Františka Vrbenská, Leonard Medek: „Stín modrého býka“

„Jsem železo a jsem švih a sek,

 Jsem rudá krůpěj na konci ostří.

Jsem ostrý kov a paže bez únavy,

Jsem oblouk srpu v obilném poli,

 Jsem kalená čepel a svist ve větru,

Jsem rána v těle nepřítele.

Jsem blyštivý břit a jsem žnec,

Jsem rudá žízeň,

Jsem ten, koho potkáš naposled…“

Tuto válečnou píseň zpívá bójský válečník Krag Maeg Brano za doprovodu svého meče a vnáší děs, smrt a hrůzu do srdcí nepřátel při svém tažení za pomstou.V roce 2001 vyšla kniha s podivně znějícím jménem: Stín modrého býka. V ní spojili své síly dva už v té době uznávaní autoři historické fantasy Františka Vrbenská (Labyrint půlnočního draka, Sequor Trahentia Fata, Stopy ve větru,…) a Leonard Medek (Dobrodruh, Půlnoční jezdec, Runeround,…) a stvořili tak legendu, která nemá v naší historické románové literatuře obdoby. Stvořili Kraka z rodu Havranů, Šíleného tanečníka a šermíře, který by si jistě dovedl poradit i s Conanem z Cimmerie a Connorem Mac Leodem.

Píše se čtvrté století našeho letopočtu a kdysi hrdá Římská říše upadá a utápí se v krizi. Křesťané si vyskakují a dovolují čím dál více, dokonce už je jejich víra povýšena na státní kult. Legie však stále ještě drží limes a brání barbarům překročit Danubius (Dunaj). Jenže za Danubiem se děje cosi nedobrého, něco, co Římanům nelíbí: Markomanský (svévský) kníže Adalger z Lunu na březích řeky Agary (Ohře), se rozhodne nezůstat jen malým lokálním vůdcem a chystá se sjednotit nejen germánské Markomany, ale i zbytky Keltů stále žijících v Boioheimu. Imperiální úřady v blízké provincii Noricum z toho pochopitelně nejsou nijak nadšeny a rozhodnou se vyslat svého nejlepšího agenta Arminia Gavia Mustelu, zvaného „Lupus“ (Vlk), aby Adalgerův plán překazil. A to za jakoukoliv cenu. Lupus je pro tento případ opravdu nejvhodnějším řešením, protože jeho činy ho stačili proslavit na obou březích Danubiu. Tento římský špion se právě vrátil z nebezpečné cesty do Boioheimu, kde si poněkud nezákonně přivlastnil poklad starých bójských králů. Tedy jednu jeho část, tu menší. Tu větší musel v zemi barbarů ukrýt. Stačil sotva zachránit holý život, protože bójské zlato ukořistil v ne příliš čestném souboji (luk a šíp proti meči) s Yvurem Maeg Barano, mladým bójským poslem, který měl poklad dovézt do posledního svobodného sídla Bójů. Jenže ho nedovezl.  A protože Lupus musel překročit hranice Říše poněkud nakvap, rád využije nabídky imperiálních úřadů a přijme zakázku na likvidaci Adalgera a jeho sjednotitelského plánu, samozřejmě počítá s tím, že si poklad tentokrát odveze celý.

Jenže mrtvolu Yvura Maeg Brano najde jeho starší bratr, válečník Krak a jeho čest mu velí to jediné, co mu zbývá: Cestu pomsty. Nejdříve však prokleje neznámého vraha způsobem, ze kterého až mrazí: „Když vrah ukryl mrtvolu pod vývratem a vylézal z jámy ven, chytil se silného kořene a vyhoupl se nahoru. Místo, kde se přitom opřel chodidlem levé nohy o kolmou hliněnou stěnu, bylo před větrem a deštěm chráněno převisem zpevněným trsem dlouhé loňské trávy, takže otisk jeho podešve zůstal celou tu dobu uchován… Když si toho Šílený tanečník všiml, vštípil si do paměti velikost i přibližný tvar nohy onoho neznámého muže a provedl jednoduché kouzlo, staré jako lidstvo a první zločin: plivl na čepel dýky, aby ji spojil se svou vůlí, hrotem škrábl do bratrova hnijícího masa, aby  zbraň věděla, co po ní žádá, a  po té ji s rozmachem zarazil až po jílec doprostřed obrazu vrahova chodidla. Tím připíchl duši hledaného k místu, kde nechal stopu. Od této chvíle nebude mít pokoj, dokud se sem nevrátí – nebo dokud někdo dýku nevytáhne.“  Jak mocná je Krakova kletba, to se brzy Lupus dozví.

Vrbenská s Medkem svému řemeslu rozumějí. Dali si práci a nastudovali stohy materiálů a na knížce je to znát. Historické reálie sedí přesně  jak mají, charaktery hlavních hrdinů rozhodně nejsou černobílé a já sám jsem si neoblíbil ani tak „kladného“ hrdinu Kraka, jako spíše „záporáka“ Lupuse. Právě Lupusův charakter mi totiž přijde nejzajímavější: Sám léta slouží Římu a ten mu za to zrovna dobře neplatí. Vděk a slávu shrábnou úředníci, kteří si ruce od krve nezamažou ani náhodou. Rozhodne si tedy (už není zrovna žádný mladík) k důchodu trochu přilepšit, likvidace  Adalgera má být jeho poslední misí a on má po jejím splnění v plánu klidně žít z uloupeného bójského zlata. Aby se mohl do Adalgerova sídla snáze a nepodezříván dostat, nechá se najmout jako průvodce kupce Iustina Manilia Cara, kterému nakuká, že právě na Adalgerově dvoře udělá ten nejlepší obchod svého života. Že přitom trouba kupec zaplatí vlastním životem, protože s jeho návratem do Impéria se nepočítá, to zjistí ubožák poněkud pozdě…   Pokud jde o to, zajistit si slušný odpočinek na stará kolena, Lupus má jasno.

Za to Krak Maeg Brano, to je jiný kousek. Nezřízeně čestný. Fajn, krev není voda. To jistě pochopí každý, koho nevytáhlo Sluníčko z pařezu a měl někdy nějakou rodinu. Jenže aby se  Krak mohl zcela oddat pomstě za bratra a pátrat po vrahovi, jehož totožnost zatím nezná, musí se vzdát nejen zbytku svého rodu, ale svých bohů, musí se upsat Temným. Silám, jež vládnou Podsvětí. Nestačí jen stát se Nahým mužem, který odhodil své rodové jméno:

„Narodil jsem se jako Havran.

Sám mezi Havrany,

avšak přišel čas opustit hnízdo.

Setřásám peří Havrana, než se vydám na cestu.

Oději se nebem a rudou barvou boje,

nejsem Havran a nejsem nikdo,

 Jen nahá vůle,

 již nepoutá nic a již nic nezastaví.

Marně se skrýváš a zbytečně prcháš,

Ty, za jehož stínem jdu.

Jsem dravec bez peří a beze jména,

létám však rychle a ostrý je můj pařát.

 Můj zobák se zatíná do tvého srdce, ty v temnotách,

 můj zobák trhá tvou hruď a já prolévám tvou krev.

Zardousils mládě Havranů, ty v temnotách –

tvůj život za to vezmiž bezejmenný pták.

Tak se staň!“

Krak se vydává za pomstou, aby získal neobyčejného koně, rychlého jako vítr, musí projít Podsvětím, při temném rituálu o Beltinu stvoří upírku a ztratí tak právo zůstat obyčejným člověkem. Ale něco získá. Získá pomoc Temných. A ta se mu bude velice hodit. Markomanský kníže Adalger se z runové věštby totiž dozvídá o cizinci, který ho přichází zabít. Netuší, že mu po krku půjde Říman Lupus, zaměří se proto na  Kraka, se kterým má ještě nevyřízené účty z minulosti. Do hry ještě zasáhnou druidové z Krakovi rodné vesnice, kteří mají také jisté sjednotitelské plány, ale i divocí Korkonti, jejichž král Glannrix  Krvavý štít by také rád šéfoval celému Boioheimu. Příběh získává grády a konečné zúčtování se blíží. Přichází takřka westernové finále a potečou řeky krve.

Autoři odvedli opravdu moc dobrou práci. Do fantasy zase tak moc nezabíhají, což je dobře. Ponechme stranou historicky nijak nedoložené působení druidů na našem území i existenci druidek vůbec. To knize nijak neškodí. Naopak, dodává to příběhu šmrnc. Keltové tu nejsou popisováni vůbec jako nějací romantičtí hipísáci, ale jako lovci lebek, Korkonti jsou vykresleni ještě barbarštěji, než Markomané, kteří se v průběhu staletí stali usedlým zemědělským lidem. A křesťané? Inu, ti byli divní už tenkrát. O tom by mohl vyprávět jeden z vedlejších hrdinů, centurion Alexandrer Emesus, věrný to uctívač Mitry. Magie je v knize správně nadávkována a nepůsobí nijak rušivě, protože ta skutečně největší kouzla, ta se odehrávají v hlavách a srdcích „čarodějů“.

No, pokud patříte k těm nešťastníkům, kteří knihu nečetli, prozradím vám tajemství: Krak nakonec přežije. Vrbenská s Medkem se k jeho dobrodružstvím ještě jednou vrátili a v roce 2006 vydali ve sbírce povídek různých autorů Legendy české fantasy novelu s názvem Kalné víry Rhenu, kde se znovu objevuje Šílený tanečník, jen poněkud starší. Jeho další dobrodružství ovšem není o nic méně divoké a temné, než to první.  Pokud dají bohové, snad se dočkáme dalších. Říká se, že bohové dávají a bohové berou, tak uvidíme 🙂 Pokud na Stín modrého býka někde narazíte (stejně jako na jeho pokračování), neváhejte a kupte to! Protože pokud si tyhle knihy od někoho půjčíte, zaručeně je nebudete chtít vrátit. A pak vás Taranis chraň před hněvem věřitele 🙂

P.S.:  Opravdu jsem si oblíbil grázla Lupuse. Mám pro něho pochopení 🙂 A jsem tak nehorázný fanoušek této knihy, že Modrého býka jsem si nechal i vytetovat.

Františka Vrbenská, Leonard Medek: Stín modrého býka. Straky na vrbě 2001. Obálka: Jana Šouflová. Ilustrace: Leonard Medek.

Františka Vrbenská, Leonard Medek: Kalné víry Rhenu (sborník: Legendy české fantasy). Triton 2006.