Skip to content

Medvědi a jejich kouzlo

Duben 28, 2013
tags:

medvedMedvěd. Tajuplné, samotářské a údajně nebezpečné zvíře. A právě o něm si dnes něco povíme v našem nepravidelném seriálu o zvířatech spjatých s mytologií árijských národů.

Medvědovití jsou velicí samotářští všežravci z řádu šelem. Mezi medvědy najdeme největší šelmu naší planety, poddruh medvěda hnědého – kodiaka, který ve vztyčené pozici na zadních nohou dosahuje úctyhodné výšky až 3,5 m. Medvědovití byli ještě relativně nedávno rozšířeni na všech kontinentech, vyjma Austrálie a Antarktidy. Potrava většiny druhů medvědovitých se skládá z masa kořisti, kterou loví (ale i mršin), včetně ryb a hmyzu, a rostlinné směsi, jako jsou kořeny a bobule. Výhradně na maso se specializuje jen lední medvěd, protože většinou nežije v prostředí s vegetací, zatímco panda velká je téměř výlučně (žere i brouky) vegetariánem, protože baští bambusové výhonky. Medvědi hledají potravu především ve dne a na rostlinnou stravu se zaměřují více než ostatní šelmy, proto také tráví mnohem více času spaním nebo vyhledáváním žrádla.

My se zaměříme hlavně na medvěda eruoasijského, tedy hnědého. Je jediným zástupcem čeledi medvědovitých, který se vyskytuje ještě i na našem území. Dorůstá velikosti 2-4 m. Může vážit 100 až 800 kg. Dožívá se ve volné přírodě 20 – 30 let, v zajetí někdy až 50. Je to šelma se silnými končetinami, s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou a hustou kožešinou a velkou kulatou hlavou (u ledních medvědů podlouhlou). Barva kožichu se značně liší podle několika poddruhů, ale v zásadě je v barvách od žlutavě plavé až po tmavě černou. Někteří huňáči mají navíc bílý, případně stříbrný odstín srsti, což může vypadat, jako jakási prošedivělost. Samotná velikost těchto šelem také není pevně daná. U jednotlivých populací se mění a závisí podle prostředí a druhu potravy. Nejmenším poddruhem je medvěd syrský a největším medvěd kodiak. Velikost medvěda hnědého medved stopamůžeme odhadnout i podle jeho charakteristických stop. Ta přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, jen má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí (samec je o 38 – 50 % větší než samice). Medvíďata mají někdy do druhého roku života bílý pruh na krku. Pokud není medvěd hnědý rušen lidmi, je aktivní především ve dne, ale pokud žije v blízkosti lidí, přechází na noční způsob života. Po velkou část roku žije samotářsky, vyjma období páření a doby, kdy se medvědice stará o medvíďata. Medvědice jich může mít najednou i pět. Medvídci se rodí po 6 – 8 měsíční březosti při zimním spánku. Každý medvěd si brání své území velké několik desítek km2. Na zimu upadá do nepravého zimního spánku, před kterým musí dosáhnout váhy i vyšší než 900 kg. Během listopadu až prosince ulehává na klidném a suchém místě (v jeskyních nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během této hibernace, z které se probouzí v únoru až dubnu, často opouští své doupě a vydává se za potravou. Je tedy jen mýtem, že medvěd spí po celou zimu.

Největší populace medvěda hnědého je dnes na našem kontinentě v Rusku, což může být i přes 120 000 jedinců. V celé Evropě (mimo Rusko) může žít tak 14 000 meďanů, hlavně ve Španělsku a na Skandinávském poloostrově. Jejich chráněné zbytky žijí ještě ve Francii (Pyreneje, Alpy) a karpatských státech (Slovensko, Maďarsko, tatranská část Polska, Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko a Slovinsko). V Čechách medvěd hnědý vyhynul v druhé polovině 19. století. Jeho poslední zaznamenaný úlovek byl v roce 1887 v Beskydech. V posledních letech se na Moravě a ve Slezsku objevují medvědí turisté ze Slovenska a Polska. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. je medvěd hnědý v České republice kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.

medved lascauxA nyní se podíváme na samotnou „medvědí“ mytologii: O tom, že medvěd byl uctívaným zvířetem už v pravěku se můžeme přesvědčit i na kromaňonských malbách ve slavné francouzské jeskyni Lascaux (viz obrázek), jejichž stáří se odhaduje přes 17 000 let. Kromaňonci zde zřejmě prováděli jakési lovecké šamanské rituály, kdy se snažili spojit s duchy jednotlivých zvířat, což se jim mohlo hodit například při lovu.

Medvěda měli v úctě už staří Řekové. Ti si vyprávěli například nádhernou legendu o tom, jak vlastně vznikla souhvězdí Velkého a Malého medvěda: Zeus, vládce Olympanů, byl známý proutník. Zatoužil i po krásné Kallistó, dceři arkadského krále Lykáóna. Ta byla členkou družiny panenské bohyně Artemis. Zeus ji samozřejmě přivedl do jiného stavu a Artemis vyhnala nastávající matku do lesů, kde Kallistó v úkrytu porodila syna Arkada. Všimla si toho, ale žárlivá Diova manželka Héra a proměnila ji v medvědici. Když Arkas dospěl, stal se vyhlášeným lovcem. Jednou potkal na lovu hvezdyvelkou medvědici, která se ho pokusila obejmout. Pochopitelně netušil, že je to jeho vlastní matka a považoval to za útok. Zeus to však včas zpozoroval, a aby zabránil neštěstí, proměnil Arkase v malého medvěda a i s Kallistó je přenesl na oblohu, kde je dodnes můžeme spatřit, jako souhvězdí Velkého a Malého medvěda (viz obrázek).

I Římané považovali medvěda za symbol síly a boje. Legie sice měly za znak Jupiterova orla, ale samotní nosiči těchto standart, takzvaní „signiferové“ a „aquliferové“, nosili na svých přílbách preparované lebky a kožešiny lvů, vlků, ale i medvědů. Při gladiátorských hrách připadalo jedno z vrcholných čísel právě na souboj gladiátorů s medvědy.

Francouzský autor Michel Pastoureau v knize “Medvěd. Dějiny padlého krále“ (Argo, 2011) píše: „Být člověku příliš podobný se nikdy nikde nevyplatilo.“ Zabývá se tu představami, jež si člověk do medvěda, jako největší evropské šelmy, ve své historii projektoval a ukládal. Velmi pěkně popisuje vznik a účel kultu medvěda u pohanských Evropanů ve starověku, především Germánů, Slovanů a Keltů. Ti všichni vyznávali medvěda jako totemové zvíře, pili jeho krev, pojídali jeho maso a oblékali se do jeho kůží ve víře, že tak do nich vstoupí jeho moc, divokost a síla. Věřili dokonce, že medvěd unáší krásné ženy a může s nimi zplodit potomstvo, což se odráželo nejen v řeckých mýtech, ale i rodových kronikách evropských královských rodin – podle legend medvěd patřil mezi předky dánské a norské dynastie a medvědím králem měl být i sám Artuš, jehož jméno obsahuje kmen keltského slova pro medvěda: „Art“. I jeden z legendárních irských králů se jmenoval Cormac mac Art, tedy „Cormac, potomek Medvěda“. Ve slovanském světě se pravé jméno medvěda nesmělo z důvodu „tabu“ vyslovovat, aby jeho magickou mocí nebyla šelma přivolána v nevhodný čas. Proto vznikl opis „jedlík medu“ nebo „ten, který ví, kde je med“.

john_howe_celtic_sword%20in%20the%20stormPokud se podíváme na anglosaský epos „Béowulf“ a stejnojmenného hlavního hrdinu, dostaneme v překladu jméno „Vlk včel“, tedy opět „Medvěd“. Je tedy možné, že i u starých Germánů bylo samo slovo „medvěd“ tajné a spojené s čímsi tajemným. U severských Germánů najdeme i obávané medvědí válečníky – takzvané „berserkery“. Slovo „berserker“ se nejčastěji překládá jako „medvědí košile“, někdy ovšem můžeme narazit i na překlad „bez košile“, což by mohlo naznačovat, že šlo o nahé nebo velice spoře oděné válečníky. Tyto bojovníky předcházela hrůzostrašná pověst, prý byli neschopní vést normální život a žili jen pro boj. Pokud se zrovna neválčilo, severští králové je radši drželi stranou mimo obydlené oblasti. Pokud se schylovalo k nějakému boji, král berserkery povolal a ti se systematicky uváděli do stavu permanentní zuřivosti. V samotném boji prý byli takřka nezranitelní, jejich rány nekrvácely, měli u úst pěnu a ve vzteku okusovali obruby svých štítů. Po boji upadali do dlouhého, nepřirozeného spánku. Ze Severských ság známe ještě jednu skupinu podobně vzteklých bojovníků, takzvané „úlfhednnary“, kteří podle všeho patřili k jakémusi Odinovu vlčímu kultu. Existuje několik výkladů, proč se tito válečníci takto nepříčetně chovali. Mohlo jít i o účinky některých přírodních drog. Každopádně, berserker i úlfhedin byl nebezpečný protivník, a zřejmě i spojenec. Někteří čtenáři si možná vzpomenou na film Johna McTiernana „Vikingové“, https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/05/31/vikingove/, kde také vystupují medvědí bojovníci.

a medved 002Samotná Církev s postupem času medvěda více a více démonizovala. Pastoureau ve své knize píše, že se katolická církev snažila s pohanským kultem medvěda vypořádat následujícím, léty prověřeným způsobem: Nejprve se pokusila medvědí rituály zakázat, ale posléze pochopila, že mnohem jistější bude huňáče potupit a  pohanské svátky překrýt, jako obvykle, symboly Jedu z Judeje. Začala šířit legendy „světců“, kteří tuto bestii „zázračně“ zkrotili a zesměšnili tím, že ji nechali zapřahat do pluhů, přikazovali jí nosit těžké náklady nebo konat proti její přirozenosti, například pěkně hlídat stáda ovcí (totéž se stávalo i dalším „nepohodlným“, třeba vlkům). Autor v této souvislosti vzpomíná například legendu o „svatém“ Martinovi, jehož svátek katolíci slaví 11. listopadu, kdy pohané původně zřejmě slavili počátek medvědího spánku, uzavírání ročního cyklu, přechod „zvenku dovnitř, od života ke smrti“. A  totéž platí pro Hromnice a Uvedení Páně do chrámu velebené 2. února, kdy se původně slavilo první medvědovo probuzení a vyhlížení konce zimy.

V šamanismu je medvěd symbolem síly a odvahy. Ale také jakési potutelné chytrosti a poťouchlosti. Jistě jste někdy viděli fotografii medvěda, který vypadá, jako když se směje. U Laponců a sibiřských kmenů bylo zabití medvěda vždy něčím velkolepým. Nešlo jen o obyčejný lov, šlo o rituál. A lovci také nezapomněli huňáčovi správně poděkovat. U Ugrofinů žijících na Urale a v povodí řeky Ob je Konsyg-Ojka prvním medvědem, který sestoupil z nebes na Zem. Sestoupil prý na obrovském řetěze a duše ulovených medvědů po tomto řetěze zase šplhají na nebesa. U kanadských Inuitů a Indiánů je medvěd dodnes ctěným a mytickým zvířetem. To už je ale nad rámec našeho povídání.

Medvěd se pomalu vrací i do Čech. A to je moc dobře. Patří sem. Byl tu s námi po celou evropskou historii a snad tu bude i nadále. Pokud jste spíše samotáři a nemusíte lidskou společnost, je to pro vás ideální totemové zvíře. A pro bojovníky samozřejmě také…

Ilustrace: Medvědí bojovník: John Howe.

                     Medvěd v tajze: Zdeněk Burian.

Reklamy
komentáře 4 leave one →
  1. lomikel permalink
    Únor 12, 2014 8:29 am

    delsi povidani o a ukazky z knizky zminovane v clanku

    http://www.iliteratura.cz/Clanek/29261/pastoureau-michel-medved-dejiny-padleho-krale-1

    • Myslič permalink
      Únor 12, 2014 2:08 pm

      Jo, tahle kniha je fakt dobrá, velmi doporučuju 🙂

  2. Myslič permalink
    Červen 1, 2013 8:03 am

    Ještě jeden zajímavý dodatek: V knize „Eddica minora“ (Herrmann a synové, Praha 2011) je v dodatcích psáno i o berserkeru Bjarkim: „V sáze o Hrolfu Krakim je Bjarkiho spánek vysvětlován tím, že měl schopnost proměny v medvěda: Jeho tělo vypadalo jako ve spánku, zatímco na bojišti zuřivě běsnil nepřemožitelný medvěd. Když je Bjarki probuzen, medvěd záhadně zmizí.“

  3. Shaman permalink
    Duben 28, 2013 7:35 pm

    Moc hezký článek. Někdy se uvádí, že skutečné jméno medvěda (u Slovanů), tedy netabuizované, je – mangi. Ale vůbec mi to nepřipadá jako slovanský výraz. To ovšem není ani „had“ a u toho se používal nábožensky korektní výraz – „dlouhý“.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: