Přejít k obsahu webu

Jak se z 25. prosince staly Ježíšovy narozeniny (4. díl)

10 února, 2021

Ježíš a stoupající Slunce

Jak se křesťanství šířilo ze své palestinské domoviny do širší římské říše, setkalo se s četnými dalšími náboženstvími, s nimiž muselo soupeřit a  jejichž vírám se muselo postavit nebo se jim přizpůsobit, pokud mělo uspět. Především bylo oficiálním náboženstvím  říše, která se přesunula k primárnímu uctívání Slunce v čele panteonu bohů, zvláště, jak je ukázáno výše, poté, co císař Aurelián (270-275) prosadil Sol Invictus do pozice monoteistického boha státu a zavedl 25. prosinec jako den oslavy zrození Sol Invictus (McGowan 2012).

Jak křesťanská církev usilovala o náboženské vedení v říši, bylo v zájmu Církve provést co možná nejsnadněji přechod, aby římští pohané konvertovali. Spojit Ježíšovo narození s narozením slunce bylo pro onen proces ústřední. V důsledku toho  bylo užitečné spojit Ježíše se sluncem, jak se stalo v případě několika předcházejících římských bohů (viz Macrobius Saturnalia 1 17-23, op cit.). Spojení Krista se Sluncem se skutečně objevuje ve vývoji křesťanské myšlenky záhy. Vytvářeje formu sluneční christologie, byl Kristus často představován jako slunce; mezi jeho tituly byl opravdu Sol iustitiae, [„Slunce Spravedlnosti“] (Roselaar (2014: 204). V polovině druhého století nahradil výraz ‚neděle‘ [Sunday, tj. den slunce] předchozí ‚Den Páně‘, což naznačovalo, že v křesťanském myšlení se vzkříšení již začalo spojovat se sluneční symbolikou..

Ti, kteří argumentují za odvození Vánoc z Arueliánova slunečního svátku o zimním slunovratu, se běžně odvolávají na obraz Krista jakožto Hélia řídícího sluneční vůz po nebesích jako důkaz ztotožnění data Kristova narození se zrozením Slunce. (Talley 2000: 269)

Křesťanská tradice časem přiřadila narozeniny Jana Křtitele a Ježíše k letnímu  a zimnímu slunovratu (24. červen a 25. prosinec), kdy se Jan narodil v den , od něhož slunce začíná klesat, a kdy se Ježíš narodil v den, od něhož slunce začíná stoupat (viz Winter 1955:235, pozn. 15). Tato spojitost Jana a Ježíše s měnící se pozicí slunce udržovala rostoucí teologickou vazbu a Janovu podřízenost Ježíšovi, započatou a propracovanou ve čtyřech kánonických evangeliích (viz Abruzzi, The Birth of Jesus). Beda Ctihodný (673 – 735) ve svém De temporum ratione (725), významném středověkém pramenu k vypočítávání Velikonoc a dalších významných dat biblické historie, přesněji definoval křesťanské přesvědčení ohledně narození Ježíše a Jana tím, že je umístil v rámci starověkého římského vypočítávání slunovratů a rovnodenností. V Bedově výpočtu byl Ježíš počat a ukřižován 8. kalendy dubna [25. březen] o jarní rovnodennosti a narodil se 8. Kalendy ledna (25. prosinec) o  zimního slunovratu, zatímco Křtitel byl počat o podzimní rovnodennosti  8. kalendy října [24. září] a narodil se o letním slunovratu 8. kalendy července [24. června] (viz  Nothaft 2011: 507). Nothaft (tamtéž) dodává, že existovaly další zdroje, které rovněž používaly symboliku přibývajícího a ubývajícího světla, spojovaného s narozením Ježíše a Jana. Jeden pramen, prohlašující o sobě, že jej napsal sám Jan Zlatoústý, tvrdil, že tuto symboliku již naznačovalo Janovo evangelium (3:30), kde se cituje výrok Jana Křtitel, odkazujícího na Ježíše: „On musí růst, já však se menšit.“

Dle Rolla (2000: 289) několik raných patristických spisů obsahovalo odkazy na Ježíše jakožto reprezentanta světla či „nové slunce“.

Nejstarší dochované liturgické texty k Vánocům se nacházejí v [kodexu] Veronensis a zahrnují devět souborů formulí, které spojují témata světla a Kristova narození. Úvodní modlitba k Půlnoční mši v soudobém Římském misálu, vycházejícím z Gelasiánské svátosti, opakuje téma Krista jakožto světla a nepřímo jako „pravého slunce“ světa. (Roll 2000: 289)

Jak bylo dříve zmíněno, autor díla z roku 243 De Pascha Computus, se pokusil spojit Kristovo narození se zrodem Slunce. Ambrož (cca. 339-397), biskup milánský, popsal Krista jako „pravé slunce, které zastínilo padlé bohy starého řádu (McGowan 2012), a ve vánočním kázání prohlásil:

Velmi dobře nazývá křesťanský lid tento svatý den, v němž se narodil náš Pán, dnem nového slunce; a tvrdí to neústupně, že dokonce Židé i pohané s nimi souhlasí v používání toho jména. S radostí tento názor přijímáme a udržujeme, neboť s úsvitem dne našeho Spasitele se obnovuje nejen spása lidstva, ale také záře slunce. (cituje Cullmann 1956: 36) Papež Lev I. Veliký (440-461) ve svých několika vánočních kázáních rovněž použil analogie Ježíše se světlem a sluncem a klade jej do kontrastu s  „tmou“, představovanou tím či oním nekřesťanským náboženstvím nebo kacířskou křesťanskou sektou (Roll 2000: 289).

Augustýn ve svých kázáních učinil narážky na pohanský svátek 25. prosince, aby křesťané toho dne neuctívali slunce jako pohané, ale toho, kdo slunce stvořil (Cullmann 1956: 31). Podobně Jan Zlatoústý, arcibiskup Konstantinopole, ve svém vánočním kázání z roku 386, pronesl: „Radujme se tedy a jásejme, milovaní. Protože pokud si Jan v lůně své matky poskočil, když přišla Marie k Alžbětě, o to víc bychom měli my, kteří jsme neviděli Marii, ale náš Spasitel se v tento den narodil, poskočit a jásat, žasnout a stát v ohromení nad velikostí vůle Boží, jež přesahuje veškeré myšlení. Neboť považte, jak velká věc by byla spatřit slunce sestoupit z nebe a skotačit po zemi, vysílajíc přitom paprsky všem. Pokud by však v případě viditelného světelného těla toto objevení se by zasáhlo všechny diváky, uvažujte se mnou a považte, co znamená vidět Slunce Spravedlnosti, jak vysílá své paprsky z našich těl, osvětlujíc naše duše. (cituje Strittmatter  1942: 600) (20) Talley (2000) poznamenává, že i Konstantin, který sám konvertoval ke křesťanství a v průběhu se stal nástrojem ustavení křesťanství oficiálním náboženstvím říše, učinil výslovné spojení Ježíše a slunce.

Že císař . . . [Konstantin] . . . zamýšlel, aby se nové hlavní město stalo čistě křesťanským městem, neznamenalo, že by se zřekl úcty ke Slunci. Hlavní fórum v Konstantinopoli zkrášlil porfyritový sloup, na němž stála postava Konstantina s Apollónovými atributy. Císařova sluneční zbožnost byla zjevně živá a dařilo se jí. Snažil se tam však, tak jak se o něm říká, že učinil v Římě, spojit narození Ježíše s narozením Sol Invictus?.. . Mimo veškerou pochybnost se zdá, že v tom či onom smyslu Konstantin spojoval Ježíše se Sluncem stejně, jako mnozí před ním činili na základě Mal. 4:2. Takové ztotožnění Krista se „Sluncem Spravedlnosti“ našlo své ikonografické vyjádření v Římě na známém mozaikovém stropě v hrobce Julii ve vatikánské nekropoli (Talley 2000: 268-269). (21)

Ježíš jakožto Hélios (Hrobka Julii, vatikánská nekropole) (22)

 

Několik badatelů dále tvrdí, že převzetí  pohanských římských náboženských praktik a institucí, zvláště těch spojených s uctíváním slunce,  nebylo ze strany římské církve náhodné. Několik autorit raného křesťanství si bylo dobře vědomo, že přebírají tradiční římský obřad zimního slunovratu za Ježíšovy narozeniny a v tomto ohledu svou náboženskou obec povzbuzovali. Jak poznamenává Cullmann (1956: 31), četná prohlášení raných církevních autorit „dokazují, že stanovení svátku Kristova narození na 25. prosinec se nedělo v nevědomosti pohanského významu ono dne“. (23) V kázání přisuzovaném Maximu Turínskému (cca 465) biskup skutečně volal po výslovném převzetí římské oslavy zrození slunce křesťany.

Běžní lidé dělají vskutku dobře, že nazývají tyto narozeniny našeho Pána ‚novým sluncem’a činí to s takovým důrazem, že Židé i pohané s touto terminologií souhlasí. Učiňme dobrovolně tento zvyk za vlastní, neboť s povstávajícím Spasitelem se obnovuje nejen spása lidské rasy, ale rovněž zář slunce samotného. (cituje Strittmatter 1942: 616-617)

Rovněž nebyla náhoda, že neděli [Sunday] pojmenovanou po slunci a vyhrazenou v římském náboženství pro uctívání slunce, převzalo římské křesťanství jako den k uctívání Ježíše a k oslavě jeho vzkříšení. Ježíš nahradil všechna předchozí římská sluneční božstva jakožto ztělesnění slunce a jakožto jediný bůh spojený se vznikem křesťanského kalendáře, jenž zcela nahradil dříve dominantní kalendář imperiální.

Sluneční Bůh byl tedy oficiálně svrchovaným božstvem impéria, které převzal Konstantin. Vánoční svátek se slavnostně zavedl „triumfem křesťanství„, aby nahradil tento kult slunce jiným. Z křesťanské strany tomuto procesu napomáhal předchozí vývoj christologie včetně aplikace výrazu „Slunce Spravedlnosti “ (Mal. 4:2) na Krista. První případ se patrně nachází v kapitole XI. díla Protreptikos Kléménse Alexandrijského, který zemřel cca roku 215. Objevuje se v pasáži z de Pascha Computus (243 n. l.), citované na začátku tohoto eseje. Vyskytuje se pak často u Órigena a pozdějších autorů. Když se tyto texty porovnají s jinými, které používají sol či helios na Krista bez přímého odkazu na Malachiášův text, objasňuje se, že se rozvíjel typ sluneční kristologie, která mohla ukazovat stejným směrem jako kosmická zbožnost, kterou představoval Sol Invictus (viz Strittmatter, str. 614-617). . . .

Co se však stalo s 25. prosincem, je spíše dobrý obchod než náhrada slunečního boha či slunečního svátku jiným. K čemu došlo, nebyla jen změna jediného svátku, ale spíše vnucení prvků celého křesťanského kalendáře římské říši. (Kraabel 1982: 278)

Současně, zatímco několik raných křesťanských vůdců si aktivně půjčovalo tradiční římský obřad zimního slunovratu, aby sloužil jako oslava narození Krista, někteří vyjadřovali obavy ohledně neúplného oddělení obou svátků. Výtky jako Augustýnovy nebo papeže Lva se nyní staly nutností, neboť tento hluboko zakořeněný svátek ‚nepřemoženého slunečního boha‘ ve skutečnosti jednoduše nezmizel, ale přetrval v mnoha praktikách, které přešly do křesťanského svátku. Když tedy byly vánoce odděleny od jiného křesťanského svátku, tj. Kristova křtu, spadly do vlivu svátku pohanského. Nejprve byl tento vliv pociťován v křesťanských zvycích. Od syrského teologa např. víme, že křesťané nyní také začali tento den praktikovat zapalování vater. (Cullmann 1956: 32) (24)

Pohanští Římané rovněž zavedli do výročního kalendáře Saturnálie, svátek zimního slunovratu, které se slavily 17. – 25. prosince. Během této oslavy byly římské soudy uzavřeny a římský zákon nařizoval, že během této týdenní oslavy nikdo nemohl být trestán za ničení majetku či ublížení lidem Svátek začal, když římské autority zvolili „nepřítele římského lidu“, jenž představoval „Pána bezvládí„. Každá římská komunita vybrala oběť, kterou celý týden nutili dopřávat si jídla a jiných tělesných potěšení. Na závěr svátku (25. prosince)římské autority věřili, že ničí síly temnoty brutálním zavražděním tohoto nevinného muže či ženy. (Judaism Online) (25)

Během 4. století křesťanství importovalo svátek Saturnálií ve snaze konvertovat pohanské masy. Křesťané nicméně měli se zjemňováním praktik Saturnálií malý úspěch. Dle Nissenbauma (1997: 4):

V oplátku za zajištění masového dodržování výročí Spasitelova narození jeho přiřazením tomuto rezonujícímu datu, církev ze své strany mlčky souhlasila s tím, aby se svátek slavil více méně stejně jako dosud.

(26)

Dnes tedy panuje mezi vědci shoda, že oslava Ježíšova narození se přesunula na 25. prosinec proto, aby narušovala i vyhovovala pohanským vírám a praktikám, zejména římské oslavě Dies natalis solis invicti, výročnímu rituálu oslavy znovuzrození Slunce (zimnímu slunovratu). Oslavou Ježíšova narození  25. prosince a jeho umístěním do svatého kalendáře církev účinně nahradila a přejala dosud existující pohanský svátek, jenž byl zakotven v rámci předchozího imperiálního římského kalendáře. Během procesu církev spojovala Ježíše s celou škálou atributů (zejména jeho spojitost se sluncem, jeho zpodobnění vítězství světla nad temnotou a jeho údajně zázračné narození), které se přisuzovaly existujícím (a soupeřícím) významným pohanských bohům, jako byl zejména Sol Invictus a Mithra, poslední ztělesnění nejvyššího boha imperiálního Říma. Je rovněž jasné, že církevní vůdci si byli dobře vědomi uprav, které prosazují. Několik pramenů z různých staletí potvrdilo, že římská oslava zrodu slunce sloužila jako podklad k zvolení 25. prosince k připomenutí narození Ježíše. Poznámka vložená do rukopisu, který na sklonku 12. století napsal Syřan Dionysius bar Salibi, (zjevně někým jiným než Dionýsiem) předložila následující vysvětlení toho, proč se zrození Páně slaví 25. prosince.

Pán se narodil v měsíci lednu, v den, jenž slavíme Zjevení Páně; protože staří světili narození Páně i Zvěstování Páně v týž den. . . . Důvodem, že Otcové přesunuli řečený obřad ze 6. ledna na 25. prosinec je, jak se říká, následující: zvykem pohanů bylo slavit téhož 25. prosince svátek zrození slunce.Aby tento obřad ozdobili, měli zvyk zapalovat ohně a dokonce zvali i křesťanský lid, aby se těchto obřadů účastnil. Když si proto doktoři povšimli, že tento zvyk nad křesťany zvítězil,rozhodli se slavit svátek skutečného narození týž den; 6. leden určili k oslavě Zvěstování Páně. Udržují tento zvyk dodnes obřadem zapáleného ohně.(viz Roll 2000: 280)

 

Reverend Increase Mather z Bostonu předložil roku 1687 podobné vysvětlení:

Prvotní křesťané, kteří první slavili Narození 25. prosince tak nečinili proto, že si mysleli, že Kristus se onen měsíc narodil, ale proto, že v tu dobu se v Římě slavily Saturnálie, a oni si přáli ony pohanské svátky přeměnit na křesťanské. (27)

Vlastně to byla tato souvislost Vánoc s pohanstvím, zvláště oslavné excesy se svátkem spojené, co mělo za následek silný puritánský odpor vůči slavení Vánoc. Ve svém díle An Anatomie of Abuses (1583) anglický pamfletista Phillip Stubbes nesouhlasně napsal:

V ten čas je spácháno více darebáctví než za celý rok, jakého to maskování a maškarády, jímž lupičství, modloslužebnictví, vražda a co ještě snad se nepáchá? Jakého hraní v kostky a karbanu, jakého jedení a pití, jakého hodování a hoštění se užívá, více než za celý rok, k velkému zostuzení Boha a ochuzení říše. (Durston 1985: 8)

Puritáni všeobecně zapověděli slavení Vánoc a byly v letech 1659 a 1681 v Massachusetts dokonce zakázány kvůli svému původu vnímanému jako pohanský (viz Kraabel 1982: 279; Nissenbaum 1987: 3). Dle Kraabela (tamtéž) v Bostonu se na 25. prosince nerušila výuka na veřejných školách a „každý studen, jenž zůstal doma, aby slavil Vánoce, byl přísně potrestán“. Druhým a stejnou měrou důležitým podkladem pro zakořeněný puritánský odpor vůči slavení Vánoc bylo spojování svátku s římskokatolickou církví. Nově založená Kirk („Církev“) of Scotland ve své First Book of Discipline, vydané roku 1561, zavrhovala tyto svátky, jež se nevyskytují v Písmu a považovaly se za „papeženecké“ výmysly. Jmenovala Vánoce mezi mnoha svatými dny jisté Svátosti řízené člověkem, jaké jsou všechny ty, které si vymysleli papeženci . . . [a které] . . . protože v Písmu Božím nejsou nařízeny ani zaručeny, usuzujeme, že mají být zcela této Říše zcela odstraněny.(Laing 1846-64: 185-186; cituje Nothaft 2011: 504)

Plodný pamfletář William Prynne (1633) také odsuzoval Vánoce jako staré římské obřady v papeženeckém přebalu:

Pokud zde někdo žádá, kdo tyto Saturnálie, tyto prostopášné Vánoce & pódiové hry přinesl mezi křesťany jako první? Odpovídám, že pohanizující kněží a mniši papeženští (totožní s pohanským Římem) byli hlavními činiteli tohoto díla. (cituje Nothaft 2011: 521)

Puritánská „válka proti Vánocům “ (viz Durston 1985, 1996) byla neoddělitelně spojena s anglickou občanskou válkou (1642-1651), která proti sobě postavila protestanty a katolíky. Dle Durstona (tamtéž.: 8-9):

Oslava Vánoc s tak stala jen jedním aspektem hlubokého náboženského rozkolu v Anglii počátku sedmnáctého století, který měl v polovině století vést ke kolapsu vlády, občanské válce a revoluci. Když puritáni v polovině čtyřicátých let 17. století ovládli vládu, vyvíjeli společné úsilí k zrušení křesťanského svátku Vánoc a zákazu zvyků s nimi spojených . . .

 

Poznámky:

20. Dle Strittmattera (1942: 616) jako první použil výraz „Slunce Spravedlnosti“ na Ježíše Klémens Alexandrijský (cca. 215-216). Dodává, že na počátku třetího století sol iustitiae, (Slunce Spravedlnost – latinsky), elios dikaiosynes, (Slunce Spravedlnosti – řecky), používali křesťanští učitelé a kazatelé jako formální označení Krista.

21. Zatímco Talley připouští v raném křesťanství spojitost mezi Ježíšem a sluncem, jak již bylo zmíněno, je silným zastáncem liturgického vysvětlení oslavy zrození Páně 25. prosince a je velmi kritický vůči solární/pohanské teorii o původu Vánoc:

Ti, kdo argumentují za odvození Vánoc z Aureliánova slunečního svátku o zimním slunovratu,se běžně odvolávají na obraz Krista jakožto Hélia, který řídí sluneční vůz po obloze, jako na důkaz ztotožňování data Kristova narození s narozením Slunce. Ačkoliv to jasně ztotožňuje Krista se Sluncem, ve skutečnosti mozaika nemá žádnou větší spojitost se samotným zimním slunovratem než velmi podobný ústřední rondel zodiakové mozaiky na podlaze v Beth Alpha. (Talley 2000: 269; viz rovněž str. 271-272)

22. Tato konkrétní mozaika, jež se datuje do sklonku 3. nebo počátku 4. století, se nachází na stropě hrobky Julli (Mauzoleum „M“) v nekropoli pod Bazilikou sv. Petra. Panují spory ohledně toho, zda představuje slunečního boha Hélia (Sol Invictus), jak řídí svůj vůz, nebo Krista s atributy slunečního boha s aureolou, který řídí svůj listy vína zdobený vůz, na základě Janova evangelia (15:1): „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“ Existence jiných mozaik v téže hrobce „zpodobňujících Jonáše a velrybu, dobrého pastýře nesoucího jehně . . . a rybáře podněcovala k tomu, aby se hrobka interpretovala jako křesťanská.“ (Wikipedia)

23. Dle McGowana (2012)  křesťané původně přejímali pohanské praktiky pomalu, zvláště během pronásledování císařem Diokleciánem (303-312), během 4. století však začali však být více otevření přijímání těchto praktik. Dokonce tvrdí, že papež Řehoř Veliký „v dopisu napsaném roku 601 n. l. křesťanskému misionáři v Británii doporučoval, aby místní pohanské chrámy nebyly ničeny, ale změněny v kostely , a aby se pohanské svátky slavily jako slavnosti křesťanských mučedníků.“ Mnoho mithraistických chrámů bylo skutečně změněno na křesťanské kostely, nebo sloužily jako fyzické základy, na nichž byly postaveny křesťanské kostely, jakmile křesťanství nahradilo mithraismus jakožto oficiální náboženství římského impéria.

24. Wilkinson (1981), Egeria’s Travels in the Holy land, str. 275.

25. Některé z neslýchaných obyčejů saturnálského karnevalu katolická církev obnovila roku 1466, kdy pro zábavu římského obyvatelstva papež Pavel II. donutil Židy nahé závodit v ulicích města jakožto součást karnevalové oslavy, která se konala na počátku postního období. Dle jedné soudobé zprávy:  Závody se konaly každý z osmi dnů Karnevalu s koňmi, osly a buvoly,starci, mladí, děti a Židé. Před závodem byli Židé bohatě nakrmeni, aby pro ně byl závod obtížnější a zároveň zábavnější pro diváky. Závodili na plné obrátky od Domiciánova oblouku ke kostelu sv. Marka na konci Corsa, vprostřed římského výsměšného pískotu a výbuchů smíchu, zatímco Svatý otec stál na bohatě zdobeném balkónu a srdečně se smál. (cituje Kertzer 2001:74)

Toto specifické nakládání se Židy během Karnevalu pokračovalo dvě století, dokud mu neučinil přítrž Klement IX. (1667-1669). Jiné podobně ponižující praktiky nicméně pokračovaly. Rabíni římského ghetta „byli nuceni nosit šaškovské oděvy a pochodovat ulicemi města za pošklebků davu, pod sprškou různých střel.“ (Kertzer 2001: 33, 74). Takové praktiky se neomezovaly pouze na Řím. V 18. století  karnevalová oslava v Pise zahrnovala studentský obyčej honit nejtlustšího Žida ve městě, zajmout ho, zvážit ho a donutit ho, aby jim dal mandle v cukru v množství vlastní váhy (tamtéž: 74-75). Když roku 1836 poslala židovská komunita v Římě formální žádost papežovi Řehořovi XVI., aby takové obřady ukončil, ten odpověděl: „Není vhodné zavádět nějaké novoty.“ (tamtéž: 75)

26. Podle toho se také první vánoční svátky slavily pitím, sexuální nevázaností, nahým zpíváním na ulicích [předchůdce moderního koledování] („The History of Christmas.“ Judaism Online).

27. Více Mather, A Testimony against Several Prophane and Superstitious Customs, Now Practiced by Some in New England (London, 1687), str. 35. (citováno v „The History of Christmas,“ Judaism Online.)

One Comment leave one →
  1. Měřič permalink
    12 března, 2021 8:24 am

    Díky, za to, co děláte!
    Vždy plné informací a kvalitně napsané.
    Ještě jednou díky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: