Kde jsi, obyčejný pohane?

K této otázce mě donutily názory a komentáře posledních měsíců jak na Pohanském kruhu, tak na Facebooku, kam jsem se přihlásil na „doporučení“ mých bratrů. Čím více sleduji návody, co se má a nemá správně dělat, jakou správnou cestou má kdo jít, ptám se sám sebe: „Kde jsou ti běžní pohané z lidu, prožívající své pohanství v každodenním životě a nestojící o pozici znalců či snad titulů nějakých kněží?“

Není tu přemíra různých druidů, kněží, žreců, runoznalců, čarodějů a mágů? Nemáte pocit, že s množstvím klesá kvalita?

Kam bych ale zařadil sebe? Přiblížím vám svojí duchovní cestu pro pochopení mého náhledu k této otázce. Jsem samozřejmě ovlivněn osobními zážitky a zkušenostmi. To však nemusí odpovídat celkové realitě a můžu se v mnohém mýlit. Proto mě berte s určitou rezervou. Dávám přednost osobní zkušenosti před čtením slohových prací. 

Má duchovní cesta začala koketováním s východními směry, jako byl zen a šintoismus. Po čase se však projevila síla rodných kořenů a ta určila další směr. Po sedmiletém tápání se mi v první polovině 90. let dostalo prvních hodnotných informací a začal jsem si budovat svůj duchovní systém. Dneska se něčemu z mé minulosti směji, ale to je vývoj. Bylo kolem mě pár lidí, kterým se líbilo totéž. Občas jsme narazili, díky našim aktivitám, na další příznivce, kteří se k nám přidali nebo nás jen minuli na spletitých životních stezkách. Dnes vím, že to bylo hlavně mé nadšení, co pohánělo akce a dění naší skupiny. Na mě bylo provádění odřadů, a tak jsem z nutnosti stal něco jako obřadníkem – zaklínačem. Časem stoupala pasivita členů až k čím dál menší účasti na společných akcí. Poslední ránou bylo ukončení svatyně, a tak bylo na čase se na nikoho nespoléhat a jít svou vlastní cestou, bez ohledu na kohokoli, kdo mi vstoupí do života. Dnes třeba vím, že tohle postihuje mnohé skupiny a společenství. Pár tahounů je vždycky nakonec znechuceno a bez nich už to nejde. Přesto nelituji, mnohé jsem se naučil a po této životní kapitole jsem se soustředil na svůj osobní pohanský život. A jaký je?

Nemodlím se pravidelně k bohům, nemám doma oltář k jejich uctívání. Oni ví, že v myšlenkách je denně stejně navštívím. Mám svoje pidi – rituály, se kterými se na ně obracím, když potřebuji. Někdy třeba v zaměstnání vylezu na střechu haly, při západu slunce či za svitu hvězd, a tam se k nim obracím. Navštěvuji je v mých kruzích a děkuji jim za obyčejné radosti života. Když opravdu nutně potřebuji, zaklínám je vždy pod širou oblohou, tam cítím jejich sílu. Jinak je neotravuji a bojuji se vším, co mi život přináší, vlastními silami. Jediným pravidlem jsou obřady na kole roku. Nepovažuji se nijak za výjimečného, prostě si žiji svůj běžný pohanský život. Nemám v okolí nikoho, s kým bych mohl toto sdílet. Okolnosti mě nutí znát určité rituály a čarování. Můžu to považovat za pokračování toho, co dělal řadový pohan kdysi? Účel je stejný, jen forma je jiná. Nejsou podobné bývalé pohanské denní obřady, ztracené v nánosech folklóru a v pověrách, dnes deformované a nepochopené? Byl mezi těmi minulými a dnešními pohany takový rozdíl? Neřekl bych, člověk je vnitřně stále stejný. Stejné touhy, stejné potřeby, stejné pocity. Dělali to, co museli, a pokud je jejich duchovní potřeba vedla dál, udělali víc. Proti nám měli výhodu nepřetržité tradice. Jejich sousedé měli víru na stejném základě. Nevěřte tomu, že vše dogmaticky dodržovali. Vše se stejně jako dnes točí kolem obživy a starostí o své blízké. Proto nejspíš oslovovali své bohy přímo, jen když potřebovali stabilitu a bezpečí pro chod svého života. Kolik z těch, co se řadí mezi určovatele opravdového pohanství, má funkční milující rodinu?  Priority jsou pak dané. To je ta vazba krve. Neřkuli, odpovědnost za někoho, je větší hrdinství, než boj někoho, co nemá co ztratit. Tak vnímám řadového pohana já.

Dnešní doba přináší úžasné zdroje informací a jejich rychlou výměnu s podobně zaměřenými lidmi. Tento přínos má i své špatné dopady v přijímání omylů a zcestným závěrům. Je to nepřetržitá cesta porovnávání, při které stejně nemáme jistotu přiblížení se původnímu stavu.

Všichni mají nastudováno, nagoogleno, načteno a předstihují se v znalostech věcí minulých. Když někdo něco napíše, hned je tu nutkavost poukazovat na jiné zdroje a rozebírat, co je správné. Stává se, že dva píší o tom samém a přesto se neshodnou. Mnozí se, na základě svých znalostí, staví do rolí znalců jediné pravdy, nebo přímo do rolí přímých pokračovatelů starých druidů, kněží a žreců. Připadá mi, že mají pocit vlastní nadřazenosti, zakládající se, na množství svých znalostí. Z této pozice přece nemůžou být jen tak obyčejnými pohany. Jsou i komentáře, z kterých číší: „Jste pitomci, že mě nechápete a nesouhlasíte se mnou“. To, že vyjádříte na danou věc svůj názor je v pořádku. Protinázor nás může někam posunout, ale omílat pořád dokola to samé, byť jinými větami… Dříve DKŽ (druidové, kněží a žreci) pomáhali a vedli duchovní život občiny. Udržovali tradice a organizovali obřady rituálních svátků. Při důležitých záležitostech se právě oni, jako znalý, ptali bohů a prosili za všechny o přízeň.  To mi u dnešních DKŽ uniká. Mýlím se? Nějak se mi v tom ten obyčejný pohan ztrácí. Nebo radši znechuceně mlčí? Těch, co se jich to netýká, se neurazí a novodobých druidů z různých řádů se to taky netýká. U nich je slovo druid spíš označením příslušnosti k duchovnímu směru a různé stupně ukazují výši poznání.

Díky křesťanství zaniklo mnohé. Ať se nám to líbí nebo ne, stále nás ovlivňuje. Brojením proti němu a strašení různými bubáky se neosvobodíme. Musíme pohanství budovat a rozvíjet. Minulost nás musí inspirovat, a ne brzdit. To co máme společné, máme vzájemně sdílet. To co je, rozdílné tolerovat. Opačný názor je svobodným projevem, ne útokem na nás. Zdravý rozum a cit by měly řídit naše kroky. Ať nám v předivu životních stezek bohové přejí.