Lidské oběti

Téma lidských obětí se může zdát z pohledu dnešního civilizovaného člověka jako tabu. Osobně mě toto téma již delší dobu fascinuje a když jsem nedávno náhodou zhlédl episodu Oběť z kanadského seriálu Vikingové, rozhodl jsem se k sepsání krátké úvahy.

Vrátím se ještě k oné zmiňované seriálové episodě. Téma lidské obětiny je zde fantasticky vykresleno. Křesťanský otrok, bývalý mnich je určen jako oběť bohům, aniž by to tušil. Můžeme sledovat jeho postupné prozření, jeho fascinaci a zároveň hmatatelný strach ze smrti, který vrcholí pohovorem s nejvyšším knězem. A nakonec sledujeme jeho nahrazení blízkým přítelem jarla Ragnara. Mužem, pro kterého je tohle dobrovolné sebeobětování vrcholným aktem cti a hrdosti. Obětuje se pro svou rodinu, přátele a jak sám říká „pro všechny lidi Midgardu“.

Dokáže si vůbec dnešní moderní a individualistický člověk představit, že by dobrovolně přijal roli lidské oběti? Většina z nás si samozřejmě radostně uvědomí, že by možná určitě nechtěla žít v dávných časech, kdy z dnešního pohledu lidský život neměl valnou cenu. Ovšem v čem je dnes naše civilizace osvícenější? Pokud zůstaneme na území dnešní Evropy, tak lidské obětiny nebyly nijak extrémně masovým jevem. Konaly se u např. u příležitostí svátků, oslav vítězství apod.  Kupříkladu dnešní moderní bezpilotní letouny, dokáží takovýchto lidských obětí vyrobit během pár vteřin víc a navíc absolutně odosobněnou formou. Jsme tedy osvícenější? Podle humanitních frází a pouček ano. Ovšem v realitě nemá lidský život ani dnes nijak závratnou cenu. Jen se o tom farizejsky pěkně plká. Po celém světě se neustále vedou vyhlazovací války, často pod rouškou demokracie. Denně v různých konfliktech umírají stovky nevinných lidí. A buďme upřímní. Koho to dnes zajímá? Myslím reálně a upřímně zajímá. Pár „pravdoláskařů“ vypustí nějaké fráze o humanitě a vzápětí dají bez skrupulí povel k bombardování v zájmu „jejich demokracie“. A nadneseně můžeme říci, že praktikují lidské oběti. Ovšem na oltář lží, pokrytectví a falešných slov. Vždy jde jen o peníze, moc a území. Tak tomu bylo vždy.

Křesťanští misionáři, vždy s hrůzou v očích šířili propagandu o krvavých pohanských rituálech. A sami pak při zavádění učení Ježíše, prolévali řeky krve. Pohané byli stínáni, čtvrceni a upalováni. Že by šlo v podání misionářů o praktiku lidské obětiny? A komu vlastně obětovali? Ježíš je přece láska, naděje a spása.

Doba byla jaká byla. Drsná a špinavá. Lidé se ve své krutosti příliš nelišili, ať již pohané či křesťané. Většina vládnoucí vrstvy navíc velmi rychle pochopila, že s pomocí křesťanského učení, se jejich moc upevní a stane se absolutní. Pohanské praktiky byly vymýceny, ovšem mnoho z nich se pod rouškou křesťanství udrželo, ne tak ovšem lidské oběti. Jejich praktikování ovšem neustále nepřímo pokračovalo. Lidský život totiž zavedením křesťanství ztratil svou cenu úplně. Ze svobodných mužů se stávají nevolníci, kteří museli dřít na krále a církev. Z hrdých žen se stává nástroj ďábla a jejich role ve společnosti byla upozaděna.

Z pohledu dnešního člověka je tedy lidská oběť nepřijatelná. Neslučuje se s pojetím morálky, jak nám je vštěpována. Otázkou je zda je přijatelná z pohledu bohů. Bohů, kteří byli od pradávna krví nejen lidskou krmeni. Krev je magická a nabitá velmi silnou energetickou vibrací. Duchovní bytosti doslova přitahuje. Energie vysílaná umírajícím člověkem, který navíc sám sebe a dobrovolně nabízí bohům, musí tedy být extra silná. Přijali by tedy i dnes božstva lidskou oběť? Dovolím si tvrdit, že zcela jistě ano. Bohové se totiž neřídí lidskými zákony. A lidská obětina, ať již dobrovolná či nedobrovolná je porušením dnešních lidských zákonů. Ale na lidské zákony bohové nikdy zřetel nebrali.

Na otázku zda bych se dobrovolně nechal obětovat, nedokážu zcela jistě říci ano či ne. Záleželo by na okolnostech a dané situaci. Již sama tato myšlenka se může zdát z dnešního pohledu jako šílená. Ale je zajímavé se nad tím zamyslet. Lpím natolik na životě abych se ho nedokázal vzdát pro něco vyššího? Mám strach ze smrti? Strach z toho, že nevím co bude „potom“? Nebo je má víra natolik silná, že vím? Neskrývá se nakonec za strachem ze smrti, strach ze samotného života? Neboť okamžikem zrození spějeme ke smrti. A pokud žiji radostný a naplněný život, proč bych se ho měl dobrovolně vzdát? Dokázal bych se obětovat pro svůj lid, kmen, kdyby šlo o nějakou zásadní otázku? Co bych dělal, kdyby byl vybrán někdo z mých blízkých? Pokud stěžejní myšlenku lidské oběti nezavrhnete již v zárodku a budete nad ní hloubat, vyvstane vám v hlavě spousta otazníků. Strach z konce bude zřejmě zásadní. Ale stále platí ono známé, že „nevíš dne ani hodiny“.

Naše moderní civilizace není osvícenější ani v ničem lepší. Spíše si hrajeme na lepší a moudřejší, ale opak často bývá pravdou. Lidskými životy se totiž dnes plýtvá mnohem masověji a zbytečněji než za dávných časů.