Setkání s předky – Samain 2018

Na jihu Čech se ustálila tradice oslav „Samainu“, „Dušičěk“, „Setkání s předky“, kterou zavedl (jak jinak) jihočeský kmen  DÚN – AN – DLABA.  Ano, podobnost s názvem slovanského kmene Doudlebové tu je, i místo by odpovídalo, ale ve skutečnosti jde o srozumitelný přepis častého blábolení některých členů tohoto volného uskupení lidí s vazbami na přírodu a historii. Později vám napíšu, co to znamená.

Po těch letech ani nevím po kolikáté je tato slavnost pořádána. Původní obřad obsahoval jen výstup do zásvětí, který jsem předloni obohatil o úvodní část, a nějak mi z toho zůstala funkce obřadníka. Loňské slavnosti jsem se zúčastnit nemohl, ležel jsem po úrazu, a tak jsem se na letošní slavnost hodně těšil. Pozvali jsme tedy spřízněné duše a začali se připravovat. Celý obřad se učím samozřejmě z paměti. Vždycky, když jedu v práci autem opakuji si text, výslovnost a intonaci. Jestli jsem to zvládnul, musí posoudit zúčastnění.  Ale sám se sebou jsem spokojen, nezakoktal jsem se ani se nepřeřeknul.  Takže dobrý.

 Postupně se začali přihlašovat účastníci a mě potěšilo složení zájemců o tuto akci. Byli to lidi, co mám rád. Pravda, nemusím souhlasit se všemi jejich názory, ale toho co nás spojuje je víc.

V sobotu 3. 11. nastal den D., abychom stihli vytopit Rašovku, vyrazili jsme před obědem. Rosťa mě nabral doma a dole v Budějcích jsme přibrali Airise, Chechtu a Maťu a hurá na naši chatu.

Po příjezdu jsme zatopili a chystali oběd, děkuji Matě a Chechtě za hlavní podíl přípravy krmě. Postupně se začali sjíždět ostatní ubytovaní.  Nastalo zabydlování a prohlídka Rašovky.  Jasně, musel jsem se pochlubit Leknínkou a Vodní svatyní.

 

Odpoledne odjeli zásobovací vozy do Hradiště. My ostatní se vydali pěšky. Po cestě došlo k pokusu zabavení koní pro naše přepravní účely, ale ty čtvernožci nespolupracovali.

S přestávkami a po doplnění tekutin.

jsme přece jenom dorazili na Pásovcovu louku.

Na místě sloužící k akcím Dún – an – dlabů, je kamenný oltář s idolem, menhirem na malé mohyle a obětinami (hlavy sežraných zvířat) rozvěšených po stromech v posvátném háji.

Na rozdíl od minulých let, se nemuselo sbírat dříví na oheň, vše zajistil Pásovec s Jimem. Zbyl tedy čas na seznamování a pro mě na přípravu obřadu. Kdo mě mile překvapil, byl Lišák Krušnohorský, který po naší krátké komunikaci, přijel z takové dálky. Byl tu a bylo znát, že je jedním z nás.

Rozdělil jsem dílčí role při obřadu a čekalo se na soumrak. Bylo zataženo a jemně mrholilo, pravé samhainové počasí.

Obloha ztmavla a nastal čas „…ve dne, kdy dnem není.“  Obřad započal.

Po úvodu, jsem začal zvoněním na ohňový kotel povolávat bohyně a bohy k naší ochraně, následovalo povolání předků a rozdělání posvátného ohně v kotli. Kotel je podobenství k ohňové misce, kterou jsem vyrobil pro soukmenovce Fíbu. Čirou náhodou došlo k zjištění, že kotel skvěle rezonuje a mě napadlo, využít jeho skvělý zvuk jako součást obřadů.

Každý si od posvátného ohně zapálil přenosné světlo, aby přinesl posvátný plamen svým předkům. Nesením do zásvětí dostal tento plamen osobní rozměr.

Bylo skvělé sledovat houf světýlek, blížících se ke mně. Kdo převádí, je smrtí sám.

Postupně jsme se vydrápali na nejvyšší bod, kde je z kamenů navršená mohyla. Ta slouží k uctění předků. Původně byla ozdobená různými zvířecími lebkami, ale někomu se to nelíbilo a tak tu zbyl jen kovaný „keltský kříž“ symbolizující slunce. Na tuto mohylu jsme umístili svíčky, zapálené od donesených plamínků.

Pak začal tradiční sambel. Vzpomínalo se mrtvé, příbuzné, nepříbuzné význačné hrdiny, známé a neznámé. Mrtvý z nás museli mít radost a ty, na které jsme zapomněli, ať nám odpustí.

Následoval sestup k ohni.  A slavilo se a slavilo se.  Mrtvý seděli s námi a určitě si to také užili.

Vše má svůj konec a jak se noc posunula a my byli mokřejší a mokřejší od neustávajícího mžení. Byl čas přejít do vyhřáté Rašovky. Cestu jsem naštěstí měl označenou, jak jinak, reflexními značkami, na všech důležitých rozcestí a byly vidět i přes clonu mlhy a mžení. Pohyb zrychlil můj krevní oběh a tělo zpracovávalo vše, co jsem vypil. Moje narušená rovnováha mi dělala problémy, ani berla „Mrazilka“ nepomohla. Ale od čeho máme přátele, kteří nám jsou oporou. Děkuji Ívě a všem účastníkům mlžného pochodu, kteří zabránili lidským ztrátám. Jen by mě zajímalo, jak jsem odemkl Rašovku…?

Pak nastalo ráno. Díky přikládání Soni, jsme měli suché oblečení i boty. Občerstvili jsme se polívkou mojí švagrové, trochu si zastříleli z luku a nastal čas loučení.

Myslím, že toto Setkání s předky – Samain bylo podařené a to hlavně skladbou přítomných. Neřešilo se, kdo k jakému pohanskému směru se hlásí, šlo o to, prožít tento význačný svátek se spřízněnými dušemi. Jak těmi v žijících tělech, tak těmi z druhé strany.