Sovy a jejich kouzlo

Dnes si v našem nepravidelném seriálu o zvířatech spjatých s árijskou mytologií povíme něco málo o sovách. Tito ptáci (Strigiformes) jsou celkem početný řád, který má více než 200 druhů. Sovy jsou většinou vesměs samostatně žijící dravci, kteří loví malé savce (myši, křečky,…), ale nepohrdnou ani hmyzem, hady a jinými druhy ptáků. Existují i druhy, které loví ryby, ale tento druh (ketupa) u nás nežije. Sovy žijí na všech kontinentech naší planety mimo Antarktidu.

Řád sov v má dvě čeledi: Méně početná je čeleď sovovití a ta druhá, výrazně početnější, je čeleď puštíkovití. Sovy mají velmi dobrý zrak, některé loví v noci, jiné i ve dne. Je jen mýtus, že všechny sovy vedou „noční život“. Při pohledu na sovu si všimněte jedné zvláštní věci: Sova má totiž oči vepředu, nikoliv po stranách hlavy, jako jiní ptáci. Zorný úhel pohledu je u sov 160°. Hlavu mohou otočit až o 270°. Tito obratní lovci také velmi dobře slyší, rozeznají dokonce ultrazvuk. Velikost jednotlivých sov je značně rozdílná. Nejmenším mrňousem celého řádu je kulíšek nejmenší (někdy zvaný i trpasličí), který dorůstá sotva 13,5 cm a váží 31 g. Obříky u sov jsou zase výr Blakistonův a výr velký, ti mohou někdy dorůstat velikosti mezi 60 – 71 cm, v rozpětí křídel měří skoro 2 m a mohou vážit i 4,5 kg.

Sovy hnízdí v dutinách stromů, ve skalách, lidských stavbách a dokonce i v hnízdech jiných ptáků. Na našem území a ve Střední Evropě vůbec žijí především: Puštíci, sýčkové, výři, kulíšci, kalousové a sovy pálené. V posledních letech se u nás prosazuje i novátorská věcička, takzvaná soví budka. Ty se instalují v parcích i lesích. Důvodem je snaha o zvýšení stavů sov u nás, ale i boj s přemnoženými hlodavci, které sovy dobře loví. Budka nahrazuje sovám dutiny vydlabané strakapoudy ve starých stromech, kterých v krajině ubývá, protože je lidé kácí. Budku využijí často i jiné druhy zvířat jako například veverky. Pro nocování je využívána i strakapoudy. Pokud by vás zajímal život v takové soví ubytovně, klikněte například na tento odkaz, pokud ještě funguje, můžete vidět soví domácnost doslova v přímém přenosu: http://pontu.eenet.ee/player/kakk.html .

Pokud rádi chodíte do lesa, jistě jste už zažili pocit, kdy se vám zdálo, že vás někdo nebo něco pozoruje. A možná jste i zjistili, kdo to je. 🙂 Může to totiž být i „strážný duch“ lesa – sova. Její doupě naleznete celkem snadno. Pod stromem s dutinou najdete totiž takzvané „vývržky“, to jsou takové chuchvalce nestrávené potravy, které sova prostě „vyblinká“.

Nyní se tedy podíváme na sovy v mytologii a náboženství evropských národů. Začneme v Řecku. Sova byla oblíbeným společníkem bohyně války a moudrosti Athény (možná si vzpomenete na Bubba, legrační sovičku z filmu „Souboj Titánů“). Athéňané měli sovičky jako svůj výsostný znak, malovali si je na štíty a razili na své mince – drachmy. Svým penězům říkali jednoduše „sovy“. Jedno z Athéniných jmen také zní Glaukópis – „Sovooká“. Pro Řeky byla tedy sova symbolem moudrosti a vědění. Jedno řecké přísloví praví: „Je to zbytečné, jako nosit sovy do Athén.“  Měli je prostě rádi. Sova patřila v antickém Řecku ale ještě k jedné, podstatně tajemnější a temnější bohyni: Titánce Hekaté. Tato původně zřejmě nikoliv tak temná bohyně křižovatek se později stala patronku čarodějnic a všelijakých kouzelníků, a proto si možná dodnes většina Evropanů sovy dává do souvislosti (podobně jako kočky) s čarodějnictvím. Viz obraz legendárního malíře a šílence Wiliama Blakea.

U Keltů byla sova tajemným ptákem. Z odkazu kontinentálních Keltů a jejich mytologie se toho mnoho nedochovalo. Musíme si tedy vystačit s tím, co se zachovalo na Britských ostrovech. Velšský epos „Mabinogion“ nám popisuje proměnu v sovu a orla pod vlivem kletby:

„Gwydion, bratr Aranrhody, vychovával jejího syna Lleuna, protože se domníval, že Aranrhod není počestná žena. Aranrhod, s níž její bratr tak špatně zacházel určila, že Lleu si nikdy nesmí vzít za manželku lidskou ženu. Nato se Gwydion radil s Mathem, svým strycem. Math navrhl, že Lleu by měl mít ženu z květin. Upletli tedy z květů dubu, břízy a vrby ženu a dali Lleuovi kus země. Spolu s ženou, kterou pojmenovali Blodeuedd, se tam nastěhoval a šťastně vládl. Jednoho dne odjel, aby navštívil svého prastrýce Matha. Stalo se, že Gronw Bebyra překvapila na lovu noc, a tak prosil o přístřeší, aby nemusel spát venku. Blodeuedd však neměla žádné zkušenosti s lidmi, a tak se do něj oddaně zamilovala. Oba k sobě vzplanuli takovou láskou, že naplánovali Lleovo zavraždění. Blodeuedd se Lleua vyptávala, předstírajíc velké obavy o něj, jakou smrtí by mohl zemřít. Lleu dojatý jejími starostmi jí přesně vylíčil, co by se muselo stát, aby přišel o život. Nato se Blodeuedd domluvila se svým milým, vše připravili a podnikli pokus o vraždu. Zraněn Gronwovým mečem se Lleu proměnil v orla, těžce se vznesl a s křikem odletěl a Gronw se pak zmocnil země i jeho ženy. Zpráva o události se donesla k Mathovi a Gwydionovi. Gwydion se vydal Lleua hledat. U Arfonu se ubytoval v jednom domě. Vyptával se zde, jak se chová svině, která patřila k tomuto domu, a další den jí sledoval. Svině běžela ke stromu, na kterém seděl orel, proměněný Lleu, a žrala maso, které z něj odpadávalo, i červy, kteří jej rozežírali. Gwydion jej poznal, proměnil ho zpátky v člověka a nechal ho vyléčit nejlepšími lékaři. Blodeuedd byla za trest proměněna v sovu jménem Blodeuwedd, tj. „Květinová tvář“. Kvůli strachu z jiných ptáků se nesměla odvážit ukázat svou tvář za denního světla. Ostatní ptáci by na ní totiž dotírali a obtěžovali by ji, kdyby ji uviděli. Mezi ní a ptáky mělo být nepřátelství. Grown padl v souboji s Lleuem, který pak zase získal svou moc.“

Velšané a Irové měli sovy v úctě, trochu se jich báli, ale podobně jako Řekové je měli za „moudré“. Edain McCoyová v knize „Keltské mýty a magie“ (najdeme tu bohužel i spoustu nesmyslů, polopravd a překroucené historie, v tomto názoru se s ní ale shoduji) píše:

„Obyvatelé západních zemí vždy považovali sovu za symbol moudrosti a záhad. Tento noční dravec byl spojován se starými bohy i bohyněmi babicemi, věk byl symbolem získané moudrosti. Ve smyslu archetypu bývá sova často symbolem konce příběhu, z něhož vyplývá nějaké poučení, například ve známém příběhu o Blodeuwedd. Za zmínku stojí také velšská sova Cwn Cawlywd, která pomáhala při hledání Olwena.“

U slovanských národů dodnes existuje lidová pověra, podle které je sýček obecný (lat. Athene noctua = doslova „sova athénská“) považován za ptáka, který přináší neštěstí a věští svým houkáním smrt. Možná, ale toto je jen moje soukromá domněnka, měla sova něco společného se slovanskou bohyní smrti Morenou. I u Egypťanů byla sova poslem špatných zpráv. Je tedy celkem zajímavé to porovnat, protože Slované a starověcí Egypťané jsou od sebe značně vzdálení nejen prostorově, ale i časově. U Seveřanů a Germánů vůbec, najdeme sovu jako ptáka přisuzovaného čarodějnicím a vědmám, zvláště je to dodnes patrné u anglosaských národů. Zde ale možná půjde o vliv Antiky a již zmíněné Hekaté.

U ugrofinských národů, zejména u Laponců a sibiřských kmenů, je sova uctívaným šamanským zvířetem dodnes. Laponský šaman se dokáže spojit například se sovicí sněžnou a s její pomocí pátrat po lovné zvěři a ptácích. Sova propůjčuje šamanovi některé své vlastnosti a umění: let, sluch a zrak.

Já sám mám sovy moc rád. Jsem uctívač bohyně Skadi i Athény. Co se týká Skadi, moje osobní gnóze mi říká, že sněžná sova je jedním z jejích stálých průvodců (podobně jako severská kočka a sněžný leopard). Nedávno jsem se podílel i na výrobě jedné soví budky a jsem moc zvědav, zda se do ní některá nastěhuje. Dá se říci, že sova je i jedním z mých „totemových“ zvířat. Pokud tedy na své cestě lesem narazíte na doupě sovy, dobře si prohlédněte to, co pod ním najdete. Hodně vám to poví o obyvatelce budky nebo dutiny :-).  Když sova sedí na větvi, je připravena a má absolutní přehled o dění okolo sebe. Je schopna bez jakéhokoli pohybu a mrknutí oka zaměřit zvuk či pohyb v terénu. Je trpělivá, umí vyčkávat a vždy přesně ví, kdy je ten správný okamžik k útoku. Může díky svému neslyšnému letu zaútočit na kořist, aniž by ta tušila, že jí čeká rychlá smrt.

Na svých cestách lesem dávejte tedy dobrý pozor a možná najdete i vy tu „svou“ sovičku. Najdete je i v Praze a ostatních velkých městech: v parcích, opuštěných starých domech nebo půdách. Třeba v Praze můžete najít sovy v Divoké Šárce, kde mají svá doupata v dutinách stromů ve zbytcích lužního lesa. A pokud se vám ve snu bude zdát, že létáte se sovou, bude se vám to líbit. Možná. A nebojte se jejich houkání, no, i když…. 🙂