Výroba piva v době vikinské
„Pivo nechutná vždycky stejně.“
Sigtrygg,
Článek převzat ze stránek skupiny Marobud : www.marobud.cz [1]
Stěží bychom hledali společnost, která by byla vůči alkoholu vstřícnější než společnost starogermánská, zejména pak anglosaská a staroseverská. Pilo se při nejrůznějších příležitostech a pití bylo doprovodným programem jakéhokoli významnějšího setkání, profánních i náboženských oslav. Ústředním místem, které hrálo pro výrobu a konzumaci piva důležitou roli, byla síň (skáli).[2]
Lásku k alkoholickým nápojům v sobě měli staří Seveřané hluboce zakořeněnou. Proto se také dochovalo značné množství výrazů, které se k pitivu vztahuje. Mytologický obr Alvís, který se v eddické Písni o Alvísovi (Alvíssmál) utkává v souboji hádanek s Þórem, na otázku „Jak se v různých světech nazývá ono pivo, které pijí potomci lidí?“ odpovídá:
„Pivo [ǫl] je to u lidí a u Ásů kvas [bjórr]
vydatné pivo [veig] u Vanů,
čirý mok [hreinalǫgr] u obrů, medovina [mjǫðr] v Helu,
slavnost [sumbl] u Suttunga synů.“[3]
Ač se dle kontextu může zdát, že všechny uvedené názvy jsou synonymy pro tentýž nápoj, opak je pravdou. Autor básně vybral názvy svévolně, nicméně na základě téhož kritéria. Zaměřme se nyní na výrazy bjórr, mjǫðr a ǫl.
Bjórr (anglosasky beor) označoval fermentovaný nápoj, který se vyráběl z ovocné šťávy slazené medem, čímž se podobal dnešnímu cideru.[4] Do nedávné doby se soudilo, že med byl jeho hlavní složkou, což by mohlo být doloženo etymologickou souvislostí slov bjórr – bý (včela).[5] Zřejmě byl silnější než medovina a pivo (ǫl), které mělo na rozdíl od bjórr ve svém základu obilí. Bjórr stál na stupnici prestiže hned za vínem (vín), které se do Skandinávie dostávalo především z importu. Konzumoval se pouze příležitostně a byl poměrně drahý, jak lze ilustrovat v předchozím úryvku.
Medovina (mjǫðr) byla s pivem nejdůležitějším staroseverským alkoholickým nápojem. Měla vysokou symbolickou hodnotu; šlo o zdroj básnického talentu a měli ji popíjet padlí einherjar v síni Valhalle.[6] Byla určena výhradně pro slavnostní účely a lze ji proto spojit s výše postavenými vrstvami. Její výroba souvisí s rozvojem včelařství ve Skandinávii.
Nejběžnějším alkoholickým nápojem bylo pivo (ǫl, ǫlðr). Bylo každodenním nápojem všech vrstev společnosti a mělo mnoho podob, jednou z nejčastějších je například mungát („požitek pro ústa“; menší pivo, které se pilo na chuť).
A nyní je čas uvést informace týkající se samotné výroby. Po analýze pramenů jsme nuceni konstatovat, že naše možnosti jsou značně omezené. Jsme schopni zaznamenat pouze ta vaření, která se odehrává v souvislosti s významnými svátky. Největší vaření probíhalo před svátkem jól a mělo trvat několik nocí. Na středověkém Islandu byla pověřena výrobou piva žena (heitukona) a lze předpokládat, že v době vikinské tomu nebylo jinak, ačkoli se dozvídáme také o mužích (heitumaðr) vykonávající tuto činnost.[7] Pro výrobu piva se používají výrazy jako ǫlheita („vaření [zahřívání] piva“), ǫlgǫrð („výroba piva“) a brugg („vaření“). Vaření příležitostně dostává epitetony „velký“ (mikill) či „malý“ (lítill), což naznačuje rozdílnost v množství vařeného piva během jednotlivých svátků. Po christianizaci Norska bylo zvykem, že pivo vystačilo po celou dobu Vánoc a dopíjelo se až během jólu, který začínal někdy na začátku ledna.[8] Během vaření piva docházelo k občasným potyčkám a zabitím, díky kterým o této činnosti vůbec víme.
Pivo se vařilo ve velkých, cenných kotlích (hverr, ketill), které se umisťovaly uprostřed síně na otevřený oheň.[9] Jsme schopni zaznamenat, že k vaření piva byla potřeba velká zásoba dřeva (heituviðr).
Písemné prameny se k samotné výrobě piva téměř nevyjadřují, avšak můžeme se pokusit samotnou technologii z dostupných informací vydedukovat.[10] Pivo se pravděpodobně nejčastěji vyrábělo z ječného sladu (malt), stejně jako dnes.[11] Mohly být použity i jiné obiloviny, ale právě ječmen byl ze skandinávských obilovin bohatý na škrob a jeho pěstování nebylo náročné. Zrno (korn) mohlo být nejprve opraženo nad ohněm a následně zalito vodou. Díky pražení zrna došlo k rozštěpení škrobu na jednodušší cukry a vysokou teplotou k jejich částečné karamelizaci. Výsledný slad tak získal tmavou barvu. Na rozdíl od dnešní vícermutové technologie Seveřané prováděli jen jedno rmutování. Takto připravený rmut (hrosti), bohatý na jednoduché cukry, byl výborným základem tmavého piva.
Z pramenů víme, že se již používal chmel (humall), který sloužil k dodání hořké chuti. Soudí se, že byl na přelomu tisíciletí běžně znám ve Skandinávii a Anglii, ačkoli jako importované zboží.[12] To jistě zvyšovalo cenu chmeleného piva. Staří Seveřané používali k dochucení sladiny i další aromatické rostliny (jurt), například kopretinu maří list, popenec, vřesnu bahenní, jablečník a řebříček.[13]
Vzhledem k tomu, že se pivo v době vikinské vyrábělo pro přímou spotřebu, mohlo se podávat teplé, ve formě čerstvě uvařené mladiny (virtr[14]) nebo odležené v nádobách, kde zároveň probíhalo alkoholové kvašení. Pivo se uchovávalo v soudcích (tunna) nebo ve velkých nádobách (skapker), z nichž se následně plnily rohy a číše. Pití, se kterým se v pramenech setkáváme, je v mnoha případech zcela jistě alkoholické, tudíž muselo projít fermentací. Využívalo se zpravidla divokých kmenů kvasinek, které se do pivních nádob dostávaly vzduchem nebo z kalů nevyčištěných sudů. Lze předpokládat, že se k fermentaci používaly stále stejné sudy, které nečistotu plnou kvasinek obsahovaly. Tomu by napovídal také jeden z výrazů, kterým staroseverština kvasnice označuje – dregg, který zároveň znamená tolik co „usazenina na dně“. Mezi další staroseverské výrazy pro kvasnice patří ger, gerð, jǫstr a kveykur. Existují domněnky, že staří Seveřané podávali své pivo nejenom teplé, ale nechávali jej zmrazit, aby zvýšili jeho obsah alkoholu.
Na závěr bych chtěl dodat, že výroba piva byla běžnou aktivitou, která se objevovala napříč různými spektry obyvatelstva. Výroba však nebyla nejdůležitější, protože probíhala za zavřenými dveřmi. Důležitější byla konzumace piva s hosty a platilo za slušnost, že každý hospodář dokázal své hosty uvítat pivem. Statkáři, kteří nevítaným hostům nabídli místo piva syrovátku, se brzy se zlou potázali. Dar pití a jídla byl roven jakémukoli jinému materiálnímu daru. A jak říká staroseverské přísloví: „Každý dar si žádá odměnu“.[15]
[1] Za nezištnou pomoc při psaní článku vřele děkuji bc. Václavu Štursovi, jehož znalosti z oboru chemie mi výrazně pomohly překonat neznalost výrobního postupu.
[2] Čtenáře odkazuji na článek dr. Starého „Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu.“ In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu 14/3, 2003, s. 84–101. Online zde.
[3] Píseň o Álvísovi, 33–4.
[4] Unger 2007, str. 78.
[5] Nelson 2005, str. 83.
[6] O medovině a básnictví viz Jazyk básnický (Skáldskaparmál) 5–6; o medovině jako pitivu einherjů viz Gylfiho oblouzení (Gylfaginning) 39.
[7] Příkladem může být Ǫlkofri z již zmíněného příběhu Pivní čapka, ale také hersi Grím z Knihy o záboru země, který se podle pramene „věnoval vaření piva“ (hann hafði verit at ǫlhitu) (verze Hauksbók, kap. 195).
[8] Starý 2003, str. 98.
[9] Viz Píseň o Hymim (Hymiskviða), 5: „Můj mocný otec / má jeden kotlík, / obrovský kotel / na míle hluboký.“
[10] Čtenáře odkazuji na KADLEC, Pavel, et al. Co byste měli vědět o výrobě potravin? Ostrava : Key Publishing s.r.o., 2009.
[11] Christiansen 2002, str. 205.
[12] Nelson 2005, str. 83. první písemné zmínky o užívání chmele v germánském prostředí pocházejí z 9. století z dnešní Francie a Anglie.
[13] La Pensée 1990, s. 128–44; Hagen 1995, str. 212.
[14] Ve slovníku Cleasby&Vigfússon k heslu virtr stojí, že se jedná o „sladinu“ (sweet-wort) (Cleasby, Vigfússon 1874, str. 711). To však není možné akceptovat, proto slovo etymologicky souvisí s „aromatickými rostlinami“ (jurt), takže výraz spíše odpovídá mladině s přidanými ingrediencemi.
[15] Sága o Gíslim (Gísla saga) 15.
Prameny a literatura:
Gylfiho oblouzení [Gylfaginning]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha: Argo, 2003, s. 37–101.
Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha: Argo, 2003, s. 102–44.
Kniha o záboru země = Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson. København: Thieles bogtrykkeri, 1900.
Pivní čapka [Ǫlkofra þáttr]. Přel. Helena Kadečková a Veronika Dudková; in: Staroislandské povídky; Dauphin, Praha, 1999.
Píseň o Alvísovi (Alvíssmál); Píseň o Hymim (Hymiskviða). In: Edda. Die Lieder des Codex Regius nebst verwandten Denkmälern. Ed. Gustav Neckel. Zweite durchgesehene Auflage I–II. Heidelberg: Carl Winter, 1927–36. Český překlad in: Edda. Přel. Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962.
Sága o Gíslim Súrssonovi [Gísla saga]. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy. Praha: SNKLU, 1965.
CLEASBY, Richard; VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary. Toronto: University of Toronto, 1874.
HAGEN, Ann. A Second Handbook of Anglo-Saxon Food and Drink: Production and Distribution. Hockwold cum Wilton: Anglo-Saxon Books, 1995.
CHRISTIANSEN, Eric. Norsemen in the Viking Age. Oxford and Malden, Mass.: Blackwell, 2006.
LA PENSÉE, Clive. The Historical Companion to House-Brewing. Beverley, UK: Montag, 1990.
NELSON, Max. The Barbarian’s Beverage: A History of Beer in Ancient Europe. Oxon: Routledge, 2005.
STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu 14/3, 2003, s. 84–101.
UNGER, Richard W. Beer in the Middle Ages and the Renaissance. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2007.
pohanskykruh 
Wolos: Už dvakrát jsem smazal svou odpověď Tobě, protože pokaždé se mi zdála zbytečně agresivní. Napíšu to nejjemněji jak to umím, tak se neurážej. Nechci útočit, jenom diskutovat.
… a víš co, pošlu Ti to raději mailem. Nebudeme přece snižovat vážnost tématu a těchto stránek trapnými psychoanalýzami. Jestliže máš ale pocit, že tak činím ze strachu před Tvým hněvem, hoď mi odpověď sem 🙂
Myslič: Jak se anglosasky (v době o které píšeš) řekne „med“?
Já to nepsal, to Sigtrygg. 🙂
Jo, promiň 🙂
Anglosasky je to hunig.
Při každé pohanské oslavě se pilo a bylo jedno, zda byla světská, nebo duchovní. Proto se dívím, že to někteří pohané odsuzují. Otázka sebekontroly je o něčem jiném. Naši předkové taky nechlastali soustavně, to jim práce s obživou neumožňovala. O to víc si to při různých příležitostech užili. Tak ať vám všem chutná, bratři a sestry.
Samozřejmě. Mimochodem, na tyto dny připadají i Saturnálie 😀 a blíží se den, kdy se zrodil Sol Invictus. Tedy, ať Vám všem chutná 😀
Jeste Wolosi, ty v podstate lkas nad pomery, jako tom delali proroci ( to neber jako usmesek, myslim ze jsi material na proroka), v mnoha vecech se strefujes, jen vse moc vyostrujes. Kazdy ma svuj vlastni vyvoj, sve vlastni cykly. Vetsina bytosti v tomto foru ma neco za sebou, nech je zit – stejne se budou poybovat ve svych drahach, hledej vice to co spojuje.
Projektujes svuj problem s katoliky do ostatnich, tim nerikam ze neni zavyslost nasi kultury na naroubovanych krestanskych korenech ani to ze se opet v mnohem v globalu strefuje, tim rikam ze si to nejprve vyres sam, protoze nahled na tento problem a stupen jeho reseni je individualni.
—-
Saman: podepisuji, dodam ze bez fyzickeho mystra je treba pracovat s ucitely z jinych svetu. Bytosti, Bohove a Bohyne jsou pro me vetsi autority nez kdokoli koho jsem potkal fyzicky. Ale i to co se dozmim od Bohu a Bohyn neberu jako 100% danost, kazdy ma sve zajmy a sve prefernce. Na rozdil od paradigma jedineho vse boha ziji ve svete kde je mozne mit ruzne pohledy na tu samou vec.
Vim o lidech na Zemi ( a jiste jeste vice je tech o kterych nevim), zijicich, ktere by bylo lze brat jako autoritu, bohuzel jsem nemel to stesti.
„tim rikam ze si to nejprve vyres sam, protoze nahled na tento problem a stupen jeho reseni je individualni.“
To je jedna z Tvých individualistických lží Lomikeli. Pohanství starého typu je záležitostí skupinovou, a tedy i řešení problémů je skupinové, byť s přihlédnutím k osobním zkušenostem. Ti kdo prosazují individualismus, prosazují pohled pohanským tradicím cizí, ať už je inspirovaný křesťanstvím (individuální spása), buddhismem (individuální osvícení) nebo něčím podobným, pro ducha starých tradic každopádně rozvratným a ideově nepřátelským.
Bohové se skupinovým pojetím souvisí také, ale zřejmě ti ještě nedošlo jak.
Když jsi tak velký individualista, proč chodíš sem, mezi ostatní? Proč si nevystačíš sám se sebou a svými Bohy a Bohyněmi, které bereš vážně, jen když se Ti to hodí?
„Projektujes svuj problem s katoliky do ostatnich, tim nerikam ze neni zavyslost nasi kultury na naroubovanych krestanskych korenech ani to ze se opet v mnohem v globalu strefuje“
Tím, že problém s dosavadní kulturou (a tím pádem její globální i lokální důsledky) budeš bagatelizovat, jej neumenšíš, ale naopak navýšíš. Spolu s tebou prosazovaným individualismem jde o smrtící koktejl, v tom mě neobalamutíš.
„Vim o lidech na Zemi ( a jiste jeste vice je tech o kterych nevim), zijicich, ktere by bylo lze brat jako autoritu, bohuzel jsem nemel to stesti.“
Budeš-li k nim mít podobný přístup jako ke svým bohům, pak to štěstí mít ani nebudeš. Protože lidé se sdružují většinou se sobě podobnými. Autority předávají své poznání jen těm, o kterých jsou přesvědčeny, že jej jsou schopni náležitě pochopit, převzít i předat. Ne každému, a rozhodně ne tomu, co má tendenci si věci překrucovat po svém i kdyby měl jinak sebelepší nápady.
„Vetsina bytosti v tomto foru ma neco za sebou, nech je zit – stejne se budou poybovat ve svych drahach, hledej vice to co spojuje.“
Jinými slovy – nech je zůstat individualisty. To by se ti líbilo. Aby si pak na nich v klidu pošmákl nějaký kolektiv, křesťanský, islámský ( http://deliandiver.org/2013/01/nemci-jsou-povazovani-za-snadnou-korist.html ) nebo jiný, dalece akceschopnější než je kterékoliv individuum. Ani náhodou. Budu dál neúnavně hledat jedince schopné opravdové spolupráce, schopné vydupat z prachu to, co do něj bylo kdysi v proudech krve zašlapáno a dát tomu dynamiku natolik silnou, aby byla schopna přežít cokoliv.
A hledat co je spojuje? To už dělám. A našel jsem. Spojuje je křesťanství, kódované tisíciletou katolizací tohoto prostoru, nalezitelné nejen ve výchově u jejich rodičů (i kdyby třeba byli již pár generací ateisty) a prostředí ve kterém vyrůstali, ale dle nejnovějších poznatků z genetiky (přenos fobie z vůně květů u myší genetickou cestou) možná i v DNA (viz epigenetika). A když ho radím nahradit něčím původním pohanským, narážím logicky na zavilý odpor. To je zjištění co?
Navíc, identita se formuje zhruba prvních třicet let života a ten kdo je starší, už velice obtížně zažité věci mění, i kdyby nakrásně chtěl. Sice to jde i potom, ale k tomu je třeba mnohem víc, než jen pouhá diskuse, byť by byla plná validních argumentů. A toho „mnohem víc“ se průměrný jedinec doslova děsí, protože jde o změnu identity a vpravdě velký krok do neznáma, mimo komfortní psychologickou zónu. Proto se raději spokojí s pohanstvím jako individualistickou křesťanskou subkulturou, protože ta je zadarmo a člověk v zásadě nic neriskuje. Pro pohodlného jedince úplné terno. Ovšem do chvíle, než si uvědomí, že je vlastně jen jakousi nezdařilou mutací křesťana, i když tomu tak neříká. Proto si to uvědomit podvědomě raději ani nechce a i tomuto poznání se řada jedinců vší silou vzpírá, a raději kamenuje původce tohoto zjištění, než obsah zjištění samého.
wolos: puvodne jsem chtel odpovedet obsahleji, ale pak mi to Miki vyresil svym clankem. Odkazuji timto na metodu popsanou v clanku, ramcove, jako mne podobny pristup, jednotlivosti neresim.
Takze jen telegraficky:
lzi, to je osklive sluvko, implikuje ze zamerne nerikam co si myslim 🙂
Pohanstvi je pro mne Politeismus, akceptovani mnoha Bohu a Bohyn alespon na te urovni na jake akceptuji Boha(y), Bohyni(e) s kterymi jsem v kontaktu. To je IMHO velmi osvobozujci myslenka,, vyhazejici z meho poznani ze nehmotne svety vnima kazdy jinak.
Vztah jednotlivec – pospolitost neni jednorozmerny, vira je casto tohoto vztahu. Spise nez prosazovani individualismu vnimam svuj pristup jako zdrzenlivy zajem, obzvlast pokud nevim do ceho jdu, nebo když to vidim :).
„pro ducha starých tradic každopádne rozvratným a ideove neprátelským“ – co je duch starych tradic ?, jinak viz. clanek.
Etnicke panteony – kam Slovansky i Germansky patri, maji svuj „puvod“, ja to vidim jako vydeleni se s puvodnejsich Sil, v duchovni a nabozenske (coz neni totez) praxy danych etnik. Po skonceni jejich sirsiho uctivani nezanikly.
Jsou tu stale pristupne jak pro skupinove tak individualni kontakty.
To jak beru vazne Bytosti se kterymi jsem v kontaktu ( at uz si pod tim predstavime cokoli), je vec o ktere nic nevis. Kdyz tyhle osobni poznamky vypustis tak bude tvuj text presvedcivesjsi.
Proc sem chodis ty Wolosi ? :). Rad si prectu nazory lidi s vlastni praxi. Davam sve uvavy k kritice. Zajimaji me prave ty synergie osobnich gnosii, ne ze by byli moc caste (myslim obecne:). V diskusy se tu objevi dost veci k zamysleni. Rozsiruji si obzory co se ceskeho ponstvi tyce.
Problem s kulturou – nevidim zadny zpusob jak resit globalni i lokalni problemy spolecnosti tim ze se od ni vydelim do jeste lokalnejsi subkultury. Proto hledam spise to co muze spojit, v stále ještě akcepovatelnych mezich. Ted to neni a nebude otazka viry, prave proto ze to neni dostatecne spojujici platforma pro dostatecny pocet lidi. To jak ja, nebo komunita pristupuje k vire neni z pohledu spoluprace se sousedy to nejpodstatenjsi.
Demonizace krestanstvi je stejne neplodna jako jeho adorace.
Frostík:
Pilo, ale chlast a „opice“ nebyly cílem. Tady to často vypadá, jakoby pohanství bylo spíš zástěrkou pro chlastání a náplní diskuse, než žitým životním stylem, do kterého chlastání sice taky patří, ale rozhodně není na prvním místě.
Pohané taky u piva nediskutovali o „pohanství“ (teologii, archeologii, historii v dnešním slova smyslu), ale o všednodenních radostech i strastech týkajících se zejména života a obživy (narodil se mi syn, vyplenili jsme tamtu vesnici, začínáme obchodovat se solí…) vyprávěli si příběhy atd. Jaký to rozdíl proti dnešním „pubmootům“ a jejich lokálním klonům, které zdaleka nejvíc připomínají sjezd amatérských archeologů a ochotníků, s cílem si ožrat hubu a nic víc.
Staří pohané nepěstovali living history, archeoturistiku (obcházení hradišť a vykopávek po svých předcích), ani naivní modlení k bohům inspirované křesťanstvím. Výlety do přírody nebyly potřeba, člověk žil v přírodě každodenně, nebyl-li to antický měšťák. Neměli na to ani čas, k životu to nepotřebovali, bohatství jim to nazajistilo, vítězství ve válce nezaručovalo, otroky ani souložnice nepřivedlo. Mýtus a z něj vyplývající rituál formulovali a vedli kněží a účastnila se jej bezezbytku celá komunita, protože tmelil kmen a psychicky jej udržoval čilý a akceschopný, obrušoval hrany osobních sporů, řešil spolu s osobním přístupem kněží každodenní pnutí celku. Individualistické představy o bozích a bláboly roli nehrály, kněžím do řemesla nikdo nefušoval (jak je velkou módou dnes), stejně jako válečníkům nebo řemeslníkům..
A šel-li proti duchu kmene (=konkrétní božstvo), dotyčný skončil. Ať již vyobcováním, nebo smrtí. To zajišťovalo kmenovou akceschopnost dlouhodobě, protože kdyby převládl individualisticko-naivní duch dnešního neopohanství i tehdy, lidé by prostě nepřežili. Kmen (kult) by se rozpadl, a stal by se kořistí silnějšího, schopného si tyto věci pohlídat lépe. Nebo třeba i přírody, která neznásilněná do podoby kulturní krajiny jak známe dnes, uměla člověku řádně „zatopit“. Ovšem dnešní křesťanská postmoderna neopohanům toto přežití umožňuje a spolu s ním i úpadkové degenerované interpretace starých tradic.
Neopohanství je tedy přímo úměrně závislé na křesťanství a zahyne spolu s ním.
Staré pohanství se obrodí až tehdy, až začne mizet postkřesťanské zmatené individuum sdílející svoje trauma z katolické autority a nedospělost s podobně postiženými jedinci, a začnou vznikat celky s jednotnou kosmologií a rituálem, závaznými pravidly a zvyky. Celky, které ideálně zajišťují svým členům ochranu, obživu i seberealizaci. Například ve formě rodinných nebo družstevních firem, rodových osad a podobně. Kde nebude důležitý výlet na zbořeninu hradiště, ale stavba vlastního centra či instituce (vlastního místa k žití, tj. vlastního „hradiště“). Kde nebude důležité navštívit jakýsi kdysi posvátný háj 200km daelko ale vysázet si háj vlastní, vlastnímu celku (kultu, kmeni, rodu,…) posvátný a lokální – odpovídající místu, kde skupina bydlí. Kde nebude důležité ožrat si hubu, ale postavit a rozjet pivovar. Kde nebude důležité, zda Perun může mít kalašnikov, ale zda jsou jeho vyznavači doopravdy odvážní, cílevědomí a ochotní doopravdy nasadit za svoje ideály život a neserou někde v koutě svoje výblitky o tom, jakými jsou virtuálními hrdiny či dědici dávných reků, kteří riskovali život každodenně.
Namísto jejich dnešních potomků, kterým se dělá trauma už z o něco chlapštější diskuse ve virtuálním internetovém prostoru. Pohanství není o archeologii a historii, ale hlavně o psychologii a každodenně žitých hodnotách a specifické mentalitě, která se od mainstreamu zásadně liší, a neliší-li se, lže si jen sama sobě. Pivní setkání v němž jsou dávní bohové jen rukojmími alkoholu k tomuto lhaní si patří taky.
Což ovšem neznamená, že bych byl proti alkoholu v rituálu nebo při slavnosti. Jen nezaměnit prostředek a cíl. Alkoholismus má nejrůznější formy. Ta neopohanská mi připadá asi nejhrůznější a bohůmžel se stává pomalu standardem.
Wolos: S části souhlasím. Ale ne úplně. Původní pohané se sice nezabývali historií jako ji známe dnes. Pokud nebereme v úvahu antiku, ale místní dějiny. Ale měli svou mytologii. Což je částečně to samé. Které náboženství se nazabývá svou minulostí? Ať už na úrovni vědecké, pseudovědecké, filozofické či mytologické? Neměli living history, měli ale své hry, často válečného, nebo alespoň soutěživého charakteru. Rituální předvádění boje je samozřejmě něco jiného.
A diskuze o teologii? Přece se to musí nějak vykrystalizovat. A 20 let je na to prostě málo. Už jsem na netu viděl několik všelijakých „pohanských desatero“ nebo „dvanáctero“ ale všechno to většinou byly umělohmotné slátaniny. Pokud jde o vůdčí osobnosti, ukaž mi dneska uznávaného a nesamozvaného kněze. Takového, který i na hmotné úrovni může dokázat svůj kontakt s bohy. Ano, mnohým tady obřady fungují. I ja jsem zaznamenal řadu úspěšných, někdy až děsivě úspěšných. Ale kdo tady dokáže jinou osobu vyléčit, pozměnit či dokonce usmrtit pouhým obřadem? Kdo je schopen vyzvat např. křesťanského biskupa, třeba k oné biblické zkoušce zapálení obětního ohně, a dokázat sílu své víry na slávu svých bohů? Dokud se neobjeví taková osobnost, nedá se o respektování pohanských knězů mluvit. A takovej žrec pak může učit své následovníky a vzdělávat je. Až sám předvede, své schopnosti. Pak si získá část pohanů a obnoví se tradice, založená na zkušenosti a reálných výsledcích v oblasti duchovna. Nevím jak ostatní, ale já nechci pohanství zakládat na oném křesťanském „musíš věřit…“
Ano, panuje tady až nezdravý individualismus. Ale přece nechceme obnovu pohanství stavět na falšování a překrucování jak to dělají křesťané. Tím, že se tady bavíme o různých cestách, máme možnost nalézt osoby podobně smýšlející. A dějiny ukážou, která cesta byla správná, kdo přežil a něco vytvořil, a kdo zanikl.
… tím, co jsem výše řekl, nechci narážet na nikoho tady.
Ten Wolosův popis toho, jak fungovaly pohanské komunity minulosti je velice přesný a nedá se mu nic vytknout. Dnešní situace je ovšem jiná. Nerodíme se do zaběhlých tradic a nemáme kněze a kmenové starší, kteří by nás učili. Každý z nás, kdo zaslechne volání předků si musí vyšlapat svou cestu sám. Musíme posbírat střípky staré mytologie, aby na ní mohla vyrůst nová. Navštěvujeme stará pohanská místa, ale nejsou pouze výlety, tedy alespoň pro mě ne. Na těch starých místech, mohylových pohřebištích, hradištích apod. se prostě lépe napojím na duchy předků. Ostatně i ti staří pohané chodívali sedět na mohyly a hledat tam vize a spojení s předky. Ta, jak říkáš „amatérská archeologie“ nám zase pomáhá učinit si představu o tom, jak život a víra našich předků vypadala a dává nám tak možnost vyvarovat se védistickým a jiným fantasmagoriím.
Co se týče alkoholu, tak já se ke svému pohanství opíjet nepotřebuju. Na chlastu moje víra nestojí. Když se ale sejdu s pohanskými kamarády, tak se klidně (ale zdaleka ne vždycky) napiju. Piju občas i s nepohany, tak proč bych se nenapil s pohany, kteří ostatně, jak článek napovídá, pili vždycky.
Wolosi, já tě respektuju jako odborníka na Slovany. Fakt si tě v tomto ohledu vážím a kdybych potřeboval v téhle oblasti něco vědět, určitě budeš mezi těmi, koho se zeptám na radu. Mrzí mě ale, že vždycky všechno vidíš v černých barvách. Dnešní pohanství má do ideálního stavu daleko, ale tvé stálé bušení na poplach, tvá zdrcující kritika všeho, co jenom trochu zavání tím, jak říkáš, úpadkem, to se fakt nedá. Ono je to asi o vnitřním nastavení člověka. Já si přečtu článek o pohanském tetování, nebo o pití piva u Vikingů a rád si z toho vyzobnu nějakou dobrou a pro mě použitelnou informaci. Zajedu s Shamanem na Hradiště Hrad u Čimelic, pak společně obětujeme u Kosatínského viklanu nedaleko mohyl, kde prováděli obřady už Keltové a nakonec spolu zajdeme na dvě piva a probereme tu „amatérskou archeologii“, ale také zkušenosti ze života a naší osobní pohanské praxe a pak jedu domu povzbuzen a obohacen. Ty si přečteš tytéž články a napíšeš tuny komentářů, které varují před úpadkem a Vatikánem a naší cestu zřejmě označíš za trapný výlet zakončený pijatykou. Ach jo.
Wolosi, jako bys tam tehdy byl.
Shaman:
„Takového, který i na hmotné úrovni může dokázat svůj kontakt s bohy. Ano, mnohým tady obřady fungují. I ja jsem zaznamenal řadu úspěšných, někdy až děsivě úspěšných. Ale kdo tady dokáže jinou osobu vyléčit, pozměnit či dokonce usmrtit pouhým obřadem? Kdo je schopen vyzvat např. křesťanského biskupa, třeba k oné biblické zkoušce zapálení obětního ohně, a dokázat sílu své víry na slávu svých bohů? Dokud se neobjeví taková osobnost, nedá se o respektování pohanských knězů mluvit.“
Ty čekáš na nadpřirozené zázraky. Čekáš na to, až někdo udělá jistou část za Tebe a Ty si pak možná připustíš, že by to mohlo být ono. V mých očích formalismus, který se Ti jednou vymstí Shamane. Žrecové nejsou kejklíři a prostitutky, a i kdyby zázraky dělat uměli, lidem jako Ty je nikdy neukážou. Protože to je nadstavba nad mnohem závažnějšími problémy, které už se nijak nejeví jako zázračné. Ovšem jsou natolik závažné, že je někdo dělat musí (a dělá), což běžný formalista není schopen ani zachytit, natož posoudit. Ty ovšem čekáš na supermana (jistý druh Ježíška), a než se dostaví, necháš svůj život napospas zažitému mainstreamu (dokola vyzařovanému televizí) a poskřesťanskému individualismu.
I kdybys potkal deset žreců, nepoznáš je, protože Tvoje bazírování na „nadpřirozenu“ a „zázracích“, vyplývající z biblických báchorek o hořících keřích a hadech z přeměněných holí udělalo mezi Tebou a starou tradicí průrvu hlubší, než si myslíš a než jsi si ochoten připustit. Duch evangelia vane z Tvých slov.
Miky:
„Mrzí mě ale, že vždycky všechno vidíš v černých barvách. Dnešní pohanství má do ideálního stavu daleko, ale tvé stálé bušení na poplach, tvá zdrcující kritika všeho, co jenom trochu zavání tím, jak říkáš, úpadkem, to se fakt nedá.“
Zlato se čistí ohněm, Miky. Napiš si to na strop nad svojí postelí a každý večer než usneš si to přečti a popřemýšlej nad tím.
A i když Tě to mrzí, a určitě moji zdrcující kritiku nedáváš, situace je ještě horší. To nepíšu proto, abych Tě nějak děsil nebo manipuloval, ale protože to dle informací co mám prostě nejspíš je (a nepochybuj o tom, že je mám od lidí významných, znalců svých oborů, jejichž pohledy sjednocuji, třídím a skládám v obraz, z kterého mi prostě není hej, ale tvrdá data, která jej tvoří, jednoduše taková jsou). A necpu to sem.
Necpu sem mnohem konkrétnější informace, ze kterých by lidem znalým souvislostí, kterým na starých tradicích záleží, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Tu hrůzu raději prožívám sám, aby ji pak byl schopen v přežvýkané podobě v o něco obecnější rovině pustit dál, tak aby to jakž takž bylo přijatelné. Proto se můžeš cítit poškozen mojí kritikou, ale nesouvisí-li s Tebou, nevztahuj ji na sebe. Souvisí-li, máš tak možnost vidět některé věci očima druhého. Nikdo u Tebe ale nezvoní doma a nepronásleduje Tě na každém kroku, že děláš něco jinak, než jak by se dalo. Nemusíš se tedy ani rmoutit, nechceš-li, nic Ti nehrozí. Snad vyjma toho, že mineš třeba nějakou informaci nebo příležitost, která je mimo Tvoji ochotu ji akceptovat. Srovnej se s tím jak umíš. Já však zlato ohněm čistit nepřestanu. Protože největší nepřítel není ten, kdo Tě kritizuje, ale ten kdo všechno pochválí; poplácávačů po ramenou, kteří nikdy ničeho nakonec nedosáhli, jsou kvanta. A zlato už začínám nacházet, u lidí, kteří se tu jeví nejvíc nepříjemní. Poznání bolí.
A proč dělat amatérskou archeologii, když jde dělat i profesionálně? Nač míchat pojmy a dojmy když jdou nalézt tvrdá data? Kde si myslíš, že beru svoje poznatky? Z dojmů? Nikoliv. Spojil jsem teorii s praxí. Vědu (mnoho oborů, mimochodem) a vlohy k sebepřesahu. Díky tomu ode mě máš možnost číst co čteš. Neboť kdybych jedno z toho neobdržel, viděl bys jen suchou vědeckou teorii nebo individualistickou dojmologii, jak je běžně zvykem. Ani souvislosti, které mi dochází často až díky bohům (zejména vnuknutím, ale i v transu), ale vyplývají z vědeckého základu. Bez pochopení souvislostí (jak duchovně-vnitřních, tak politicko-vnějších) je pak pohanství bezzubé. Tak jsem pojmenoval i článek, který tu na PK je. Ale já zuby mít chci, chci pokousat každého protivníka mého lidu i vyhánět křesťanské duchy z lidí, kteří se rozpomněli na tradice svých předků (a s úspěchem tak již činím). A chci, aby takové zuby měl každý, kdo si říká pohan, ať už je v jakékoliv tradici (ale jako Slovan pochopitelně víc fandím svým), aby byl schopen prohlédnout desítky léček (sem patří jak védistické fantasmagorie, tak individuální pojetí víry, vycházející z křesťanského teologického modelu), které jsou na něj připraveny i přehryzat neviditelná pouta, která z něj dělají otroka cizinců. Pouta v mysli. Proto se mnou ve sporu nejsi Ty, ale nanejvýš jen takový křesťanský duch někde uvnitř Tvé mysli. Pohany tohoto ducha zbavené moje slova už nijak neuráží, ba naopak možná spíše těší. Až Tě začnou těšit taky, bude to známka, že se někam vyvíjíš a že moje nasazení pro věc nebylo marné.
Ti, kdo nečekají, až jim spadne holub zadarmo do pusy, už se mnou spolupracují, s úsměvem. Každý v tom, co sám umí. Protože pochopili, a měli odvahu se zbavit sraček, které je od duchů starých tradic oddělují. Odvahu přestat myslet jen na sebe, a začít myslet především na celek, jehož jsou součástí a respektovat pravidla, aby mohl existovat i fungovat. Takoví mi ulehčují nesmírnou zátěž, kterou jsem si na sebe vzal, ve snaze učinit rodnověří nikoliv křesťanskou subkulturou, ale svébytnou kulturou, i když jistě sám nejsem neomylný a chyb, které dělám se najde dost. Díky nim však jsem co jsem.
Chápu, že k takovým věcem člověk jako Ty musí dozrát, ale bez bolesti to nepůjde. Ona je katalyzátorem změny i znamením, že člověk jde vhodným směrem. Pohanství není Disneyland s množstvím atrakcí a supermany, ale krev, pot a slzy. Kdo by Ti nabízel cokoliv jiného, je podvodník nebo pozér.
Wolos : „Proto se mnou ve sporu nejsi Ty, ale nanejvýš jen takový křesťanský duch někde uvnitř Tvé mysli. Pohany tohoto ducha zbavené moje slova už nijak neuráží, ba naopak možná spíše těší. Až Tě začnou těšit taky, bude to známka, že se někam vyvíjíš a že moje nasazení pro věc nebylo marné.“
Wolosi, nejlépe to asi řekl Lomikel „Každý má svůj vlastni vývoj, své vlastni cykly.“ Když se ohlédnu zpět, tak dneska stojím jinde, než před pěti, deseti nebo patnácti lety. Pokud ale očekáváš, že se jednoho dne vyvinu ve Wolose č.2, tak to se asi nedočkáš. Možná se k některému ze tvých názorů časem přiblížím, ale možná že se tvému způsobu uvažování ještě více vzdálím, kdo ví? Náš spor je ale pouze filosofický, jako s člověkem s tebou problém nemám a naživo tě vždycky srdečně rád uvidím. Pokud tady reaguju na některý ze tvých komentářů, nedělám to ve snaze tě předělat k obrazu svému. To by bylo házení hrachu na zeď. Někdy mám jen po přečtení tvých dlouhých, někdy až paranoidních příspěvků, dojem, že by tu měl zaznít i jiný hlas, aby si náhodný čtenář nemyslel, že všichni pohani to vidí tak, jako ty. 🙂
Tak na zdraví.
Tak uzmi kvas a raduj se zas! 😀
Takže hezkýn Slunovrat všem a plný pohár lahodného moku 😀