Egyptští bohové

Egyptskému pantheonu jsme se zde zatím nevěnovali. On totiž původně nespadá do indoevropského pohanství.  Ale po dobytí Egypta Alexandrem Makedonským a následné vládě Ptolemaiovců a později i za vlády Říma, byl vliv helénismu na egyptské náboženství velmi velký. U ptolemaiovského státního kultu dokonce došlo k tomu, že byl vynalezen zvláštní bůh pro všechny egyptské věřící, ať už byli jakéhokoliv původu, Serapis. Řekové si dokonce vyprávěli legendu, ve které se za války proti Gigantům museli Olympané na čas skrývat v Egyptě, a proto přijali i podobu zvířat. Těch zvířat, jejihž podobu Egypt’ané přiřazovali ke svým bohům.

Egypt’ané  měli velmi proměnlivý pantheon. V různých dobách a v různých částech říše byl v jeho čele jiný bůh.  Nejčastěji to byl Re, samotné slunce. Někdy byl ztotožňován s Amonem a z jejich spojení vznikl Amon-Re. O tom, jak stvořil svět a ostatní bohy, si vyprávěli Egypt’ané tuto pověst: Na počátku prý nebylo nic, jen Nun, obrovský, nekonečný oceán, ve věčné temnotě …  Po dlouhých eónech se z prvotních vod vynořil ostrůvek, na jehož vrcholu bylo vejce. A právě z něho se zrodil Re, bůh se sokolí hlavou a slunečním kotoučem v klenotu. Ozářil vody světlem a začal tvořit život.  Z jeho dětí a jejich dětí se stali další bohové. Bohyně nebe Nut udělala ze svého těla oblohu posetou hvězdami. Bůh vzduchu Šu ji odděluje od boha země Geba.  A právě po obloze pluje na své lodi Re jako Slunce a dává tak celému světu život. Když ji za den přepluje, ujímá se vlády jeho syn Chons, bůh měsíce, který má taky sokolí hlavu. Re mezitím musí proplout podsvětím, říší Amanti. V této říši musí Re postupně proplout dvanácti branami noci. Při této cestě se každou noc Slunce snaží porazit podsvětní had Apopis  (fanoušci „Hvězdné brány“ jistě znají 🙂 ). Re ho však naštěstí vždy porazí. Kdyby se mu to nepodařilo, svět by navždy zahalila věčná noc a temnota.

Ze spojení Nut a Geba se zrodila generace dalších bohů, Usire, jeho žena Eset a druhý sourozenecký pár:  Sutech, bůh se psí hlavou a jeho žena Nebthet. Další z Reových dětí je například Thovt, zobrazovaný s hlavou ptáka ibise a někdy i paviána, který je vynálezcem písma. Anup, bůh se šakalí hlavou je „pánem hrobek“ a „tím, kdo má mumifikační pásy“. K poslední generaci bohů patří Hor, ten má též sokolí hlavu a je přímým vládcem Egypta, který si však musel vybojovat. A jak se jím stal, k tomu se váže tato legenda:

Usire byl prvorozený potomek Nut a Geba. Proto mu připadla vláda nad Egyptem. Druhorozeným synem božských rodičů byl Sutech, který se s druhými houslemi nechtěl smířit. Na svou chvíli však musel ještě nějaký čas čekat. Zatím mu z vůle Rea připadlo vládnout pouštím. Usire se oženil se svou vlastní sestrou Eset a Sutech si vzal zase Nebthet.  Usire si za svou erbovní barvu zvolil černou, symbol úrodné nilské černozemě, Sutech rudou, barvu Západní pouště. Usire naučil Egypt’any pěstovat obilí, stavět domy a krotit koně. Thovt naučil lid této země psát, počítat a umění astronomie, jakož i tavit kovy. Eset zakázala po celém Egyptě kanibalismus a spolu s Nebthet naučila ženy tkát a péct chleba. Anup naučil Egypt’any umění mumifikace a léčení. Sutech nikoho neučil nic, leda válčit.

Červený bůh Sutech osnoval se svými stoupenci vzpouru. Nemohl se smířit s tím, že Usire má mnohem větší moc než on. Usire vládne bohatému Egyptu, zatímco on jen poušti. Podumal tedy a vynašel řešení, kterak spáchat dokonalou bratrovraždu. Tato legenda až nápadně připomíná náš mýtus o Václavu, řečeném „Svatý“ a jeho bratru Boleslavu, řečeném „Ukrutný“. Sutech pozval svého bratra na slavnost. Jedli, pili, hodovali, však to znáte. Když v tom sluhové přinesli do síně nádhernou truhlu, vyrobenou ze vzácných dřev a umělecky zpracovanou. Sutech prohlásil, že toto je zlatý hřeb večera a truhla připadne tomu, kdo se do ní nejlépe vejde. Účastníci mejdanu ji zkoušeli jeden po druhém, nikomu však přesně nesedla. Jedněm byla příliš těsná, jiným příliš velká. Důvěřivý Usire ji zkusil jako poslední. A co se nestalo, bedýnka mu padla jako ulitá! Bodejt‘ by ne, vždyt‘ mu taky brácha bral potají míru. Jen si do truhly jelimán Usire vlezl, Sutech se svými nohsledy zaklapl poklop a zalil ho roztaveným olovem. Usire se udusil a sutechovci hodili rakvičku s novopečeným nebožtíkem do Nilu, který ji odnesl do moře.

Sutech se zmocnil vlády nad Egyptem. Po tomto puči začal pronásledovat své nepohodlné sourozence a Anup a Thovt museli odejít na čas do exilu. Nešt’astná Eset tou dobou už čekala Usireovo dítě. Šéf všech bohů Re do událostí nijak nezasahoval, tyto záležitosti ho příliš nevzrušovaly. Eset porodila v ústí delty Nilu syna se sokolí hlavou, Hora. Ukryla ho v místě zvaném Šemnis u bohyně kobry Vedžo a vydala se hledat tělo svého manžela. Usireovu rakev donesly mořské proudy až do Fénicie, k městu Byblos. Ze dřeva, které zde zakořenilo, vyrostla nádherná akácie. Místní vládce Malkandr si stromu povšiml a nechal z něj vytesat jeden ze sloupů svého paláce. Za nějaký čas přiletěla do Byblosu Eset v podobě vlaštovky. Eset přišla do králova paláce, spřátelila se s jeho ženou Nemanu a nabídla jí, že jejího synka učiní nesmrtelným. Komu by se nelíbilo mít nesmrtelného potomka, že. Královna musela slíbit, že po několik nocí, kdy bude Eset vykonávat kouzelné obřady, nesmí vstoupit do ložnice svého mimča. Jedné noci to však nevydržela a přišla se podívat. Jenže to, co tam uviděla, ji naplnilo hrůzou: Malé miminko pokrývaly plameny a obstupovalo ho sedm škorpionů.  Nemanu svým výkřikem kouzlo zrušila a chlapeček tak navždy ztratil možnost stát se bohem.  Královští manželé však byli snahou Eset dojati a nabídli jí, at‘ žáda za odměnu cokoliv si řekne. Ta si samozřejmě zvolila akáciový sloup. Když ho rozštípla, získala Usreovo tělo. S ním se vydala zpět do Egypta a ukryla ho v deltě Nilu.

Jenže Usireovy ostatky našla jakási černá svině a vše vyslepičila Sutechovi. Ten byl pochopitelně vzteky bez sebe. Pozůstatky bratra roztrhal na čtrnáct kusů, které rozházel po celé deltě. Eset, jen co tuto hrůzu zjistila, posbírala kusy těla svého muže a složila je znovu dohromady. Jeden kus se však najít nepodařilo, sežrala ho totiž ryba oxyrhynga, která byla od té doby považována v Egyptě za prokletou.  Eset, Nebthet, která utekla od Sutecha, a Anup  Usireovu mrtvolu nabalzamovali a Re, který se protentokrát rozhodl zasáhnout, vzkřísil mrtvého boha. Nepřipomíná vám to jistého židovského tesaře? Jenomže Usire se nevrátil do světa živých, Re mu přisoudil vládu nad říší mrtvých Jalu.

Malý Hor mezitím ukryt v deltě Nilu pod ochranou Vedžo dospěl. Rozhodl se získat Egypt, dědictví po svém otci. Postavil armádu z nespokojených Egypt’anů a vytáhl proti Sutechovi. Obě vojska se střetla ve strašlivé bitvě u města Edfú. Boj to byl strašlivý, nikdo nebyl schopen dosáhnout konečného vítězství a na bojišti stále zůstávaly hekatomby mrtvých…  Re proto vyslal Thovta, aby oba soupeře rozsoudil. Sutech tvrdil, že má na vládu nárok on, protože Hor se narodil až po smrti svého otce. Hor argumentoval tím, že je následníkem svého otce a že Sutech je uzurpátor a plácá nesmysly. Bůh Geb radil, aby byl Egypt rozdělen tak, že delta připadne Horovi a horní tok Nilu zase Sutechovi. Nakonec to dopadlo tak, že Hor získal Egypt celý a sjednotil tak Horní i Dolní Egypt. Stal se prvním Faraonem. Déle než tři tisíce let se faraoni nazývali dědici Hora. Ještě řečtí Ptolemaiovci se odvolávali na tohoto boha, který jim daroval Egypt.

Sutech se stal po těchto událostech obávaným démonem a nepřátelé Egypta, kterých měla tato země vždy požehnaně, se nazývali „Sutechovci“. Postupně byla zapomenuta dobrá část Červeného boha, který původně pomáhal Reovi v jeho nočním boji s Apopisem. Zůstala jen hrůza a děs…

Egypt’ané znali i mnoho lokálních bohů, kteří byli uctívání jen někde a při určitých příležitostech a jinde je takřka neznali. Tak třeba Baset byla mírumilovná bohyně s kočičí hlavou, uctívaná v městě Pibastis.  Tveret, bohyně v podobě hrošice pomáhala těhotným ženám. Sobek byl bohem s krokodýlí hlavou a svůj chrám měl v městě Omba, kterému Řekové říkali Krokodilopolis. Bes, je zvláštní případ, je bohem opilců (Egypt’ané velmi dobře znali pivo), spáčů a zlodějů. Často tak rámusil po domě, že budil flamendry, vyspávající kocovinu. Odháněl také hady a všelijakou jedovatou havět‘. Bohyně Hathor, někdy zpodobňovaná jako kráva byla Horovou kojnou a byla laskavou mateřskou bohyní. Sachmet s hlavou lvice byla obávanou bohyní smrti a byla prý zodpovědná i za epidemie moru. Kobra Vedžo byla ochránkyní Nilské delty a supice Nechbet zase Horního Nilu. Tefnut, Reova dcera byla bohyní vody a vláhy, byla zobrazována s hlavou lvice, zrodila se prý tak, že ji při stvoření světa Re vyplivl. Samotný všeotec Re byl často ztotožňován s Amonem , bohem s beraní hlavou. Samotní Egypt’ané v tomto neměli příliš jasno a za různých dynastií vystupoval jako vládce pantheonu jednou Re, jindy Amon a jindy zase Amon –Re.

Za zmínku také stojí Aton, zvláštní bůh slunce, o jehož vlastně monoteistické uctívání se zasloužil faraon Achnaton (1364-1367 př. n. l.), původním jménem Amenhotep IV. Ten se dostal do vleklého konfliktu s Amonovým kněžstvem. Vlivu kněží na politiku státu se rozhodl postavit a za státní kult vyhlásil uctívání Atona, slunečního kotouče. Své jméno, které znamenalo „Necht‘ je spokojený Amon“, si změnil na „Oblíbený Atonem“. Odešel z Vesétu, Amonova města (Řekové ho nazvali Héliopolis) a nechal si postavit zbrusu nové sídelní město Achetaton, „Atonův obzor“. Tento první pokus o monoteismus však neměl dlouhého trvání a nepřežil svého vynálezce. Po záhadné Achnatonově smrti se kněží starých kultů vrátili k moci a vše, co připomínalo tohoto odpadlíka bylo zničeno. Čtenářům, kteří by se o toho to faraona a vůbec svět starověkého Egypta zajímali, mohu doporučit román mého oblíbeného komunisty Alexeje Pludka: „Faraonův písař“. Pludek v knize nepřímo naznačuje, že Židé k náboženskému systému jednoho boha mohli přijít právě skrze Achnatonův vliv na tehdejší Palestinu.

Za vlády Ptolemaivců Řekové rádi ztotožˇovali své bohy s těmi egyptskými, například Hélia s Amon-Reem a Herma s Thovtem. Římané v tomto pokračovali a fungovalo to docela dobře, dokud Impérium nenaleptala židovská sekta Nazaretských.

Tento pokus o článek je pouhým nahlédnutím do egyptského náboženství, V žádném případě to není kompletní podání a vysvětlení tohoto, u nás nepříliš známého, fenoménu. Spousta informací se sem prostě nevejde a o spoustě věcí prostě nevím. V současné době i u nás prý praktikují někteří kemetisté (novodobí vyznavači egyptských bohů) a já jsem se kdysi s jedním bavil, když jsem ještě směl na obávané P)O(F. Pokud tento pokus o článek bude chtít někdo doplnit, budu jedině rád :-).

Ilustrace: Použil jsem obrázky z knihy: „Egypt-Mýty a legendy“. Gemini 1991.