Přejít k obsahu webu

Příběh o tom, jak jsem vypravil mrtvou sovičku na Druhý břeh

14 dubna, 2021
tags:

Dnes bych vám rád pověděl něco o tom, co se mi přihodilo minulý pátek. Není to veselý příběh, ale možná že vám ukáže cestu v případě, který se může stát i vám. 

Když jsem tedy ono páteční dopoledne šel do „své“ Svatyně bohyně Skaði, putoval jsem část cesty bukovým lesem. Najednou se mne zmocnil takový ten pocit, jako když mi něco říká „zastav se a dívej se“. Když jsem se skutečně zastavil a rozhlédl se, pod jedním ze stromů ležela mrtvá sova. Byla to celkem čerstvá mrtvolka, na které ještě nebyly ani mouchy. Sovička měla zavřené oči, jako by spala. Samozřejmě, že mne hned napadlo, že je otrávená. Blízko, sotva pár metrů od místa nálezu, je pole. No a na polích už je spousta hrabošů, kterými se (nejen) sovy živí. A právě ty hraboše (a jiné hlodavce) zemědělci tráví různými jedy. Ale noc před tím tu byl silný vítr, tak jsem si říkal, že sovík se třeba v tom fučáku mohl potlouct o stromy. Na tělíčku jsem ale nenašel žádné zranění.

Sovičku jsem si vyfotil a poslal přes mobil obrázky kamarádce, která o sovách ví určitě víc, než já. Přiznám se, že v tu chvíli mne vůbec nenapadlo, že bych měl nález někomu povolanému ohlásit. Ale sovíka jsem tam rozhodně nechtěl nechat jen tak ležet. Vyhrabal jsem proto jamku, mrtvolku do ní klackem nasunul, zahrabal a vystavěl na místě malou mohylu z kamenů. Musím říci, že mi bylo skoro do breku – a to je mi 44 let a už jsem něco viděl. Pomalu jsem se chystal k odchodu, když v tom mi vypadlo z kapsičky batohu pivo v plechovce (jak říká jeden můj kamarád „pivo v konzervě“). Černý Kozel sletěl rovnou na mohylu, praskl a zpěněný mok na ní začal vytékat. A to mi už došlo jako blesk z čistého nebe, co mám udělat: Otevřel jsem plechovku pořádně a celý obsah vylil na kameny. Pak jsem ještě vyndal pytlíček obyčejného černého čaje, který jsem vysypal na mohylu a rozprášil do větru. Jasně, tohle dělají Indiáni s tabákem – určitě jste viděli třeba Posledního Mohykána nebo Strážce snů – přesně tak totiž vypravují na Druhý břeh původní Američané své zemřelé, ale třeba i ulovená zvířata. Tedy tím, že na jejich počest obětují tabák – nikoliv, že lijí pivo. No a já jsem nekuřák a tabák samozřejmě nepoužívám ani na kouření, ani na nic jiného. Zato jsem náruživý píč čaje. Pronesl jsem pár slov pro malého přítele na cestu a poslal ho na Druhý břeh, kde se mu snad bude dobře létat a lovit pod ochranou bohyní Skaði a také Athény, protože tyto dvě dámy mají sovy moc rády.

Když jsem konečně přišel do Svatyně bohyně Skaði, pověsil jsem pro sovičku ještě malý kožený návaz, na „svůj“ posvátný strom. A najednou jsem uslyšel, jak se z lesa ozývá soví houkání. Zároveň od řeky zafoukal takový teplý jarní vítr a já pocítil velký klid – tehdy jsem už jasně věděl, že sovík je na Druhé straně a že mi poděkoval  🙂   Za chvilku mi začal pípat telefon, protože kamarádka, které jsem poslal fotky mrtvolky, mi poslala kontakt na lidi, kteří monitorují nálezy sov a dalších ptáků s podezřením na otravu zemědělskými jedy. Takže jsem těmhle odborníkům taky poslal aspoň fotografie a souřadnice místa, kde jsem sovičku našel. Vzápětí mi přišla od nich informace, že jde o kalouse ušatého a že se skutečně mohl otrávit nějakým prevítem, kterým se hubí hraboši. Teď už tedy vím, že když ještě někdy najdu mrtvolku dravce nebo třeba i vrány, havrana a straky, mám neprodleně kontaktovat tyhle lidi. Oni už budou vědět, co dělat. A tato informace se může hodit i vám, milí čtenáři. Ale doufám, že už to nikdy nebudeme potřebovat…

Celý příběh má ještě trošku veselejší dohru. Když jsem se vracel domů, šel jsem prakticky stejnou cestou, jako do Svatyně. A najednou jsem v trávě uviděl tenhle krásný srnčí parůžek. Ležel na místě, kterým jsem ten den už prošel. A procházel jsem tudy už samozřejmě mnohokrát. Ale parůžek se ukázal až teď. Znovu jsem pocítil takový zvláštní klid – sovička (a možná i bohové a duchové) mi poděkovala za to, že jsem jí vypravil na Poslední cestu  🙂

Tak tohle jsem chtěl prostě napsat. Můj malý soví bratr (nebo sestřička) už poletuje a loví na Druhém břehu a já věřím, že je tam tomu tvorečkovi dobře…

komentáře 2 leave one →
  1. Zimorod permalink
    18 dubna, 2021 5:31 pm

    Mám dva bratry a jako malí jsme trávili hromadu času ježděním na kolech po silnici před domem nahoru a dolů. Čas od času se stalo, že někdo z nás přejel šneka, co si to razil na opačný konec cesty a pak jsme pohřbívali podobným způsobem. Člověku to asi přijde tak nějak přirozené, těžko říct. Každopádně ona už si z toho příroda vezme zpět, co bude potřebovat, stejně jako se mladé stromky živí z tlejících padlých kmenů třeba na Šumavě. 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: