Přejít k obsahu webu

Andrzej Sapkowski, Husitská trilogie a pohanství

20 ledna, 2021
tags:

„Antikrist přijítí má, odkudž známe, že poslední hodina jest. Blíží se konec světa a veškerého jsoucna. Jinými slovy: není, kurva, dobře.“

Polský kultovní fantasy spisovatel Andrzej Sapkowski (* 21.6.1948) je megastar nejen doma, ale také samozřejmě v Čechách, na Slovensku, v Rusku a v poslední době díky seriálovému Zaklínači  i v anglicky mluvících zemích. Když se začátkem devadesátých let minulého století začaly v legendárním časopise Ikarie objevovat první povidky o dobrodružství Geralta z Rivie, na české fanoušky fantasy jeho antitolkienovský svět – kdy dobro zdaleka vždy nezvítězí – zapůsobil jako blesk z čistého nebe. Celý zaklínačský cyklus posléze vyšel česky i knižně (o obou televizních seriálech a počítačových hrách se nezmíním zcela záměrně) a čtenáři se ptali, co bude dál… 

Sapkowski samozřejně napsal  celou řadu jiných povídek (a naprosto skvělých), které se Zaklínačem nemají nic společného – ale pravověrní se dožadovali nějakého, nejlépe románového, cyklu. Polští fajnšmekři se dočkali roku 2002. A dostali opravdovou bombu: Mistr totiž zabrousil nikoliv do vymyšleného světa, ale do historie. Přesněji do střední Evropy 15. století, do časů husitských válek. Světlo světa spatřila Husitská trilogie – i když sám Sapkowski tak svému dílu nejspíš vůbec neříká – název se zkrátka pro tuhle pecku vžil. Už v Zaklínači autor plně prokázal, že dokáže ve smyšleném fantasy světě využít středvěké a starověké historické prvky. V Husitské trilogii  velký Polák ukazuje, že se s historickým románem dá úspěšně propojit i mytologie a nadpřirozeno. V některých knihkupectvích po celé Evropě dokonce tento cyklus najdete v oddělení  Historie a nikoliv Fantasy. A Češi si mistrův románový triptych záhy zamilovali také. Není divu, vždyť husité v něm mají své čestné místo  🙂 .

První díl trilogie s názvem Narrenturm vyšel v roce 2003 česky u nakladatelství Leonardo a byl opravdu netrpělivě očekáván. Píše se rok 1425 a mladý slezský šlechtic a lékař Reinmar z Bělavy se dostává do problémů: Je obviněn z černé magie, kacířství, vraždy, znásilnění, únosu, loupeže, pokusu o atentát a zemězrady. A začalo to tím, že šoustal vdanou paničku. Záhy po něm jde nejen rodina paroháče, ale i inkvizice, vratilslavský biskup Konrád, nájemní zabijáci, loupeživí rytíři, černý mág Birkart von Grellenort, kníže Jan Minstrberský a mocný rod pánů z Bibrštejna. Dá se říci, že Reinmar, řečený Reynevan, se stává ve Slezsku (které v té době patřilo k zemím Koruny české a nikoliv k Polsku) mimořádně hledaným mužem. Když je navíc zavražděn ještě jeho bratr Petr – nastává hon, kdy už není zdaleka jisté, kdo je lovec a kdo kořist. Naštěstí má Reynevan přátele: Zběhlého cynického mnicha, opilce a rváče Šarleje, a démona převtěleného do obřího těla klášteního idiota Samsona Medáka. Mladý pán z Bělavy je totiž tak trochu i čaroděj – a démon z jiného světa vstoupí do slabomyslného olbříma během nepodařeného exorcismu. V románu vystupuje celá plejáda skutečně žijících historických postav dobových Čech, Polska a Slezska. A zdaleka ne všichni ostatní hrdinévé příběju jsou úplně lidmi. No, někteří vlastně nejsou lidmi vůbec. Tři nerozluční přátelé se nakonec dají k husitům, ale vede k tomu dlouhá cesta. Skutečně žijící legendární polský rytíř Záviš Černý z Garbova přivede Reynevana k tomu, aby o husitských ideálech začal přemýšlet:

„Tehdy jsme z dálky uslyšeli… A pak uviděli… Chlapče, něco takového jsem neslyšel a neviděl nikdy dříve — a to jsem slyšel a viděl leccos. Šli na nás ti Táborité a Pražané, šli a nesli korouhve a monstrance, šli ve vyrovnaných šicích a jejich zpěv burácel jako hromobití. S nimi jely ty jejich proslavené vozy a ježily se namířenými píšťalami a hákovnicemi. A na vlastní oči jsem spatřil domýšlivé německé holdy, pyšné rakouské těžkooděnce, divoké uherské jezdce, moravské a lužické šlechtice, Spanovy žoldnéře, jak se všichni jako jeden muž vrhají na útěk. Ano, slyšíš dobře, dříve než se husité přiblížili na dostřel, královská armáda zděšeně prchala k Německému Brodu. Pasovaní rytíři křičeli strachy a navzájem se odstrkovali a poráželi, jak utíkali před pražskými ševci a provazníky, před venkovskými sedláky, kteří jim ještě před pár dny byli k smíchu. Utíkali v takové panice, že odhazovali zbraně, jimiž bylo tak snadné během celé předchozí kruciáty pobíjet bezbranné. Utíkali, chlapče, před mýma udivenýma očima jako zbabělci, jako ustrašení zajíci. Jako kdyby se polekali… Víš čeho? Pravdy. Hesla VERITAS VINCIT vyšitého na husitských korouhvích…“

Reynevan čím víc přemýšlí, tím více se kloní k husitské revoluci, stává se stále více nepřítelem zlořečené katolické církve a zvláště vratislavského biskupa Konráda. Kupodivu mu nepomáhají na útěku jen člověk Šarlej a démon v lidském těle Samson, pomocnou ruku mu podají i alpové, mavky, vědmy, dryády, skřítci a další nadpřirozené bytosti.Věk starých bohů totiž ještě neskončil. Mladý uprchlík také poznává skutečnou lásku, kterou však záhy ztrácí. A spolu se Šarlejem končí na konci knihy v narrenturmu – věži bláznů.

Druhý díl trilogie s názvem Boží bojovníci začíná roku 1427 v Praze, kam se Reynevan – novopečený husita – uchylil spolu se Samsonem pod ochranu pražských čarodějů. Šarlej mezitím dělá kariéru v táborském vojsku pod Prokopem Velikým. Šéf husitské rozvědky a kontrarozvědky Bohuchval Neplach má však s Reynmarem a jeho kumpány své plány: Hodlá je vyslat na diverzní akci do Slezska, protože ví, že mladík zde má nevyřízené účty s mnoha katolíky. A katolíci s ním. Zvláště Jan Minstrberský, vratislavský biskup Konrád a ptakodlak Birkart von Grellenort. Mise je to tak „tajná“, že zahy po trojici dobrodrodruhů opět pátrá kde kdo – včetně bytostí nelidských nebo jen částečně lidských. A jiné takové bytosti jim opět pomáhají. Mistr Sapkowski zde opět dokazuje, že má velký cit pro tajemno, nadpřirozenou hrůzu a pohanství:

„V těch místech bylo obětiště pradávného kultu, mírné návrší a na něm prstencem nahrubo otesaných balvanů ohraničený sluneční kruh. V tom kruhu byla kdysi uctívána božstva starší než lidstvo. Zároveň to bylo místo smrti, pohřebiště, nekropole lidí — nebo nelidí — jejichž název dávno zmizel v soumraku dějin. V roce 1150, v období bojů s pohanstvím a pověrami, byly balvany povaleny a na jejich místě byl na příkaz biskupa Valtra z Malonne postaven dřevěný kostelík —nebo spíše oratoř, když bylo okolí pusté. Oratoř nestála ani rok, shořela po úderu blesku. Ze stejného — nebo podobného — důvodu pohltil oheň všechny další kostelíky, stavěné na místě pradávné nekropole. Boj trval dvacet let, až do smrti biskupa Valtra. Lid si šeptal, že se Starými bohy je lepší si vůbec nezačínat, a nový biskup Žiroslav přijal jediné správné rozhodnutí, že totiž pro nový kostel vybral úpině nové místo: přístupnější, hezčí, lépe položené a vůbec mnohem, mnohem vhodnější. Nový kostelík nikomu nevadil, mohl stát a lákat věřící, zatímco na starém obětišti něčí neviditelné ruce vrátily kameny na původní místa. Po čase okolo toho místa vzrostl pás pokroucených stromů a živý plot nebezpečnými trny ozbrojených keřů.“

Reynevan neváhá pro kalich učinit vše, včetně magického terorismu. Ale nepřestává hledat jak pomstu za zavražděného bratra, tak svou pohřešovanou lásku. Lásku sice najde, ale zase se mu ve víru války ztratí. V Božích bojovnících se čtenář setkává s celou řadou husitských vojevůdců, kteří skutečně žili: Ať už je to již zmíněný Prokop Veliký, nebo třeba Jan Královec z Hrádku, Diviš Bořek z Miletínka, Jan Čapek ze Sán, Jaroslav z Bukoviny, Jan Roháč z Dubé a Jan Zmrzlík ze Svojšína. Objevují se zde také polští spojenci  hustů Petr z Lichvina, Dobeslav Puchala, Víšek Račinský i ruský bojar Fedor z Ostrogu. Na konci knihy opět Reynevan málem přide v bitvě o vše, co mu zbylo. Ale Osud, nejmocnější z bohů, ještě nerozdal poslední partii karet…

Třetí a závěrečný díl trilogie se jmenuje Lux Perpetua. Válka zuří ve všech zemích Koruny české a také v německých hrabstvích a vévodstvích. Reynevan za pomoci přátel stále hledá svou ztracenou lásku a ve jménu kalicha bojuje s katolíky a Němci. Jestliže v předešlích dílech vedle brutality Sapkowski do příběhu vkládá humor, tady už je legrace pomálu. Válka je totiž svině – bez ohledu na to, ve jménu jakých ideálů se vede a zda válčí lidé nebo nelidé. Mnoho hrdinů, které si čtenář oblíbil, zde umírá. Reynevan a jeho přátelé mají na rukou už tolik krve, že je veškerý idealismus opuští. Mladý medik a čaroděj v jedné osobě definitvně přijde o svou milovanou a nekromat Birkart von Grellenort se stává čím dál mocnější. Tak mocný, že běsové a démoni mu prokazují úctu:

„Pod výtokem kanálu sedělo a olizovalo zahnojenou dlažbu několik urkinů, připomínajících chlupaté koule. Zaskřípaly drápy a v temnotě zmizel jako ještěrka hbitý rapion. O něco později Pomurnik minul vinný sklípek. Holohlavý gnóm v koženém kabátě, který se snažil vylomit zámek, ani nezvedl hlavu. Jeho sochorem ozbrojený kumpán hodil po Pomurnikovi zlostným pohledem a něco zavrčel pod nosem, těžko uhádnout, zda pozdrav  a nebo nadávku. Z průchodu do Úzké ulice ostře páchla magie a alchymie — čili ektoplazma, čpavek, vitriol, kamenec a mláto z vinopalny. Dno stoky viditelně fosforizovalo. Plazily se po něm esfiliny, přilákané výpary odpadu. Opodál číhal ve stínu garou, avšak bystré smysly ho zadržely před útokem, včas rozpoznal Pomurnikovu auru, takže se radši o nic nepokoušel. O něco dále se podobně zachovala lamie. Upírka dokonce počkala, až se Pomurnik přiblíží, a ujištěna, že ji spatřil, pozdravila ho úklonou, zavinula se do plédu a zmizela šedá na šedém pozadí zdi. Pod opěrnými pilíři kostela svatého Ducha seděl kludder, hekal a drbal se na břiše. Na basreliéfech, římsách a pinaklech chrámu pleskala křídla vyplašených létavců. Na dlažebních kamenech kousek za špitálem si Pomurnik všiml čerstvé krvavé šmouhy. Z pouhé zvědavosti — věc se ho vlastně vůbec netýkala — zbystřil zakletím zrak, aby pronikl temnotou. Kouzlo podráždilo nad zkrvavenou mrtvolou skloněnou kalkabru, která vycenila dvoupalcové tesáky a vlasy se jí na hlavě zježily jako stříbrná koruna. Pomurnik pokrčil rameny a přidal do kroku. Jako kdysi, tak i dneska se ukázalo, že není bezpečné touat se v noci po Vratislavi…“

Vše směřuje k bitvě u Lipan v prokletém květnu roku 1434. Zde proti sobě stanou i bývalí spojenci a přátelé. Obě strany pod prapory s kalichem. A Reynevan si musí vybrat, kterým přátelům dá přednost. Není to lehká volba. A utrpení tím ještě nekončí – bratr stojí proti bratru i nadále a zdá se, že hlavní padouši trilogie, vratislavský biskup Konrád a polymorf Grellenort, zvítězili. Jenže kromě Reynevana jsou tu i další mstitelé…

Pokud patříte k těm nešťastníkům, kteří Sapkowského Husitskou trilogii nečetli – a máte rádi historii, pohanství a nadpřirozeno – napravte to. Jen se vám ty knihy asi budou dost špatně shánět  🙂 .

 

Andrzej Sapkowski: Narrenturm.Přeložil Stanislav Komárek. Vydalo Leonardo 2003.

Andrzej Sapkowski: Boží bojovníci. Přeložil Stanislav Komárek. Vydalo Leonardo 2005.

Andrzej Sapkowski: Lux Perpetua. Přeložil Stanislav Komárek. Vydalo Leonardo 2008.

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: