Přejít k obsahu webu

Guus Houtzager: Svět řeckých (římských) bohů

3 února, 2021
tags:

Řecké mytologii jsme se na našich stránkách věnovali již mnohokrát, včetně ukázek ze zajímavých knih (například  zde). Antická civilizace, včetně náboženství, je matkou civilizace naší. Řekové a jejich dědicové Římané znali a uctívali množství bohů – od dvanácti Olympanů po množství říčních, horských a mořských božstev, nymf, najád, dryád a dalších bytostí, které bylo třeba si předcházet a naklánět si je při každodenních  činnostech spojených s běžným životem. V roce 2003 vydalo nakladatelství Rebo Productions CZ v překladu Hany Válkové výbornou knížku s názvem Encyklopedie řecké mytologie. Její autor, Holanďan Guus Houtzager, v ní velice čtivě a přehledně popisuje celou antickou mytologii od stvoření světa a zrodu řeckých bohů, přes popis božských pravomocí, jednotlivých verzí mýtů, až k jejich polobožským potomkům a jejich slavným činům. V publikaci je obsaženo velké množství fotografií archeologických památek a vůbec míst spojených s antickými mýty. Knihu doplňují také obrázky holandské malířky Janneke Maas, které moc pěkně dokreslují text. Knížka jistě  potěší každého pohana, který chce znát kořeny své kultury a víry. Zde je tedy kapitola Svět řeckých (římských) bohů:

»V dlouhém období antiky, tj. od počátku řecké kultury až po nástup středověku, se pod vlivem měnícího se společenského prostředí vyvíjela i řecká (římská) mytologie. Jaké náboženství a mýty vyznávalo původní předřecké obyvatelstvo na začátku 2. tisíciletí př. n. l., nelze s jistotou určit. Psané prameny z této doby chybějí. Vše však poukazuje na to, že uctívalo kult Matky Země, jako tomu bylo i u mnoha jiných prehistorických kultur. Zdá se, že na Krétě, v kolébce řecké vzdělanosti, byla tato Matka Země uctívána v souvislostí s plodností rostlin a země. Zároveň musel na Krétě existovat kult posvátného býka: svědčí o tom četná vyobrazení tohoto zvířete, které je i protagonistou mnoha pozdějších řeckých mýtů spjatých s Krétou. V Malé Asii v oblasti dnešního Turecka byl rovněž uctíván kult Velké matky a býka. Pozdější dobyvatelské kmeny, které přišly na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. do Řecka ze severu, uctívaly nebeské bohy. Tito indoevropští předkové Řeků postupné zatlačili kult Matky Země a jiných starších božstev do pozadí. I když si mnohé lze pouze domýšlet, písemné prameny, z nichž nejstarší pocházejí z 8. století př. n. l., dokládají, že v řecké mytologii připadala hlavní úloha nebeským bohům. Nejvyšším řeckým bohem byl Zeus (u Římanů se jmenoval Jupiter), vládce hromu, blesku a všech ostatních nebeských úkazů. Měl lidskou podobu a sídlil na hoře Olympu, vysoké 2911 m, která se nacházela v hraniční oblasti mezi Thessalií a Makedonií. Z jejího věčně zasněženého vrcholu, často zahaleného do mraků, shlížel Zeus na pozemský svět, a pokud to uznal za nutné, zasahoval do lidských záležitostí; například tím, že metal blesky po těch, kteří překročili jeho zákony. Na Olympu sídlilo s Diem ještě dalších 11 bohů. Měli lidskou podobu, byli jeho příbuznými a byli zodpovědní za přírodní jevy nebo zosobňovali abstraktní pojmy. I když byli Diovi jakožto svrchovanému vládci podřízeni, mnohdy se s jeho rozhodnutím neztotožňovali a snažili se jeho příkazy obcházet, dokud si Zeus nezjednal opět pořádek. Kromě toho existovala ještě řada různých pozemských a mořských bohů, kteří byli Olympanům podřízeni.

Nejdůležitějšími bohy byli vedle Dia jeho bratři Poseidón (u Římanů Neptun) a Hádés. Poseidón byl svrchovaným vládcem moří a Hádés vládl podsvětí. S Diem byli sice rovnocenní, respektovali jej však jako hlavního boha. Řekové si představovali svět jako placku, na níž se nacházely jim známé země (věděli o existenci Indie, severní Evropy a severní části Afriky, avšak Amerika, Čína a Japonsko již ležely mimo jejich horizont). Jejich svět obtékal Ókeanos, široká řeka bez břehů. Nad světem se kupolovitě rozprostíralo nebe, jehož klenbu podpíral Títán Atlás. Po nebi se každý den projížděl ve zlatém voze Hélios, bůh slunce. Svou pouť začínal ráno na východě Ókeanu a večer ji ukončil sestoupením do jeho vod na západní straně. V noci se na zlatém člunu přepravil zpět do svého paláce a příštího dne vykonal stejnou cestu. Pod zemí se rozprostírala temná podsvětní říše boha Háda. V ní přebývali v podobě stínů duchové zemřelých obyvatel země. Necítí li žádnou bolest či žal ani žádnou radost. Ploužili se v šedém světě zdánlivé existence bez vzpomínek na pozemský život. Nejhlubším místem podsvětí byl Tartaros, bezedná propast věčné temnoty, jakási obdoba pekla. Tartaros byl určen pro ty, kteří se těžce provinili vůči bohům a božským zákonům, a museli zde proto zakoušet ta nejstrašnější, věčně trvající muka. Bohové sami byli nesmrtelní. Nadto byli nadáni věčným mládím a neznali tělesný úpadek. Jejich božskou krmí byla ambrosie, k níž popíjeli nektar. Zcela imunní proti bolesti a jiným nepříjemným fyzickým vjemům však bohové nebyli: jsou známy incidenty, při nichž utrpěli (drobná) zranění. Většinou však stačilo ránu ošetřit ambrosií, která měla též hojivé účinky balzámu. 

Bohové olympského panteonu nebyli podle všeobecně uznávané mytické představy vždy těmi, kdo rozhodovali o dění světa. Nejpodrobnější a zároveň nejrozšířenější výklad o vzniku světa pochází z 8. století př. n. l. od básníka Hésioda. Podle něj zde existoval nejprve Chaos, jakýsi praprostor, z něj vznikla Gáia, Matka Země. Z jejího spojení s Úranem se zrodilo 12 obrů, Títánů. Nejmladší Títán Kronos zbavil svého otce krutým způsobem vlády nad světem a sám se jí chopil. Kronos zplodil několik dětí s Rheiou. Aby se vyvaroval osudu svého otce, děti ihned po narození spolykal. Rheia však svého manžela obelstila a nejmladšího syna Dia před pozřením uchránila. Zeus pak po dlouhotrvajícím boji nad Kronem a Títány zvítězil a zachránil i své božské sourozence. Stal se nejvyšším vládcem nebes i země a nastolil nový řád. Vedle mnoha bohů, jimiž se podrobně zabýváme v encyklopedické části, vystupuje v řecké mytologii řada nadpřirozených, většinou nesmrtelných bytostí, jako například bohové řek, nymfy, Satyrové, Kentauři, obři a jiné bizarní nestvůry. Objevují se i ‚malí‘ bohové, kteří jsou uctívání jen ve vymezených oblastech; přírodní duchové spojení s určitým stromem, potokem, horou atp. Pokud hrají tyto postavy roli ve významných mýtech, zmíníme se o nich v encyklopedické části knihy.

Existovala ještě jedna velmi důležitá kategorie bytostí, které stály mezi bohy a lidmi, a sice polobohové neboli héróové (hrdinové). Jeden z jejich rodičů měl božský původ a druhý měl původ pozemský. Vyznačovali se mimořádnými schopnostmi – nadlidskou silou, neuvěřitelnou chrabrostí či neskonalou výdrží. Přesto však byli smrtelní, což jejich příběhům propůjčovalo většinou tragický rozměr. Tito hrdinové byli u Řeků oblíbenými hlavními postavami mnoha příběhů, jež byly často vázány na určitou oblast či město. K nejznámějším patřili Héraklés (ten nakonec získal od Dia nesmrtelnost), Théseus, Perseus a Achilleus. Vysoce postavené rodiny dokonce odvozovaly od slavných reků svůj původ a některá města tvrdila, že byla některým z héróů založena. Někteří héróové se na svůj božský původ nemohli odvolávat, těšili se však mimořádné ochraně jednoho či více bohů. Odysseus, jedna z nejznámějších postav řecké mytologie, byl ‚obyčejným‘  člověkem, avšak bez neustálé podpory bohyně Athény by svá putování nikdy nepřivedl ke zdárnému konci. «

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: