Přejít k obsahu webu

Zrození, nebo vzkříšení?

17 března, 2021

Adam Anczyk

Pozn. překl.: Dnes se podíváme na počátky zájmu o pohanské keltské kněží, druidy, z něhož postupně vyrostla dodnes přetrvávající fascinace. Ta je bohůmžel často založena na mylných závěrech až dezinformacích, které se tradují i celá staletí, třebaže již v minulosti měli autoři k dispozici o druidech soudobé prameny z antiky. Text níže je kapitolou z knihy Adama Anczyka „The Golden Sickle: An Introduction to Contemporary Druidism“ [Zlatý srp: Úvod do soudobého pohanství] , která byla roku 2014 vydána v Katowicích.

Autor působí jako odborný asistent na katedře psychologie náboženství a duchovna při institutu psychologie na akademii Ignatianum v Krakowě.  Je autorem několika knih o vztahu náboženství a psychologie, pohanství nevyjímaje. Více je možno se o něm dozvědět na jeho webové stránce: https://adamanczyk.wordpress.com/

Wolf

Renesance byla éra fascinace starověkem v literatuře a umění, jakož i éra oživování antických děl. Není divu, že renesance byla časem návratu druidů, protože tehdy docházelo v celé Evropě k oživování různých zapomenutých myšlenek. Atmosféra éry napomáhala potvrzování minulosti, včetně té předkřesťanské. Samotný výraz „vzkříšení druidství“ lze chápat dvěma způsoby: za prvé, jako obnovu zájmu o druidy, a za druhé jako obnovu mýtu o druidovi jako vznešeném mudrci, jehož počátky spadají až ke spisům antických autorů. Ve středověku nalézáme druidy v mýtech a kronikách, kde jsou znázorňováni jako černokněžníci, zatímco renesance započala skutečný zájem o druidský mýtus v širším kontextu. Později se to mohlo jen zlepšovat – od té doby nalezli druidové pevné místo v evropské kultuře. Nicméně, byli ti „historičtí“ druidové oni druidi, s nimiž jsme se setkali při analýze spisů antických autorů?

Johannes Trithemius

Počátky fascinace druidy lze  – paradoxně – vysledovat na území dnešního Německa  (ačkoliv, pokud bychom měli věřit Caesarovým slovům, v Německu žádní druidové nebyli) a Itálie. Ironie situace ještě vzroste skutečností, že jeden z prvních lidí, které druidi fascinovali, byl Johann Heidenberg, známý jako Johannes Trithemius (1462 – 1516), opat benediktinského kláštera ve Sponheimu a předtím kláštera sv. Jakuba ve Würzburgu (125). Byl znám především díky knize Steganographia, o magii a tajných uměních, která se asi sto let po úmrtí autora dostala na Index Librorum Prohibitorum (126). Ve svém De origine, progressu et laudibus ordinis fratrum Carmelitarum (Počátek, rozvoj a hodnoty bratrů karmelitánů) o druidech napsal:

„Mezi pohany v naší belgické Galii existoval posvěcený sbor mnichů, zasvěcenců, které starověk nazýval druidy. […] Všichni však filozofovali o znalostech přírodních věcí. […] Vedle své víry a vědění o jediném Bohu se ve svých skutcích projevovali jako mniši (127).“

To však nebylo vše! Opat se zároveň považoval za druida a nazýval své opatství domovem druidů, protože je považoval za předchůdce řeholního života. Jeho vědění  o druidech patrně pocházelo z Caesarových Zápisků o válce galské (128). Zájem Trithemia o okultismus, spolu s údaji z antických římských pramenů měly za následek, že si představoval druidy jako skupinu moudrých mužů, organizovaných v jakémsi řádu (a vedený, jak si vybavujeme z Casesarova díla, tím nejdůstojnějším a nejrespektovanějším z nich, stejně jako u kláštera a jeho opata).

Druidové se rovněž objevují v díle italského dominikána jménem Annio da Viterbo (Giovanni Nanni, 1432 – 1502) (129), který mezi legendárními keltskými králi uvádí Druise (odvozujíce jeho původ od Noema) (130) spojovaného s druidy. Jak uvidíme později, motiv spojování druidů s Noem a židovskými patriarchy je jeden z nejdůležitějších komponentů druidského křesťanského mýtu. Conrad Celtis (1459 – 1508), německý akademik, promlouval v témže duchu náklonnosti, nazývaje druidy nejvznešenějšími lidmi předkřesťanské Evropy, a navíc uctívače jednoho Boha (131). Celtis, který cestoval po Evropě „neustále odhaloval stopy přítomnosti druidů, dávné kněžské kasty, která prý  Germánům přinesla náboženství z lesních klášterů v Řecku […]“. (132)  Usuzoval, že druidové na útěku před římským pronásledováním hledali útočiště v oblastech obývaných germánskými kmeny. Tato germanizace druidů umožnila autorům o nich psát tak, aby viděli vlastní minulost a dědictví v pozitivnějším světle, protože zahrnovala svaté kněží, protějšky řeckých a římských filosofů.

Zároveň bylo možno podobné trendy sledovat mezi francouzskými akademiky, kteří díky životu v oblastech dříve obydlených Galy, mohli v jistém smyslu legitimně aspirovat na to, být dědici jejich kultury. Území moderní Francie je skutečně první, kde poprvé začalo klíčit semínko národní hrdosti, přiživované příběhy o vznešených předcích předkřesťanské éry. Důležitou složkou byla identifikace druidů jako kněžích Galů, což roku 1514 navrhl Justus Bebelius (133)  a roku 1523 následoval Jean le Fevre (134). V roce 1585 vydal teolog Noël Taillepied (1540 – 1589) ve Francii knihu Historie de lEstat et Republique des Druides, jež se považuje za první, která se plně věnuje druidům (135). Cílem tohoto díla bylo zachovat historické příběhy pro budoucí generace, což samo o sobě oceňovalo keltskou minulost jako hodnou pozornosti, jakož i prvek kulturní identity (136). Minulost, tolik vzdálená a tak chabě chápaná,  blízká eliadskému illus tempus a tvořící jeden ze základů kulturní identity, nemohla být barbarská a primitivní. Proto mnoho francouzsky hovořících autorů druidy bránilo, dokonce i proti nepříznivým římským pramenům. Sebastian Rouillard (137) mluvil v témže duchu a příběhy o obětování lidí druidy nazýval římskou propagandou, protože to byli Římané, kdo byli modláři, pohané a utlačovatelé křesťanů, kdežto druidové byli svatí muži a mudrci. Náboženství druidů bylo jakousi předehrou křesťanství – dub se jmelím byl symbolem Kříže a samotní druidové jakožto jasnovidci předpovídali narození Krista. Ve francouzské literatuře bylo spojování druidů s křesťanstvím známým motivem a mohlo být v pozdějších staletích důvodem popularity druidských skupin zednářské a esoterické povahy ve Francii a Belgii.

Přesuňme se nyní na Britské ostrovy, kde, jak se na první pohled zdá, jsme měli náš příběh začít. Nicméně kupodivu mezi britskými autory se druidové netěšili vážnosti srovnatelné s kontinentální. V dílech pozdně středověkých a raně renesančních autorů byl stále přítomen obraz druida jako zlého mága (138). Možná za to mohl silnější vliv lidových příběhů, které byly pro umělce a básníky zdrojem inspirace. Jisté zmínky o „civilizovaných“ druidech lze nalézt v dílech Hectora Boethia Scotuse (1465 – 1536), který je možná modeloval dle antických děl, když popisoval skotské kněze, kteří se podobně jako druidové  zabývali soudcovskými a náboženskými záležitostmi.

John Caius

Další ranou zmínku zaznamenal John Caius, který ve své Historia Cantabrigiensis Academiae, (History of Cambridge University) tvrdil, že druidové byli otcové zakladatelé akademické tradice v Cambridge (139) (asi o sto let později jeho teorii spojující počátky britského vzdělávacího systému s druidy potvrdil Anthony Wood, tentokrát v případě Oxfordské univerzity) (140). Pozoruhodné svědectví k počátku akademického zájmu o druidy pochází z překladu latinského díla z roku 1610 od Williama Camdena, Britannia, kde nacházíme odkazy na antické prameny o druidech od Caesara, Tertulliana a Órigena (141). Na jejich základě, zvláště posledních dvou, Camden došel k závěru, že druidové připravili Británii na přijmutí křesťanství prosazováním monoteismu mezi keltskými kmeny. Lze si snadno povšimnout, že jsme se již přesunuli do sedmnáctého století, kdy zájem o druidy značně narostl. Huttonův závěr o literatuře tohoto období, poukazující na skutečnost, že „v Shakespearovi nejsou žádní druidové“ (142) je pozoruhodný, protože Shakespeare silně ovlivnily starověké prameny, např. když psal díla Titus Andronicus, Julius Caesar, Sen noci svatojánské, plné fantastických a mýtických témat, a Cymbelín se zápletkou z doby před římskou invazí. Možná dramatik usoudil, že nejsou zajímavým literárním tématem, nebo o nich neměl povědomí, ale jejich absence v jeho hrách, skutečně není jasná. Pokud se však podíváme na mýtické motivy, může se ukázat, že druidové jsou nějak přítomni ve Shakespearových dílech, ovšem ve velmi pokroucené formě – vybavme si postavy tří čarodějnic, které se  podobně jako druidové a druidkyně zabývali tajným uměním. Macbeth rovněž  zahrnuje mýtické téma pohybujících se živých stromů, známých z básně Cad Goddeu, ačkoliv do jisté míry racionalizovaných (Birnamský les). Druidové se oficiálně objevili na scéně ve hře Johna Fletchera Bonduca, (143) která se, jak jste možná odtušili, odehrává během vzpoury Boudiccy proti římským vetřelcům. Skupina druidů hraje roli sboru a objevuje se na scéně pouze jednou (že jim byla přisouzena tato role je snad spojeno s Tacitovým popisem druidů zpívajících a chrlících kletby během římského útoku na ostrov Mona). Druidové rovněž inspirovali básníky, jak dokládá např. fragment dobře známé básně Poly-Olbion od Michaela Draytona, patrně vycházející z již výše jmenovaného díla Britannia (144) a dalších antických pramenů (145).

John Aubrey

Nicméně to nejsou básníci, kdo přispěl k probuzení zájmu o druidství v nadcházejícím sedmnáctém století – ale vědci. Známá skupina filologů z Oxfordské university (mezi jinými Edmundem Dickinsonem a Thomasem Smithem, který druidy popsal ve své knize) (147), měli některé zajímavé teorie, např. představili druidy jako keltské patriarchy, kteří připravili barbarské kmeny na přijetí nového náboženství – křesťanství. Pozdější dílo kněze z Anglesey, Henry Rowlandse, Mona Antiqua Restaurata, v němž autor odvozuje druidský rodokmen do Noema, ukazuje živý zájem o takové myšlenky. (148) John Aubrey, starožitník a spisovatel (1626 – 1697) byl velmi důležitou postavou pro následné přijetí představy o druidech. Roku 1663 Královská společnost jmenovala dva badatele, Johna Longa a John Aubreye, aby vedli terénní studium v oblasti kamenných kruhů v Avebury. Téhož roku král Karel II. výzkumníky v Avebury navštívil, a když lokalitu  shlédl, navrhl, aby popis tohoto pro historii Británie nanejvýš důležitého monumentu byl vydán co nejdříve. Aubrey začal pracovat na knize a dal jí výmluvný pracovní název Templa Druidum čili Chrámy druidů. Aubrey v tomto díle vyvodil svou smělou tezi, že kamenné kruhy jsou ve skutečnosti keltské chrámy, kde druidové slavili své rituály. Jeho myšlenku podpořily předchozí souvislosti ohledně druidů od anglicky hovořících autorů a interpretace místa: pokud tyto stavby nemají žádné viditelné praktické upotřebení, mají bezpochyby souvislost s náboženstvím. John Aubrey své dílo nevydal hned, protože jeho snem patrně bylo popsat celý fenomén, ne pouze jeho část – jen jednu archeologickou lokalitu. Navzdory skutečnosti, že dílo o Avebury bylo kolem roku 1660 hotové, Aubrey se nerozhodl jej představit širšímu publiku. Celkem vzato se rozhodl zahrnout svůj výzkum do Monumenta Britanica (149), jejímž záměrem bylo věnovat se všem kamenným kruhům a dalším podobným nálezům ve Velké Británii. Sám starožitník byl na pochybách, pokud šlo o jeho smělou tezi: žádný z antických pramenů nespojoval druidy s kamennými kruhy; několik soudobých autorů navíc identifikovalo kamenné kruhy, dolmeny a kromlechy jako místa pohřbu, a ne nutně uctívání (150). Tyto pochybnosti nicméně rozptýlil prof. James Garden z Aberdeenu, který si s Aubbreyem dopisoval v letech 1692 a 1693. Aubrey získal podporu svých hypotéz mezi akademiky, vydání svého životního díla se však nedožil.

William Stukeley

Myšlenky, které Aubrey předložil, nezůstaly přehlížené, ale staly se inspirací pro generace výzkumníků, včetně Williama Stukeleyho (1687 – 1765), jednoho z otců zakladatelů britské archeologie. Jeho publikace ve skutečnosti neustále spojovaly druidy s kamennými kruhy a megality. Stukeleyho fascinovala starověká a předkřesťanská Evropa. Roku 1722 se připojil ke Společnosti římských rytířů, jejíž členové si říkali keltskými jmény, zvláště těmi, které římské prameny přisuzovali kmenovým náčelníkům. Stukeley používal jméno Chyndonax, (151) převzaté z nápisu na mohyle, a které interpretoval jako jméno starověkého druida. Tento pseudonym používal celý život a jeho kolegové shledali vhodným mu říkat „druid“. Jak můžeme vidět, jméno „druid“ neustále sloužilo autorům jako doplněk jejich vznešenosti, počínaje šestnáctým stoletím a dříve zmiňovaným „druid opat“. Toto demonstruje fascinaci keltskými vírami, které přiživovali badatelé, nebo spíše fascinaci prvky, které se pojily s představou vznešeného Kelta, posla civilizace a jejich váženého předka. William Stukeley, povoláním lékař, se snažil vést svůj výzkum precizně a objektivně. Stuart Piggott v Stukeleyho životopisu zdůrazňuje, že fakt o jeho vysvěcení roku 1729 (relativně pozdě, protože mu tehdy bylo 42 let) ovlivnil jeho teorie a vedl ho k duchovnu a představivosti a odvedl ho od vědecké metody (152).  Pozdější životopisci, včetně již citovaného Davida Haycocka, však přiznávají, že je to příliš schematická a zjednodušená interpretace starožitníkova postoje. Ať už si vybereme  jakoukoliv možnost, můžeme s určitostí říci, že Stukeley byl duchovní člověk a zabýval se náboženstvím. Také se zajímal o filosofii, zvláště o novoplatonismus a pythagoreismus, což je zvláště patrné v jeho interpretaci kamenných kruhů. Jak napsal Ronald Hutton v kontextu Stukeleyho analýzy Stonehenge, „nacházel podobné kosmologické principy v návrhu samotného Stonehenge, jeho posloupných kruhů a půlkruhů kamenů představujících novoplatónský model vesmíru jakožto řady sfér“ (153). Vydání dvou knih o Stonehenge a kamenných kruzích v Avebury, které byly výmluvně nazvány Stonehenge: a Temple Restor’d to the British Druids [Stonhenge: Chrám navrácený britským  druidům] (154) a Abury, a Temple of the British Druids and Some Others Described  [Abury, popis chrám britských druidů a některých dalších] (155) korunoval jeho úspěch. Stukeley zjistil, že kamenné kruhy nejsou ničím jiným než chrámy, v nichž druidové konali své rituály. Rovněž věřil, že jsou plné symbolů, které odrážejí víry a filosofii oněch předkřesťanských kněžích. Jeho dílo a ideje měly hluboký vliv na pozdější autory, jakož i na zformování nové představy o druidech. Od té doby byli druidové nastálo spojeni s kamennými kruhy – hmatatelným důkazem britského historického dědictví. Stalo se zřejmým, kde druidové slavili své obřady a monumentální podoba megalitů povzbuzovala populární představivost. Kameny přestaly mlčet, naplnily se posvátnou hudbou a modlícími se a oběti předkládajícími druidy. Můžeme spekulovat, zda by bývalo možné dospět k těmto závěrům bez Stukeleyho publikací, nebo jen vyjadřoval všeobecný názor. Každopádně, lavina byla spuštěna a druidové byli vystaveni síle mýtu. Od té doby jsou publikace o druidech plné fantastických spekulací a udržují stejný tón jako fragment Gallic Antiquities od Johna Smitha, který druidům přisoudil znalost střelného prachu, jakož i schopnost vytvářet umělé blesky a hromy (156). Tak začala éra masové fascinace jimi. Druidové byli osvícení, vznešení předkové, kteří slavili svá posvátná mystéria v kamenných kruzích. Druidství se znovu narodilo díky starožitníkům, vědcům, básníkům a spisovatelům a jejich fascinaci. Tento proces nebyl možný bez poblouznění idealizovanou představou o vznešených mudrcích, protože mýty jsou často více vzrušující než historie.

 

Poznámky:

125. Viz N. L. Brann, The Abbot Trithemius (1462-1516). The Renaissance of Monastic Humanism, Leiden 1981.
126. Trithemius, Steganographie: Ars per occultam Scripturam animi sui voluntatem absentibus aperiendi certu, Frankfurt 1606. 
127. Trithemius, De origine, progressu et laudibus ordinis fratrum Carmelitarum, I, 2, citováno v: N. L. Brann, Conrad Celtic and the „Druid“ Abbot Trithemius: An Inquiry into Patriotic Humanism, „Renaissance and  Reformation“, 3/1, 1979, str. 16-17.
128. Tamtéž, str. 17.
129. Annio da Viterbo, Documenti e ricerche, G. Baffioni (ed.), Řím 1981.
130. W. Stephens, When Pope Noah Ruled the Etruscans: Annius of Viterbo and His Forged Antiquities, „Modern Language Notes“, 119, 2004, str. 201-223.
131. R. Hutton, Blood and Mistletoe…, citace, str. 50.
132 Ch. S. Wood, The Credulity Problem, in: P. N. Miller, F. Louis (eds), Antiquarianism and Intellectual Life in Europe and China, 1500 – 1800, Ann Arbor 2012, str. 154.
133. J. Bebelius, Traite dans ses ouverages de l’ancienne religion des Germains et des druides gaulois, Paříž 1514.
134. J. le Fèvre, Les Fleurs et Antiquitez des Gaules, où il est traité des Anciens Philosophes Gaulois appellez Druides, Paříž 1523.
135. N. Taillepied, Historie de l’estat et republique des druides, eubages, saronides, bardes, vacies, anciencs François, governeurs de païs de la Gaule, depuisle deludge universel, jusques à la venuē de Jesus-Christ en ce monde, Paříž 1585.
136. T. Chesters, Ghost Stories in Late Renaissance France. Walking by Night, Oxford 2011, str. 89.
137. S. Rouillard, Parthenie. Histoire de la très-auguste et très-devote Eglise de Chartres, Paříž 1609.
138. R. Hutton, Blood and Mistletoe…, citace, str. 55-56.
139. Johannes Caius, De Antiquitate Cantabrigiensis Academie, London 1568, str. 18.
140. A. Wood, Historia et Antiquitates Universitatis Oxoniensis, Oxford 1674.
141. W. Camden, Britannia, Londýn 1610.
142. R. Hutton, Blood and Mistletoe…, citace, str. 60.
143. J. Fletcher, Bonduca, Londýn 1797.
144. A L. Owen, The Famous Druids. A Survey of Three Centuries of English Literature on Druids, Oxford 1962, str. 49.
145. J. E. Curran, The History Never Written: Bards, Druids and the Problem of Antiquarianism in Poly-Olbion, „Renaissance Quarterly“, 51/2, str. 498-526.
146. M. Drayton, Poly-Olbion, I, 3, in: The Complete Works of Michael Drayton: Now First Collected, 1876, díl I., Elibron Classics 2005.
147. T. Smith, Syntagma de Druidum moribus ac institutis, Londýn 1664.
148. H. Rowlands, Mona antiqua restaurata. An archeological discourse on the antiquities, natural and historical, of the Isle of Anglesey, the ancient seat of the Druids, Londýn 1766.
149. Viz J. Aubrey, Monumenta Britannica or A Miscellany of British Antiquities, J. Fowles (ed.), Boston 1981.
150. R. Hutton, Blood and Mistletoe…, citace, str. 71.
151. D. B. Haycock, William Stukeley: Science, Religion, and Archaeology in Eighteenth-Century, Woodbrigde 2002, str. 117.
152. Viz S. Piggott, William Stukeley: An Eighteenth-Century Antiquary, Oxford 1950.
153. R. Hutton, Blood and Mistletoe…, citace, str. 92.
154. W. Stukeley, Stonehenge: a Temple Restor’d to the British Druids, 1740, 1984.
155. W. Stukeley, Abury, a Temple of the British druids and Some Others Described, 1743, 2010.
156. „Mezi tajemství přírody, s nimiž byli naši druidové obeznámeni, je mnoho domnělých, ne-li pozitivních důkazů, pro přisouzení jim umění výroby střelného prachu, či umělého hromu a blesku: ačkoliv, stejně jako v případě jejich všech ostatních tajemství, udržovali tento vynález v tajnosti.“ J. Smith, Galic Antiquities, Edinburgh 1780, str. 73.

 

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: