfického učení, patrně bližšího thrácké tradici, to však bylo až druhé zrození Dionýsovo, respektive Zagreovo, jak se zde nazýval druhým jménem. Poprvé se zrodil ze spojení Dia a Démétřiny dcery Persefony. Měl se stát novým vládcem světa, ale Titáni, dávná barbarská božstva, Zagrea roztrhali a snědli. Zeus je za to zabil bleskem a Apollón uložil ty části Zagreova těla, které zůstaly v popelu z hostiny Titánů, v Delfách. Srdce Zagreovo však zachránila moudrá Athéna a Zeus z něho zplodil se Semelou nového Dionýsa.

Thrákové mapa skenování0009Dionýsos sice získal svou manželku Ariadnu na ostrově Naxu (pocházela z Kréty a na Naxu ji opustil athénský hrdina Théseus), ale do Řecka přišel ze severu, z Thrákie. Provázel ho veselý, vínem podroušený průvod, do kterého patřili satyři, siléni a mainady. Satyři měli lidskou postavu, ale koňské uši a ohon a také stále vzpřímený falos. Siléni jim byli v zobrazeních tak podobní, že je prakticky od sebe nerozeznáme, ale snadněji poznáme jejich vůdce, moudrého starce Siléna, od kterého se bylo možno mnohé naučit, pokud neusnul z přílišného pití. Se silény a satyry tančily mainady, smrtelné ženy oděné do zvířecích koží a nosící thyrsos, hůl s piniovou šiškou na horním konci.

V podnapilém stavu náboženského vytržení pobíhaly mainady po horách spolu se satyry či silény, kteří je také často obtěžovali, ale podle četných vázových zobrazení se nezdá, že by před helénismem dosahovali svého: mainady je odhánějí thyrsem a věnují se raději svým tancům. Ve svatém šílenství trhaly mainady na kusy zvířata, a jednou dokonce roztrhaly i thráckého krále Orfea, druhou z největších postav thráckého náboženství, převzatou Řeky. Dionýsos byl u Thráků nejen patronem orgiastických slavností a společných pitek na bratrství thráckých vojenských družin: v pohořích Pangaiu, v Rodopech a snad i v horách Staré Planiny existovaly Dionýsovy věštírny. Věštci a věštkyně byli u Thráků ve velké vážnosti a věštecké schopnosti měla prý i žena vůdce nejslavnějšího otrockého povstání starověku, Spartaka.

Orfeus:  Orfeus byl synem thráckého krále Oiagra a múzy epického zpěvu a hudby Kalliopé; podle jiné verze byl jeho otcem sám bůh Apollón. Orfeus převzal dionýsovská mystéria, ale přeměnil je na sluneční (apollinská) a právě tím podle jedné verze příběhu, kterou nám dochoval Aischylos a Diodóros Sicilský (Bibl. Hist. III, 65, 6), popudil proti sobě Dionýsovy kněze a jeho vyznavačky — mainady. Orfeus byl nepřekonatelný pěvec. Svým zpěvem za doprovodu lyry dokázal zkrotit divoká zvířata a přírodní živly; i stromy a balvany se dávaly do pohybu, aby mohly následovat jeho zpěv. Účastnil se také výpravy Argonautů pro zlaté rouno do Kolchidy, a žil tedy podle mytologického času dlouho před trojskou válkou. Jeho milovaná manželka Eurydiké zemřela na hadí uštknutí a Orfeus za ní sestoupil do podsvětí, kde jeho zpěv tak dojal Háda s Persefonou, že mu bylo dovoleno odvést si Eurydiku zpět na zem, ovšem s jednou podmínkou: že se na ni po celou dobu cesty z podsvětí na zem neohlédne. Orfeus se velmi snažil, ale nakonec se přece jen ohlédl, a ztratil Eurydiku podruhé. Z toho neštěstí se už nevzpamatoval. Bloudil sám po horách, až ho rozsápaly thrácké mainady ve svém orgiastickém šílenství; prý ho považovaly omylem za zvíře.

Thrákové tisk h skenování0001Jeho hlavu a lyru zanesl mořský proud na ostrov Lesbos a tam tato mrtvá hlava věštila a vyložila základy orfického učení. To stojí na pomezí náboženství a filozofie a zmínka o něm patří do této knížky proto, že bylo považováno za učení thráckého věštce, který vycházel z thráckých názorů na vznik světa a lidské osudy, i když prošlé filtrem řecké tradice. Mnohému z orfického učení ani nerozumíme, protože o různých jeho stránkách máme až pozdní zprávy z pera jeho křesťanských odpůrců. Nejstarším principem světa je podle orfiků Čas, který vytvořil v éteru veliké vejce, z něhož vznikl obojpohlavní Prvorozený, obsahující zárodky bohů. Prvorozeného pohltil později Zeus, a tím nabyl jeho síly: bohové vznikli z Dia a jsou pány nad jednotlivými částmi přírodního světa. Mravní řád světa ovládají Moiry (sudičky, bohyně svědomí), Charitky (Grácie, bohyně půvabu a krásy), Diké a Nemesis (Spravedlnost a Nutnost) a především Nomos, Světový řád. Tělo je podle orfiků hrobem duše, a pokud nedosáhne lidská duše dokonalosti, bude se muset z nebeského božského světa znovu vracet do lidského těla; duše zvláště pokleslé zlými činy v minulém životě i do těla zvířecího. V jižní Itálii se orfické učení sbližovalo s učením Pythagorovým a podobně jako pythagorejci i orfikové se zdržovali požívání masa.

Zalmoxis. O podobném učení u severních Thráků, spojeném s vírou v reinkarnaci a věčný život lidské duše, svědčí také legendy o Zalmoxidovi. Hérodotos (IV, 94-95) se pokoušel tyto legendy racionalizovat. Podle jedné jeho historky byl Zalmoxis (též Zamolxis) getský otrok Pythagorův, který po čase učení u svého pána dosáhl svobody, vrátil se ke Getům a skryl se na tři roky do hrobky. Když se pak po třech letech vrátil, přesvědčil Gety o nesmrtelnosti duše. Podle Hérodota učil, že nikdo ve skutečnosti neumírá a že všichni přijdou z pozemského světa na místa, kde budou žít stále. Zalmoxidovi byly pak prokazovány božské pocty a každých pět let pořádány i lidské oběti. Každých pět let totiž podle Hérodota byl za Zalmoxidem vyslán posel s prosbami a s přáními Getů, a to tak, že byl vyhozen do vzduchu a pak naboden na napřažená kopí. Zajímavé na Hérodotově historce je zejména spojení Zalmoxidova učení s pythagorejským, podobnost, která byla uváděna i pro orfiky. Ve Strabónově verzi byl Zalmoxis getským knězem a rádcem královým, který žil v těžko dostupné jeskyni a pak se stal sám bohem; on i jeho stoupenci byli vegetariány. Snad s podobnou či touž sektou lze spojit i zprávy o těch Thrácích, kteří žili bez žen a byli u ostatních ve velké úctě, a zprávu uváděnou Josephem Flaviem (Iud. XVIII, 1, 5) o sektě u Dáků zvané polistai, kterou sám srovnává s židovskou sektou essenských, známou zejména z objevů rukopisů od Mrtvého moře.

Thrákové tisk skenování0007Ostatní bohové a héroové:  Jinde praví Hérodotos, že Thrákové uctívají tři hlavní božstva, Area, Dionýsa a Artemidu (tj. patrně Bendidu), ale jejich králové nejvíce Herma. Poslední zmínka souvisí snad s myšlenkou heroizace královských předků, která se u Thráků uplatňovala velmi silně. Tak thrácký král Rhésos, který se účastnil trojské války a proslul jako lovec a chovatel koní, se po své předčasné smrti stal správcem Dionýsovy věštírny v pohoří Pangaion. Před řeckým vlivem si Thrákové své bohy neantropomorfizovali, dokonce jim ani nestavěli chrámy. Z raných thráckých svatyní známe zejména ty, které byly na vrcholcích hor, ale posvátné byly také prameny a jiná místa přírodou zvlášť vyznačená.

Hlavní božstvo uctívané na horách bylo sluneční. Řekové si ho připodobňovali k Apollónovi, který odcházel z Delf každou zimu na sever, k bájným Hyperborejcům. Jedno místo u Xenofonta naznačuje, že se tento bůh asi jmenoval u Thráků Sitalkés, jak znělo i jedno z přízvisek Apollóna Delfského. Thrácké sluneční božstvo je však také srovnatelné s perským slunečním božstvem Ormuzdem a Mithra, sluneční bojovník, se jeví jedním z předchůdců Thráckého jezdce, božského hrdiny, který se poprvé objevuje v zobrazeních ve 4. století a nápisně od 3. století př. n. l. Především je běžný na reliéfech z římské doby. V pozdvižené pravici drží kopí napřažené proti hadovi na sloupku před ním. Podobně znázorněn je i tzv. Dunajský jezdec na římských reliéfech z Podunají a dácké hlavní středisko z 1. stol. n. I. Grădiştea Muncelului (známější pod svým starověkým jménem Sarmizegethusa) mělo okrouhlé svatyně k pozorování slunečních fází i pohybů dalších nebeských těles. Na jednom rhytu z Panagjurište je Apollón zobrazen vedle Héry a Artemidy.

Thrákové skenování0015Artemis byla božstvo příbuzné thrácké Bendidě a Řekové často představy obou bohyní kontaminovali. Bendis si dobyla velké vážnosti v Athénách na počátku peloponéské války, když podle dodónské věštby zřízení její svatyně pomohlo zastavit mor. Nový poklad stříbrných nádob z Rogozenu podstatně přispěl k obohacení našich znalostí o ikonografii této thrácké bohyně. Podobně jako Apollón na zlatém džbánku z Vrace, také ona je obvykle zobrazena dvojmo: na konvici č. 155 sedící na panteru, s lukem a šípem, na konvici č. 157 na voze spolu s ženským vozatajem. Na některých destičkách z Letnice se objevuje hlava bohyně, jak pomáhá hrdinovi, a obdobně je tomu ve scéně dvou lovců útočících na kance na rogozenské konvici č. 159. Snad v jiném svém aspektu je zobrazena i ve scéně božské svatby na jedné z destiček z Letnice. Na jednom z mramorových reliéfů Thráckého jezdce z Thasu sedí vlevo před jezdcem žena, která si levicí podpírá bradu a pravici napřahuje směrem k před ní ležícímu nahému dítěti. Mnoho votivních reliéfů se zobrazením Artemidy z římské doby se nalezlo v údolích Vardaim, Strumy a Nestu, tedy v jihozápadní Thrákii.

Zmíněné rhyton z Panagjurište  naznačuje vedle naší lovkyně Bendis existenci starší bohyně matky (snad i matky Thráckého jezdce), ztotožňované s řeckou Hérou, a ozdobné krby v thráckých domech od doby bronzové až po helénistickou Seuthopolis  mohou svědčit o kultu božstva domácího krbu, podobného řecké Hestii; snad šlo ovšem o různé aspekty téže bohyně.

Z řeckých hrdinů je v thrácké toreutice (kovové nádoby a zbroj) nejčastěji zobrazován Héraklés: snad připomínal Thrákům jejich obdobného héroa. Na fiále z rogozenského pokladu, kde je znázorněn spolu s kněžkou Augé, vypadá spíš jako opilý silén než k boji připravený válečník. Ale vraťme se ještě k hrdinovi zobrazovaném jak v lidské, tak ve zvířecí podobě na toreutických výrobcích severothrácké (getské) oblasti. V některých případech jde patrně o thráckého boha války, připodobňovaného Areovi; podle Hérodota ho Thrákové hojně uctívali. Skythům ho představoval meč zabodnutý do hromady roští. Také u Thráků byl zřejmě zprvu uctíván v anikonické podobě (tj. neměl podobu živé bytosti), ale v době klasického thráckého umění se objevoval v podobě dravého zvířete či ptáka uchopujícího svou kořist, anebo jako král-lovec, který byl pozemským představitelem jeho božských vlastností. Předobrazem krále hrdiny či Thráckého jezdce mohl být také bájný thrácký král Rhésos, účastník trojské války.

Thrákové tisk skenování0004Starověké mytologie ovšem nelze nazírat staticky našimi úzkými pojmy, neboť génius dávné lidové fantazie si přizpůsoboval obrazy bohů i mýtů, podobně jako dnešní básníci a spisovatelé vytvářejí fabule z látky své vnější i vnitřní zkušenosti. Snad také proto, že řeč bájí a mýtů je jen těžko přeložitelná do řeči moderní vědy, jsou naše vědomosti o thráckém náboženství tak omezené. «

Zdroj: Jan Bouzek: Thrákové. Panorama, 1990.

Fotografie, kresby a mapka: Převzato z knihy.

Reklamy
komentářů 9 leave one →
  1. zdenek permalink
    Únor 25, 2016 3:52 pm

    http://www.databazeknih.cz/knihy/z-cech-do-pompeji-17058 toto byla první kniha,kde jsem se seznámil s tématem o Chetitech,pan Zamarovský a jeho kniha o tomto tajemnem národu,přišla až po té.http://www.databazeknih.cz/knihy/foinicane-34699 další národ z této edice,vydal to ORBIS.

  2. zdenek permalink
    Únor 25, 2016 3:25 pm

    Jednou jsi tu nakousl Chetity,ty jsem taky bifloval,porvé v knize JAK SE ŽILO VE STAROVĚKU v tom seznamu národů,a pak jsem si o nich scháněl informace všude možně.Pokud jde o Chetity,tak esi nejlepší kniha o nich co jsem četl,byla http://www.databazeknih.cz/knihy/za-tajemstvim-rise-chetitu-41289 tu jsem slupnul jak malinu,takovej to pro mě byl zážitek.Ted nedavno vyšla,u příležitosti 100 let Chettitologie tato kniha http://www.ngprague.cz/product-detail/bedrich-hrozny-a-100-let-chetitologie a musím říct je to nářez!

  3. zdenek permalink
    Únor 23, 2016 3:03 pm

    omluva.ono se to piše jinak Simargl ted jsem se na to koukal.No docela zajímavý démon.

    • Únor 23, 2016 3:06 pm

      Simargl je jedním z bohů v kyjevském Vladimírově pantheonu – jako Sěmargl – tam bude jasný perský vliv. No, dále je materiálů spousta, třeba něco o Karelofinech…

      • Zdenek permalink
        Únor 23, 2016 10:32 pm

        Díky moc😀

  4. Malvaz permalink
    Únor 23, 2016 9:14 am

    Mně se líbí, že tu vždycky narazím na knížku, kterou jsem už jako kluk opakovaně vytahoval z rodičovské knihovny… 🙂

  5. zdenek permalink
    Únor 22, 2016 4:04 pm

    opět jsem byl pohlcen,teda ty to máš perfektně načtené.Když se podívám na Thráky,tak na hlavě mají stejnou pokrývku hlavy,jako Skytové.A ted babo rad docela by mě zajímalo kdo s touhle čapkou přišel první,jestli Thrakové nebo Skytové.Na hlavách jí nosily i Kimmeriové.Jinak ješte jednou Misliči ….klobouk dolů.http://illustrashop.com/index.php?id_product=25&controller=product&id_lang=2

    • Únor 22, 2016 4:18 pm

      Tyhle čepice nosil kde kdo, včetně Lýdů, Kárů a Peršanů a Frygů. Prostě dobová móda.

      • zdenek permalink
        Únor 23, 2016 2:59 pm

        jo taky jsem si říkal ,že to bude modní výstřelek starověku,jinak článkem jsem byl…a to se budu opakovat,pohlcen co chystáš dalšího?protože málokdo dává prostor kniham,ktere byly vydávány za socíku a nekolik let po něm.Ani nevím co PANORAMA ješte vydala,ja jsem četl ANTICKÉ ČERNOMOŘÍ http://www.databazeknih.cz/knihy/zeme-bohu-a-lidi-54404 a tuhle.Pokud o ní nevíš,tady je odkaz.Škoda že nic moc nevíme,o Avarské mytologii.Něco jsem četl v knihach od Juraje Červenáka,byl to snad Bivoj,tam byl Avarským bohem smrti SIMURG.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: