Přejít k obsahu webu

Nové kultovní místo – Háj bohyně Nerthus

Únor 4, 2019
tags:

Když jsem se loňské léto natrvalo přestěhoval do Hradce Králové, vyvstal přede mnou důležitý úkol – najít si zde nové kultovní místo.  Tam, odkud pocházím, mám stále obřadiště v Ulově háji. Nadále se tam pochopitelně rád vracím, ale v novém domově nastal čas, vybudovat i nový posvátný okrskek. Moje žena mi říkala, že si zde něco jistě najdu, okolní příroda je nádherná. Pocházím z Českomoravské vysočiny a tak jsem zvyklý na kopce. Hradec a okolí je však samá rovina, takže chvilku mi trvalo, než jsem poslechl hlas krajiny a nějaké místo mne oslovilo.

Nejdříve mne zaujala lokalita Na Plachtě, kde to vypadá jako na skotském vřesovišti a je tu domov malého stádečka divokých koní (viz odkaz). Rozhodně to tu má svoje kouzlo – jenže je to velmi frekventované místo a na své rituály bych tu neměl patřičný klid. Ale rozhodně se v nějakém dalším článku k divokým koníkům vrátím 🙂 . Prozatím snad bude stačit fotografie.

Když jsem si okolí Hradce Králové procházel dále, zalíbilo se mi u slepých ramen Orlice nedaleko Malšovic. A jako by mi duchové těchto míst říkali: „Tohle je to místo, které hledáš, jen pojď, jen pojď…“  Jsou tu louky, bažiny, stojatá i proudící voda, prastaré duby, vrby porostlé mechem… No prostě kouzelné místo s atmosférou dávných věků. Mám blízko ke germánskému pantheonu, a když procházím tímto koutem přírody, kde je slyšet křik vodního ptactva, vybavuje se mi, co o kultovních místech Germánů píše východoněmecký profesor z univerzity v Halle Friedrich Schlette (1915–2003) ve své knize Germáni:

„Bažiny byly místy, kam Germáni přinášeli bohům dary. Vedl k tomu jistě i strašidelný dojem, jakým působily na člověka tehdejší doby. Čas od času mizeli v bažinách nevysvětlitelným způsobem lidé, jakási neviditelná síla je tam doslova vtáhla a již nikdy nevydala. Z bažin a močálů zaznívaly často podivné zvuky a v noci po nich bloudila světélka. Tak se věřilo, že v bažinách sídlí bohové a démoni, a přinášely se jim tam oběti: něco z úrody polí, zvířata a snad i lidé, ale také nástroje, ozdoby a zbraně nejrůznějšího druhu.“

Ano, jako by tu, u slepých ramen Orlice, dýchal duch dávných dob. Dob, kdy zde žili polabští Germáni. Toto místo jsem pojmenoval Háj bohyně Nerthus. Proč zrovna po Nerthus? Někteří současní germánští etničtí pohané Nerthus ztotožňují s nejmenovanou  setrou boha Njorda, jiní s Jörð, jednou z žen vládce germánských bohů Óðina a matkou Þóra. Každopádně Nerthus i Jörð jsou podle části těchto věřících jen jiná jména pro Matku Zemi. A já to mám vlastně podobně – obě bohyně mám za jednu se dvěma jmény – ale jde o mou gnózi a rozhodně ji nikomu nevnucuji. Protože Nerthus je bližší našemu dnešnímu území, háj jsem pojmenoval po ní. Zajímavé je, že až do nedávna jsem ji ve svém pantheonu prakticky nevěnoval pozornost. Ale tohle nádherné místo si o takový název přímo samo řeklo…

Římský dějepisec Publius Cornelius Tacitus (asi 55 n. l–120 n. l.) o bohyni Nerthus praví ve svém spise Germánie toto:

„Pak následují Reudignové, Avionové, Angliové, Varinové, Eudosové, Suardonové a Nuitonové, ti jsou chráněni lesy a řekami. Jednotlivě není na nich nic pozoruhodného; společné jim je, že uctívají bohyni Nerthus, to jest Matku Zemi, a věří, že zasahuje do lidských záležitostí a osobně navštěvuje národy. Na jednom ostrově v Oceánu je posvátný háj a v tom háji je vůz věnovaný bohyni, přikrytý přehozem. Dotknout se ho je dovoleno jen knězi. Kněz pozná, kdy je bohyně uvnitř, zapřáhne do vozu krávy a s velkou uctivostí provází bohyni na cestě. Tenkrát jsou dny plné radosti, slaví se svátky na místech, která bohyně poctí svým příjezdem a svým pobytem. Nezačínají se války, neberou se do rukou zbraně; je zavřeno veškeré železo. Jen tak dlouho je však znám mír a pokoj, jen tak dlouho milován, dokud týž kněz neodveze bohyni zpátky do chrámu, když už má styku s lidmi dost. Pak je povoz, přehoz a božstvo samo (chceš-li, věř tomu) omýváno v tajemném jezeře. Tuto službu konají otroci a totéž jezero je pak okamžitě pohltí. Odtud tajemná hrůza a svatá nevědomost o podstatě tajemství, jež vidí jen lidé odcházející na smrt.“

Né, že bych snad měl v úmyslu ve zdejších slatinách topit lidi 🙂 . Do vody zde ale házím obětiny. Netvrdím, že napodobuji staré rituály – jen se jimi inspiruji. Žiji ve 21. století, chodím do práce, mám rodinu a platím daně. Tedy žiju tak, jako každý normální běloch. Nikdy nebudu žit jako „Germán“ v roce 1 n. l., i kdybych se rozkrájel. A asi by se mi to ani nelíbilo – zvláště v zimě 🙂 . Svou víru přizpůsobuji prostě současnosti a za „rekonstrukcionalistu“ se  nepovažuji ani náhodou.

Našel jsem zde i „svůj“ dub. No, oni to jsou vlastně duby dva – navzájem srostlé. A právě v místě jejich srůstu je dutina, která je přímo stvořená pro obětiny. Do větví těchto dvojčat zavěšuji jednoduché dřevěné nebo kožené runové návazy. Určitě zase bude nějaká držka hýkat, že ona „by nikdy nečmárala na dřevo runy lihovkou“. Tady bych rád upozornil, že na ony mé návazy píšu a kreslím až na místě. Tedy ne doma, kde bych měl čas to vyrývat. Místo a mocnosti si prostě řeknou, co na tom návazu má být a kdy a kde to tam má být. Takhle to prostě dělám, a jestli to někdo má jinak, je to čistě jeho věc.

Návazy věším na kožené řemínky, osobně bych zase nepoužíval umělohmotné provázky – ale naprosto chápu, že to někdo dělá prostě jiným způsobem. Nicméně, vždycky nepožívám starší futhark. Někdy na návaz nakreslím jen sigilium. Tak například pro bohyni Iðunn mám jednoduchý obrázek jablka. Nebo pro Eir to může být stylizovaná kresba ruky. A tak by se dalo pokračovat i u dalších bohů a bohyní.

Háj bohyně Nerthus je místem, které nevyužívám jen já. U slepých ramen Orlice často sedí nějaký ten “tichý blázen” s nahozenou udicí, který vnímá kouzlo krajiny po svém. A já to rybářům rozhodně nemám za zlé. Bohové a duchové tohoto kousku země nikdy neodešli… Zustali tu? Nebo se snad vrátili? Nevím. Ale je mi tu moc dobře v každou roční dobu  🙂 .

V Hradci Králové to začíná pohansky celkem žít, viz loňský Zimní slunovrat pořádaný přáteli z Rodné víry. Uvidíme, jak se tu bude pohanská subkultura dále rozvíjet  🙂 .

Poznámka: Tento článek jsem napsal pouze jeden den předtím, než jsem se dozvěděl, že moje žena je nevyléčitelně nemocná a že jí zbývá možná jen několik týdnů života. Původně jsem chtěl celý text předělat nebo ještě lépe ho vůbec nezveřejňovat. Ale Agneta zná místa, o kterých píšu, už od dětství. Je s nimi spojena a vždycky bude.

 

Fotografie: Autor.

Ilustrace: Emil Doepler (1855–1922).

Reklamy
komentáře 4 leave one →
  1. Zimorod permalink
    Březen 31, 2019 4:52 pm

    Snad se neozve nějaký primitiv s kecy o „křesťanské morálce“, ale Mysliči, přestože nevyžádaně a možná trochu zbytečně, přeji ti hodně sil. Čtu tvé články skoro od vzniku PK a jsem za ně rád, přestože samozřejmě ne vždy sdílím 100% názorových pohledů na věc.
    Tak tobě i tvé ženě mnoho štěstí a odvahy, doufám (a určitě nejen já), že všechno dopadne dobře a bohové vám nadělí spoustu dalších společných dní. Držte se. 🙂

  2. Miroslav"Frostík"Mráz permalink
    Únor 5, 2019 6:00 pm

    Těším se, až nás provedeš.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: