Skip to content

Měsíc sněženek

Březen 17, 2017
tags:

Ve vzduchu byl občas cítit závan jara. Takový ten nejasně definovatelný pocit, ve kterém byl znát příslib tepla, slunce a nového života. Poutník kráčel lesní pěšinou, která se klikatila úbočím vysoké hory, na jejímž vrcholu se ještě stále bělaly sněhové peřiny. Ale dole v údolích se již začínala příroda pomalu ale jistě probouzet a mnout si ospalky po dlouhém zimním spánku. Poutník se zastavil a dlouze nasával vzduch, prosycený sluncem, které se vynořilo na horizontu. „Je to zase tady, jako po tisíce a tisíce let. Teplo střídá chlad, chlad střídá teplo, stejně jako život končí smrtí a smrt střídá nový život. A vlci, kteří stíhají měsíc a slunce je honí neúprosně a nelítostně, jak je šelmám vlastní.

A díky tomu se střídá světlo a tma. Vše je propojeno v jednom úžasném a dokonalém celku.“ „A nemá smyslu pátrat po tom proč to tak vlastně je. Protože to tak prostě je a můžete viset stokrát na větrném stromě, ale tohle tajemství stejně nikdy nerozluštíte. Nezbývá než to tajemství neustále prožívat a objevovat. Poznávat nové a používat staré, mluvit s živými, ale nebát se mrtvých, mrtví totiž již „vědí“. Vnímat vše v jednom celku…“ Pomyslel si poutník. Stál v místě, kde vichřice vyvrátila kus lesa a mohl tedy dobře pozorovat vesničky dole pod sebou. Vesničky a políčka, kde se obyčejní lidé pachtí za svým štěstím, které si kolikrát za celý svůj život ani neuvědomí. Celé generace, které se košatí jako velký zelený strom, kterému občas některá větev uschne a zajde ale jako celek se ten strom od věků pne k nebesům, s kořeny pevnými a hluboko a pevně v zemi zapuštěnými. Strom života a smrti. Strom s mnoha úrovněmi bytí a forem života. Člověk často celý strom neobsáhne svou myslí, vidí jen sebe a své problémy, svou cestu a své blízké. Je proto špatný? Všichni jsme dobří i zlí, ustrašení i nebojácní. Umíme milovat, umíme nenávidět. Umíme být zákeřní i velkorysí. Občas hrdí, občas tak na dně, že si říkáme, jaký to má všechno smysl, ale stejně se zase zvedneme a pachtíme se dál. Protože stejně ten čas strávený na prašné zemi, která jednou ponese naše utrápené kosti, ten čas stejně stojí zato. Nejsme bohové, jsme jen lidé, ale stejně tak i bohové mají svá trápení a své radosti. A právě proto je máme rádi. A oni nás…

Poutník ještě stále stál v místě polomu a kochal se výhledem a svými myšlenkami. Kdyby jej někdo z dálky spatřil, uviděl by vysokého muže se dvěma velkými šedivými psy, nad, kterými krouží dvě černé tečky. Jeho lidé si jej od nepaměti představovali různě. A vždy to byl on, protože na nějaké monoteistické formě mu nikdy nezáleželo. Vlastně ani jeho lidu ne. Myšlenka a paměť totiž nikdy nezemřou, i když je občas ovládne žravost a nenasytnost…

A dole v údolí už sem tam začínaly kvést sněženky.

 

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Miroslav "Frostík" Mráz permalink
    Březen 17, 2017 7:49 am

    Jako bych stál vedle a cítil to samé. Kdo ví třeba i ty myšlenky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: