Přejít k obsahu webu

Co by řekl Ódin na REGULACI STŘELNÝCH ZBRANÍ?

26 dubna, 2019

Právo vlastnit a nosit zbraň je jednou z nejvášnivěji debatovaných témat na americké politické scéně. Patrioti, vlastníci zbraní, liberálové, média, lovci – spousta různých frakcí se pře o vymezení toho, jakou roli budou mít palné zbraně v budoucnosti této země. 

My, kteří sledujeme cestu bojovníka, máme na této debatě zájem. Střelné zbraně představují  zbrojní technologii naší éry, a jakkoli možná věnujeme pozornost lesklým čepelím dřívějšího století, dlužíme si sledovat přetahování se v tomto sporu.

Druhý dodatek americké ústavy je samozřejmě hlavní obrannou linií proti těm, kteří by chtěli lidem vzít zbraně z rukou. Avšak naše zaujetí zbraněmi a jejich zásadní role v zachování svobody a cti sahají daleko do mlhavých oparů historie – do doby, kdy se o ústavě a národu, který začala představovat, ani nesnilo.

Ve starověké Evropě měly zbraně náboženský charakter. Ódin, dle severských mýtů otec Bohů, nosil velké kopí pojmenované Gungnir. Toulal se po světě, oděn v měkký klobouk a dlouhý plášť, dávaje magické meče svým oblíbeným hrdinům. S těmi měli vykonat velké činy na bitevním poli, a až jejich život skončí, měli se připojit k Ódinovi ve Valhale. Tam se spolu s dalšími významnými dušemi hrdina připravoval na finální konflikt Ragnarok.

Existují jisté důkazy, že zbraň padlého bojovníka jej doprovázela do posmrtného života. Byla s ním samozřejmě pohřbena, ale to není vše – v některých hrobech byl meč zahřátý a pokroucen, jako by byl „zabit“, aby jeho duch mohl doprovodit svého vlastníka do Zásvětí. Krom toho by meč bezpochyby potřeboval, protože se ubíral nebezpečnou, těžkými zkouškami lemovanou „cestou Hel“, jež vede do říše Bohů.

V germánské společnosti nicméně zbraně nebyly přítomny až na konci života. Hrály svou roli také na jeho počátku. Novorozenci se při jeho uvítání na svět nabízela  ochutnat sůl ze špičky meče. Později mladík, když vyrostl do dospělosti, dostával v den svého přijetí do kmenového sněmu svůj první štít a čepel (ať už meč, sekeru či kopí). Tato výzbroj představovala jeho povinnost bránit svůj rod, stejně jako jeho práva jakožto svobodného muže – i později se  spojitost mezi zbraněmi a svobodou takto chápala. Tento lidový zvyk se přenesl do středověku, kdy budoucí rytíř držel přes noc zbožnou hlídku nad svými zbraněmi a zbrojí. 

Přísahalo se na zbraně a ocel se mohla vyzvat, aby se obrátila proti svému vlastníkovi, pokud slova, jež nad ní pronesl, nebyla pravdivá.

Ve vikinské tradici říká sám Ódin svým následovníkům, aby byli ozbrojeni. Výroky Vysokého nás varují:

Na volném poli
ani na krok
nepouštěj z ruky zbraň.
Neboť není jisté
nebude-li cestou
muži potřebí meče.

Nebyli to však jen Seveřané, kdo se svým zbraním kořil; tento postoj sdíleli i Keltové. Icenové, jakožto typický britský kmen, vlastnil jisté zbraně, jež se považovaly za zvláště posvátné. Římané se rozhodli jim je zabavit, aby předešli povstání – čímž vyvolali právě to, čemu doufali, že zabrání. Iceni pod svou zapálenou královnou, rudovlasou Boudikou, povstali na odpor a téměř ukončili římskou okupaci Britských ostrovů. 

Někdo by možná řekl, že takové zaujetí nástroji ničení je nyní zastaralé. Vždyť žijeme v laskavějším, jemnějším světě než starověké teutonské a keltské kmeny. Nyní jsme civilizovaní. Smrt náš každodenní život neohrožuje, a pokud se objeví nebezpečí, voláme policii.

Problém tohoto hlediska je, že policie často nedorazí nebo nedorazí včas, aby byla k užitku. Mohli byste se nechat mockrát znovu zabít, se znásilněním nádavkem zdarma za dobré opatření, než vaše prsty vyťukají 911 a policejní auto zastaví před vaším domem. Policisté jsou početně, palebně a obecně mimo sénář. V reálném životě jste sami. 

Když už jsme u toho, podívejme se na myšlenku, že náš svět je méně násilný než, řekněme, vikinský. M.I. Steblin-Kamenskij ve své knize The Saga Mind píše, že máme záznamy o násilných činech na Islandu za období několika staletí. Na vrcholu hrdinského věku byl v oné vikinské kolonii, kdy měl každý svobodný muž u sebe meč, sekeru či kopí, o mnoho nižší poměr vražd na hlavu než dnes ve většině městských oblastí Ameriky! Žijeme v extrémně násilné době a prognóza je stále stejná.

Obhájci kontroly střelných zbraní by se mohli neochotně přít, že i když se doba nezměnila, technologie ano. Střelné zbraně nejsou meče. Každý náboženský či kulturní argument pro zbraně s ostřím je v době poloautomatických pušek a pistolí irelevantní. Při vyjadřování této myšlenky však zapomínají na několik skutečností.

Za prvé, role osobní zbraně se nezměnila. V podstatě nezáleží, zda nástroj, jenž odrazuje od útoku na nevinnou osobu, je nůž, bitevní sekera, 9mm pistole Browning, nebo jedna z obávaných „útočných pušek.“ Cílem je udržet rádoby zloděje, násilníka či vraha stranou. Protože může být útočník vybaven moderními zbraněmi, musí být potenciální oběť připravena podobně. Za druhé, od doby krále Olafa až podnes jsou zbraně v rukou jednotlivců zárukou proti tyranským vládcům. Toto platí pro nás stejně jako pro zemědělce ve starém Norsku. Nicméně ani nejostřejší meč se na konci dvacátého století nevyrovná palným zbraním byť třetiřadé armády; logika a zdravý rozum nutí svobodné občany mít palné zbraně  – a to ani ne předovky! Konečně, existuje precedent pro uznávání palných zbraní jakožto duchovní obdoby starověkých čepelí; během druhé světové války Japonci uznali pušky jakožto nástupce starých samurajských mečů.

Pokud se pozorně podíváte do minulosti, poznáte, že právo nosit zbraň není nic, co by se zázračně objevilo v koloniální Americe. Jedná se o lidový zvyk s kořeny, ztrácejícími se v evropské prahistorii, a tyto kořeny jsou stejně duchovní jako státní. Nosit zbraň je v zásadě náboženské právo a nemůže být tedy žádným státem zrušeno. 

Aby to bylo zcela jasné, vzpomeňte si na starý film The Vikings. V tomto příběhu má být Ragnar (Ernest Borgnine) nakrmen vlky. Žádá o právo zemřít jako „jako viking“ s mečem v ruce, jinak nebude vpuštěn do Valhaly. Nyní trochu vytváření  moderního mýtu; pravidla pro vstup do Ódinovy síně nejsou vytyčeny téměř tak doslovně v žádném učencům známém pramenu. Avšak duch Ragnarova požadavku zůstává platný. Víme, že Valhala nebyla pro nízko postavené či prosté. Raný dánský hrdina Biarki v řeči o Ódinovi říká:

Válka pramení z rodem urozených; ti slavného rodokmene podněcují války. Neboť odvážné skutky, o něž se vůdcové pokoušejí, nemají být vykonány odvahou prostých mužů… Žádná omezená či nízko postavená rasa, žádní nízko zrození mrtví, žádné obyčejné duše nejsou Plutovou [čti: Ódinovou] kořistí, ten však spřádá zkázu mocných a zaplňuje Pyriflegethón [Valhalu] urozenými postavami.

Otroci nikdy nebudou sedět u Ódinova stolu, ani plnými doušky popíjet medovinu, nalévanou z rukou Valkýry. A celou historií se táhne jeden rys, jenž byl více než jakýkoli jiný známkou otroků: jsou jim zapovězeny zbraně.

Domýšlivostí dvacátého století je, že jsme se vypořádali s otroctvím. Nemylte se však, každý, koho stát odzbrojí, je otrokem, nehledě na to, jak svobodně může jezdit do obchodních center, nebo jak nové je auto v jeho garáži. Nemůžu mluvit za Ódina, věřím však, že žádný muž či žena, kteří odevzdají svou zbraň vládě, nikdy neuzří tváře blažených ve Valhale. Vzdejte se své „útočné pušky“, a budete odsouzeni k chladu a temnotě domova Hel; mezi hrdiny nemáte místo.

Filosofie vyšlá z módy? Nemyslím si. Podstata tyranie se za tisíc let nezměnila, stejně jako se nezměnila svobodu milující srdce, která jí vzdorují. A jsem přesvědčen, že standardy pro vstup do Valhaly „nezpitoměly“.

Toto vše by byla jen teorie, pokud by hrdinské náboženství vikinských a evropských bratranců zaniklo. Ono náboženství, zvané Ásatrú, však přežilo dodnes a stále nekompromisně promlouvá za ducha našich předků. Rádoby diktátoři se setkají s odporem oddaných mužů a žen, kteří se nevzdají svých práv tváří v tvář zvyku či síle. 

Jak tento článek ukazuje, právo na zbraň je mnohem starší než americká ústava. Je zasazeno hluboko v základech starověké evropské kultury a náboženství. Necháme dnešní otrokáře porazit teutonský dub svobody sekerou, již ukradli z rukou svobodného občana? Dovolíme jim ho rozstřílet vedví puškami, které vypáčili z prstů mrtvých hrdinů? Nikdy! Protože my jsme Ásatrú, nošení zbraně není jen zvyk, ne jen legální právo, ale otázka věrnosti, jež nás pojí k našim Bohům. Tyrané, střezte se!

 

Přeloženo z: http://www.geocities.ws/odinistlibrary/OLArticles/Articles/odinguncontrol.htm

One Comment leave one →
  1. 28 dubna, 2019 4:08 pm

    Američané za svůj vlastní stát zaplatili draze (s obrovskou pomocí Francie) a jak řekl jeden z Otců zakladatelů USA Thomas Jefferson: „Strom svobody musí být čas od času osvěžen krví vlastenců a tyranů.“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: