Paganus

Spor ohledně vývoje a používání termínu paganus v pozdním starověku probíhá klidně, přičemž nové příspěvky se objeví tak jednou za generaci. V současnosti existují na výběr tři základní a hlavní výklady, z nichž žádný nedošel obecnému přijetí. Tento článek představuje hypotézu – nic víc – která se může prokázat užitečnější než teorie existující.

Bibliografický přehled historie sporu by byl zbytečný, protože nejnovější hlavní příspěvek  již tuto službu nedávno udělal.^[1] Stručné shrnutí toho zásadního bude postačovat.

Výraz paganus se ‚tradičně‘ vnímá jako zřejmá odvozenina od slova pagus a jeho původní význam v klasické latině (= ‚venkovan, křupan‘) určil, že jej převzali křesťanští autoři. Navzdory protiargumentům, podporovaným Harnackem, přijímá toto stanovisko nejobsažnější výzkum této otázky, výzkum J. Zeillera.^[2] Toto stanovisko interpretuje důkaz jako ukázku toho, že ‚pohanství‘  houževnatě přežívalo na venkově, proto ono spojení se starým označení venkovana.

‚Moderní ‚ stanovisko si všímá toho, že v raném císařství paganus získal specifický smysl a začal znamenat ‚civil, civilní‘ jako protiklad k ‚vojsku‘.^[3] Nejnovější a nejrozvážnější obrana onoho stanoviska pochází od B. Altanera.^[4] Tento argument tvrdí, že nový specifický význam paganus byl v Římském císařství nejběžnější a že jeho převzetí křesťany pohlíží na paganus jako na někoho, kdo není miles Christi.

Třetí stanovisko se pokouší působit jako prostředník mezi dvěma dosud shrnutými; svou klasickou formulaci mu dal C. Mohrmann.^[5] Na základě podrobné analýzy textů toto stanovisko uvádí, že použití termínu paganus k označení ‚civilna‘ byl specifický případ obecnějšího použití s významem ‚outsider‘ —  zda se objevil jako první význam obecný či specifický, není jasné.^[6] V tomto ohledu paganus začíná znamenat ‚pohan‘ jednoduše jako netendenční výraz pro někoho, kdo je mimo křesťanskou komunitu; pejorativní konotace dřívějších výkladů chybějí.

Zdá se, že tyto tři právě shrnuté výklady mají dvě vady. Za prvé, není moudré, aby se moderní badatelé nořili tak hluboko do pozdně starověkého způsobu myšlení, jež se zaplétá do disputací o (často poněkud smyšlených) etymologiích. Odvození vždy neřídí význam slova. Za druhé, všechny tři výklady ignorují jisté nezvyklé rysy přežívajícího svědectví jako celku, při zdůrazňování jistých specifických důkazních textů dle závěru, k němuž si autor přeje dospět.

Na chvíli se tedy vzdalme sémantickému výkladu a podívejme se na celá akta o přežívajícím svědectví, abychom sestavili soupis našich zdrojů.

Nejranější dostupné texty se nachází u Tertulliana.^[7] Pokud někdo chce dokázat, že křesťanský význam se odvozuje skrze armádu, chopí se těchto pasáží jako důkazu o jeho používání Tertullianem; argument je to přijatelný, ale ne jistý.^[8]

Po Tertullianovi zavládlo na celé století ticho. Četné výrazy používali křesťané, kteří si přáli charakterizovat své oponenty: nationes, gentes, gentiles, ethnici, příležitostně Graecus.^[9] Dva pohřební nápisy, jež lze s jistou smělostí datovat do první třetiny čtvrtého století, se zdají obsahovat slovo přijatelně použité v křesťanském smyslu.^[10] Následuje výskyt slova v literárních textech, ale poněkud nevyzpytatelně.

Za ‚první objevení se‘ slova v nového smyslu se považuje výskyt v Codex Theodisianus, zákoně datovaném k roku 370.^[11] Nejméně jeden autor však kodex předešel: Marius Victorinus, který konvertoval ke křesťanství asi roku 355 a zemřel roku 361.^[12] Victorinus výraz často používá v komentářích k bibli a staví jej na úroveň se slovem Graecus. Dalšími autory z pozdního čtvrtého století, kteří výraz používali, byli Ambrosiaster (zejména, pokud   pseudo-augustýnské Quaestiones, editované Souterem, jsou jeho, protože obsahují celý článek „proti pohanům“, kde se výraz často používá),^[13] Pacianus z Barcelony, Optatus z Milevisu, Philastrius z Brescii, Prudentius, a zvláště Augustýn. Augustýna na počátku pátého století následoval Orosius a výraz se poté uchytil téměř univerzálně, když to, co zachycoval, mizelo. V tomto seznamu chybějí dvě jména, jež mají určitou váhu: Ambrož a Jeremiáš, v jejichž dílech učení hledači nenalezli, že by bylo slovo použito.^[14]

Co se mi zdá poučné ohledně tohoto vzorce nového výrazu, je identita mnoha těch, co jej používali: konvertité a polemici. Proti víře, že ono slovo postrádalo pejorativní konotace, stojí jeho nejčastější použití právě těmi autory, kteří chovali vůči ‚pohanství‘ ty nejprudší odsudky.  Takové posouzení je, alespoň částečně, nevyhnutelně subjektivní. Ve dvou případech se zdá, že to konkrétní důkaz do značné míry podporuje.

Za prvé, Augustýnova praxe v De civitate Dei. Zeillerův katalog testimonia odhaluje, že Augustýn byl autor, z jehož pera ono slovo klouzalo lehce a často.^[15] De civitate Dei však bylo Augustýnovo hlavní dílo, zaměřené na publikum včetně nekřesťanů a zaměřené na odrážení útoků vůči křesťanství a v procesu toho na získávání konvertitů přesvědčivou silou rétoriky. Avšak Augustýnovo používání výrazu paganus v tomto díle se silně podobá zvláštní zápletce o psovi v noci, která se objevuje v povídce Conana Doyla „Stříbrný lysáček“ (Silver Blaze): výraz není téměř nikdy použit. Téměř: objevuje se v pěti pasážích.^[16] Opis, často neohrabaný, je mnohem běžnější způsob identifikace oponentů.^[17] Breviculus obsahu díla, který Augustýn adresoval křesťanskému čtenáři, obsahuje početně více zmínek výrazu než celý text díla.^[18]

Za druhé, praxe Prudentia odhaluje podobné rozlišování. Nikde v jeho nejrozsáhlejším pojednání o  ‚pohanství‘, Contra Symmachum, adresovanému alespoň formálně pohanským uším, se samotný výraz neobjevuje. Pouze jednou se jasně činí narážka na jeho předpokládanou etymologii z původního významu ‚venkovan‘.^[19] Avšak v úvodu k první knize, nejspíše přidané k básni při svém zahrnutí do sbírky básníkových děl zaměřených na křesťanské, nikoliv pohanské obecenstvo, je slovo rovnou použito téměř na úplném začátku.^[20]

Co tito autoři měli společné, je jejich ostych použít ono slovo, když píší, aby přesvědčovali, ne pouze zesměšnili, pohanské obecenstvo; souběžně s tím tito autoři používají slovo volně a běžně, když píší jiným křesťanům. Tyto dva důkazy se sjednocují s dříve subjektivním postřehem ohledně charakteru autorů, používajících slovo k vytvoření přinejmenším nepatrné pravděpodobnosti, že se zde vyskytují pejorativní konotace a celkem silně pociťované. Potom tedy u autorů, jako je Orosius, v jejichž případě lze slovo ‚ostýchavý‘ stěží použít, se slovo paganus vyskytuje, s explicitním odkazem na odvození z významu ‚venkovan‘, v dílech prudce útočících na pohanství. ^[21]

V důkaznosti zbývá k odhalení ještě poslední zvláštnost. Isidor Sevilský odvozuje výraz následovně: „Pagani ex pagis Atheniensium dicti, ubi exorti sunt. Ibi enim in locis agrestibus et pagis gentiles lucos idolaque statuerunt, et a tali initio vocabulum pagani sortiti sunt.“ ^[22] V první ze dvou etymologií, které předkládá (zdá se, že nevěděl, že řecké pagos znamená téměř přesně opak latinského pagus) ho následoval pseudo-Cassiodorus v komentářích k Písni Šalamounově – autor je však pravděpodobně mnohem pozdější (karolínský) Haymo z Auxerre. ^[23]

Důkaznost je nesourodá a spletitá, vyžaduje komplexnější objasnění, k němuž došlo v minulosti. Navrhuji následující hypotetickou rekonstrukci historie slova.

Pokud je etymologie nezbytná, původní odvození výrazu z pozdějšího významu paganus (= ‚civilista‘) se zdá nejpravděpodobnější; ať už Tertullian použitím slova slouží přesně za příklad onoho odvození, zdá se toho přinejmenším vědom. Pokud je názor na původ správný, je nicméně zarážející dlouhé období, po které se slovo skoro nevyskytuje. Pokud se paganus používal k označení někoho, kdo nebyl miles Christi, možná se původně obracel pouze k relativně sofistikovaným. Eventuelně, aniž by to bylo v rozporu (a míra důkaznosti to nepřipouští jistě – jak je tomu v mnoha ohledech, pokud jde o historii v třetím století), používání možná přežilo vyloženě v běžné mluvě.  Co víme, je, že slovo, pokud to tak můžeme říci, nebylo součástí spisovného slovníku křesťanů třetího století.

Ať už slovo vypadlo zcela z užívání nebo přešlo výhradně do hovorového žargonu, efekt byl týž: sofistikované, duchaplné odvození slova bylo zapomenuto. Když se křesťanství konečně nalézalo v pozici, kdy se vysmívalo pohanství (poté, co Konstantin II. započal první skutečné represe) slovo bylo vzkříšeno ze zapomnění vzdělanosti či nevědomosti a protlačeno do běžného užívání s novými konotacemi. Autoři ze čtvrtého století, kteří činí pauzu, aby nám sdělili, co si myslí, že slovo znamená, přisuzují jeho původ výrazu paganus (‚venkovan‘); není důvod se domnívat , že se ohledně této etymologie možná  nemýlili, jako se mýlili jejich současníci, pokud jde o mnoho jiných.

Příhodnost slova spočívala zvláště ve svých humorných konotacích. I když byl smích neupřímný (např. za Juliánovy odpadlické vlády), patřilo k praxi křesťanů zesměšňovat své nekřesťanské nepřátele. ^[24] Proto je irelevantní se dohadovat, jak činili učenci, zda se pohanství více drželo v senátorské části měst či v chudší a méně vzdělané části rolníků: neboť   celá pointa používání slova křesťany čtvrtého století, dle mého názoru, spočívala v tom, záměrně házet obě tyto skupiny do jednoho pytle k újmě hrdých senátorských pohanů. Titulovat někoho, jako byl Vettius Agorius Praetextatus, jako ‚křupana‘ na základě toho, že konal pobožnost společně s muži, kteří měli boty více potřísněny blátem, bylo směšné a kousavé. Pozdní čtvrté století (s odvoláním na to, že naše první literární svědectví pochází cca z roku 360) bylo velkým věkem pompézního a sofistikované pohanství bohatých mužů.  Těmto znalcům starého náboženství se za jejich zády říkalo ‚křupani‘  a pro záměrný a (řekl bych) ničivý efekt v zápalu diskuse i přímo do jejich tváře; ale když je přiměli k přijetí křesťanství, slovu se diskrétně vyhnuli. (Někteří autoři, z nichž jsou nejlepšími příklady Ambrož a Jeremiáš, setrvávali v zdrženlivosti stále, ať už ze své volby či zvyku.)

Co následovalo, byla konečná, opomíjená fáze vývoje starověkých slov a jejich významu: období falešné etymologie. Zvláště v tomto případě se tvrzení, že řecké pagos spočívá za původem slova paganus, zdá přesným opakem skutečného smyslu výrazu v jeho běžném užívání, které je třeba považovat za úmyslné, humorné zkomolení faktů pro literární  účely. Role slovní hry ve starověkých etymologických spekulacích si zasluhuje další pozornost.

Zde  předkládaný výklad o vývoji křesťanského významu paganus tedy kombinuje argumenty dřívějších výkladů s novými. Přitom uznává rozmary ve vývoji během dlouhých časových obdobích a nepředvídatelnost lidského důvtipu. Zda se jedná o konečný výklad nebo pouze o příspěvek k další debatě, se teprve ukáže. ^[25]

James J. O’Donnell
The Catholic University of America
Washington DC

Původně otištěno v: Classical Folia 31(1977) str. 163-69

Poznámky:

1. C. Mohrmann, Études sur le latin des chrétiens (Rome 1958-65) 3.277-79.

2. J. Zeiller, Paganus: Étude de terminologie historique (Paris 1917).

3. E.g., Tacitus, Hist. 3.24, et saep.; Juvenal 16.33.

4. B. Altaner, „Paganus: Eine bedeutungsgeschichtliche Untersuchung,“ Zeitschrift für Kirchengeschichte 38(1939) 130-41.

5. C. Mohrmann, „Encore une fois: paganus,“ Études sur le latin des chrétiens 3.277-89; orig. pub. in Vigiliae Christianae 6(1952) 109-21.

6. E.g., Persius Sat. prol. 6. Persiovu neprůhlednost je však vždy obtížné vyložit, nikde více než právě v tomto ůvodu.

7. Tertullian, De pallio 4; De corona militis 11.

8. Zeiller, op. cit. 25-28.

9. Zeiller, op. cit. 5-7; tyto výrazy jsou ovlivněny nejběžnějším vyjádřením Nového zákona, ta ethne.

10. CIL 10.7112 (= ILCV 1.1549); and CIL 6.30463 (= ILCV 1.1342): „interfideles fidelis fuit, inter (al)ienos pagana fuit,“ o mladé ženě, jež se provdala za pohana, text, jenž by se zdál popírat, že by autor někdy slyšel slovo vysvětlovat tak, jak to činí Mohrmann.

11. Cod Theod. 16.2.18 (17 February 370): Valentinian I. promlouvající ke Claudiovi, prokonzulovi africkému, o době „cum paganorum animi contra sanctissimam legem quibusdam sunt excitationibus excitati.“

12. Marius Victorinus, In Gal. 2.3, 4.3, et saep.; cf. Zeiller, op. cit. 9.

13. Ps.-Augustine (= Ambrosiaster?), Liber quaestionum (ed. A. Souter, CSEL 50), Q. 114, „Adversus Paganos.“

14. Takové paušální vyjádření stále připouští úpravu.

15. Zeiller, op. cit. 86-98.

16. Augustine De civ. Dei (ed. Dombart-Kalb, CCSL 47-48) 5.23.22, 8.26.14-18, 9.19.13, 21.6.12, 22.3.23-25. Tento seznam je ověřen nezávislými výzkumy Zeillera a mne samotného (než jsem Zeillerovo dílo vůbec viděl).

17. První taková pasáž je zcela typická: Aug. De civ. Dei 1.praef.7, „eos qui conditori eius deos suos praeferunt.“

18. Vytištěno v CCSL 47.v-xlv; o původu tohoto breviculusu odděleného od textu, pro který má zjištění nabízí nové důkazy, viz H.-I. Marrou, „La division en chapitres des livres de la ‚Cité de Dieu‘,“ Mélanges J. de Ghellinck (Gembloux 1951) 1.235-249.

19. Prudentius, C. Symm. 1.449.

20. Ibid. 1.praef.6.

21. Orosius, Historiae 1.prol.9.

22. Isidore, Etymologiae 8.10.1.

23. Viz diskuse k této druhé zmíněné pasáži u Zeillera, op. cit. 31-32; přijímal tehdejší přisuzování díla Justusovi z Urgelu (pol. 6. stol.); ohledně změně přisouzení viz odkazy u E. Dekkers, Clavis Patrum Latinorum (rev. ed. 1961) no. 1220.

24. Praxe je notoricky známa od Tertulliana po Augustýna, avšak kontrast v tónu dobře shrnují Augustýnovy dopisy. Epp. 16-17 mezi ním a pohanským gramatikem Maximem z Madaury (390 n. l.) ukazují Augustýna v rázném a výsměšném rozpoložení, což je v silném kontrastu oproti např.  Ep. 23, adresovanému donatskému biskupovi Maximinusovi ze Siniti (392 n. l.), s nímž jedná velmi uctivě a zdvořile – protože donatisté v tu dobu byli oponenty, které Augustýn respektoval a zároveň se jich bál.

25. Samostatnou otázkou, jež potřebuje rozsáhlou diskusi, zůstává do jaké míry výraz paganus přímo a přesně identifikoval hnutí, k němuž jej přičítali nepřátelé onoho hnutí. Dává smysl mluvit o ‚pohanství‘ jako o sebe si uvědomující hnutí, stranou od směsice náboženství a filosofií, z něhož se skládalo? Jsou Julián a Ammianus a Symmachus a Claudian a Rutilius Namatianus ‚pohany‘ s mezní společnou vírou, nebo znásilňujeme fakta, když hážeme do jednoho pytle, jak to činili jejich nepřátelé?