Přejít k obsahu webu

Jak domorodí Američané ovlivnili přistěhovalce z Evropy a – ti jim na oplátku předali některé prvky evropského pohanství

26 května, 2021
tags:

V jedné nedávné debatě na fb jsem s hrůzou zjistil, kolik lidí v České republice dodnes věří nesmyslu o „mírumilovných Indiánech a jejich nádherném vztahu k přírodě“. Skutečnost je však taková, že Indiáni a Eskymáci (pro politicky korektní si dosaďte Inuité) se v tomhle nijak nelišili od lidí na celé planetě, Evropu nevyjímaje. Lidé všude na světě si prostě od přírody brali často více, než potřebovali. Bez ohledu na to, jakou barvu pleti mají a měli. O svém vztahu k Indiánům jsem napsal třeba zde nebo také tady – takže z „nenávisti k Indiánům“ mne nikdo příčetný obvinit nemůže. Ale dnes bych chtěl napsat něco o tom, jak probíhala „kulturní výměna“ a vzájemné ovlivňování původních Američanů a nově příchozích Evropanů v Novém světě z „pohanského pohledu“. Oni si totiž běloši, navzdory křesťanskému nánosu, z domova do Ameriky přivezli celou řadu zvyků a dalších kulturních prvků, které ovlivnily velmi záhy místní domorodce a zdejší jejich víru a obyčeje. Na obrázku kultovních ilustrátorů Zdeňka Buriana a Gustava Kruma vidíte Indiána, který vyhlíží, co mu zase ti podivní bílí lidé přivezou. Na některé takové případy se tedy podíváme detailněji:

Začneme u těch, kteří s Indiány ze všech bělochů vycházeli asi nejlépe – u Francouzů. Když Evropané začali kolonizovat Ameriku, mělo to leckde brutální průběh. Konkrétně ve Střední a Jižní Americe Španělé spojili své síly s Katolickou církví a nastala tvrdá christianizace Indiánů a jejich faktický pád do nevolnictví. Naproti tomu Francouzi v Kanadě postupovali jinak: Jelikož zde Francouzů bylo málo a nemísili se zdaleka tolik s domorodci jako Španělé a Portugalci, museli zvolit jiný přístup než útlak. Velmi dobré vztahy s Algonkiny a Hurony navázal už skutečný Otec Nové Francie Samuel de Champlain (1567 – 1635). Ten založil nejen dodnes nejevropštější město Severní Ameriky Québec, ale jako první oficiální představitel Francie uzavíral s místními kmeny oboustranně výhodné smlouvy, ze kterých měly prospěch obě strany. Do myšlení Indiánů pronikl tak dokonale, že s jejich náčelníky jednal jako rovný s rovnými a dokonce se účastnil jejich posvátných obřadů. Jak to asi mohlo vypadat, můžete vidět ve skvělém kanadském filmu Černé roucho, viz fotografie.  Algonkinové a Huroni  se zase od jezuitů nechávali mnohde pokřtít – ovšem nebylo to katolictví evropského typu – většinou tyto kmeny přijaly Krista pouze jako jednoho z dalších bohů svých pantheonu. Champlain se také obklopil mladými dobrodruhy, kterým se říkalo Coureurs des Bois – tedy doslova asi Lesní běžci. Tito první kanadští zálešáci pronikali proti proudu Řeky svatého Vavřince až k Velkým jezerům a přejali mnoho z obyčejů domorodců. Asi nejslavnějším mužem této sorty byl zřejmě Étienne Brûlé  (asi 1592 – 1633). Ten „zpohanštěl“ v divočině natolik, že ho Huroni adoptovali do rodiny a Katolická církev ho exkomunikovala. Brûlé se původně těšil velké Champlainově důvěře, nakonec se však stal zrádcem pracujícím pro Angličany a zabili ho Huroni z jeho „vlastního“ kmene.

V Champlainově odkazu úspěšně i méně úspěšně pokračovali další guvernéři a intendanti Nové Francie, kteří pro své krále rozšířili jeho moc nejen v Kanadě, ale od Velkých jezer po proudu Mississippi až k Mexickému zálivu. Velkých činů dosáhl zejména guvernér hrabě Louis de Frontenac (1622 – 1698). Ten prosazoval politiku omezené moci jezuitů na svém území. Zakázal jim křtít násilím místní kmeny a místo toho jejich polyteistickou víru toleroval. Francouzi s místními Hurony a Algonkiny obchodovali výrazně férověji, než o něco více na jih usazení Angličané a Holanďané. Frontenac s kmeny rudochů také často jednal osobně a dokonce se i on účastnil (k velké nelibosti Katolické církve) i jejich „pohanských“ obřadů. Huroni i Algonkinové si za to guvernéra velmi vážili a poskytli Francouzům svou pomoc při válkách s Angličany a svými tradičními rivaly Irokézy.  Frontenac velmi dobře chápal, že nutit Indiánům křesťanství by přineslo velké problémy kolonistům.  Francouzsky mluvící Kanaďany brzy čekala porážka od Angličanů a následná dlouholetá okupace jejich nové vlasti. Poangličtění se však ubránili a právě francouzsky mluvící provincie Québec je dnes skutečným tahounem celé Kanady. Charles William Jeffreys namaloval hraběte Frontenaca, jak tančí válečný tanec s Hurony před tím, než vytáhnou do boje proti Irokézům a Angličanům.

V 17. století se i další evropské mocnosti (s různým úspěchem) pokoušely uchytit v Severní Americe. Také tehdejší Švédsko se snažilo ukousnout svůj díl. Roku 1637 se mladičká královna Kristýna I. uvolila podepsat dekret o Novém Švédsku – kolonii, která měla otevřít dveře švédské expanzi v Novém světě. Švédové poukazovali na své „vikinské dědictví“ a ze svého pohledu viděli „jasný historický nárok“ na část kontinentu. K jejich říši patřilo tehdy i Norsko, odkud se vikingové skutečně vydali na Island a do Grónska (které v 17. stol. stále patřilo neméně expanzivnímu Dánsku) a odtud na americký kontinent kolem roku 1000. Švédové sice pochopitelně nevěděli přesně, kde ležel Vinland ze starých ság, ale hodlali založit svůj vlastní. Od algonkinských Indiánů koupili rozlehlé pozemky okolo ústí řeky Delaware do Atlantiku. Šlo o části dnešních amerických států New Jersey, Pensylvánie a Delaware. Hlavní město nové kolonie pojmenovali osadníci roku 1638 „Ft. Kristina“ po své královně a usadilo se zde pouhých 26 mužů. A vzápětí se dostávají do sporů s Holanďany z relativně blízkého Nového Holandska, konkrétně Nového Amsterdamu. V roce 1640 se počet obyvatel Nového Švédska už rozrůstá na několik stovek a usazuje se zde i stálá vojenská posádka pod vedením Petera Höllandera Riddera (1608 – 1692). Kupodivu, s Indiány vychází nový vůdce dobře a kupuje od nich další půdu proti proudu řeky Dellaware. Počet švédských kolonistů stále roste a vznikají další osady, které obývají i Norové, Finové a dokonce i prý nějací Litevci a Poláci (protestantští exulanti z Řeči pospolité). Ovšem – nemají to vůbec jednoduché s Holanďany, se kterými zdejší osadníci vedou v roce 1651 už otevřenou válku. Švédové postupně ztrácejí všechny své osady a konečně v září roku 1655 tehdejší guvernér Nového Švédska Johan Risingh (1617 – 1672) kapituluje. Nové Švédsko přestává fakticky existovat a připadá Holanďanům. Nicméně, všichni švédští osadníci neodcházejí zpět do Evropy a mnoho jich zůstává. Holanďané je nijak neutlačují a dá se říci, že nová vláda se o ně stará lépe, než ta původní. Samotní Holanďané se ze svého úspěchu neradovali dlouho: Už roku 1667 jsou nuceni Nové Nizozemí odevzdat Angličanům. Z Nového Amsterdamu se tak stává Nový York. Skandinávští a holandští kolonisté jsou pro změnu poddaní anglického krále. Na obraze Johna Buxtona můžete vidět, jak asi vypadali kolonisté skandinávského a holandského původu v druhé polovině 18. století. Byli to právě oni, kdo s francouzskou pomocí vypráskal britskou armádu z Ameriky během Války za nezávislost. Tolik tedy o stopě potomků vikingů v Americe – je tam patrná ostatně dodnes. A právě s holandskými osadníky zřejmě přišly do Ameriky evropské „pohanské“ symboly, které se dostaly k Indiánům a kteří je používají dodnes. O jednom z nich si povíme dále. 

Určitě znáte kultovní film Poslední Mohykán z roku 1992 režiséra Micheala Manna. Pokud ano, jistě vám utkvěl v paměti huronský válečník Magua v podání indiánského herce Wese Studiho (nar. 17.12.1947). Tento čistokrevný Čerokí není žádné ořezávátko, protože si prošel mlýnkem na maso ve Vietnamu, kam dobrovolně narukoval a byl několikrát vyznamenán za statečnost. Dobře se podívejte na fotografii: Wes Studi zde má velmi zajímavou náušnici. Nepřipomíná vám náhodou to, čemu někteří současní rodnověrci říkají „svarga“? Jak se tento symbol k Indiánům dostal? Tak o tom si něco povíme: Svarga není vůbec něco, na co mají patent Slované. Dá se říci, že tento symbol prochází Evropou napříč staletími a dokonce tisíciletími. Tento znak se objevuje už v době mykénské (asi 1600 – 1000 př. n. l.) na achájské keramice. Prostě byl používán k různým účelům mnoha národy v Evropě, včetně Holanďanů. A právě Holaňďané si ho přivezli do Severní Ameriky jako součást svých ornamentálních vzorů, kterými zdobili své domy. Roku 1625 zakládají kolonii Nový Amsterdam u ústí řeky Hudson a na ostrově Manhattan. Začínají obchodovat s místními kmeny Algonkinů a posléze i dále ve vnitrozemí s Irokézy. Když Holandsko přišlo o svou severoamerickou kolonii ve prospěch Anglie, starousedlíci neodešli a stali ze z nich poddaní anglického krále. Spolu s novými přistěhovalci z Britských ostrovů postupem času postupovali dále do nitra kontinentu. Indiánům se zalíbilo jejich zboží, včetně námořnických seker – z těch vznikly kultovní tomahawky. Indiáni obdivovali i některé řezby a malby na domech holandských osadníků a ti podle nich začali pro své domorodé sousedy vyrábět stříbrné šperky, které vyměňovali za kožešiny. Tak se dostala mezi Algonkiny, Hurony a Irokéze i svarga. A z francouzské Kanady se k Indiánům zase dostal podobným způsobem „keltský triskel“ skrze bretaňské kolonisty.

Angličané založili na východním pobřeží dnešních USA svých 13 kolonií, o které ovšem nakonec díky vlastní blbosti přišli, když potomci (nejen) anglických přistěhovalců roku 1775 logicky usoudili, že bez hloupého krále a šlechty jim bude lépe. Angličanům však zůstala na Francii relativně nedávno dobytá Kanada. Dobrodruh a cestovatel ve službě Společnosti Hudsonova zálivu Samuel Hearne (1745 – 1792) putoval roku 1772 po kanadském severu a hledal legendární „Měděnou horu“. Tu sice nenašel, ale na vlastní oči se přesvědčil o takřka rasové nenávisti mezi čipvejskými Indiány a Eskymáky: Čipvejové, kteří dělali Hearnovi průvodce, nedaleko ústí řeky Coppermine do Severního ledového oceánu vyslídili eskymácký tábor. K velkému Hearnovu zděšení a znechucení rudoši tábor přepadli a vyvraždili veškeré Eskymáky, včetně žen a dětí. Britský cestovatel toto místo pojmenoval „Krvavé vodopády“ – „Bloody Falls“.  Své zážitky Samuel Haerne zpracoval do knihy s názvem Putování od pevnosti prince Waleského v Hudsonově zálivu k Severnímu Oceánu, která vyšla v Londýně roku 1795. Mnoho českých a slovenských pohanů stále vzhlíží k Indiánům jako k čemusi „nezkaženému a následováníhodnému“. V tomhle jsou lidé všech ras na světě zkrátka stejní – likvidovat své nepřátele dokáží velmi efektivně. Hearneho kniha vzbudila v Evropě velký ohlas, popisuje v ní také to, jak se účastnil indiánských náboženských obřadů a jak jimi byl uchvácen. Díky tomuto cestovateli a jeho svědectví byla také nucena Společnost Hudsonova zálivu začít na nátlak britské veřejnosti chránit Eskymáky proti Indiánům. Na obraze Johna Buxtona vidíte kanadské zálesáky obchodující s Indiány zhruba v době, kdy v severní Kanadě hledal Haerne  ložiska mědi.

A co Skotové? I ti do Nového světa přinesli něco pohanských prvků ze své domoviny v Kaledonii. Keltská bojovnost zůstala Skotům i v novověku – a to nejen na evropských bojištích. Dne 16. 4. 1746 byli anglickým vojskem v červených uniformách rozdrceni klanoví válečníci z Vysočiny v bitvě u Cullodenu. Neúspěšný uchazeč o skotský trůn Karel Eduard Stuart (1720 – 1788) a jeho přívrženci – tzv. jakobité – ztratili toho dne veškeré naděje na nezávislost Skotska. Následoval přísný zákaz nošení tartanového kostkovaného vzoru a kiltů pro všechny skotské horaly, včetně šlechticů. Nicméně, tento zákaz se už za Sedmileté války (1756–1763) přestal vztahovat na skotské jednotky v nové Britské armádě. Potomci kaledonských Piktů a Gaelů v kiltech a červených kabátech nyní bojovali za svoje nové londýnské pány proti Francouzům také v Indii a Severní Americe. Právě v Novém světě se Skotové setkali s novými spojenci – kmeny bojovných Irokézů, kteří spolu s nimi válčili proti Francouzům a svým tradičním nepřátelům Huronům a Abenakům. Irokézové žili v klanovém systému, který horalům z Vysočiny dost připomínal ten, o který po Cullodenu přišli doma. Skotové se také v americké divočině dokázali pohybovat mnohem lépe, než jejich angličtí kolegové. Však si Irokézové svých spojenců v kiltech vážili o hodně více, než Angličanů. Ovšem, Keltové bojovali i na straně Francie: Bretonci se usazovali v Kanadě již od začátku 17. století – a také oni měli u svých indiánských spojenců velmi dobrou pověst. Francie nakonec o Kanadu přišla, jak už jsme si řekli výše – ale „keltský“ duch zde žije dodnes. Například v Novém Skotsku a Novém Brunšviku najdete i v současnosti rybářské vesnice, kde místní mluví gaelštinou a bretonštinou. Dobře si prohlédněte obrázek:  Malba Davida Griffinga se jmenuje Válečný tanec a skotský voják na něm trsá tradiční gaelský bojový dupák nejen za doprovodu dud, ale i za bubnování svého irokézského spojence.  Takzvaný Mečový tanec údajně pochází z doby krále Malcolma III., který vládl Albě v létech 1058 – 1093. Tanec prý vznikl jako jakýsi bojový trans při bitvě u Dunsinane v roce 1054. Náčelník jednoho z kaledonských klanů Ghillie Callum prý položil svůj vlastní krvavý meč na zem a přes něj ještě do kříže zbraň poraženého nepřítele, a začal je zběsile přeskakovat. Stala se z toho tradice a kromě toho, že se jednalo o zkoušku dovednosti a hbitosti, věřilo se, že je dobrým znamením pro nastávající boj pokud dokáže tanečník celou hopsačku dokončit bez toho, aby se dotkl obou mečů. S takového válečného obřadu museli být Irokézové doslova u vytržení a skutečně něco z toho převzali do svých tanců.

Takže to by bylo něco o tom, jak evropské pohanství tak trochu ovlivnilo Indiány a jak ti zase ovlivnili nové přistěhovalce  🙂 .

Doporučená četba k tématu:

 Nicholas Hordern, Simon Dresner, Martin Hillman: Nový svět. Vydal Albatros roku 1987.

Aleš Skřivan, Petr Křivský: Moře, objevy, staletí. Vydala Mladá fronta roku 1980.

Aleš Skřivan, Petr Křivský: Do nitra kontinentů. Vydala Mladá fronta roku 1988.

Miroslav Honzík, Hana Honzíková: …a překročil řeku Delaware. Vydalo Naše vojsko roku 1988.

Lenka Rovná, Miroslav Jindra: Dějiny Kanady. Vydalo NLN roku 2000.

Jürgen Heideking,  Christof Mauch: Dějiny USA. Vydala GRADA roku 2012.

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: