Rozhovor s malířem a fotografem Jaroslavem Sklenářem

Jaroslav Sklenář

1/ Jardo, ve spojení s tvými obrazy jsem narazil na termíny jako olejomalba s pískem, nebo fotoobrazy, můžeš nám laikům tyto techniky nějak přiblížit?

Jistě, jedná se o kombinovanou techniku s použitím přírodních materiálů, především písku různé struktury, který kladu na pevný podklad a olejové barvy pak jen dokončí celý proces. Řekl bych to asi takto: obrazy, jak je chápu jsou vlastně takovým jedinečným aktem stvoření. My je obvykle považujeme za hmotné věci, ale ve skutečnosti jsou výsledkem střetávání a sjednocování energetických sil a polí, které pak na diváka působí nejen obsahem ale i svým vyzařováním… A protože vím, že křemík stejně jako magnetofonová páska uchovává informace, stal se písek mým základním stavebním materiálem. Ale nepoužívám běžný písek, jezdím si pro něj do Rudického lomu v Moravském krasu, kde ho nacházím čistý a nabitý přírodní energií.

Co se týká fotoobrazů,  jedná se buď o mé přefocené obrazy, které dál upravuji na počítači nebo o fotografické experimenty s výtvarným přesahem.

2/ Co tě tak přitahuje na jeskynních malbách?

Ateliér

Dalo by se říci, že experimenty s přírodním materiálem mají své kořeny v mém obdivu k primitivním skalním kresbám, v nichž spatřuji a objevuji čistou řeč malířství. A také moudrost. Z prehistorických skalních záznamů se dá vyčíst, že samozřejmou součástí prastarých kultur byla vědomost, že Vesmír je jednotou energie, prostoru a času.

Jinak k rozhodnutí věnovat se  odkazu pradávných mistrů mě inspirovala také  skála pod Petrovem, nacházející se uvnitř galerie na Kopečné v Brně, kde jsem již několikrát vystavoval. Přivedla mě na myšlenku zkusit se naladit na energie nejstarších mistrů a svým vlastním výtvarným pojetím přiblížit či připomenout dnešním lidem tvořivé schopnosti našich prapředků. Neboť jsem přesvědčen, že schopnost tvořit nám byla dána do vínku všem a je jen na nás, dokážeme-li ji v sobě objevit a prezentovat.  Bez ohledu na to kdy ji v sobě objevíme, neboť čas nehraje roli.

3/ Jedna série tvých obrazů se jmenuje Runatál a máš rozpracovanou sadu runových karet. Jaký je vlastně tvůj vztah k runám a k bohům severské mytologie?

Očistná runa

Runy jsou se mnou snad od počátku, jsou moji součástí. Čerpám z nich sílu, skutečnost i pravdu a když s nimi pracuji (což znamená, že je také vkládám do obrazů),  vtiskuji jim určitý význam, neboť vynáší na světlo drahocennou perlu – lidskou duši, která pak místo suchého analyzování  cítí a vyjadřuje svůj cit pro jemnost, hloubku a prožitek. Obrazy se  stávají  takovým našim zrcadlem pocitů a prozradí  o nás víc než tušíme.
Ale nejdřív jsem musel ujít kus cesty, abych to pochopil. Část cesty se odehrála v době, kdy jsem svoji výtvarnou činnost spojil s aktivitami v oblasti poradenství pro rozvoj osobnosti, s tradiční Reiki  a s Mandalou života. Ovlivnilo mě to tehdy natolik, že jsem si usmyslel, že vytvořím Tarotové karty.
Nicméně jsem pak pochopil, že vytvořit Tarotové karty není  cesta, kterou mám jít. A tak jsem se vrátil tam, kam mě táhlo srdce…  k runám.

A můj vztah k severským bohům? Jednoduše řečeno – bohové budiž pochváleni.

4/ Máš v úmyslu v budoucnu své runové karty oficiálně vydat?

Algiz

No bylo by to sice pěkné vyvrcholení mého snažení, ale zatím o tom nepřemýšlím. Zvlášť když vím, že realizace podobných projektů vyžadují nejen materiální a technické zabezpečení, ale i manažerské schopnosti . Ty mé schopnosti se plně soustředí jen na tvorbu a ve svém okolí nemám nikoho, kdo by s realizací pomohl. Takže zůstávám nohama na zemi  a runovou kolekci  karet beru spíše jako osobní výzvu a cestu, která mě naplňuje uspokojením z tvorby.

5/ Další cyklus svých obrázků jsi nazval Po stopách druidů. Vím, že se rád touláš po naší krajině, hledáš v ní někdy „stopy druidů“? Myslím tím, jestli někdy navštěvuješ třeba stará hradiště, naše posvátné hory apod.?

Tajemných míst v Brně a vůbec na jihu Moravy je víc než dost… některá místa dokonce  zmapoval v jedné ze svých knih senzibil Pavel Kozák a pro mě se stala návodem, či spíš důvodem k prozkoumání.
A tak výpravy do Moravského krasu k Býčí skále, k Rudickému propadání, do Křtin a okolí, se staly pravidlem. Stejně jako toulky Pálavou ke zříceninám  hradu Děvičky, do Věstonic či do Mikulova na Svatý kopeček. Jeden čas jsme se vydali i po stopách původního Velehradu, mocenského centra Velkomoravské říše. Kultovní místa a lokality, kde se mělo starobylé sídliště podle archeologů a historiků nacházet, jsme prozkoumali a odvezli si odtam spoustu zážitků.

6/ Odkud vlastně bereš ke své tvorbě inspiraci? Ze svých toulek, z četby, z jiných prožitků?

Ano, občas z četby, ale především z toulek po tajemných a zapomenutých místech a z toho, co mé obrazy vyvolají z lidí, kteří si je přichází prohlédnout. Jak jsem již zmiňoval, zajímám se o pocity, které v nich obrazy vyvolávají. Ať už pozitivní nebo negativní. To mě pak motivuje k další tvorbě. Jde svým způsobem i o určitou formu zpětné vazby, kterou potřebuje každý, kdo se zabývá tvůrčí činností a má zájem své schopnosti rozvíjet dál.

7/ Když jsme si psali, říkals, že chodíš se svými přáteli na nějaký kopec dělat rituály, prozradíš, co je to za obřady? Oslavy svátků a tak?

Šamanský ritual

Doba, kdy jsem s přáteli navštěvoval kultovní místa, spojená se společnou meditací a rituály, již pominula. Svůj účel ale splnila. Naučila mě  citlivějšímu vnímání ke všemu kolem a především ve mě samotném. Dnes když potřebuji rozeznít struny svého srdce a rozsvítit se vnitřním světlem tak stačí jít do atelieru, naladit se a začít malovat.

8/ Našel jsem na tvém profilu také odkaz na obrázky z výstavy tvé maminky a sestry, malujete snad celá rodina?

Dalo by se říci, že činnost celé naší rodiny je založená na tvůrčí aktivitě… otec se celoživotně zabývá leteckými  modely, maminka se svoji láskou ke květinám chtěla podělit i jinak než pěstováním na zahrádce a to ji přivedlo k malbě obrazů. Sestra zase našla své uplatnění v oblasti energetických obrazů a mandal.

9/ Zaznamenal jsi už existenci českých pohanských skupin jako je Pohanská Federace, Dávný Obyčej, Pohanský Kruh nebo Česká pohanská společnost? Pokud ano, jaký z nich máš dojem?

Sowelu

Musel jsem použít vyhledávání přes stréca „gugla“ a přiznám se, že neznám žádnou z těchto skupin. Každopádně jim držím palce v tom co dělají. Myslím že naše společnost potřebuje kolem sebe více takových lidí s kladným vztahem k přírodě a tradicím našich předků.
Ono naslouchat „Hlasu krajiny“ není dnes pro nás snadné. Tu schopnost prapředků jsme již téměř ztratili. Neuvědomujeme si, že příroda není jen to, co vnímáme svými smysly, ale je v ní i něco, co nelze okem spatřit. Jsou to síly, aktivně ovlivňující naše bytí, přestože jejich existenci popíráme a tváříme se, jako by nebyly.  Naštěstí se ono dědictví, ukryté hluboko uvnitř naší bytosti občas instinktivně projeví v přirozených gestech, kdy mnohým z nás vnímavějších, stačí vzít do ruky kámen, přitisknout se ke skále či ke kmeni stromu a nebo nechat jen tak protékat písek mezi prsty.

10/ Chtěl bys říct něco na závěr?

Ansus

Každý z nás je jiný, každý máme jiný úhel pohledu a jiné vnímání světa. Ale víme, že všechno dění života je stavem lásky. A víme také, že duší umělce je příroda. Pro mě toulky přírodou představují cestu duše, která se  tvůrčím procesem snaží vyjádřit stav nitra. Každé tvůrčí vypětí probíhá uvnitř. Ale také cit chce být naplňován, děje se tak  pozorováním jevů okolního světa, do kterých se umělec vcítí  a vžije, až se  při samé tvorbě stanou částí jeho samého.

A je mi smutno z toho, když pozoruji, jak lidé ohluchli, protože mají rádi hluk, ztratili jemný čich, protože si libují v nepřirozených vůních, ztratili cit, protože si oblíbili hrubost, ztratili zrak, protože vidí jen sebe… a vlastně toho ztratili mnohem víc. Již staří keltští mudrci říkali, že člověk je nedílnou součástí přírody, potoků, skal a stromů. A pokud na to zapomene, zemře v něm duše…

Děkuji za rozhovor