Skip to content

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 1

Leden 30, 2012

(Aurelius Nordenstern)

Předně už sama legenda o dobrotivém, křesťanském císaři Konstantinovi Velikém, jehož křesťané pokládají obrazně za 13tého apoštola (proč je vlastně apoštolů 12? protože i původních božstev helénského, babylónského, chetitského, římského, ba i akkado-šumerského a egyptského pantheonu bylo 12!) je zcela falešná a propagandistická. Jak víme z pozdně antických historiků, Konstantin uctíval až do své smrti kult Nepřemožitelného Slunce (SOL INVICTVS:). S obrazem slunečního boha Hélia (mnohde, hlavně mezi legionáři, splývajícího s kultem Mithry) po svém boku se nechával Konstantin zpodobňovat též na mincích:

(http://www.alexandrospress.com/24_C_SolMed.jpg)

V Konstantinopoli a v Římě stála kolosální socha císaře vystupujícího jako Hélios (v Konstantinopoli pro ní použili sochu délského Apollóna, jemuž urazili hlavu a nahradili jí Konstantinovou – i se slunečními paprsky kolem hlavy).

Konverze císaře ke křesťanství probíhala pozvolna a byla připravována dlouhou konspirací uvnitř i vně císařského dvora – a to už od éry vlády imperátora Diokleciána! Konstantinův otec Konstantius I. Chlorus (Bledý), caesar (podřízený spoluvladař) západního augusta (vrchního císaře) Maximiana Herkulia (který byl zase kolegou augusta Diokleciána) měl milenku jménem Helena. Tato bodrá žena pocházela z pontského města Amísu, kde v jedné krčmě čepovala víno. Údajně proslula jako velice lechtivá děva, za pár mědáků potěšující kdejakého vojáka. Do této Heleny (později křesťany prohlášené za svatou) se zamiloval Konstantius Chlorus a měl s ní nemanželského syna Konstantina.

Křesťanství od dob císaře Galiena (60tá léta III. Století n.l.) ve společnosti římského impéria výrazně posilovalo: zejména z odkazů bohatých provinciálů, kteří ke kř. konvertovali. Křesťané se ovšem angažovali i jinak – totiž jako rozbíječi tradičních hodnot impéria postaveného na toleranci ke všem náboženstvím a kultům.

Konflikty křesťanů s většinovou společností se odvíjejí již od I. století. Křesťanská propaganda neustále dokola omílá hrůzy 1. pronásledování za Nerona. Tím kdo zapálil Řím prý byl císař Nero, který pak jako viníky nastrčil právě křesťany. Tato legenda se rozšířila zejména díky tvrzení, nijak nepodloženého důkazy, Cornelia Tacita, píšícího za vlády despotického Domiciána. Tacitus pochopitelně pod rouškou podobenství s Neronem (značně neoblíbeným římským lidem, v Řecku a na Východě jednoznačně považovaným za jednoho z nejlepších panovníků) tepal současné poměry a narážel tak na Domiciánovu přísnou vládu. Po něm to o desetiletí později opakoval Suetonius. Křesťané se legendy o paliči Neronovi chytili a bohatě jí přiživovali. V době požáru Říma Nero pobýval v Antiu. Rovněž mýty o jeho vystoupení na Maecenatově věži patří do říše výmyslů. Podle práce mnoha významných historiků (např. M. Grant) byli za požár zodpovědní spekulanti s pozemky.

Měli křesťané skutečně nějaký podíl na požáru Říma z roku 64? Korespondence císaře Juliána s rétorem Libaniem (ze IV. stol.n.l.) naznačuje mnohé:

Zmiňuje se o jisté křesťance Varronile, která uhasila posvátný oheň v chrámu bohyně Vesty. (patrně křesťanská legenda vzniklá po mučednické smrti Vestálky Kamily, jíž nechal císař Domicián odsoudit k smrti za cizoložství – šlo o zločin rovnající se velezradě). Dále o křesťanech, kteří pohazovali nečistoty do chrámů bohů na starém římském fóru, i v Athénách (o jejich řádění píše např. filozof Epiktétos, později také Cornelius Fronto, vychovatel Marka Asurelia). Křesťané měli též údajně podpálit Herkulův chrám v Aricii – to vše v době vlády císaře Nerona a později za dynastie Flaviovců (Vespasián, Titus, Domicián). Suetonius se zmiňuje o židovských nepokojích v Římě, které město postihly již za vlády císaře Klaudia! Židé terorizovali ctitele tradičních kultů a napadali se i mezi sebou – údajně z podněcování jistého Chrésta (možná šlo o lichvářské nepkoje?). Jestliže je to narážka na Krista, pak je to první doklad křesťanské nesnášenlivosti. Ovšem Chréstos bylo v té době oblíbené jméno pro otroky, takže Suetoniova zmíňka nemusí nutně popisovat stoupence Ježíše. Klaudius s buřiči rázně skoncoval, když je dal zmrskat a vyvést do vyhnanství na pusté ostrovy.

Křesťanství se uchytilo zejména v Malé Asii, krajině bohaté všelijakými pověrami a pak také v Egyptě, kde uchvátilo Kopty – potomky původních Egypťanů. V Malé Asii (v provincii Asia, v Bithýnii, Kappadokii, Kilikii a Pontu) se posléze ve velkém opakovalo to, co předtím v Římě: křesťané se vysmívali tradičním kultům, ničili staré chrámy a dokonce vraždili učitele helénismu – rétory. To se nijak neslučovalo s pavlinismem, kázajícím cosi o lásce a porozumění. Posléze si na křesťanské sekty stěžovali i správci provincií a prokonzulové (nebo počestní aristokraté, jimž křesťané odloudili syny – pokračovatele rodu, samozřejmě včetně značného podílu jejich majetku). Křesťané, řízení již presbytery a episkopy, se poněkud zklidnili, ale stále mezi lidem šířili své bludy, jak vyplývá z korespondence Plinia Mladšího (tehdy správce Bithýnie a Pontu) s císařem Trajánem.

Nevraživost mezi křesťany a heléniky („pohany“) nabyla takového rozsahu, že jistý Justinus, apologeta, musel sepsat obhajobu křesťanství (spíše církve), v níž před císařem Antoninem Piem ospravedlňoval  horlivost Kristovců. Pius byl naštěstí pro křesťany vládce blahosklonný a impérium mělo více problémů s Židy (po válce s Bar Kochbou, povstání židovské diaspory), než s bezvýznamnou sektou od tohoto národa odštěpenou. Křesťanstvím v té době rovněž zmítají první větší hereze: Saturninova, Basilidova a Makrionova – údajně nejnebezpečnější, neboť se pokusila o syntézu s helénismem. Zda císař Antoninus nějak reagoval na Justinovu obhajobu nevíme, protože církevním pramenům (Přípis Antonina Augusta asijským úředníkům ohledně náboženství) se nedá věřit a jako takové, je v dopisech vyvrací výše zmíněný Julianus Augustus jako výmysl a podvrh (viz. Zfalšované údaje o Ježíši ve Flaviu Josefovi:

 http://blisty.cz/art/17657.html).

Za vlády Marka Aurelia byl onen apologeta Justinus popraven spolu s několika dalšími křesťany v Lyonu r. 165, když se zjistilo, že urazil římské náboženství (podle Porfyria, nicméně křesťané tvrdí, že ho po nějaké prohrané debatě udal žárlivý kynik Crescentius) a žehnal barbarům, pronikajícím tehdy přes Dunaj (markomanské války). Popravu nenařídil císař Marcus Aurelius, jak křesťané s oblibou šíří, ale městský prefekt Rusticus. Záznamu ze soudu nelze rovněž důvěřovat, neboť kromě církevního podání (Melitus), žádné další prameny (mimo uvedeného Porfyria, jenž ovšem psal o  sto čtyřicet let později) neexistují a to dokonce ani o tomto údajném galském pronásledování.

Za Commoda došlo k dalšímu pronásledování, zejména na Východě, kde se křesťané často střetávali se ctiteli tradičních kultů a… se Židy! Již tehdy v církvi klíčila zvrácená doktrína antisemitismu a antijudaismu, podporovaná později hlavně Aureliem Augustinem a milánským Ambrosiem (Augustýn a Ambrož). Křesťané si rovněž vymysleli legendu o tom, že Commodova milenka Marcia byla tajnou křesťankou, stejně jako prý se nechal na smrtelné posteli pokřtít Commodův otec, sám Marcus Aurelius. Zhruba v této době káže heretik Montanus. Montanisté byli křesťanskou sektou, která kult rozvinula ad absurdum: jejich obřady zahrnovali orgie, pohlcování semene, hromadné bičování apod. Z Atydova kultu ukradli rituální kastraci kněží.  Tato sekta, navzdory snahám církve o její vyhlazení přetrvala na Východě až do VIII. století.

Za Septimia Severa, který podnikl rozsáhlou reformu imperiální armády, křesťané začali sabotovat vojenská tažení, a hromadně dezertovali z legií. Císař dával takové dezertéry bez milosti stínat (jako římské občany), což církvi posloužilo k výrobě dalších mučedníků. Situace nabyla hrozivých rozměrů, proto r. 202 Severus vydává edikt, jímž se snaží křesťanství (a židovství) potlačit. Soudní procesy zasáhly zejména Severovu rodnou Afriku a pak také Alexandrii, kde byl perzekvován i tamní vůdce křesťanů Kleméns, původně platonik a helénský filozof, zapřisáhlý antisemita.. Impérium se tehdy otevíralo hlavně syrským kultům, šířit se začal mithraismus a uctívání Slunce – velcí konkurenti církve.

Násilnický Caracalla zakázal křesťanství pod trestem smrti – když zjistil totéž co jeho otec Severus, totiž že křesťané podporují dezerce z armády, i poté co zvedl legionářům žold o dalších 50%. Církev se již otevřeně přihlásila k protistátnímu kurzu: křesťané odmítají oběti za blaho státu a panovníka. Církevní historici Orosius, Eutropius a Jeroným (sv. Jeroným) později o Caracallovi šířili pomluvy, že udržoval incestní poměr s matkou Julií Domnou. Císařovna Domna, Severova choť, totiž musela být očerněna, neboť uctívala kult Slunce a zajímala se o platónskou filozofii, sympatizujíc rovněž s novopythagorejci. Taktéž nechala sepsat životopis helénského divotvůrce Apollónia z Tyany.

Pomatený Heliogabalus, loutka v rukou syrských kněží, se rozhodl pro změnu zlikvidovat všechny kulty říše a hodlal zavést náboženství jediné – kult baalbeckého boha Elagabala, za něhož se nakonec sám prohlásil. Za jeho vlády kupodivu nedošlo k žádnému příkoří vůči křesťanům, stejně jako za panování jeho nástupce a bratra Alexandra Severa, který (podle církevních pramenů) údajně mezi ostatními idoly uctíval též sošku Krista. Když prý křesťané zabrali pro své bohoslužby jakousi krčmu, Alexander na stížnosti majitele reagoval slovy: „Lépe ctít na tom místě jakékoli božstvo, než se tam opíjet“ Také prý často používal biblické rčení: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!“ Hodnověrnost těchto tvrzení nelze potvrdit – byla zaznamenána až na sklonku IV. století křesťanským autorem a jde o záměrnou manipulaci s fakty ze strany křesťanů.

V severovské epoše kult Elagabala, tohoto syrského Hélia, začal postupně převládat v celém helénistickém pantheonu jako náboženství Nepřemožitelného Slunce (SOL INVICTVS).

První vojenský císař Maximinus zvaný Thrák pohlížel na křesťany s nedůvěrou – zejména poté, co se pokoušeli dezertovat ke Germánům, s nimiž tehdy říše vedla jednu z mnoha válek.

První opravdu velké pronásledování podvratných křesťanů zahájil císař Decius (http://rim.me.cz/cisarove/decius/decius.php), který si plně uvědomoval, že tento kult ohrožuje samotné základy státu a civilizace. V akcích proti křesťanům pokračoval i císař Valerianus, jehož porážku a zajetí v Persii křesťané okázale, veřejně slavili v celém impériu, čímž si vysloužili opětovné ochlazení u společnosti. Přes veškerá hrůzná líčení křesťanských pisatelů zasáhlo toto pronásledování cca deset tisíc osob, popraveno mohlo být nanejvýše několik stovek fanatiků, anebo pomatenců očekávajících díky mučednictví život věčný. Křesťanští autoři, jako Eusebios z Kaisareie, nenávistně proklínají Decia jako vražedníka a nepřítele božího. Je jisté, že byl tehdy sťat i římský biskup (papež) Fabianus, okázale brojící proti pohanskému císaři, pařížský biskup Dionysios vyjednávající s galskými generály o odpadnutí od Decia (tohoto Dionysia křesťané dokonce později ztotožnili s Dionysiem Areopagitou, jehož údajně obrátil na křesťanství Pavel z Tarsu, a který měl žít v I. Století n.l. – je zde několik problémů, které utvrzují tzv. Skutky apoštolů jako smyšlenou historii: členové athénského sněmu (jímž měl údajný Dionýsios být) se nescházeli na Areopagu – to bylo místo vyhrazené posvátným soudům, nýbrž v Búleoterionu, městské radnici na athénské agoře. O žádném Dionýsiovi pochopitelně pohanské prameny nic neví – příběh je zachycen pouze v písmech křesťanů. Od církve během Deciova pronásledování odpadla převážná část oveček, jimž křesťané říkali lapsi (odpadlíci – podle obětní tabulky, kterou jim vydávala státní komise po oběti bohům). Odpadl tak i kartáginský biskup Caecilius Cyprianus, který před římským právem uprchl na venkov, kde se užíral nad tím, že popřel víru. Později se však vrátil zpět do církve a chválil odpadlíky ve spise De lapsis (tváří v tvář smrti je lépe odpadnout). Také bránil křesťany, kteří zapálili statek jistého Demetria ve spise Ad Demetrianum. V době Valeriánova pronásledování byl Cyprianus, dříve, než stihl znovu utéci, zatčen prokonzulem Paternem a poslán do pouštního vyhnanství. (Nejprve byl ztrestán domácím vězením ve své přepychové ville). Odtud však nepřestával popichovat kartáginské křesťany k odboji vůči státu, proto byl předveden před nového prokonzula Maxima, který mu dal na vybranou: buď se přiklonit ke státnímu kultu a k císaři, anebo být popraven. Cyprianus odmítl římský stát a byl veřejně sťat. Křesťané jej okamžitě prohlásili za svatého mučedníka. Ostatně, v této době církev  „vyráběla“ mučedníky jako na běžícím páse, u některých jde o zcela smyšlené osoby: sv. Apoléna  (Apollonia z Alexandrie), údajně brutálně mučená (před očima alexandrijského prefekta, což je jasný výmysl) a zaživa upálená (zdá se, že tuto postavu stvořil náš známý, Eusebios z Kaisareie), sv. Tryfón, prostomyslný pasáček husí z Frýgie, jemuž měli z rozkazu správce provincie trhat železnými háky maso z těla, sv. Viktorie – smyšlená hrdinka milostného příběhu: zlý pohan, který stojí o ruku krásné křesťanky (jistý římský úředník Eugenius), dále sv. Kryštof (původním jménem prý Reprobus), mučedník z Lýkie – o něm se křesťané zmiňují také s pikantními podrobnostmi: prý ho měl mučit vlastnoručně císař Decius – zřejmě se tak bavil v přestávkách germánské války.

Proč vůbec vzniklo tolik falešných mučedníků? Helénikové měli spoustu héróů, divotvůrců, ctěných osobností (Atys, Adónis, Mithra, Apollón, Héraklés, Homér, Sókratés, Platón, Alexandros, Apollonios z Tyany, Hadriánův milenec Antinoos, kult zbožštělých císařů, v Egyptě božských faraónů /v helénistickém pojetí ovšem/). Proto si křesťané museli stvořit vlastní hrdiny. Nepopírám, že docházelo k popravám, ale církevní vykreslení tzv. Pronásledování, chápaného římským státem jako ochranu samotné civilizace, je podáno silně zkresleně, tendenčně, až fantasticky. Církevní katalog mučedníků tzv. Martyrologiae, byl sepsán až ve IV. století, poté, co převládlo křesťanství (údajně sv. Jeronýmem – vida, křesťané ani neví, kdo byl jejich autorem!), s úpravami v V. a VII. století (zřejmě v klášteře v Auxerre). Prvním martyrologem tak zůstává již zmiňovaný Eusebios, biskup z Kaisareie a autor tzv. Historia ecclesiae (Církevní dějiny). O tom, jak křesťané vyloženě drze přebírali místní helénské kulty a božstva se ještě zmíníme. Příkladem vzniku takového mučedníka nám může být brutální vražda helénské filozofky a matematičky Hypatie z Alexandrie r. 415/16.  (http://cs.wikipedia.org/wiki/Hypatia_z_Alexandrie). Byla zabita fanatickými křesťany, přičemž kř. císař Theodosius nikdy tento hrůzný čin nenechal řádně vyšetřit. Posléze je tato poslední helénistická postava, na jejíž krutý konec bylo v kulturních kruzích pozdní antiky těžké zapomenout, byla církví úmyslně přetvořena na nikdy neexistující mučednici sv. Kateřinu. Vrcholem všeho je církevní legenda o tom, jak papež sv. Fabianus pokřtil Deciova předchůdce, císaře Filipa Araba, vraha mladistvého císaře Gordiana, jehož zradil při perském tažení.

 Valerianův syn a nástupce Galienus neměl na pronásledování křesťanské sekty čas, neboť říše se mu drobila pod rukama. Edikt proti církvi nakonec odvolal. V době nejvyššího ohrožení státu křesťané rekruty opět přesvědčovali k dezercím a jeden z nejvýše postavených – Paulus ze Sammosaty na Eufratu, se stal rádcem a agentem odbojné palmýrské královny Zenóbie, a měl zřejmě prsty v zavraždění jejího pokořitele Aureliána r. 275 n.l.

 (pokračování příště)

Advertisements
komentářů 7 leave one →
  1. Myslič permalink
    Únor 3, 2012 1:49 pm

    H: Myslíš, že to má Evropa už skutečně za sebou? Obávám se, že ne. Už zase vystrkují růžky ti, co by nejraději pálili knihy….

  2. Koukol permalink
    Únor 3, 2012 7:16 am

    Proto nejsem nadšený z přibývání počtu muslimanů v Evropě, to co oni dělají je stejné jak začátky křesťanství.

  3. Únor 1, 2012 5:58 pm

    Tak jsem na ten film kouknul. No jsem opravdu rád, že tohle máme už za sebou.

  4. Wolos permalink
    Leden 31, 2012 8:01 pm

    Křesťanství z definice (sugesce hříchu, sejmutelného pouze zvenčí; sugesce lásky která funguje zejména tam kde chybí a hlavně u vnitřně nesebevědomých jedinců) i učením (kázání proti bohatým, příslib šťastného posmrtného života) oslovuje zejména lůzu a i jeho vlastním elitám je zakázáno se rozmnožovat. Podle toho také jeho dějiny i realita vypadají.

    Kniha k tématu kř. násilí v římské říši:

    http://www.amazon.com/There-Crime-Those-Have-Christ/dp/0520241045

    Film Agora, natočený podle skutečných událostí zabití pohanské filosofky Hypatie z Alexandrie fanatickým kř. davem:

    http://cs.wikipedia.org/wiki/Hypatia_z_Alexandrie

    • Koukol permalink
      Únor 6, 2012 5:59 pm

      Na ten film (tj „Agora“) by se měl hlavně podívat vonrammstein!!! :-/

  5. Ron permalink
    Leden 30, 2012 9:12 pm

    Je zaujímavé, že existuje určitá skupina ľudí a následne jej odnože, ktorých existencia je postavená na základe nejakého ( biblického ) prenasledovania a následnej likvidácie – vyhladzovania. Sú to mýty založené na vymyslených a falošných svedectvách, krivých obvineniach. Celé ich dejiny sú tým popretkávané od najstarších starozákonných čias, cez kresťanstvo, WWII až do súčastnosti.
    A ľudstvo je tomu schopné veriť od staroveku cez stredovek do dnešných dní. Každá pochybnosť ( už i myšlienka ) je trestná, či v nebi, alebo trestno-právne tu na zemi.

  6. Myslič permalink
    Leden 30, 2012 9:11 pm

    Paráda! Tohle je počteníčko….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: