Přejít k obsahu webu

Skotové, Piktové, kilty a tartany – mýtus a skutečnost

2 prosince, 2020
tags:

Piktský válečník v 1. století n. l. Autor: Wayne Reynolds

Dnes se podíváme blíže na zvláštní fenomén: Až maniakální oblíbenost všeho, co nějak souvisí se Skotskem, u Čechů. Co za tím vlastně je? „Keltská stopa“,  o které se mnozí Češi domnívají, že ji mají ve své krvi? Nebo snad sympatie jednoho malého národa k jinému malému národu, které tak dlouho utlačovaly dva větší germánské národy? Vezmeme to pěkně popořádku:

Piktové byli divocí válečníci z území dnešního Skotska, se kterými se Římané setkali poprvé v 1. stol. n. l. Šlo zřejmě o smíšenou populaci původního předindoevropského obyvatelstva a později příchozích Keltů, která už mluvila keltským jazykem. Jejich území říkali Římané Caledonia. Piktové byli vyhlášení barbaři, kteří se tetovali a malovali borytovou modří a občas dokázali vzdorovat i legiím a pomocným sborům Impéria. Římané Pikty ve svých záznamech označují jako divochy, kteří se neštítili lidských obětí a zuřivé lovce hlav. Měli staří dějepisci pravdu?

Piktové se po odchodu Římanů hrnou do vyklizené Británie. Autor: Peter Jackson

Jeskyně Sculptor’s Cave ve skotském Moray by možná mohla vyprávět: Toto místo na břehu moře je za přílivu fakticky nedostupné. Archeologové zde objevili zajímavé artefakty z pozdní doby bronzové a časné doby železné, které sloužily patrně jako obětiny. Také tu našli velké množství lidských ostatků, a to dokonce i dětských. Přítomnost lebek a dolních čelistí ve vstupní chodbě naznačuje, že vchod do jeskyně býval ozdoben vystavenými hlavami. Vědci našli též důkaz, že jedna z hlav byla dokonce vypreparována. Zarytí keltofilové moc rádi tvrdí, že „Římané Kelty akorát očernili a že Keltové byli ve skutečnosti mírumilovní“ a podobné nesmysly. Pokud však archeologové a jejich nálezy potvrdí, že antičtí dějepisci zapsali pravdu, musí i tito exoti kapitulovat pod tíhou důkazů. V pozdní době bronzové v Kaledonii žili ještě právě oni tajemní „původní“ obyvatelé předindoevropského původu a v době železné zřejmě spojením s nově přišedšími Kelty vznikají Piktové. Právě proto, aby jim tito barbaři nelezli do jejich provincie Brittania, zbudovali Římané proslulý Hadriánův val.

„Stalo se, že národ Piktů – říkají že ze Skythie – vyplul na několika málo dlouhých lodích na Oceán a poháněn silnými větry projel kolem celého pobřeží Británie, až dorazil do Irska a vylodil se na jeho severních březích. Tam ale narazil na národ Irů, a když je v těch končinách žádal o sídliště, nemohl to prosadit… Irové namítali, že ostrov by oba národy nepojal. ‚Ale můžeme vám dát spásnou radu, jak to zařídit. Víme, že nedaleko je jiný ostrov, který často za jasných dní z dálky vidíme. Chcete-li na něm přistát, můžete se tam usadit, a kdyby vám snad někdo kladl odpor, můžete počítat s naší pomocí! ‚“.

Svatý Kolumba křtí po příchodu z Irska Pikty v 6.století. Autor: William Hole

Tak praví anglosaský letopisec Beda Ctihodný († 735) o legendárním příchodu Piktů do Kaledonie. V jeho době byli kaledonští Piktové již křesťany. Britořímský křesťanský kronikář Gildas (asi 500 – 570), ve svém spise De Excidio et Conquestu Britanniae  hořekuje nad tím, jak po odchodu římské armády na kontinent po roce 410 řádí v Británii nově příchozí germánští Anglové, Sasové a Jutové – tedy předkové Bedy  – a také kaledonští Piktové. Pořímštělí Britové a zbytky zde usazených Římanů ještě roku 446 podle mnicha Gildy (asi 500 – 570) prosí v dopise slavného západořímského vojevůdce Flavia Aetia (vítěze nad Attilou), aby jim poskytl pomoc proti invazi Germánů a Piktů:

„Barbaři nás zahánějí do moře a moře nás žene nazpět k barbarům. Stále nám takto hrozí dva způsoby smrti: jsme buďto vražděni, nebo hyneme ve vlnách.“ 

Byla to krutá doba. Aetius s římským vojskem nepřišel – měl svých starostí dost. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo: Z Británie se stala germánská země – Anglie. Z Kaledonie se stalo Skotsko. A zde se konečně dostáváme ke Skotům.

V 5. stol. n. l. se na piktské území houfně začali cpát Skotové z Irska. Tyto dvě keltské větve spolu nejdříve bojovaly, a vytvářely malá konkurenční královstvíčka. Pak ovšem přišli vikingové a karty byly zamíchány znovu. Seveřané drtili Skoty i Pikty, kteří se stále hašteřili mezi sebou. Pokud chtěl keltský živel přežít, musel přijít sjednotitel. A tím byl Cináed mac Ailpín (asi 810 – 858) roku 843 n. l., který se stal prvním svrchovaným králem Alby – budoucího Skotska. Piktové a Skotové se pozvolna stali jedním národem, který dnes známe jako Skoty. A ten se dokázal postavit vikingům, Anglosasům, Angličanům i Normanům. Možná právě ještě k Piktům sahá dávná historie kaledonských klanů. Klan – nebo clann  vlastně znamená „rod“ a v širším slova smyslu celé potomstvo, které odvozuje svůj původ od jednoho předka: Například lidé se jménem MacLeod se považují za potomky zakladatele rodu Leoda. Ovšem, aby to nebylo tak jednoduché, jméno klanu mohli nosit i lidé, kteří do „rodiny“ původně nepatřili, ale byli pod ochranou klanu nebo byli faktickými poddanými klanu. Každému z klanů šéfoval náčelník a teoreticky je tomu tak dodnes. 

Robert de Bruce. Autor: Mark Churms. Vůdce skotských rebelů chodil do boje vyzbrojen a vystrojen přesně tak, jako jeho nepřátelé z řad anglonormanské šlechty

Klanový systém se tedy již ve středověku rozšířil na Vysočině a Ostrovech. V Nížině prakticky vůbec. Nížina byla pod kulturním vlivem Anglie a Francie, takže i skotská gaelština byla zejména u místní šlechty záhy nahrazena „kulturnějšími“ jazyky. A nyní se podíváme na zoubek největšímu skotskému válečníkovi všech dob: Skotové byli ve středověku pro francouzsky mluvící šlechtu, která zabrala Anglii po bitvě u Hastingsu (1066), vždycky vidláci, drnohryzové a senochrupové. Prostě pakáž, pro kterou by bylo nejlépe, kdyby jí vládl normanský panovník. Skotům se to samozřejmě nelíbilo, jenže Anglonormané byli prostě a jednoduše jednotní, kdežto Skotové z Nížiny, Vysočiny a Ostrovů se často rvali mezi sebou a pro klany byl důležitější vlastní zájem, než národ. Slabí skotští králové se tak postupně dostávali do podřízeného postavení vůči králům Anglie – bylo to podobné, jako když byl český král oficiálně leníkem římskoněmeckého císaře. Muž, který se to rozhodl změnit, se jmenoval Robert de Bruce (1274 – 1329). Díky filmu Statečné srdce je jeho jméno známé i u nás, ale skutečný život tohoto velkého válečníka byl opravdu jiný, než na stříbrném plátně. Jméno Bruce znělo původně de Brus a ještě dříve de Brix – jeho nositelé pocházeli z Normandie. Tedy šlo o francouzsky mluvící šlechtu, která získala po záboru Anglie půdu na Britských ostrovech. Skotský král David I. moudře usoudil, že proti Normanům, kteří pošilhávají z Anglie po Skotsku, bude nejlepší použít „vlastní“ Normany. A tak jmenoval roku 1124 Roberta II. de Brus hrabětem z Annandale. Davidovi I. se jeho kalkul vyplatil: Z vlka se stal hlídací pes a z jeho rodu smečka. Robert II. de Brus se stal prapředkem slavného Roberta VIII. de Bruce – největšího skotského hrdiny, který se prohlásil králem Skotů v roce 1306 a vyhnal Angličany ze země po bitvě u Bannockburnu roku 1314. Co na tom, že to vlastně Skot nebyl a že mluvil francouzsky. Jako Robert I. patří dodnes k velkým „keltským“ hrdinům.

Fotografie z filmu „Rob Roy“. Hrdinové filmu skutečně už kilt nosit mohli

A teď přijdou konečně ty kilty! Mohl nosit Robert de Bruce kilt? A co jeho kolega rebel Uilleam Uallas (asi 1270 – 1305)? Pokud vám to druhé gaelské jméno nic neříká, je to samozřejmě poangličtělý William Wallace – což také nebyl tak úplně Skot, protože jeho rodina pocházela z Walesu a Anglie. Tak tihle dva v kiltech opravdu chodit nemohli. A proč? Protože v oné době ještě zkrátka kilt nebyl vynalezen.  Skutečnost je taková, že před rokem 1727 o tomto oděvu neexistuje jediný záznam. Tartan, tedy kostkovaný vzor, před tímto datem samozřejmě existoval. Ovšem, jednotlivé skotské šlechtické klany si své barevné vzory nechaly registrovat až v době jakéhosi „skotského národního obrození“ v 19. století u Scottish Tartans Authority (Skotského úřadu pro tartan). Vybíraly takové barevné vzory, aby se navzájem odlišily a funguje to tak dodnes. Poprvé se „moderní“ – tzv. „malý kilt“ objevuje až v tavírně rud založené roku 1727 u Ivernessu. Jeden podnikatel z Lancashiru (tedy Angličan jako poleno) hledal nejpraktičtější oblek do práce pro své skotské zaměstnance. Napadlo ho, že by jim mohl nechat zkrátit jejich kostkované plédy. A je to, Angličan vynalézá kilt! Skotští horalé z Vysočiny si tuto vymoženost rychle oblíbí, zatímco obyvatelé Nížiny zůstanou u běžné evropské módy. Funguje to tak až do roku 1746, kdy je potlačeno poslední skotské protianglické povstání. Tartany i kilty jsou postaveny mimo zákon a jejich nošení „civilisty“ je tvrdě trestáno. Neplatí to ovšem pro skotské vojáky v nové britské armádě. A tak tomu bylo až do začátku 19. století, kdy byly protiskotské zákony zrušeny. Takže mohl pobíhat v kiltu po Vysočině slavný skotský rebel Rob Roy MacGregor v roce 1734? Ano, ten mohl. Ale kdo vlastně tu pohádku o kiltu jako „tradičním“ skotském oděvu vynašel? Bratři John Carter Allen (1795 – 1872) a Charles Manning Allen (1799 – 1880) napíšou dvě knihy: Vestiarium Scoticum (Skotské oblečení) a The Costume of the Clans  (Kostýmy klanů). V nich si „tradici kiltu a tartanu“ prostě a jednoduše vymyslí. Takže plédy s tartanem se ve Skotsku nosily už dříve, ale rozhodně to nebylo tak, že by každý klan měl svůj vzor. Právě naopak, šlo spíše o to, že v tom byl pěkný chaos. Ale je to celé hezká „keltská“ pohádka.

Skotští vojáci v britských uniformách při boji s Indiány během Sedmileté války. Autor: Don Troiani

S vítězným tažením kiltu a tartanu v kombinaci s červenou uniformou britské armády koncem 18. století se tyto módní doplňky dostaly do všech koutů Britského impéria a na všechny kontinenty mimo Antarktidu.  Už za Sedmileté války (1756 – 1763) bojovali skotští potomci keltských válečníků v kiltech a červených uniformách proti Francouzům a jejich indiánským spojencům v Kanadě. Huroni a Algonkinové, kteří proti nim stáli, je považovali (na rozdíl od anglických vojáků) za soupeře, kteří se vyznají v divočině. Inu, Kaledonie vždy rodila tvrdé muže, neboť její příroda si divokostí s tou americkou nijak nezadala. Velmi brzo Skotové bojovali v Americe znovu: Americká válka za nezávislost (1776 – 1783) je tentokrát postavila proti sobě. Někteří skotští Američané bojovali s velkým nadšením za svobodu své nové země, jiní Skotové nadále sloužili Angličanům. Jedním ze Skotů, který se přidal na stranu mladé republiky, byl pirát John Paul Jones (1747 – 1792). Tento statečný muž vlastně stál u zrodu US Navy a svými nájezdy znepokojoval Angličany u jejich vlastních břehů. Dědictví keltských klanových válečníků z Kaledonie tedy nezmizelo tak úplně. V USA, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu i v Jižní Africe – tam všude jsou dodnes kilt a tartan oblíbené – potomci drsných skotských horalů tu žijí a nejen dudácké kapely jsou součástí místní policie, armády a námořnictva. A ve Skotsku tomu samozřejmě nemůže být jinak.

Harrington slovenské značky „Resistence“ ze šatníku autora článku

U tartanu ale ještě chvíli zůstaneme: Příkladem moderní skotské mánie v módě je i populární bunda zvaná harrington s podšívkou se vzorem tartanu. Bunda tohoto typu se začala vyrábět u firmy Baracuta někdy ve třicátých letech 20. století ve Velké Británii – aspoň tak praví legenda. A právě v roce 1938 prý bratři Millerové pro firmu Baracuta získali práva na onu bavlněnou podšívku s tartanem od klanu Fraserů. Jak se stalo, že Fraserové povolili užívání svého červeného tartanu Millerům – to už s jistotou nikdo asi neví. Každopádně různobarevným bundám s nápadnou podšívkou se v šedesátých letech začalo říkat harringgton, podle tehdy populární postavy z jednoho televizního seriálu. Bunda nebyla laciná, nosily ji různé hvězdy stříbrného plátna včetně takových es jako Steve McQueen a Michael Caine. Koncem šedesátých let se stal harrington oblíbenou „uniformou“ pro hnutí anglických raubířů – skinheads. Postupem času začalo tyto bundy vyrábět spousta různých výrobců a značek od firem jako anglická Lonsdale až po slovenskou Resistance s různým typem tartanu na podšívce. Jak Lonsdale, tak Resistanece, používají například tartan klanu Stewart. Tyto bundy dnes nosí kdekdo – napříč politickým spektrem a náboženským vyznáním. Jestli všichni aktuální výrobci platí něco skotským klanům za využívání jejich tartanu – to je vážně značně diskutabilní – ale je tak dobře vidět, jak se „Keltové“ a jejich materiální kultura drží i v moderním světě jako součást módy. A jistě i u současných pohanů v Čechách.

Současní dudáci ve skotském stylu v USA. Fotografie: Mike Byrd

Takže, proč jsou kilty, tartany a Skotsko obecně v Čechách tak populární? Podle mého názoru to koncem osmdesátých let minulého století spustil kultovní film Highlander a později to ještě přiživily snímky Statečné srdce a Rob Roy. A pak už začaly vznikat všechny možné kapely, hrající keltskou dupárnu říznutou punkem. Tolik pro dnešek krátká exkurze za vysvětlením jednoho fenoménu  🙂

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: