Přejít k obsahu webu

Pohanství

6 ledna, 2021

Pouštím se do složité úvahy o smyslu pohanství, o tom co to vlastně je a co pohanství pro lidi znamená. Abych pravdu řekl, neznám moc pohanů, které bych vyzpovídal, nicméně úvaha je slohový útvar otevřený a člověk si při ní často vystačí jen s pocity. Nemusí znát všechna fakta. 

Proto mám tento styl tolik rád. Lze v něm rozebrat spoustu i choulostivých témat, aniž by bylo nutné hodnotit, soudit a škatulkovat. A to je dobře, protože v dnešní době se na nás valí všude jen samé morální soudy, které nám říkají co si máme myslet, jak se máme chovat a co je momentálně dobré a co špatné. To je vlastně to, co spoustu lidí odvrací od současného konzumního systému a hledají vědění jinde.

Na tuto úvahu, které budu dál říkat jen článek, mě vlastně přivedl můj děda, po přečtení mého prvního článku zde na Pohanském kruhu – Midsommar. Protože mám už delší čas rozepsanou knížku o svém životě ve Skandinávii, dal jsem mu přečíst i tento článek, ačkoliv jsem tím ochotně vstoupil do pasti. Můj děda napsal přes šestnáct knih o historii, politice a náboženství, hlavně tedy o křesťanství. No a já mu předhodil článek na webu o pohanech. Řekl bych, že jsem tím vstoupil přímo do jámy lvové. 

Děda mě ale překvapil. Ačkoliv je svým způsobem zarytý křesťan, článek samotný, vyznávající oslavu slunovratu – coby pohanského rituálu, se mu líbil. Samozřejmě si zjistil všechna fakta o webu Pohanský kruh. Dokonce šel tak daleko, že shlédnul i komentáře v diskuzích, možná i na Facebooku. Nezazněla ale žádná kritika. Proč? Děda si nikdy nenechal ujít příležitost něco pořádně upřímně ohodnotit. Smířil se snad už s tím, že nebudeme mít svatbu v kostele a ví, že neplánujeme naše děti pokřtít? To je samozřejmě vyjádřeno s jistou dávkou humoru. Proti křtu vůbec nejsem. Je to takový hezký rituál, který dnes už naštěstí nikoho k ničemu nezavazuje. Takže to asi uděláme. V dubnu se nám narodí holčička Laura. Mám vsazeno na 30. dubna. To se perfektně hodí.

Místo kritiky přišel můj děda s něčím zajímavějším, co mě přinutilo více přemýšlet. A sice zmínil termín „novo-pohanství“. A zde už se začínám i já docela chytat, protože tento pojem shrnuje i další různá hnutí, směry a nová náboženství, bohužel nebo bohudík? A proč bohu, že? Už zase vtipkuji. 

Já sám jsem velkým vyznavačem učení Eckharta Tolleho a neztotožňuji se s naprosto žádným konvenčním náboženstvím. Jde čistě o to „učení“. Ten také čerpá z různých zdrojů, ale hlavně čerpá ze svého nitra. A to je celá podstata jeho učení i mojí úvahy, které jsem se jal říkat článek. 

Jde totiž o vědění a já mám posledních několik let pocit, že směry, jakým je právě pohanství, profitují právě kvůli nedostatku vědění dnešní doby. A teď je zrovna úplně jedno jestli do pohanství zahrnujete i učení New Age nebo jiné a nebo žádné z nich. Pro mě osobně je to stále a pořád o tom samém – o vědění nebo o nalezení podstaty sama sebe. Ve finále jde o to, zjistit kým vlastně jsme. A proto, že moderní doba zjevně nevede k tomuto poznání, začali lidé nejrůznějšího vyznání pátrat zpět v minulosti, ve starých učení. A teď jde o to, co je komu bližší. Někdo zamířil přímo k pohanství, jiný se hrabe v Antice, někdo v pravěku a jsou i tací, co zamířili pro vědění až daleko do vesmíru, na jiné planety. Knihovny jsou plné publikací popisující původ lidí z vesmíru, z Marsu a podobně. Tím se zabývat přímo nechci. Jsem rád zde na Zemi a věřím, že odpovědi jsou právě tady. Sice by bylo jistě zajímavé zkoumat, jaká to blažená civilizace zpustošila planetu Mars, ale obávám se, že to úplně neřeší naši otázku, kdo vlastně jsme.

K pohanství a dalším podobným směrům se uchyluje velmi početná skupina obyvatel naší planety. Mohl bych zde vyjmenovat stovky rockových, metalových a folkových hudebních skupin, které jsem od svých patnácti let nasbíral a jejichž texty nás vrací zpět do dob Vikingů, Keltů, Středověku, Starověku, mytologie, pohanství, atd. Proč to dělají? Proč o tom pořád zpívají? Kde se to v těch lidech, co píší texty a hubu, bere? Proč je to stále tak živé, ba i více a více živé? 

Protože dnešní doba postrádá hloubku! My tady už nemáme z čeho vařit. Zde v konzumním světě se nedozvíme, kým jsme. Vracíme se zpět k podstatě, k přírodě a čerpáme z ní její moudrost. Možná to sice děláme někdy až moc idealisticky, ale dnešní doba k tomu lidi zkrátka nutí. Možná také proto, že si hodně lidí uvědomuje, že po této koleji míříme pomalu, přesto jistě, do světa Orwella a Bradburyho.

Vůbec ale nehodnotím tuto dobu jako špatnou. Člověk, líznutý stylem „New Age“ by řekl, že potřebujeme tuto dobu a že vše, co se děje, se děje z nějakého důvodu a také, že vše co se děje, se má dít právě tak, jak se to děje. A má pravdu. Ale to je bráno z hodně vysokého levelu chápání světa, který naprostá většina lidí nemá. Sám o sobě si myslím, že ho mám. Nemyslím to ale nijak egoisticky. Z pohledu fungování v tomto světě to není dar, ale obrovská koule u nohy. Odjakživa mě to táhne k úvahám o existenci a někdy je to na úkor praktičnosti ve všedním živote zisků a ztrát. A pokud nejste oběma nohama ani v jednom, ani v druhém a ještě se k tomu dokážete vidět objektivně, je takový život velmi zajímavý námět na komedii.

Můj děda už tohle sleduje celých 82 let. Prošel nejdůležitějšími směry poválečné historie Evropy, napsal knihy o komunismu, Sametové revoluci (pravdivě) i knihy o dávné historii a náboženství. A dnes, po tom všem, mi prohlásil, že je naprosto liberální. Vím celkem jistě, že sám s myšlenkou pohanství nesouhlasí, ale sám také vyzdvihl tradice, které by se měly dodržovat a které náš národ drží pohromadě. 

Co je tedy (novo)pohanství? Je to výdobytek znuděné moderní civilizace, která se vzhlédla v počítačových hrách se středověkými motivy? Je to odpor vůči konvenčnímu náboženství, které přes dva tisíce let terorizovalo Starý kontinent a jeho chapadla sahají i daleko za něj? Jsou to krvelačné domorodé rituály a vyřezávání vnitřností z živých těl?

Pro mě je to spíš směr, který nás vrací zpět k vědění. K vědění o naší planetě Zemi, o jejích cyklech. Vědění o darech přírody, vědění o tom, jak s ní žít více v souladu. Vědění o runách a jejich smyslu, který je dosud z větší části tajemstvím. Zkrátka vědění, které, kdybychom dnes měli, nemohli bychom dál jít touto destruktivní cestou. 

Můj děda si to dobře uvědomuje. Kope sice za křesťanství, ale mimo jiné vydal knihu, která pojednává o filozofii lidské civilizace. Shrnuje v ní, kde jsme jako lidská rasa začali, kudy jsme prošli a kam kráčíme. Objektivně si tedy uvědomuje určitou nutnost změny. A ta nutnost změny možná právě spočívá ve vědění národů, které dnes považujeme skoro za primitivní, nebo již dávno nejsou. 

A my se k nim vracíme. Ať už je to přes melodické texty metalových nebo folkových skupin, přes zkoumání run nebo znovu objevování životodárných a léčivých přírodních zdrojů, které tu vždycky byly, jen jsme na ně zapomněli. 

Dnes lidé, zavření v konzumním umělém světě, neví nic o věcech skutečně důležitých. Co bylo důležité, jsme odsunuli někam do ústraní a lidi, kteří tyto věci vytahují ven na světlo, jsou často označováni za blázny. No, posuďte sami, kdy naposledy jste slyšeli v hospodě diskuzi například o smrti? Fotbal a politika, to ano, ale smrt? Já sám asi nikdy a to hospody rád a často navštěvuji. 

Kolik dětí dnes pozná na nebi Velký vůz? No, možná to ještě tak. Ale kdo ví, kterým směrem ukazuje jeho voj? Kdo pozná Orion, kdo ví, jaký den je slunovrat a co se v ten den děje? Kdo zná fáze měsíce a to jak nás jeho aktivita ovlivňuje? Kdo se dnes dovede v přírodě orientovat podle hvězd a kdo pozná na večerním soumraku, že druhý den bude pršet? Proč se tyhle věci neučí ve škole? My neznáme svůj domov a tvoříme si místo toho jakýsi iluzorní umělý svět. 

Pohanství je tu také proto, aby přibrzdilo divoké ego lidských bytostí, jenž nás vede ke konci civilizace. Návrat není známkou slabosti. Návrat je o tom, připustit chybu v navigaci, kdy jsme sešli z cesty a vrátit se na ni zpět.

Vždycky jsme to byli my, kdo v tom všem hledali sami sebe. A naším předurčením je sami sebe najít. Pohanství je způsobem, který vede k vědění a který, pokud určité vědění přijmeme znovu za své, nás udrží jako lidskou civilizaci na planetě Zemi, která jest naším domovem. A ne jen naším, ale dalších milionů živočišných a rostlinných bytostí. Jsou snad méněcenné? Nejsou, jsou tu doma, stejně jako my.

Co více dodat? Děda měl pravdu. Ono příliš nezáleží na tom, je-li člověk pohan, křesťan, budhista nebo ateista. Každý si volí podle sebe a podle toho co je v prostředí, kde vyrostl v nabídce. 

Někdy je touha po poznání a nalezení sebe sama tak velká, že to člověka táhne i na jiný kontinent a do jiné kultury. 

V pořádku. Země je jedna. Není to Evropa proti zbytku světa. Nebo v poslední době Amerika proti zbytku světa. Mě touha po vědění a nalezení se dotáhla do Skandinávie a pak zase zpět. A pak zase tam a pak zase zpět. 

Není to o místě, je to o vědění. A proto je tu i pohanství. 


Fotografie: Autor.

One Comment leave one →
  1. Budimír permalink
    6 února, 2021 8:15 pm

    Zdar, Tomáši.
    Reaguji na křest v podání „Je to takový … nezavazuje.“
    Před mnoha lety jsem řízením osudu absolvoval katechumenát a právě díky poznání (hlavně vnitřních) závazků, které by křtem nastaly, jsem se rozhodl nenechat se pokřtít a této víře se (i díky dalším jejím „požadavkům“ a některým nesmyslům) nevěnovat.
    Můj dojem je, že nechat své (k pohanství vedené?) dítě pokřtít není úplně jen tak… viz pohanské obřady zrušení křtu a třeba i aktuální článek https://www.zemosvet.sk/krst-ano-posvatenie-nie
    Mír.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: