Přejít k obsahu webu

Barvy a mlhy podzimu

18 listopadu, 2020
tags:

Miluju podzim. Čím jsem starší, tím více nacházím zalíbení nejen v úžasných barvách, které má listí na stromech, ale v oné mlhavé, sychravé a „ponuré“ atmosféře podzimních lesů. Staří pohané si o tom, proč se střídají roční období, vyprávěli různé legendy. Například Řekové tuto:

Když Olympané porazili Titány, rozdělili si vládu. Zeus se stal pánem všehomíra a hegemonem všech bohů, Poseidón získal moc nad mořem a na Háda zbylo podzemí a Říše mrtvých. Hádes nebyl z volby asi nijak moc nadšený, no ale co mu zbylo – vždyť tak určil los. Zachmuřený vládce temnot se ovšem rozhodl, že si to v tom Podsvětí alespoň trochu zlepší. Avšak která bohyně nebo nymfa by se chtěla dobrovolně stěhovat do Říše mrtvých a ještě žít věčně s takovým morousovitým bohem, i když nehorázně bohatým poklady z podzemních slují? Hádes si ale dokázal poradit: Vyhlédl si krásnou Persefoné, dceru Dia a Deméter. A tak když Persefoné sbírala na louce kvítí a bejlí, přidrandil si to Hádes ve svém povozu, bafnul ji do spárů a šup s ní do Podsvětí. Její matka Deméter byla ale bohyně, pod jejíž kompetenci patřilo zemědělství a sklízení úrody. Pochopitelně vznesla oficiální stížnost na Olymp, ve smyslu, že pokud jí Hádes dceru nevrátí, Země nebude vydávat žádné plody. Moudrý Zeus nestál o další problémy v již tak rozhádané rodině a bratrovi nařídil, aby unesenou dívku vrátil. Hádes však byl taky pěkný chytrák, a dal před odchodem Persefoné ochutnat granátové jablko. Jenže bez této potravy nikdo, kdo ji jednou okusí, nemůže žít dlouho mimo Podsvětí. A tak se Persefoné musela k manželovi vrátit, i když o to původně asi moc nestála. Hádes a jeho tchýně Deméter nakonec za velkých přísah uzavřeli smlouvu: Persefoné bude žít půl roku s matkou a půl roku s mužem. Proto se taky střídají roční období, když je matka odloučena od dcery, je jí smutno a přichází zima, když se raduje z její společnosti, je léto. A právě teď přichází čas, kdy se Persefoné vrací do Podsvětí. Deméter truchlí, listí mění barvu a opadává, přichází čas mlh a podzimních plískanic. Odloučení obou žen bude dlouhé, bude trvat až do jara, kdy matka znovu zazáří radostí a s ní i celá příroda.

Proto tedy listí opadává a mění svou barvu, proto se střídají ročná doby. Řekové však znali ještě jeden mýtus o podzimu, tentokrát o druhé generaci Olympanů:

Apollón, syn hromovládného Dia a Titánky Létó, byl bohem harmonie, kdežto jeho bratr Dionýsos , syn Dia a smrtelnice Semélé, je zosobněním chaotických a naprosto nesystematických emocí. Báje praví, že ve své svatyni v Delfách Apollón vládl každoročně vždy šest jarních a letních měsíců. Po uplynutí této doby odcházel daleko na Sever, do Hyperborey, země věčného slunečního svitu. A až do jeho jarního návratu vládu nad Delfami přebíral na následujícího půl roku jeho nezvedený bratr a násoska Dionýsos. A právě s Dionýsem přichází čas podzimního chaosu a poletujícího listí.

A čas poletujícího listí, mlh a všudypřítomné vlhkosti je tu právě nyní. Toulky lesem v tomto období si zvláště užívám. Podzim pro mne není časem, kdy „Příroda umírá“ – je to prostě součást koloběhu ročních dob. Příroda stále žije, jen se zkrátka přizpůsobuje jinému životnímu rytmu. Kolo roku se znovu otáčí. I severští bohové, podobně jako ti řečtí, se na to připravují: Skaði a Ull  oblékají  nejdříve pestře zbarvené pláště, ale později je vymění za matně šedohnědé, které ladí s postupujícím podzimem lépe. Nic v koloběhu času se neděje bezdůvodně – a tak i Příroda přes zimu nabírá sílu, aby z jara znovu vykvetla rozličnými barvami probuzení. 

Když budete procházet podzimním zamlženým, mokrým a tichým lesem, možná i vy koutkem oka zahlédnete „jiné“. Bytosti „odjinud“, které nespatří každý. Robert Low ve svém výborném románu  o vikinzích Dračí hlava píše:

„Vylezli jsme kousek nad cestu k místu, kde se tyčil jeden plochý kámen, a vstoupili tak do říše álfar, elfů, kterým někteří říkají Lokke. Muži občas zasykli, když koutkem oka zahlédli nějaké mihnutí, nebo když se sluneční paprsky odrážely určitým způsobem od vody, protože věděli, že to byl álfr, malý elf, kterého ale nikdy nikdo pořádné neuvidí — a vidět nechce.“

No, já to mám trošku jinak, snažím se tyhle „jiné“ vidět. Někdy se mi to podaří, jindy ne. Oni jsou velmi náladoví – a rozhodně nechtějí, aby je spatřil každý. Právě podzim je k setkání s „jinými“ asi nejlepší: Mlha v lesích tvoří podivné tvory, kteří nemají dlouhou životnost. Po pár vteřinách ze zase rozplynou a změní se v něco jiného. I to můžou být „jiní“. Z větví stromů kape voda, na pavučinách tvoří perlové náhrdelníky a i sama lesní půda voní jinak: Rozkladem, tlením, ale i příslibem zrodu nového života, který přijde po zimě. Slovanská bohyně Morana opět předá s rostoucím slunečním svitem vládu bohu Jarovítovi a samotná Matka Země – Mokoš opět znovu změní svou tvář…

Pokud se i vy rádi touláte podzimními lesy, nezapomeňte „jiným“ darovat malou obětinu. Může to být kožený nebo dřevěný návaz, který zavěsíte na strom (vyvarujte se však plastových provázků) nebo třeba jen barevný kamínek, položený ke kořenům stromu – třeba dubu. To je totiž strom, který byl už od pradávna pro Indoevropany posvátný a je zasvěcen Hromovládci. Dub je však také strážcem lesa a myslím, že k uctění „jiných“ se hodí stejně dobře, jako třeba podivně tvarované skály a kameny. Pokud máte pocit, že vás na takovém místě „někdo“ pozoruje, možná jste našli vchod do domu „jiných“. Chovejte se tam však s úctou – jste na návštěvě. A „jiní“ dokáží s nezvanými vetřelci nepěkně zašpásovat. Mějte to v podzimním lese na paměti.


Fotografie: Autor.

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: