Rozhovor Marka Hapona pro Pohanský kruh

Na sklonku loňského roku jsme vám představili tvorbu polského umělce žijícího v USA, Marka Hapona. Vzhledem k pozitivním reakcím na tento článek jsme se s Markem domluvili na rozhovoru, který se věnuje jeho umění, inspiraci slovanským pohanstvím i dalším aspektům s jeho prací a životem souvisejících. Věříme, že vás Markovy názory a životní filosofie zaujmou stejně jako jeho kresby.

W.

 

Discord – Nesoulad (1990)

Na úvod bych se rád vrátil k tvému stručnému životopisu, jímž jsi uvedl na našich stránkách své kresby. Musím říci, že na mne zapůsobila jeho niternost a otevřenost, s níž popisuješ své „etnické“ probuzení pro vlast svých předků. Zásadní roli v tom hrál tvůj odchod do USA, kde jsi se tváří v tvář tamní bezobsažné kultuře uvědomil, že patříš k jinému národu a asimilovaný Američan, tj. člověk, jenž odložil své kořeny, se z tebe nestane. Domníváš se, že pokud bys zůstal s matkou žít v Polsku, a tuto negativní zkušenost neprožil, vydal by ses vůbec na uměleckou dráhu?

Často jsem si říkal, např. jak by se můj život lišil, kdybych býval zůstal v Polsku. Jsem si téměř jistý, že v určitou chvíli bych z Polska odešel, pokud ne z ekonomických důvodů, každopádně ze zvědavosti. Být mimo svou zemi mi rozhodně pomohlo v tom, že jsem svou národní kulturu viděl s odstupem a  jiné kultury tváří v tvář. Následkem toho se u mě rozvinula schopnost oceňovat své dědictví, namísto toho, abych jej bral jako samozřejmost. Kdybych zůstal v Polsku, čelil bych nebezpečí, že budu uchvácen umělou, okázalou pop kulturou, proudící ze západu a různými uměleckými trendy. Nicméně si myslím, že počátek „mého procitnutí“ byl mou součástí a dříve či později by k němu stejně došlo.

Chicago Town Courier – Posel města Chicaga (1990)

V technice kresby jsi se propracoval k dílům udivujícím svými detaily. Tvé kresby se od počátku vyznačují tím, že jsou černobílé, což umocňuje dojem z nich. Co tě vedlo k tomu barvy zásadně nepoužívat?

Na počátku jsem zkoušel barvy používat. Brzy jsem si však uvědomil, že mé kresby jsou spíše o tvaru a kontrastu, než o stínování a barvě. Když jsem zkusil perokresbu, okamžitě jsem se zamiloval do její rychlosti a spontánnosti.  Rovněž jsem si uvědomil silné zalíbení pro vzory. Od té chvíle jsem začal rozvíjet vlastní styl kresby. Pero se stalo perfektním prostředkem k vyjádření intelektu a srdce. Kreslení se stalo mou poezií.

Vlevo a níže je několik příkladů mé rané práce s barvou a jedna z mých prvních perokreseb, Mother and Son. Jak můžete na těchto obrazech vidět, začal jsem se přesouvat od realističtějších forem k abstraktnímu a grafickému umění.

All You Can Eat – Vše, co dokážete sníst (1992)

Creation – Stvoření (1992)

Mother and Son – Matka a syn (1992)

Vedle abstraktních scén, neskutečných postav apod. zahrnuje tvoje tvorba i stylizované portréty. Co tě vlastně obvykle inspiruje k vytvoření nového díla?

Neustále se obohacuji novými ideami a novými informacemi. Zároveň mi zůstává blízké téma, jež miluji, jímž je naše rodná slovanská víra. Když se nová informace úspěšně spojí s tím, co jsem už vstřebal, dále ji rozvíjím. V mých myšlenkách začíná růst představa.  Je to skutečně krásné, protože pokud zůstávám nablízku tomu, co miluji a cítím, nemá konce tvoření nových forem – nových vizualizovaných básní. Někdy mi lidské tváře připadají ironické, To proto, že v nich vnimám božskost. Rysy jejich tváří jsou jedinečným biologickým projevem osobní a národní historie.

Sculptress, Irena Loroch – Irena Loroch, sochařka (2000)

Theatre Owner, Zygmunt Dyrkacz – Zygmunt Dyrkacz, majitel divadla (1999)

Writer, Esden Tempski – Esden Tempski, spisovatel (1999)

Historian, Jozef Borzyszkowski – Jozef Borzyszkowski, historik (2000)

Tvé obrázky se často dotýkají témat pohanské historie a tvého lidu. Polsko je pro nás synonymem křesťanského státu, již méně se však zmiňuje, že v něm funguje množství pohanských organizací. Čím tě osobně oslovilo zrovna předkřesťanské období na rozdíl od toho křesťanského?

In the West the Lands Await – Na západě čeká země

Tvé obrázky se často dotýkají témat pohanské historie a tvého lidu. Polsko je pro nás synonymem křesťanského státu, již méně se však zmiňuje, že v něm funguje množství pohanských organizací. Čím tě osobně oslovilo zrovna předkřesťanské období na rozdíl od toho křesťanského?

Spojené státy mne přiměly k oceňování minulosti. Během mých raných bojů ve Státech jsem toužil poznat historii Polska, Četl jsem množství knih a v jistou chvíli jsem si uvědomil, že naše náboženská představivost byla nahrazena křesťanskou mytologií – že jsme v jiném smyslu byli kolonizováni novou křesťanskou římskou říší. Rovněž jsem si uvědomil, že toto podrobení nás odcizilo jiným slovanským národům a následkem toho jsme nedokázali se vnímat jako bratři.

Holy Ghost? – Duch Svatý? (1997)

Ale už jako dítě v Polsku, když jsem chodil na katechismus ve farním kostele, jsem u sebe objevil averzi k biblickým příběhům. Moji hrdinové byli starověcí Řekové a Římani, ne cizí Izraelité. Zároveň jsem považoval za ponižující a servilní, že daleký Střední východ byl jaksi svatější než naše vlastní země. Katolická ikonografie mi byla cizí. Ježíš mne přinejlepším nechal chladným a netečným, přinejhorším podrážděným a znechuceným. Polská historie mne frustrovala a zanechala ve mně silný pocit nespravedlnosti. Polský stát byl při svém vzniku založen na odporném zločinu, kterým bylo vnucené břímě imperialistického náboženského dogmatu.

Church of the Holy Pale – Kostel svatého kůlu (1997)

Monument to a Bishop – Pomník biskupovi (1998)

Setkal jsi se někdy i s negativními reakcemi např. náboženských organizací na témata svých prací?

Při otevření výstavy mých kreseb některé katolíky rozčílilo mé výsměšné nakládání s křesťanstvím. Jindy polský spoluredaktor shledal mou práci příliš pohanskou pro katolické čtenáře publikace o Pomoří. Nicméně, práce byly zveřejněny. Jinak jsem neměl žádnou negativní zpětnou vazbu ze strany žádné křesťanské organizace. Domnívám se, že nejsem dostatečně důležitý, abych jim vadil.

Jaký je obecně tvůj vztah k pohanství? Ať už jakožto náboženství či životní filosofii.

Pohanství je dávné a přirozené. Vyvíjelo se po tisíciletí a je naším dědictvím. Pohanství, ať už jako náboženství nebo životní filosofie, je nesmírně  povzbuzující pro jednotlivce i komunity. Pohanství člověku otvírá oči pro poezii bytí. Poskytuje lidskému duchu takovou svobodu, jakou by křesťanství nikdy nedokázalo. Pohanství nás spojuje s námi samotnými , naší minulostí, naší zemí, přírodou, a námi navzájem. Být pohanem nás činí kulturně specifické a důležité, v protikladu ke kulturně universálním a nahraditelným. Pohanští bohové jsou skuteční a nadčasoví, kdežto křesťanská trojice byla namíchána  imperialisty, sloužícími vlastním zájmům. Křesťanství vděčí za svůj vliv násilnému obracení na víru a vymývání mozků milionů dětí. A když pohanství vštěpuje individuální přesvědčení a principy, křesťanství jedince terorizuje hrůzami o věčném zatracení. Konečně, pohanství stvrzuje naši existenci jakožto dětí Země, v protikladu k hračkám nějakého svévolného superboha.

The Slavonic World Tree – Slovanský světový strom

Máš nějakou vlastní zkušenost s americkými pohanskými organizacemi?

Naneštěstí ne.

Do Polska se stále rád vracíš, uvažoval jsi někdy o tom, že by ses tam vrátil natrvalo?

Přemýšlel jsem o tom. A nikdo nedokáže říct, kam povede jeho životní cesta. Nicméně už nepotřebuju žít v Polsku, abych byl Polákem. Za ta léta jsem si rozvinul osobní ideu o své zemi a její kultuře –  ta je nezávislá na stávajícím geografickém umístění. Proto mohu žít kdekoliv na světě a stále zůstat Polákem.  V klíčovém momentu svého dětství jsem zavrhl amerikanizaci. Odměnou za toto rozhodnutí bylo plodné umělecké zapojení se do polské a evropské historie. Zcela jasně vidím, jak jsme stále více kolonizováni imperialistickým západem. A následkem toho Poláci unikají do jiných zemí či do nacionalismu. Přibývá tolik nespravedlnosti.

The March to War – Pochod do války (2012)

V životopise jsi se zmínil rovněž o své babičce, u níž jsi trávil prázdniny a která měla blízko k prastaré slovanské víře a lidovým tradicím. Jak jsou na tom na lidé s udržováním tradic na polském venkově v současnosti?

Vypadá to, že téměř zmizely – zmizely s její generací. Tolik polského venkova se mění v lhostejná předměstí. Levná jídla z Asie nahrazují tradiční kvalitu. Nová generace chce být kosmopolitní, protože propaganda masmédií jim tvrdí, že je to „moderní“. EU agresivně urychluje destrukci národních kultur tím, jak zaplavuje Evorpu marxistickým „multikulturalismem“ a kulturním brakem, mírně řečeno. A protože křesťanství již není dostatečně silné, aby evropské národy ovládalo, tak je posledním trikem z imperialistického pytle politická a ekonomická národní závislost. Byl jsem velice šťastný, že jsem své prarodiče poznal. Patřili ke generaci lidí, kteří byli soběstační a velmi šikovní. Věděli, kým jsou, a milovali svou zem.

The Well of My Grandmother – Studna mé prababičky (2000)

Self-portrait with Grandparents – Autoportrét s prarodiči (1998)

Podnikl jsi cestu na Island a strávil nějaký čas v Jižní Koreji, což jsou země, které se vyznačují výraznou svébytnou kulturou, tolik odlišnou od globalizované moderní pop-kultury, jež se na nás valí ze všech stran. Jak na tebe tyto země a tamní lidé působili?

Podnikl jsi cestu na Island a strávil nějaký čas v Jižní Koreji, což jsou země, které se vyznačují výraznou svébytnou kulturou, tolik odlišnou od globalizované moderní pop-kultury, jež se na nás valí ze všech stran. Jak na tebe tyto země a tamní lidé působili?Island jsem navštívil v roce 1996. Tato zkušenost mi změnila život. Až po mnoha letech jsem plně ocenil svou cestu přes vulkanický ostrov. Dokonce jsem o tom napsal dlouhý článek.  17. února bude tento  článek s fotografiemi a kresbami zveřejněn (v polštině)  na  polském pohanském webu bialczynski.wordpress.com. Nikde jinde jsem dosud nenalezl tolik duchovní energie jako na Islandu. Tehdy jedinkrát jsem přímo cítil přítomnost našich bohů – a to stačilo.

Marek Hapon pod útesy Hornbjargu (Island, 1996)

Jižní Korea mi umožnila vidět zblízka malované dřevěné chrámy a mít pocit, jaké by to bylo, kdyby si Slované mohli udržet svou rodnou víru. Na druhé straně jsem tam viděl ty nejohyzdnější křesťanské kostely ve svém životě. Tyto cihlové stavby pro mě nebyly ničím jiným než „duchovními věznicemi“. Bylo mi to jasným znamením toho, že křesťanství v Koreji dobře nezakořenilo. Ve skutečnosti přineslo tomuto poloostrovnímu národu náboženskou netoleranci.  Buddhisté a dokonce i křesťané mi povídali o křesťanském nepřátelství vůči buddhismu. Celkově pro mne  znamenaly návštěvy velkých buddhistických chrámů nejlepší část mého pobytu v Jižní Koreji.  Buddhističtí mniši byli jediní skutečně pozoruhodní lidé, které jsem v té zemi potkal.

Across South Korea – Napříč Jižní Koreou

Co považuješ za svůj dosud největší úspěch v kariéře a jakým směrem se chceš ubírat v budoucnu?

Není to jednotlivý úspěch, ale průběžná řada úspěchů. Každý z nich přichází s tím, když je má práce zveřejněna či vystavena a tehdy poznávám, že ji lidi oceňují.  Mé slovanské zájmy jsou jako čarovný les. Cestou, do níž se mohu ponořit s obnovenou silou tvořit. Prostě se budu dál věnovat našemu slovanskému duchovnu prostřednictvím umění – to je má stezka. Ta nejlepší práce spočívá teprve přede mnou.

The Sacred Grove – Posvátný háj (2012)