Přejít k obsahu webu

Jak se z 25. prosince staly Ježíšovy narozeniny (3. díl)

27 ledna, 2021

Jak a proč se 25. prosinec stal Ježíšovými narozeninami

Jakmile se pochopí, že 25. prosinec není původním dnem, o němž křesťané věřili, že se v něm narodil Ježíš, a že toto zvolené datum nezavedla římská církev dříve než na sklonku čtvrtého století, vyvstává otázka, jak a proč se 25. prosinec stal oficiálním datem oslav narození Ježíše v rámci západního (ačkoliv ne východního) křesťanství. (8) Moderním diskusím k tématu dominují dvě vysvětlení: jedno liturgické, druhé historické (9) Thomas J. Talley, americký anglikánský liturgista a obhájce liturgického vysvětlení [a.k.a. hypotézy kalkulační], podporuje vysvětlení, které jako první představil Louis Duchesne (1843-1922), že: K datu narození 25. prosince se dospělo výpočtem z data 25. března, již ustaveného k pašijím na Západě na počátku třetího století. Prvotní pascha oslavovala celkové Kristovo mystérium, včetně vtělení, a kristologický vývoj záhy identifikoval moment vtělení jakožto oplodnění při zvěstování Marii. Toto by kladlo Kristovo narození devět měsíců po datu 25. března, přisuzovanému pašijím a oplodnění, tedy na 25. prosinec. (Talley 2000: 266)

Jinými slovy, po oplodnění 25. března následovalo devítiměsíční těhotenství, končící narozením 25. prosince. Datum oplodnění by tak odpovídalo datu Ježíšovy smrti. Duchesne teoretizoval, že data 25. prosince se dosáhlo tak, že se vzalo tradiční datum Ježíšovy smrti, 25. březen, a usuzovalo se, že se rovněž jednalo o datum jeho početí, a drželo se tak numerologické víry, že Ježíš žil přesný počet let. K jeho narození by tak došlo 25. prosince, přesně devět měsíců po jeho početí. Talley (tamtéž) tuto teorii podporuje tvrzením, že s těmito daty početí a smrti souhlasil Augustýn (10) v raném severoafrickém traktátu, a zahrnula se i do tradic, na něž odkazoval Jan Zlatoústý a Epifan. (11) Duchesnova teze je samozřejmě prostě předělávkou argumentů, které používali první křesťané, aby ospravedlnili celou škálu různých dat narození; jeho vysvětlení je v zásadě skutečně moderním převyprávěním teze Julia Africana z počátku třetího století (viz výše). Catholic Encyclopedia nicméně poznamenává, že „neexistuje žádný dobový důkaz o slavení Kristova početí 25. března ve čtvrtém století“ (12), což činí Duchesneho teorii diskutabilní. (13)

Dle Cullmanna (1956: 22) se na Východě datum Ježíšova narození  6. ledna odůvodnilo podobně jako 25. prosinec na Západě. 6. leden následuje devět měsíců po 6. dubnu, jenž se považoval za datum Ježíšova početí a ukřižování. Liturgické vysvětlení tohoto data je proto stejně problematické.

Vzhledem k tomu, že se víry s časem vyvíjí a mění z místa na místo, je nutné prozkoumat čas a místo, kdy se institucionalizace Ježíšova data narození objevila, aby se pochopilo, proč se datum vůbec zavedlo, jakož i proč byl vybrán určitý den. Protože byla navíc navržena a akceptována různá data, je nutné pochopit proces,  jehož prostřednictvím se jedno datum stalo kánonickým a všechna ostatní se prohlásila za kacířská. Abychom tohoto cíle dosáhli, je nutné se zaměřit na politický konflikt, jenž existoval mezi soupeřícími církevními frakcemi a rolí, kterou institucionalizace jednoho data oproti vyloučení všech ostatních hrála při konsolidaci moci římské Církve. Konkrétněji, pokud máme pochopit, proč se na Západě Ježíšovo narození začalo slavit 25. prosince, musíme to vysvětlit  systematicky; tj. musíme důsledně vysvětlit: (1) proč se vůbec objevilo slavení Ježíšova narození; (2) proč se slavilo 25. prosince zpočátku na západě; a (3) proč se původně slavilo 6. ledna na východě. Rovněž musíme pochopit, proč se tato dvě data stala významnými teologickými tématy v probíhajícím konfliktu mezi východním a západním křesťanstvím. Abychom v takové vysvětlování uspěli, potřebujeme prozkoumat kontext, v němž se oslava Vánoc vynořila; neobjevila se ve vakuu. Za tímto účelem se musí prosazování a výsledný primát 25. prosince chápat jako součást soudobé církevní politiky.

. . . hlavní či ortodoxní křesťané (nicejského vyznání) se pustili do obrany svého přesvědčení proti nekřesťanům jakéhokoliv vyznání na straně jedné a na straně druhé proti dalším křesťanům v různých odštěpených skupinách, které podporovaly přesvědčení a praktiky odsuzované hlavní Církví jako „kacířství„. To v této atmosféře sporů a strachu o jednotu křesťanského hnutí ve čtvrtém století začal být nový svátek Vánoc používán jako prostředek hlásání nicejské doktríny ohledně podstaty vtělení a rovnosti Syna s Otcem, zatímco explicitní či implicitní kritika nekřesťanských svátků a praktikování uctívání slunce a ohrožení Církve různými křesťanskými frakcemi. . . . využívali do pátého století biskupové svátek k tomu, aby odporovali učením mimo hlavní proud, což je proces nápadně viditelný v deseti posloupných vánočních kázání Lva I. (Roll 2000:278-279) (14)

Po celé římské říši existovaly četné soupeřící křesťanské sekty. Časem to byla církev v Římě, která s císařskou podporou začala dominovat víře a definovat autoritativní křesťanské přesvědčení a praktiky. Během procesu, kdy se z křesťanství stávalo oficiální náboženství římské říše a římská církev se stávala oficiální křesťanskou autoritou v rámci říše, začlenilo západní křesťanství do své teologie a struktury několik věr, obrazů a institucí, jež si vypůjčila z  náboženské praxe pohanského Říma. (15) Mezi ně patřilo ustavení  „svatých míst“, víra ve svaté (tj. duchy zesnulých jedinců, kteří pro svůj božský status mohli pomáhat dosud živým), kolegium náboženských představitelů a zavedení centrálně kontrolovaného kalendáře svatých dnů, který organizoval náboženské uctívání po celé říši (viz Helgeland 1980: 1292-1298; Kraabel 1982: 276; Markus 1994). Skutečně, jak poznamenává McGowan (2012) „mnoho prvotních prvků křesťanského uctívání – včetně eucharistických jídel, jídel na počest mučedníků a ještě dříve křesťanské pohřební umění –  byly pro pohanské pozorovatele zcela srozumitelné.“ Kraabel (1982: 276) podobně komentuje lehkost, s níž přesvědčení a rituály spojené se „svatými místy “ a náboženské uctívání řízené imperiálním římským kalendářem vplynuly „klidně a téměř bez povšimnutí  do nového římského náboženství “ (tj. křesťanství). Oslava Vánoc a Velikonoc, které společně začleňují víru v panenské početí, vtělenou jednotu mužského boha a lidské ženy a božskou, spasitelskou smrt a vzkříšení, všechny mají své předchůdce v pohanských vírách a praktikách. (16)

Římskou víru ve zbožštění jednotlivců znázorňuje základna sloupu, která je v současnosti umístěna na vatikánském nádvoří a představuje Apoteózu Antonia Pia a Faustiny. Jeden z ikonografických rysů, které křesťanství přejalo od řecko-římského pohanství, bylo zobrazování okřídlených božských bytostí.

Apoteóza Antonia Pia a Faustiny, podstavec Sloupu Antonia Pia (cca 161 n. l. – Řím)

 

Iris, nebeský posel v řecké mytologii

 

Okřídlené Vítězství ze Sámothraké (190 př. n. l.)

 

Řecká bohyně Vítězství (Efez)

 

Křesťanské zobrazení okřídleného anděla (dole) velice úzce vychází z řeckých a římských obrazů božských bytostí.

Nejstarší zpodobnění okřídleného anděla na princově sarkofágu (Istanbul, 4. století)

 

Ježíš jak dobrý Pastýř (Katakomby Priscily – Řím, 3. stol.)

 

Obrazy Ježíše jako „Dobrého Pastýře “ mají rovněž předchůdce  v dřívějších řeckých a římských zobrazeních.

Dobrý Pastýř (Katakomby Domitilly – Řím)

 

Moschophoros (Nosič telete), (Muzeum Acropolis, Atény), cca 470 př. n. l.

 

Hermes crioforo („nosič berana“)

 

Podobně se přisuzovalo božské zrození mnoha bohům starověkého světa.

Scény zachycující božské zrození Amenhotepa III. (cca 1390- cca 1352 př. n. l.)

 

Zázračné zrození Buddhy z boku jeho matky

 

Početí Alexandra Velikého (17)

 

Zrození Romula a Réma prostřednictvím boha Marse, oplodňujícího vestálskou pannu Rheu Silvii (18)

 

Nově zavedený křesťanský kalendář plnil stejnou sociální a politickou funkci jako pohanský římský kalendář,  který sám nahradil: prosazování imperiální jednoty. V pohanském Římě byl 25. prosinec důležitým výročním svátkem na počest stoupajícího slunce, svrchovaného božstva, zavedeného  Aureliánem a prosazovaného Konstantinem, který usiloval o promyšlenou politiku sjednocení uctívání slunce s uctíváním Ježíše. Za tímto záměrem logicky následovalo oficiální ustavení  Vánoc na 25. prosince poté, co římská církev (rovněž pod Konstantinovým vedením) zavedla neděli jako „Den Páně “  a jako den k slavení Velikonoc. (19)

Uniformita vnucená oslavě Velikonoc šla ruku v ruce s uniformitou vnucenou oslavě „nejváženějšího dne slunce“, který Konstantin již o čtyři roky dříve vyčlenil za den odpočinku v týdnu (C. Just.III.12). To rovněž přispělo k unifikaci říše pod monoteistickým slunečním náboženstvím. Zatímco hnutí bylo pod vedením křesťanství, formulace nevylučovala kult Sol Invictus. . . . V tomto Konstantinem zahájeném procesu pokračovali a rozvíjeli ho pozdější císaři. Roku 386 byly výslovně uvedeny náboženské důvody pro nové zdůraznění neděle jako dne bez jakéhokoliv podnikání.(C. Theod. II.8.18). Konečně je roku 425 právně na místě „Církevní rok“: každá neděle, plus Vánoce, Zjevení Páně, Velikonoce a letnice mají být slavnostně oproštěny od cirkusu, divadla a jiných atrakcí (C. Theod. XV.15.5). Dokonce i pohané ve své „hlouposti“ a Židé ve svém „šílenství“ se musí podřídit. . . . Jak se říše posouvala křesťanským směrem, činil tak i kalendářetně Vánoc.(Kraabel 1982: 279)

V nově ustaveném církevním kalendáři fungovaly původně Vánoce jako protipól Natalis Solis lnvicti. („Zrození nepřemožitelného Slunce“) 25. prosince, které roku 274 vložil do římského kalendáře císař Aurelián po své porážce u Palmýry v předcházejícím roce (Strittmatter 1942: 613). Pod Aureliánem se  Sol Invictus stal svrchovaným božstvem římského panteonu a tradičním dnem zimního slunovratu, zvaným bruma (25. prosinec), stal se z něj Natalis Solis lnvicti, nejvýznamnější svátek v kalendáři říše (v ten den „zrození“ slunce následně „rostlo“ každým dnem). Zároveň Aurelián zasvětil nově ustavenému svrchovanému Bohu velkolepý chrám na Campus Agrippae a zformoval kněžské kolegium senátorské vrstvy  (možná model pro Kolegium kardinálů v římské církvi), pověřených odpovědností tomuto nejvyššímu božstvu sloužit  (Strittmatter 1942: 613). Se sluncem byli v té či oné době spojováni četní římští bohové. Macrobius (Saturnalia 1 17-23, str. 400) tvrdil, že Apollón, Bakchus, Mars, Merkur, Asklépios, Herkules, Adonis, Osiris, Saturn a Jupiter byli všichni v té či oné době ztotožňováni se sluncem. Nicméně za Aureliána se Sol Invictus stal nejvyšším božstvem. Nakonec císař Julián napsal během své krátké vlády (361-363) rozsáhlý Hymnus na Krále Hélia  (Kraabel 1982; 278).

Jedna po druhé byly celé řady božstev Apollón, jehož četná přízviska jsou pečlivě zhodnocena; Liber či Bacchus, Mars, Merkur, Asklépios, Herkules, Adonis, Osiris, Saturn, Jupiter jsou ztotožněni jakožto jedno božstvo, Slunce. Není bez významu, že poslední pohanský císař Říma nám zanechal propracovaný chvalozpěv na toto božstvo, za jehož duchovního potomka se sám považoval. (Strittmatter 1942: 613-614)

Uctívání slunce posléze přešlo na Mithru, nové stoupající slunce, který původně považovaný za spojence Sol Invicta, ho časem nahradil jakožto nejvyšší římské sluneční božstvo. Jak během třetího a čtvrtého století křesťanství sílilo a soutěžilo s mithraismem o přívržence i vliv (s Ježíšem sloužícím jakožto poslední vtělení uctívání slunce), dostal se mithraismus do ohniska křesťanského nepřátelství.

 

Poznámky:

8. 25. prosinec se stal přijímaným datem Ježíšova narození pouze v Západořímské říši. 6. leden se udržel na východe mnoho let, kde se původně nespojoval pouze s mágy, ale s celým příběhem o narození (viz diskuse níže).

9. Dle Rolla (2000: 273) tyto dvě alternativní vysvětlení přetrvávají alespoň od doby debaty k tématu, kterou roku 1949 organizoval Abt-Herwegen-Institut, ačkoliv s méně soupeřivým a nesouhlasným průběhem, než se původně prezentovalo. Dle Rolla (2000: 273-274) debata ukázala jakousi nacionalistickou orientaci, kdy američtí a anglosasští učenci se klonili k liturgickému vysvětlení a němečtí a jiní kontinentální učenci obecně dávali přednost historickému vysvětlení.

10. Dle McGowana (2012) Augustýn ve svém kázání On the Trinity (Sermon 202, str. 399-419) napsal:

Neboť o něm [Ježíšovi] panuje víra, že byl počat 25. března, kterýžto den rovněž trpěl; tudíž lůno Panny, v němž byl počat, kde nikdo ze smrtelníků nebyl zplozen, odpovídá novému hrobu, v němž byl pohřben, v němž člověk nikdy nespočinul před ním ani po něm. Dle tradice se však narodil 25. prosince.

11. Kardinál Joseph Ratzinger, který psal, než se stal papežem Benediktem XVI., podporoval ve svém Spirit of the Liturgy (Ratzinger 2000: 107-109) liturgický pohled.

12. Plný text:

Astronomická teorie

Duchesne (Les origines du culte chrŽtien, Paříž, 1902, 262 sqq.) rozvíjí „astronomickou“ teorii, že za předpokladu 25. března jakožto dne Kristovy smrti [historicky nemožné, ale dle tradice staré jako Tertullian (Adv. Jud., 8)], by populární instinkt, vyžadující přesný počet let v Božském životě, kladl Jeho početí na týž den, Jeho narození na 25. prosince.Tuto teorii nejlépe podporuje skutečnost, že jistí montaisté [vyznavači raně křesťanského hnutí z 2. stol.](Sozomen,Church History VII.18) slavili Velikonoce 6. dubna; souběž se tak vysvětluje 25. prosinec i 6. leden. Výpočet je navíc v souladu s argumenty založenými na čísle a astronomii a „výhodnosti“, tehdy tak populární. Naneštěstí neexistuje žádný soudobý důkaz ze čtvrtého století o slavení Kristova početí 25. března.

13. Neville (2000: 7) se také ptá: „Pokud počítáme roky dle Ježíšova života, proč neslavíme Nový rok zároveň s Kristovým narozením 25. prosince, nebo s datem jeho početí 25. března (které se rovněž shoduje s příchodem jara)? Protože tomu bylo tak, že obě tato data byla oblíbenými dny pro oslavu počátku Nového roku po celý středověk. 1. leden se stal univerzálně uznávaným Novým rokem až s všeobecným přijetím Greogiánského kalendáře.

14. 4. a 5. století bylo obdobím intenzivních a často násilných konfliktů v církvi ohledně takových základních křesťanských věr jako božství Ježíše a panenství Marie. Svolávaly se četné církevní koncily, na nichž protichůdné frakce střídavě zaváděly své víry jakožto církevní doktrínu (viz Jenkins 2011; Gregory 1979; Grant 1975, viz Abruzzi, The Birth of Jesus, pozn. 6).

15. Na křesťanské přesvědčení měly mít významný dopad četná náboženství, mající svůj původ na vzdálených koncích impéria. Řím, jakožto hlavní město největšího impéria starověkého světa, se stal magnetem přitahujícím velká množství lidí rozmanitých regionů a kultur. V důsledku toho mnoho náboženství impéria spolu navzájem soupeřilo o přívržence. V průběhu často od sebe navzájem přebírali víry a praktik: Řím byl středem impéria, přirozeným centrem pro každého, kdo měl poselství, jež chtěl šířit což by samozřejmě bylo, proč si apoštolové Petr a Pavel udělali cestu v prvé řadě tam.Rané křesťanství se tlačilo o místo spolu s dalšími rozvíjejícími se novými náboženstvími impéria, což graficky ilustruje přítomnost mithraických chrámů pod starými kostely San Clemente a Santa Prisca. (Duffy 1997: 11)

Dostředivé působení Říma za širší rozmanitost náboženských věr včetně křesťanství tehdy ostouzel Tacitus (Letopisy 15.44) ve své rozpravě o Neronově pronásledování křesťanů za podpálení Říma roku 64 n. l.:

nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiveriovy prokurátorem Pontiem Pilátem popraven.Tato zhoubná pověra byla sice zatím utlumena, ale znova propukla nejen v Judei, kolébce toho zla, nýbrž i v Říme, kde se všechny ohavosti neho hanebnosti soustřeďují a nalézají hojně ctitelů.

[Tacitus, Letopisy, přeložil Antonín Minařík, Rudé Právo Praha, 1975]

16. Víra v zázračné narození byla ve starověkém světě zcela běžná (viz Abruzzi, When Was Jesus Born?). O mnoha bozích se hrdinech se věřilo, že se narodili buď při božsky počatém porodu panny ne v důsledku oplodnění ženy bohem. Abychom jmenovali alespoň některé, taková víra se týkala Romula, jednoho z mýtických zakladatelů Říma, Mithry, starověkého perského boha; Krišny, svrchovaného boha hindského panteonu a Hóra, božského patrona starověkého Egypta. O egyptském slunečním bohu RA se věřilo, že se narodil z panny, Mutemua, panenská královna Egypta údajně porodila faraona Amenhotepa III. Jak důsledek toho, že bůh držel na jejích ústech kříž. O Čingischánovi, zakladateli Mongolské říše,  se rovněž věřilo, že se narodil z panny, zatímco o Caesaru Augustovi, římském císaři,během jehož vlády se Ježíš narodil, se věřilo, že je potomkem svazku jeho matky a Apollóna. Podobně v řecké mytologii, když byla Perseova matka Danaé jako mladá dívka uvězněna, aby se jí zabránilo mít děti, zjevil se jí Zeus v podobě  zlatého deště a oplodnil ji.

I četní bibličtí učenci komentovali výjimečnou podobnost okolností a jazyka týkající se zplození Izáka Sárou (1. Mojžíšova 17: 15-19), Samsona Manóachovou nejmenovanou manželkou (Soudců 13), Jákoba Ezaua s Rebekou (1. Mojžíšova 25:20), Josefa Ráchel (1. Mojžíšova 30:22-24) a Jana Křtitele Alžbětou (Lukáš 1:7) se zplozením Ježíše Marií (Lukáš 1:26-38). Všechna tato narození se zaměřovala na ženy neschopné početí z důvodu panenství nebo neplodosti a jejichž těhotenství vyplynulo z božského skutku. Podobně byla poměrně rozšířena víra v božstva, která podobně jako Ježíš zemřela a vstala z mrtvých, konkrétně to byl Tammuz a Ištar v sumerské a akkadské mytologii; Bel v babylonské mytologii; Baal v kanánské mytologii; Horus,Osiris a Amun v egyptské mytologii; Adonis, Amun in Egyptian mythology; Adonis, Kronos, Kybelé, Dionýsos, Orfeus a Persefona v řecké mytologii; Brahma, Višnu a Šiva v hindské mytologii; Mithra v perské mytologii; a Aineiás, Bakchus a Proserpina v mytologii římské. Pokud měl být ve starověkém světě Ježíš akceptován jakožto věrohodný bůh, musel by alespoň mít charakteristiky ostatních bohů a hrdinů, s nimiž měl soupeřit.

17. Stejně jako u Ježíše, doprovázely narození Alexandra Velikého magické prvky. Alexandrovým otcem byl Filip Makedonský a matkou Olympias. Dle Plútarcha byl Filip potomkem Hérakla, Diova syna. Alexandrovou matkou byla Olympias. Filip i Olympias měli každý noc před početím Alexandra zvlášť sen. Olympias se zdálo, že zaduněl hrom a na její lůno dopadl blesk.“ Filipovi se zdálo, že umístil „na lůno své manželky pečeť; a značka na pečeti byla, jak si myslel, postava lva.“ Filip nicméně viděl, že s Olympias spí boží had, což si vyložil jako znamení, že by se svou manželkou spát neměl, „protože se bál, že ta by na něho mohla použít nějaká kouzla a čáry, nebo couvl před jejím obětím v přesvědčením, že je partnerkou svrchované bytosti.“ Jinými slovy, Olympias neoplodnil Filip, ale božská bytost..

18. Rivalita mezi sourozenci se často líčí v mýtech o otcích zakladatelích a je v epické literatuře běžným motivem. Romulus zabil svého bratra Réma a stal se prvním králem  a zakladatelem města Říma, stejně jako Kain zabil Ábela (1. Mojžíšova 4: 1-16) a Jákob ukradl právo prvorozeného Ezauovi (1. Mojžíšova 27).

19. Křesťanství nemělo žádnou svrchovanou autoritu až do čtvrtého století, kdy Konstantin a později Theodosius I. prosadili pozici církve v impériu. Předtím byli křesťané rozděleni do četných soupeřících sekt, prosazujících rozdílná a rozporná evangelia a víry ohledně Ježíše (srov. Bauer 1934; Pagels 1979; Bescov 1983; Robinson 1984; Hedrick 2002 Hedrick 2002; Ehrman 2003a, 2003b; Carrier 2014). Jeden z důležitých bodů, které rané křesťanství rozdělil, bylo datum slavení Velikonoc. Církve v Malé Asii slavily Velikonoce na židovskou paschu (14. nisanu), ať už připadl na neděli, nebo ne. Oproti tomu římští křesťané slavili Velikonoce každou neděli a ještě si nerozvinuli zvláštní výroční připomínku. Jak se v Římě usadili křesťané z Malé Asie, dál slavili Velikonoce na paschu a oddělovali se tak od římských křesťanů a i těch západních obecně. Viktor, prví latinský biskup Říma (189-198) byl rozhodnut trvat na římské autoritě a exkomunikoval všechny křesťanské církve, které neslavily Velikonoce v neděli po svátku pascha. Viktorovy činy lze vnímat jako první kroky v procesu zavádění římské autority v křesťanství. Nicméně asijské církve opustily oslavu Velikonoc 14. Nisanu až na Nikajském koncilu (325) (viz Frend 1982: 75-76; Duffy 1997: 9-16).

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: