Skip to content

Stručný úvod do galdru (první část)

Červen 3, 2013

Vzhledem k tomu, že panují mnohé dezinformace vůči různým druhům magického runového umění galdru, dotazy, odkud pochází runové postury a zda je možné je používat i na jiné systémy než na armánský futhark, rozhodla jsem se o tomto umění vytvořit stručný a informativní článek. Případné dotazy nebo připomínky směřujte na e-mail Catalessi@seznam.cz

aegishjálmurCo je to galdr?

Galdr nebo galdor je pradávná i moderní severská tradice, kterou lze stručně popsat jako rituální magii. Ačkoliv je jen málo známé, jak vypadal původní tradiční galdr (s výjimkou islandských grimoárů, které jsou silně smíšeny s jinými středověkými evropskými magickými odvětvími), existuje několik moderních přístupů, kde byly chybějící části nahrazeny vlastními nápady nebo výpůjčkami z jiných magických tradic. Zpravidla se jedná o různé techniky, které pracují s runami jakožto s ústředním motivem[1].

Jsou to zejména:

1)   způsob zpěvu a intonace jednotlivých run.

2)  způsob zobrazování (rytí, malování) a aktivace run. Tato metoda je často využívána v současném Ásatrů, kde se jedná o tzv. rist = rytí run do různých, zejména dřevěných materiálů.

3) nově rekonstruovaná metoda, kombinující předchozí přístupy spolu s takzvanými runovými pózami, jež jsou označovány jako stadhy, celá metoda je nazývána galdrastafir. Toto pojetí snad nejkompletněji vystihuje náplň runové rituální magie.

4) Galdramyndir = způsob vytváření magických obrazců, zvaných v západním okultním pojetí sigila. Obrazce jsou složeny z runových nebo protorunických symbolů, jejichž klasickým příkladem je Aegishjálmur – Helma děsu. Jak již bylo dříve řečeno, velice specifický runový galdr byl používán ve středověku na Islandu, poněvadž kombinoval středověké grimoáry s runovou magií a latinku s runami. Samotné sigilické metody v současné době prožívají v magických kruzích svou renesanci.

Není to jenom nějaké esoterické šméčko?

Otázka v nadpise sebou nese mnohá témata k zamyšlení, vedoucí ke komparaci dávných i současných kultur.

Původní severská náboženství měla možnost přežít diktaturu monoteismu pouze v rámci kontrakulturních či skrytých proudů. Podobně, jako v dobách komunistické diktatury, bylo i v rámci lidové kultury životně důležité přesvědčit vládnoucí vrstvu, že se za danými činnostmi neskrývá žádný závadný obsah, což také zapříčinilo, že některé významy zůstaly skryty a časem se vytratily docela. Díky tomu pak mnohde zbyl pouhý ornament na výšivce nebo na průčelí domu. Paradoxně se tak stran symbolů někdy děje doposud.

Zapomenuté praktiky jsou tedy jednou z příčin, proč nelze používat původní metody. Druhou z nich představuje propast mezi tím, co archeologie (potažmo věda) sice již objevila, ale co si žádá praxe současné doby. Případně na co kladla nároky realita, ve kterých různé metody vznikaly – a jak dalece se tyto poznatky liší od nároků současnosti. A je to zpravidla praxe a praktičnost daných metod, které rozhodují, co bude používáno a co zapomenuto, což staví mága před nelehký úkol hledání co možná nejvíce vyhovujícího systému, nebo dekonstrukce systémů stávajících a vytvoření systému vlastního. Ideálním příkladem je armánský futhark Guida von Lista, který vycházel ze zlomků tehdy známých informací o runách, ze kterých List sestavil mentální mystickou mapu podle podmínek, ve kterých sám žil. Řídil se přitom hodnotami, které vyznával a posuzoval jako univerzální, nebo které spolu se svými souputníky hledal. Na základě dnes již dostupných informací je snadné vytýkat jeho práci nesoulad s jinými typy historicky přesnějších futharků, nicméně svým dílem inspiroval celou řadu jiných osobností, mezi které se řadí i tvůrci runových postur a manter Kummer a Marby[2]. Tito autoři byli zase ovlivněni indickým energetickým učením, známým jako jóga. Idealizace indické moudrosti nebyla v těchto kruzích ničím novým, opakovaně se vyskytovala v německé okultní kultuře minimálně již od 16. století[3]. Krom toho byly magické postury opakovaně „znovuvynalézány“ a používány jinými okultně zaměřenými řády či jednotlivci, kterým neunikl vliv fyzických pozic těla na myšlení a postoje lidské mysli, z nichž lze jmenovat např. britský okultní řád Zlatý úsvit, Austina Osmana Sparea a Aleistera Crowleyho. Lehkou korekcí se tyto runové pozice daly přenést z armánského futharku na starší nebo mladší futhark, včetně anglosaského futhorku, a doplnit tak obsahem méně diskutabilním, což lze pravděpodobně připsat až američanovi Stephenu Flowersovi (Edred Thorsson), který tento krok podnikl až na základě souhrnu studií run z 20. století, poněvadž runoví okultisté Německa (např. Dr. Spiessberger) byli obvykle Listem natolik ovlivněni, že se stále pokoušeli opakovat práci s armánským futharkem.

Podobný princip znovuobjevení lze také vysledovat i u znaků skládaných z písmen a symbolů, tzv. sigil, kde se celá generace současných magiků inspirovala Austinem Osmanem Sparem. Sledujeme-li vývoj mnoha okultních a magických metod, skoro to působí dojmem, že nic opravdu nového v magické praxi nemůže být vynalezeno, a jedná se pouze o znovuobjevování dávno zapomenutých znalostí. Ovšem stejně tak, jako mohli bohové i jiné bytosti inspirovat naše dávné předky, mohli promlouvat i k našim blízkým předchůdcům a doufejme, že i k současníkům či přímo k nám samotným.

Samotný proces rekonstrukce, tedy analýza nějaké metody a následná syntéza, je nezbytný zejména kvůli nutnosti zahrnovat nové poznatky. Před tisíci lety se lidé v  Evropě domnívali, že Země je placatá[4]. Před pěti sty lety oficiální vědecké kapacity myslely, že Země je centrem vesmíru a Slunce a ostatní nebeská tělesa se točí kolem ní. V praxi pak byly překonané komponenty nahrazeny jinými poznatky a teoriemi, které více odpovídaly dobovému poznání a nestaly se tedy příčinou, pro kterou by bylo úsilí o poznání odmítnuto celkově. Podobně je potřeba jednat i v rámci duchovních nauk a nevylévat tak vaničku s dítětem, pakliže se nejedná přímo o znalosti „původní“. Tento vývoj lze vysledovat i u našich předků, kteří rovněž pragmaticky pracovali s tím, co měli po ruce, o čemž svědčí vývoj od protorunických značek, přes různé runové kodexy, z nichž žádné dva nejsou identicky stejné, až třeba po islandské grimoáry v období 1000 – 1600 let.

– pokračování příště –

[1] Snad s jedinou výjimkou, a to dnes velice rozšířenou runovou divinací, jejíž podobu tak jak ji známe lze připsat na konto Ralphu Blumovi, který čerpal jak z  překladů názvů run, tzv. kenningů, tak také po stránce výkladu ze zavedených divinačních technik, např. z tarotu a I’Ťingu.

[2] Jejich práci u nás přeložil F. Bardon a podepsal ji svým pseudonymem Arion, což v té době představovalo mezi hermetiky vcelku běžnou praxi. Zatímco Bardon se inspiroval u německy mluvících okultistů, ostatní prvorepublikoví hermetici z Universálie se „s“ mezitím vykrádali zejména francouzsky psanou literaturu.

[3] Někteří němečtí okultisté a alchymisté považovali například Paracelsa za nositele indické moudrosti.

[4] I když samozřejmě existuje názor, že od dob Aristotela placatost Země žádná skutečná kapacita nebrala vážně a že se jedná o další nesmysl, jak očernit církev, dalo by se jmenovat spoustu dalších omylů přírodních věd a čtenář, jak předpokládám, tuší, v jakém smyslu bylo výše vyřčené.

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Červen 3, 2013 4:45 pm

    Super počin. Moc se těším na pokračování.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: